Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 25. kapitola

19.05.2014 (14:30) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3307×

Probudil mne až můj vlastní křik. Byla jsem se celá zpocená a ubrečená. Tohle byl ten nejděsivější sen, který se mi za celý můj život zdál. A nebyl to sen, byla to přímo noční můra. Stalo se tam přesně to, čeho jsem se nejvíc bála.

Vstala jsem a zamířila rovnou do koupelny, kde jsem si dopřála ledovou sprchu, a doufala jsem, že se díky ní úplně zklidním a že obličej opuchlý od pláče alespoň trochu splaskne a místo rudé dostane svou světlounkou barvu. Jenže pořád jsem se cítila mizerně.

Edward se vrátil zrovna, když jsem seděla schoulená v županu na gauči a meduňkovým čajem v rukách.

„Ahoj.“ Zezadu mě objal a políbil mě do vlasů. „Proč nespíš? Je pozdě.“

Odložila jsem čaj na stolek vedle a zdvihla ruce nad sebe, abych ho mohla obejmout kolem krku.

„Špatný sen,“ zamručela jsem. Tak, abych ho já nepustila, obešel gauč, sedl si vedle mě a přitáhl si mě na klín.

„Chceš o tom mluvit?“ zašeptal a jemně mi dlaní přejížděl po zádech. Jen jsem zavrtěla hlavou, přitáhla si nohy k sobě a zabořila mu hlavu do ramene. Jsem odporný sobec. Musím mu to říct. Teď, když už mě i obyčejný sen dokáže tak rozhodit. Prostě musím. Možná ne hned, ale co nejdřív.

„Miluju tě, víš to?“ šeptla jsem a prsty mu drtila lem košile.

„Já tebe, Bello.“

***

(Song si vyberte, který chcete. Nebo vůbec. První je tvrďárna, ale jde tam o text. Druhý je jemnější.)

***

Šla jsem zrovna za Alice, která mě vytáhla na oběd, ale ještě předtím jsem musela zanést plány pro stavbu kongresového centra v Oslu ke schválení nějakému Marcovi, který tohle měl na starosti. Už teď jsem šla pozdě.

Ozvalo se cinknutí výtahu a já jsem ihned, jakmile se dveře otevřely natolik, abych se tam vešla, vypálila jako neřízená střela. Chyba. Do někoho jsem to napálila a papíry se rozletěly všude kolem. Neobtěžovala jsem se zjišťovat tvář dotyčného a začala jsem papíry zase sbírat dohromady a při tom jsem ze sebe chrlila jednu omluvu za druhou. Konečně jsem je měla všechny, a tak jsem se mohla postavit. Ještě jsem si urovnala sukni a vzhlédla.

„Tak takhle se mi líbíš. Pěkně na kolenou.“ Jeho tón byl víc než výsměšný. Bože, teď nechápu, co se mi na něm mohlo líbit. Hezká tvářička. To jediné je na něm pěkné, ale jinak je odporný.

„Pomlč,“ odsekla jsem a obešla ho. Ale udělala jsem sotva dva kroky a on mě hrubě chytil za paži a otočil mě k sobě. Na vysokých podpatcích jsem zavrávorala, a abych neupadla, musela jsem se ho chytit.

„Víš, mám takovou otázku.“

„Co kdyby sis ji nechal pro sebe?“ odsekla jsem a snažila se mu vysmeknout.

„Má sestra dělá v nemocnici v Seattelu.“ Zarazila jsem se. Proč něco takového říká?

„A co jako?“

„Říkala, že jsi tam byla. Tak by mě zajímalo proč? Kvůli čemu jsi jela dvě hodiny, když i tady je nemocnice?“ Naklonil hlavu na stranu a našpulil rty.

„To tebe nemusí vůbec zajímat.“

„Ale jak vidíš, tak zajímá. Copak, to tě pan ředitel stihl zbouchnout?“ Tak tohle bylo vážně moc. Ve mně to začínalo vřít a ještě chvíli bych tam stála a řekla bych mu něco, co by si za rámeček rozhodně nedal. Ale zrovna na něm nechci plýtvat slova.

„Jsi vážně kretén, víš to?“ zavrčela jsem, vrazila mu papíry na hruď, vysmekla jsem se mu a nejbližší únikovou cestou, což bylo schodiště, jsem zamířila pryč.

„Já to zjistím!“ křikl ještě.

Sešla jsem dvě patra, a když jsem si byla jistá, že mě nemůže slyšet, ani za mnou nejde, opřela jsem se o zeď a snažila se to vydýchat. Nemohla jsem tomu uvěřit. Bože, že si nedá pokoj. A i když jsem to před ním snad nedala znát, úplně mě rozhodil. A jeho sestra? To je sakra kdo? Vždyť mě ani nezná. Tak či tak, věděl, že jsem tam byla, a pro jeho sestru, ať je to kdokoliv, by nemuselo být těžké zjistit, proč jsem tam byla. A když to zjistí… řekne to Edwardovi. Ale to nedovolím! Budu rychlejší.

Celý zbytek dne i týdne jsem byla rozladěná. Alice jsem naštěstí nic vysvětlovat nemusela, ta už všechno věděla. Za to Edward se pořád vyptával. Sváděla jsem to na ten sen, ale to nešlo věčně a já mu nechtěla zase lhát. Naštěstí pro mě musel odletět do Osla. Chtěl, abych jela s ním, ale přesvědčila jsem ho, že bych nebyla dobrá společnice, a tak, když jsem slíbila, že se od Alice nehnu, svolil a odletěl. Avšak Alice to taky vzala vážně, a tak jsem se na ty dva dny nakýblovala ke Cullenovým. Holkám jsem oznámila, co se stalo, a že to Edwardovi v nejbližší době, nejlépe hned, jakmile přijede, řeknu. Byly nadšeném a když jsem jim řekla, že z toho mám strach, uklidňovaly mě, že to Edward zcela jistě pochopí, protože mě tolik miluje. Já jsem si ale nebyla tak jistá.

Stejně tak se to dozvěděl i zbytek Cullenových. Nemělo už cenu nic skrývat. Trochu jsem si tak totiž pojistila, že když to budou vědět i oni, já nesmím couvnout a Edwardovi to budu muset říct. Carlisle mi ihned nabídl pomoc, za což jsem mu byla samozřejmě vděčná, ale zase jsem si připadala, že mě všichni litují. Jasper se na mě vždy jen povzbudivě usmál, ale zachránil to Emmett, který slavnostně oznámil, že jestli na mě Edward bude ošklivý, tak mu vycucne všechny pumy a mě kousne sám, protože by nepřežil, kdyby přišel o svou oblíbenou sestřičku. Sestřičku. To mě rozbrečelo.

Dva dny uplynuly jako voda a den D byl tady. Já už jsem dobrou hodinu byla doma a v hlavě jsem si přemítala všechny katastrofické scénáře. Od Alice jsem dostala za úkol jí ihned zavolat, jak to dopadlo, i když to bude mít live, chtěla to slyšet ještě jednou ode mě. Byla si jistá, že to dopadne dobře, i když ještě nic nemohla vidět.

Konečně jsem zaslechla Edwardovo auto. Nejdřív jsem vystartovala z obýváku, ale u dveří jsem se zasekla. Pomalu jsem otevřela, nasadila úsměv, falešný, to přiznávám, a počkala, až přijde.

„Ahoj,“ šeptl s úsměvem a políbil mě. Nechala jsem se. Možná je to naposledy.

„Ahoj, jak bylo v Oslu?“ Výborně Bello. Nic lepšího jsi vymyslet nemohla.

„Bez tebe? Ty se ještě ptáš?“ zasmál se a opět si mě přitáhl pro polibek. Líbala jsem ho tak naléhavě, skoro jako bych mu to všechno říkala v polibku, a prosila ho, aby to pochopil. Najednou jeho ruce sjely z mých paží na boky a pokračovaly na zadek. Musela jsem to zastavit.

„Po… počkej,“ vydechla jsem a odtáhla se od něj. Vysloužila jsem si tak nechápavý pohled.

„Nejdřív ti musím něco říct.“

„Stalo se něco?“

„Ne jen… musíme si nejdřív promluvit. Jen mě prosím nejdřív vyslechni, ano? Moc tě prosím…“

„Jistě, jen mi to pověz. Začínám se bát.“ Vzala jsem ho za ruku a dovedla do kuchyně, kde jsem ho posadila na stoličku, a já si sedla na druhou stranu stolu. Nervózně jsem si překřížila ruce.

„Víš… je to pro mě těžké. Já… prostě… Chtěla jsem ti to říct už dávno, bylo to zrovna ten večer, kdy jsi přišel s upírstvím, a já jsem se bála, že to bychom ani jeden už nemuseli unést… A tak… Snažila jsem se to i skrývat, opravdu. Popravdě, divím se, že ty sis ničeho nevšiml,“ hystericky jsem se zasmála a hlas se mi třásl. „Pak… dozvěděla se to Alice s holkama a… včera i ostatní, ale uklidňovali mě, že to pochopíš, a taky, zdál se mi ten sen a já… připadala jsem si strašně, že k tobě nejsem upřímná. Jenže ty jsi předtím řekl, že mě nepřeměníš, a tak jsem… nechtěla jsem…“ Z mých úst se nehoráznou rychlostí samo linulo něco, co vůbec nedávalo smysl, ale nevěděla jsem, jak to všechno zformulovat správně.

„Bello, počkej!“ vyhrkl najednou Edward a já překvapeně vzhlédla. Čelist i pěsti měl zaťaté a oči mu potemněly.

„Co?“ vyjekla jsem.

„Co… co to říkáš? Ty… někoho máš?“ Jeho hlas byl nejistý, to mě vyvedlo z míry. Nikdy nebyl nejistý.

Až teď mi došel význam toho, na co se mě ptal. Někoho mám? Tohle si o mně vážně myslel? Věřil, že bych mu to udělala? I po tom všem, i po tom, kolikrát jsem mu řekla, že ho miluju? To byl přímý zásah.

„Cože?“ vykulila jsem oči.

„Slyšelas. Máš někoho?“ Hlas měl hrubý a rysy v obličeji mu ztvrdly.

„Já…“ zalapala jsem po dechu, kterého se mi nedostávalo. „Ano… mám.“

„Ryan?“

„Bože! Ne! S tím jsem to skončila dřív, než něco začalo, přísahám.“

„Tak kdo? Bello, proč jsi mi za celou tu dobu vůbec nic neřekla? Jak dlouho to trvá?“

„Bála jsem se. Já… nemohla jsem si pomoct, a ty jsi byl pořád pryč. Promiň,“ šeptla jsem a snažila se rozmrkat slzy, které jsem tak dlouho zadržovala a teď už se draly na povrch.

„Takže to byla všechno lež?!“ prudce vstal od stolu a židle s rachotem spadla na zem. „Úplně všechno? Celou tu dobu? Sakra! Věděl jsem to, věděl jsem, že ti nemám věřit! Obyčejnému člověku. Myslel jsem, že jsi jiná, že spolu budeme na vždy, ale jsi úplně stejná, jako kdokoliv jiný!“ křičel. Křičel a já neřekla ani slovo. Jen jsem vzlykala a nechala si obličej smáčet od slz. Zase mě z něčeho obvinil a bylo to, jako by mi bodl nůž do srdce. A mohla jsem si za to sama. Ani teď jsem mu nedokázala říct pravdu. Nevím, jak jsem na to přišla, ale ještě před chvílí se mi zdálo říct mu, že někoho mám jako nejlepší řešení, ale teď? Proč vždycky všechno podělám? Jsem tak hloupá! Kdyby to neřekl… kdyby se mě nezeptal, byla bych mu to řekla.

„Navždy? Já s tebou chtěla být navždy, ale ty jsi ten, kdo to pokazil, vzpomínáš?“

„Neobracej to proti mně, já mám důvod, proč jsem to nechtěl udělat, a jak vidím, rozhodl jsem se správně,“ křikl, zajel si rukama do vlasů a otočil se ke mně zády.

„Ano, asi ano,“ vzlykla jsem a objala se pažemi. Měla jsem pocit, jako bych se rozpadala. Najednou mi něco došlo. Jestli je to teď takové, jaké by to bylo, kdybych mu řekla pravdu? Křičel by po mně? Byl by naštvaný? Rozešli bychom se? Vyplnil by se ten sen?

„Miluješ ho?“ zavrčel. To mě opět zasáhlo. Zpříma jsem se mu podívala do očí. Toho upíra, kterému neustále lžu, kvůli kterému jsem porušila zákaz, který jsem si dala? Toho šéfa, který mi už od začátku tak strašně lezl na nervy, že mě to k němu čím dál víc přitahovalo? Toho muže, který na mě právě křičí a křivě mě obvinil z něčeho, co není pravda, a já mu to všechno odkývala?

„Ano,“ šeptla jsem přes slzy. „Miluju.“

„Dobře… zasloužíš si normální, lidský život. I když jsi mě zklamala. Miluju tě, ale nejsi pro mě dost dobrá. Sbohem.“ A odkráčel. Nemohla jsem tomu uvěřit. On jen tak odešel. Zírala jsem na dveře a představovala si, jak se zase otevřou, on vběhne dovnitř, obejme mě a já se mu schovám v jeho pažích. Ale zůstaly zavřené.

Svezla jsem se na kolena a nechala své tělo ovládat vzlyky a pláčem.

„Miluju tě,“ zaskuhrala jsem s dalším přívalem pláče.

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 25. kapitola: