Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 2. kapitola

Jen se nadechnout - 2. kapitolaNákupy, setkání a taky první krůčky do firmy.

 

Abych řekla pravdu, musela jsem vypadat jako nějaký nakupovací maniak. Nákupy mi nevadí, ale ani je nevyhledávám, ovšem, nedostatek vhodného oblečení na pracoviště způsobil, že jsem obchody brala skoro útokem a z každého jsem si něco odnesla, ale na druhou stranu tam i něco nechala. Má kreditka si popláče.

Jediné, co mi ještě chybělo, byly vhodné boty. Dřív, než jsem se ale vydala pro boty, rozhodla jsem se zanést tašky, které nebyly moc skladné, do auta.

Zrovna jsem mířila k eskalátorům a měla jsem co dělat, abych tašky udržela pohromadě, takže jsem nedávala pozor a netrefila jsem se na schody, ale do sloupu stojícího vedle nich. To jsem se ale mýlila.

Když jsem se trochu vzpamatovala a vzhlédla, nade mnou se shýbala malá černovláska, která rozházené hadříky strkala zpět do tašek a horlivě se omlouvala.

 

„To je v pořádku, můžu za to já, měla jsem se dívat na cestu,“ vyžbleptla jsem.

„Ne, to já, pospíchala jsem za bratrem a…“

„Dobře, můžeme za to obě,“ skočila jsem jí do řeči.

„Dobře, jsme nešiky,“ usmála se a začala se tomu smát. Nešlo odolat a musela jsem se smát s ní. Jenže ze záchvatů smíchu se brzy staly záchvaty kašle. Stáhlo se mi břicho a já nemohla popadnout dech ani přestat kašlat. Inhalátor jsem samozřejmě nechala doma.

 

„Jsi v pořádku?“ strachovala se černovláska a dotlačila mě k blízké lavičce. Jen jsem mávla rukou na znamení souhlasu, ale nic jiného jsem ze sebe nedostala. Nakonec jsem se dlaněmi opřela o kolena a zkoušela se uklidnit jedním z dechových cvičení, které mi doporučoval doktor. Kupodivu za chvíli bylo po kašli.

„Už jsem v pohodě, nevím, co mě to najednou tak popadlo,“ zalhala jsem. Dívka přimhouřila oči, avšak v druhou chvíli se rozzářila a natáhla ke mně ruku.

„Jsem Alice.“

„Bella,“ usmála jsem se a ruku přijala.

„Díky za pomoc, musím jít tohle hodit do auta,“ mávla jsem rukou na tašky na lavičce.

„V pořádku. Jestli chceš, můžu ti s tím pomoct.“

„Ne, to je dobré, navíc, máš jít přece za bratrem.“

„Jé, málem jsem na něj zapomněla, tak dobře, zatím," usmála se a rozešla se jiným směrem, než jsem měla namířeno já.

„Alice, už mě to nebaví, kde jsi byla?“ slyšela jsem za sebou mužský hlas. Ještě jsem se jen tak přes rameno koukla, ale už jsem viděla jen letmo dvě odcházející postavy. 

Po  tom, co jsem si koupila několik párů lodiček, a mezitím jsem si udělala i velice krátkou přestávku na oběd, jsem se konečně vydala domů.

Tašky jsem z auta vynosila do patra a bez ladu a skladu je nechala ležet před šatníkem. Na nějaké vybalování už jsem neměla sílu.

Popadla jsem inhalátor, v tašce vyhrabala mobil a seběhla jsem dolů, kde jsem se s miskou kokosových sušenek rozplácla do křesla. Pustila jsem hudební kanál pouze jako kulisu, párkrát jsem si inhalátorem stříkla do pusy a mezitím už jsem vyťukávala na display číslo mé nejlepší kamarádky. Chtěla jsem se pochlubit svou novou prací, o které jsem ale stejně měla pochybnosti. Co když mi to nepůjde? Nikdy jsem takovou práci nedělala. Navíc, nemám žádnou školu. Jen střední, protože vzhledem k mé nemoci mi vysoká připadala jako ztráta času. Ani bych ji nemusela dodělat.

Mobil jsem si přiložila u ucha a poslouchala zvuk vytáčení. Trvalo to sníst dvě sušenky, než hovor Ang přijala.

„Mám novou práci!“ vyjekla jsem hned bez pozdravu.

„Bello! To je super, vím, jak moc jsi chtěla dělat něco jiného. A co to vlastně je?“ Angela byla nadšená. I přes to, že jsem ji neviděla, věděla jsem, že na jejích rtech je usazený veliký úsměv.

„Nějaká stavební firma. Ještě přesně nevím, o co půjde. Domluvila to mamka u její kamarádky. Sama jsem zvědavá, co se z toho vyklube. Ale to je jedno. Co ty? Jak se máš? Něco nového? Nový objev?“ smála jsem se.

„Tak snad to bude dobré. No a tady. Nový objev opravdu mám, ale asi ne takový, jaký jsi ty doufala. Našli jsme ho včera. Teda vlastně ji. Pojmenovali jsme ji Gerta. Bude asi hodně stará a byla pohřbená se spoustou šperků, asi byla z vyšších vrstev,“ referovala Ang o svém objevu.

Angela byla archeoložka. Tedy, chtěla by jí být, teprve studuje dálkově vysokou, ale věřím, že ona to dotáhne do konce. Do těchhle věcí je celá divá. Pořád by něco vykopávala a pak se celý den paplala s tím, aby to vyčistila štětečkem. To já bych na to neměla nervy.

„Wow, takže Gerta,“ smála jsem se nahlas. „Tak to ji teda pozdravuj.“

„Neboj, budu. A mám pro tebe taky dobrou zprávu. I když já osobně jsem z toho i trošku smutná.“ Byla vážná, a tak jsem se bála, že se něco stalo.

„Děje se něco? Něco vážného?“

„No, jo…“ začala váhavě. „Příští týden jedu domů!“ vypískla nakonec. „Bude mi to tady chybět, ale už se tě nemůžu dočkat. Jsou tady super lidi, ale tebe mi nikdo nenahradí. Musíme pak hned něco podniknout!“ plánovala.

„Ty mi teda dáváš! Bála jsem se, že se něco stalo, a ono tohle! Já už se taky moc těším, je tady strašná nuda,“ stěžovala jsem si, ale byla jsem nadšená, že Angela přijede dřív. Další týden bych sice přežila, ale takhle je to lepší.

„Já vím, je to zapadákov, co naděláš. Bello, musím už jít, chceme Gertu přemístit na rozbor, tak se zatím měj a užij si to v práci! Mám tě ráda, ahoj.“

„Dobře, pá, zlato,“ rozloučila jsem se s úsměvem.

Už se nemůžu dočkat, až bude zase tady. Poslední dobou jsme byly jako sestry. Její máma si z nás dělala srandu, ale byla šťastná za nás. Bez sebe jsme se nehnuly. Obě jsme měly i další přátelé, ať už společné nebo každá jiné, ale my dvě jsme si sedly nejvíc. Musíme zajít někam zapařit a zapít její návrat.

Jen tak očkem jsem zavadila o hodiny na stěně. Bylo půl šesté, ještě poměrně brzo, ale přesto jsem si dnes chtěla jít lehnout dřív. Zamířila jsem tedy do kuchyně, otevřela chladničku a zkoumala, co bych mohla ukuchtit na večeři. Měla jsem pořádný hlad.

Nakonec jsem se rozhodla pro pizzu. Těsto jsem měla hotové za chvíli. Nechala jsem ho chvíli uležet, rozválela ho, naházela tam mé oblíbené suroviny – hodně sýru a ještě víc kukuřice – a dala jsem plech do již vyhřáté trouby. Za dvacet minut už jsem si na ní pochutnávala na gauči u televize, s plnou pusou si pobrukovala chytlavou písničku a zadkem se snažila vrtět jako tanečnice ve videoklipu. Pizzu jsem snědla celou. Tohle je výhoda mé nemoci. Můžu toho sníst, kolik chci, co chci, a stejně nikdy nepřiberu. Vlastně, já mám nařízené cpát se jako prase. Jinak bych jen hubla.

Umyla jsem nádobí, na chvíli jsem ještě ztvrdla u televize, a když se mi začaly zavírat oči, osprchovala jsem se, převlékla do pyžama s roztomilými kravičkami, které mimochodem sbírám, a šla jsem spát. Ještě jsem si nastavila budík na osm.

Připadalo mi, jako kdybych spala ani ne hodinu, když se ozval zvuk mé kdysi oblíbené písně, která hlásila, že je čas vstávat.  Nikdy si nedávejte svou oblíbenou písničku jako budík, nehorázně se vám zhnusí. Já už dvakrát stejnou chybu neudělám.

Ještě chvíli jsem jen tak ležela a zírala do stropu. Dnes jsem se cítila mizerně. Bolelo mě břicho, a když jsem se nadechla, nepříjemně mě píchalo v hrudníku. Natáhla jsem ruku a šmátrala jí po nočním stolku, dokud jsem nenašla věc, kterou jsem hledala. Inhalátor. Dvakrát jsem stříkla a bodaní se o něco zmírnilo.

S námahou jsem se zvedla z postele a přes chodbu se dobelhala do koupelny. Pustila jsem studenou vodu a podívala se do zrcadla. Zhrozila jsem se. Zrovna dnes. Obličej jsem měla strhaný, jako kdybych propařila celou noc, a pod očima se vyjímaly velké tmavé kruhy.

„Super,“ pronesla jsem ironicky a ušklíbla se.

Do rukou jsem nabrala ledovou vodu a chrstla si ji do tváře. Udělala jsem to ještě několikrát. Sice mě to dostatečně probralo, ale mému zjevu to pomohlo minimálně. Vyčistila jsem si zuby, převlékla do tepláků a mikiny a vydala se na svůj ranní běh, který skončil tak rychle, jako začal. Oběhla jsem jen dvě ulice a vrátila se zpátky, abych vše stihla. Dala jsem si sprchu, oblékla si župan a znovu přešla k zrcadlu. Už to nebylo tak hrozné. Vytáhla jsem taštičku s líčením, nanesla jsem make-up na kruhy pod očima ve snaze je zamaskovat a velmi jemně jsem se nalíčila. Pak jsem rozpustila vlasy z drdolu, překartáčovala jsem je, pár pramenů z jednoho boku jsem pinetkou sepnula na boku a pak mě čekala ta těžší část. Vybrat si oblečení.

Pět minut jsem stála před šatníkem, v rukou jsem držela bílou sukni se světlounce modrými ornamenty, na dveřích byly pověšené dvě košile a já se nemohla rozhodnout, která z nich se k sukni více hodí. Jestli bílá s modrou mašlí nebo jen čistá světle modrá. Nakonec jsem vybrala druhou variantu. Hned první den jsem to nechtěla přehnat. Ještě jsem popadla tělové lodičky a seběhla po schodech do kuchyně. Žaludek jsem měla jako na vodě, přesto jsem do sebe musela něco dostat. Nakonec to bylo jen suché müsli. Umyla jsem po sobě misku a byl největší čas vyrazit. Bylo tři čtvrtě na devět, nejvyšší čas.

Do velké černé kabelky jsem naházela potřebné doklady, mobil, peněženku, inhalátor, v předsíni jsem si oblékla černý kabátek, nazula si ty proklatě vysoké botky, popadla jsem klíče od auta a s hlasitým výdechem jsem vyšla ze dveří, samozřejmě jsem si dávala pozor na to, abych vykročila pravou nohou. Když jsem velmi opatrně přišla až k autu a nasedla, zjistila jsem, že v těch podpatcích řídit nepůjde. Vyzula jsem si je tedy a spolu s kabelkou je hodila na sedadlo spolujezdce. Mnohem pohodlnější.

Cesta do Port Angels trvala přesně jedenáct písniček. Když jsem vjela do centra, přibrzdila jsem u jedné z autobusových zastávek a v tašce vyhrabala mobil s adresou firmy. Když jsem přečetla adresu, přesně jsem věděla, kam mám jet. Cestu do té části města jsem dobře znala.

Jela jsem ještě asi tři minuty a ocitla se před velkou budovou pokrytou velkými tmavými skly. Nad vchodem do budovy trůnil obrovský nápis CE Buildes. Ač jsem kolem budovy jela nespočetněkrát, nikdy jsem jí nevěnovala tolik pozornosti, abych si všimla, jak je veliká a moderní.

Sjela jsem tedy do podzemních garáží a za chvíli už jsem parkovala na jednom z volných míst. Obula jsem si boty, vzala tašku a vystoupila. Rozhlédla jsem se a hledala, kudy bych se dostala nahoru. Za rohem se zaleskly stříbrné dveře. Ještě jsem si vysvlékla kabátek, protože jsem předpokládala, že v budově bude teplo. Pak jsem zamkla auto a vydala se ke dveřím.

Vy výtahu jsem zmáčkla tlačítko s jedničkou a u příjemných klavírních tónů jsem se nechala vyvézt do příslušného patra.

Dveře se s cinknutím otevřely a přede mnou se objevila prostorná hala, kde proudily hromady lidí v oblecích, kostýmcích a skoro všichni nesly kufřík nebo alespoň stoh papírů.

Vykročila jsem z výtahu a vydala se k recepci po pravé straně. Byl to velký stříbrný pult, na kterém byl opět nápis firmy.

Za pultem seděla žena ve středních letech, na uchu měla nasazené sluchátko, od kterého vedl mikrofon, do něhož horlivě mluvila. Postavila jsem se tedy před ni a čekala, až domluví. Za chvíli sejmula sluchátko z ucha a usmála se na mě.

„Dobrý den, omlouvám se, co si přejete?“ usmála se a vyčkávala na mou odpověď.

„Dobrý den, měla bych se tady sejít s paní Cullenovou,“ odpověděla jsem.

„Oh, ano, vím o vás, už na vás čeká. Musíte vyjet výtahem do dvacátého patra a pak na konci chodby doleva,“ odpověděla a začala něco hledat v šuplíku. Po chvíli vytáhla kartičku se cvočkem na připnutí k oděvu.

„Tohle si vezměte, a jak budete odcházet, tak prosím vrátit.“ Visačku mi podala a ukázala na výtah, kterým se tam dostanu.

Podle instrukcí jsem tedy vyjela do dvacátého patra a na konci chodby zahnula doleva, kde byly mohutné mahagonové dveře. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem jemně zaklepala.

 


 

Tak, doufám, že se kapča líbila alespoň tak, jako ta předešlá. 

Popravdě, nedoufala jsem, že tam bude víc, jak pět komentářů :D. Opravdu mě potěšilo, že jich tam je víc a doufám, že u téhle kapitolky mi taky nejaký necháte.

MyLS.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 2. kapitola:

 1 2   Další »
27.08.2013 [22:11]

Mispoolmoc hezky píšeš a tahle kapitola se ti moc povedla Emoticon Emoticon Emoticon omlouvám se, že jsem si kapitolky nepřečetla dřív, ale dnes to určitě napravím Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. Kim
27.08.2013 [17:39]

KimHezká kapitola. Alice je milá, což ovšem není překvapení, spíš jsem zvědavá na pana bratra, trochu se bojím, že se k Belle v práci, kde se určitě potkají, bude chovat ne zrovna přívětivě. Emoticon No, nechám se překvapit a honem utíkám na další. Emoticon

17. zuzika
23.08.2013 [13:22]

zuzikaRýchlo ďalšiu kapitolu Emoticon Prosím. Je to úžasné Emoticon Emoticon

16. shaina
22.08.2013 [22:30]

Povídka vypadá zajímavě, jen fakt dál. Tvoje psaní se mi líbí, jen bacha na překlepy. A tento styl povídek mám ráda, už mám středoškoláků a Volturiovců dost.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. zuzika
22.08.2013 [19:05]

zuzikakedy bude dalsia cast?????? strasne sa tesim Emoticon je to uzasne Emoticon

14. matony
22.08.2013 [18:56]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Mclunar
22.08.2013 [15:18]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. marcela
22.08.2013 [15:11]

Krásné pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon

22.08.2013 [12:03]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
skvelá kapitola... Emoticon
už sa veľmi teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon

10. tina
22.08.2013 [11:45]

moc pěkná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon těším se na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!