Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen osud, princezno - 7. kapitola

27.01.2011 (11:15) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5966×

„Co budeme dělat?“ zašeptala jsem zoufale a čekala, že mi odpoví jako vždycky.

„Já nevím,“ vzdychl se stejným zoufalstvím. „Alice neviděla kdy, ale viděla, že dřív nebo později se s ním střetneme. Princezno, nechci ti lhát. Upíři mají mnohem větší sílu než lidé. Momentálně si opravdu nevím rady.“

Cítila jsem v sobě podivné zoufalé prázdno. Cožpak nestačí, že jsme přišli o všechno, máme přijít i o život?

„Edwarde, já mám strach.“

„Pojď sem.“ Obtočil mi paži kolem pasu a stáhl si mě do klína. Neváhala jsem ani okamžik a políbila ho. Oplácel mi polibky se stejnou vášní a položil mě zády na opěradlo křesla.

„Potřebuju tě, princezno,“ vzdychl, když jsem mu přetáhla mikinu s trikem přes hlavu. Svlékl mi svetr a přitiskl se na mě. Když mi odtáhl nohy od sebe, zamumlal, že upustit od kalhotek byl jeho, za poslední dobu, nejlepší nápad.

Posadila jsem se na něj obkročmo a rukou mu uvolnila na riflích knoflík a zip. Zasténal a ochotně mi pomohl je stáhnout. Viděla jsem, jak je vzrušený a nehezká vidina budoucnosti nás oprostila od všech problémů a nic momentálně nebylo důležité než pocit, který mě ovládl, když jsem na něj opatrně dosedla.

Nebyla to jen tělesná touha po jeho bezpochyby nádherném těle, nebo potřeba jeho rtů, které mě labužnicky ochutnávaly. Cítila jsem zvláštní, nový pocit. Pocit, že tohle je právě ten okamžik, kdyby mi nevadilo zemřít.

„Chci tě slyšet,“ vzdychl a třásl se. Celou dobu měl otevřené oči a nekonečná zeleň v nich mě na místě uhranula. Ano, přesně tohle jsem chtěla – být tady, teď a s ním…

Cítila jsem, že se blížím ke konci a Edwardovy zrudlé tváře a rozechvělé rty mě poháněly kupředu. Nabral vyšší tempo a viděla jsem na něm, že už je na pokraji sil.

„K čertu se vším!“ zavrčel, podepřel mě pod koleny, jednou rukou smetl igelit ze stolu a položil mě na něj. Po pár přírazech jsem se prohla v zádech a jeho napnuté tělo si mě v ráji podrželo za boky a došel v mé hloubce vrcholu.

Zhroutil se na mě a zalapal po dechu. Chvíli se nehýbal a já ho uvolněně hladila po zádech – pomalu se se mnou posadil zpátky na křeslo a přitiskl mě k sobě. Zabořil mi tvář do vlasů a zhluboka dýchal.

„Udělám všechno proto, abys byla v bezpečí!“

***

Ležela jsem spokojeně uprostřed veliké postele a klidně oddechovala. Za okny už se začalo rozednívat. Prospali jsme pěknou řádku hodin. Usmála jsem se a rukou lenivě zašátrala vedle sebe. Nemohla jsem ho nikde najít. Rozespale jsem rozlepila víčka a rozhlédla se po pokoji. Postel byla prázdná, nikde nebyl. Nechápavě jsem se posadila a podržela si prostěradlo na prsou.

„Edwarde?!“ Nic…

Obalila jsem prostěradlo kolem sebe a seskočila z postele. Zmateně jsem došla do přízemí, ale nikde jsem ho nenašla. Auto před domem nestálo. Posadila jsem se na křeslo a nasnídala se.

…

Den pomalu letěl kupředu a o Edwardovi nebylo ani vidu, ani slechu – jako by se propadl do země. Začínala jsem mít strach, aby neudělal nějakou hloupost.

Krátila jsem si čas tím, že jsem se procházela po domě. Nejméně polovina věcí rodiny, co tu žila, zůstala na svých místech.

Dlouhou chvíli jsem přemítala, za kolik zla ve světě můžou právě upíři, a kolik lidí si je vědomo jejich nebezpečí.

Vzpomněla jsem si na vrstevníky ze sirotčince – na Amandu. Zasloužila si právě ona smrt z rukou těch zrůd? Co ostatní? Ani jsem je neznala, nesnažila se je poznat.

Další otázka mi ležela v hlavě – jestli bych se dokázala jako Edward přátelit s upírem. Proti Alici jsem absolutně nic neměla, ale neustálá přítomnost nebezpečí z jejich přítomnosti, by mě nejspíš vyčerpávala.

Chýlil se pomalu večer a venku začalo pršet. Dům spolu s okolím vypadal dost strašidelně. Začala jsem být čím dál netrpělivější. Nevěděla jsem, co bych dělala, kdyby se nevrátil. Bezmezně jsem Edwardovi věřila a věděla jsem, že by mě nikdy ze svobodné vůle nenechal na holičkách, ale pořád jsem se v sobě prala, že se mu mohlo stát něco zlého.

Zapálila jsem oheň v krbu, kde zbylo pár polínek a sedla si k němu s rozteklou zmrzlinou. Hodiny letěly a Edward pořád nikde.

Už jsem to pomalu vzdávala a chtěla si jít lehnout, protože naději, že ho někdy budu pěšky v dešti nahánět, jsem neměla a chytla bych leda tak rýmu.

Dveře nehlučně cvakly a otevřely se. Zděšeně jsem se vyšvihla do stoje a položila kelímek od zmrzliny na krbovou římsu. Rozbušilo se mi srdce a oheň v krbu na protest zapraskal.

Ledový vítr unikl z venku do baráku a roztřásl mě, ač se dveře rychle zavřely, zima se nepříjemně vkradla do protopeného pokoje.

Konečně! S úlevou jsem ho viděla projít a chtěla jsem se k němu rozeběhnout, ale trochu mě zarazilo jeho chování.

Stál strnule ve stínu u dveří. Světlo krbu k němu nedosáhlo. Nastalo nepříjemné ticho a za tu dobu se Edward ani jednou nepohnul.

„Bála jsem se. Kdes byl?“ špitla jsem nervózně, když se k ničemu neměl.

„U Alice,“ zašeptal stroze.

Jeho hlas zněl jinak, cize, nově… děsivě. Otřásla jsem se. Nedokázala jsem uhodnout, co se děje, jako by mi něco unikalo.

„Proč?“ Můj hlas zněl opatrně – jako bych měla angínu - a kroky mi automaticky couvly k teplu ohně.

Vzdychl si. Domem se opěr rozhostilo ticho.

„Slíbil jsem ti, že udělám všechno, abys byla v bezpečí…“

Slzy mi pomalu začaly kanout po tvářích a ledové dlaně se mi potily. Začala jsem umanutě kroutit hlavou ve zděšení.

„Prosím tě, řekni mi, že jsi to neudělal!“

„Nepros, nejsem světec.“ To už jsem se rozvzlykala naplno. Kolena mi poklesla a já se složila na zem.

Udělal pár táhlých kroků směrem ke mně a oheň za mými zády hodil do jeho tváře jasné světlo.

„Princezno, jediná síla na světě, která se vyrovná síle upíra - je jen síla upíří…“

< - * - >

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen osud, princezno - 7. kapitola: