Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen osud, princezno - 1. kapitola

19.12.2010 (18:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 9285×

*

Jako malá jsem měla ráda pohádky. Matka mi je každou noc vyprávěla před spaním – Hlavní roly v nich samozřejmě hráli draci, obři, elfové, bazilišci… Ale hlavně krásné princezny a jejich hrdinové, kteří přemůžou všechny nesnáze a dobudou jejich srdce. Přála jsem si být jednou z nich…

Do sirotčince v Edinburghu, mě policisté přivedli jako šestnáctiletou, na kost vyděšenou, dívku. Rodiče měli cestou z divadla autonehodu. Za jedinou noc jsem se stala sirotkem. Myslela jsem si, že tu noc můj život skončil – mýlila jsem se…

Celou noc jsem probrečela. Dozor si se mnou nevěděl rady a nechali mě v pokoji samotnou. Nikdy jsem se necítila tak zoufale ztracená. Možná pro to, že jsem nikdy nepřišla o všechno. Čtvrtý den už jsem to nevydržela – Bylo po jedenácté hodině večerní a všude bylo hrobové ticho. Opatrně jsem seskočila z postele na studenou podlahu. Dlaždice mě pálily do chodidel a od úst mi div neucházela horká pára z chladného nočního vzduchu. Tiše jsem se přikradla k bílým dveřím mého osamoceného pokoje na konci chodby. Budovy sirotčinců jsem neznala. Vždy jsem byla přesvědčená, že se mnou rodiče zůstanou navždy a všichni budeme šťastní…

Pootevřela jsem dveře - na chodbě byla tma. Plížila jsem se podél zdi a vnímala jsem jak mi zběsile tluče srdce. Bála jsem se. Doběhla jsem tiše ke dveřím na konci dlouhé chodby. Prostor byl bez pochyby, rekonstrukce nějakého kláštera – podle nepřemalovaných fresek na zdech, které v šeru působily děsivě.

Hlavní dveře byly samozřejmě zamčené, pro případ útěku svěřenců. Vedle železných umělecky kroucených mříží, které měly sloužit snad na okrasu, byly ještě jedny dveře – vcelku obyčejné a klika šla volně stisknout. Z kukaně o pár metrů dál, bylo slyšet chrápání hlídající.

Vklouzla jsem zvědavě do dveří a ocitla se na další o moc užší chodbě. Kdybych rozpřáhla ruce od těla, jistě bych se na každé straně byla schopná dotknout omítky. Byla tmavá a podle ozvěny prázdná. Zdi nejevily známky po nějaké výzdobě a kroky kupředu jsem v podstatě odhadovala. Upřímně bych se nedivila, kdyby mě někdo v takovém prostoru přepadl. Chodba sama o sobě navozovala dojem strašidelné uličky. Šla jsem až na konec a cítila pod chodidly neuklizený písek.

Chodba se začala stáčet a přede mnou se rýsovaly další dveře. Pomalu, opatrně jsem otevřela. Knihovna. Kupodivu mě zbytečný nápad na útěk přešel – Neměla jsem kam jít a odsud bych se sama jak vidno stejně nedostala.

Šla jsem klidně podél regálů dělených žánry. V prostoru byla cítit staroba knih a zápach kouře, mimoděk jsem se dotkla dřevěné konstrukce a bříška prstů jsem měla obalená prachem.

Zastavila jsem se až - u mého oblíbeného - zadního regálu s nápisem fantasy. Konečky prstů jsem přejížděla po titulech, kam moje krátká ruka dosáhla – všechny byly v šeru těžko k přečtení.

Potichu jsem došla jsem až na konec, k malému zamřížovanému oknu. Sedla jsem si na římsu pod ním a dívala se skrz zapatlané sklo ven. Připadala jsem si jako lapená v kleci.

Nevím jak dlouho jsem se dívala, když jsem zaznamenala náznak pohybu v rohu. Polekaně jsem vyskočila. Tmavý stín se zhmotnil do vysoké postavy, která ze zemně vyskočila stejně rychle jako jsem zareagovala já. Než jsem stihla pořádně od plic zakřičet, silná dlaň mi přistála na ústech a postava, která podle síly musela být jedině mužská – mě natlačila do rohu. Třásla jsem se a bála se nejhoršího, srdce jsem měla až v krku a byla bych prosila útočníka o smilování, kdyby mi nebránil ve vydání hlásku. A pak postava promluvila. Promluvila nádherným hluboce sametovým, nakřáplým hlasem.

„Neboj se, já ti neublížím. Dám ruku dolu, když mi slíbíš, že nebudeš křičet. Byl by průšvih, kdyby nás tu našli!“

Auto pod oknem, které nastartovalo, hodilo dálkovými světly, odraz do okna a já ho poprvé uviděla.

Dívaly se na mě důvěřivě dvě teple zelené oči. Zelené jako první jarní tráva osvícená sluncem. Dlouhé tmavé řasy dodávaly jeho pohledu patřičnou uhrančivost a husté pozvednuté obočí se mu skoro ztrácelo v rozcuchaných vlasech. Jeho měkká křivka plných rtů byla trochu netrpělivá.

Uvědomila jsem si, že na něco čeká. Důrazně jsem pokývala hlavou a jeho rty se mírně zkřivily. Uslyšela jsem hlasité žuchnutí pár svazků, na druhé straně regálu a oba jsme s sebou polekaně trhli.

V tu chvíli jsem byla přitisknutá k zemi a můj hrudník byl natlačený na ten jeho, když nás schoval do tmy v rohu. Slyšela jsem jak se chrápání, které celou scénu dokreslovalo, zadrhlo a těžké, unavené kroky mířily sem. Potřebovala jsem se nadechnout. Zatlačila jsem mu na zápěstí a pokusila se uvolnit jeho stisku. Podíval se na mě a opatrně si mě změřil, jestli mám v plánu na nás upozornit. Zřejmě uznal, že nemám, protože ruka zmizela a já se hltavě nadechla. Ochutnala jsem tak jeho intenzivní příjemně mužnou vůni, kterou na mě dýchaly jeho rty, přitisknuté na mé tváři a lehký závan tabáku. Dveře se prudce otevřely a prostor zaplnilo umělé světlo.

„Je tu někdo?“ Ženský hlas zaburácel a statná postava s mrmláním, kterému nebylo rozumět, znovu zhasnula a zavřela dveře.

Šouravé kroky se pomalu vzdalovaly a já si až teď uvědomila jeho neustálou přítomnost, kterou mi dokazovala jeho prudce se vzdouvající hruď, ve které srdce tlouklo stejně rychle jako to moje. Stále zůstával na mě přitisknutý a slyšela jsem, jak hlasitě dýchá.

„Pro tak krásné tělo je škoda plýtvat látkou.“ Jeho dech se mi se zafuněním otřel o ucho a než jsem si stihla uvědomit, že mám na sobě jen kratičkou bavlněnou košilku, jeho teplá dlaň mi přejela po stehnu.

„Co jsi zač? Co tu děláš?“ vyhrkla jsem napůl vyděšeně, a zapřela se mu do prsou. Odklonil se a svalil naproti mně. Zády se opřel o regál. Kmitla jsem očima k ležící rozevřené knize na podlaze – stránky byly zlámané dovnitř. Trochu jsem s sebou trhla, když jsem uslyšela škrtnutí. Zapaloval si cigaretu a propaloval mě pohledem, který měl stejně doutnavou intenzitu.

„Jsi tu nová?“ Kývla jsem.

„Jsem tu pár dnů…“ „Jak dlouho jsi tu ty?“ Pousmál se a potáhl z filtru. Pozorovala jsem ho napůl znechuceně, napůl fascinovaně. Rodiče nikdy nekouřili a já jsem to nezkoušela, už kvůli tomu, že jsem to měla zakázané.

„Chceš?“ Hodil po mě krabičku s pobaveně pozvednutým obočím. Zašklebila jsem se a krabičku mu posunula po podlaze zpět.

„Jsem tu už sedmnáct let – šoupli mě sem z kojeňáku vedle,“ kývl hlavou směrem, kde se zřejmě nacházela další napojená budova. Nemohla jsem to posoudit - když mě sem vezli, byla jsem mírně omámená ze sedativ.

„Rodiče tě odložili?“ hořce se ušklíbl a zamumlal pro sebe něco, co znělo, jako že tomu by se těžko věřilo a oči se mu přilepily na mé nohy, po kterých začaly sjíždět výš, dokud jsem si celá červená neurovnala vyhrnutou košilku až ke klínu. Uchechtl se a znovu potáhl.

„Ne, rodiče by mě nikdy neodložili!“ špitla jsem důrazně a hlas se mi trochu zachvěl – už zase jsem cítila, jak se mi rozostřuje vidění.

Sklopila jsem hlavu a zarytě se snažila, aby si ničeho nevšiml. Povzdechl si a v té samé chvíli jsem ucítila dvě silné paže, které se mi obmotaly kolem pasu a stáhl si mě k sobě do klína. Trochu jsem ztuhla, zkřížila kotníky a pěstmi si násilně tahala košilku ke kolenům. Jeho ruka, s doutnajícím popelem na konci cigarety, se zvedla nad moji hlavu. Na zádech jsem ucítila, jak se zhluboka nadechl, po chvíli vydechl zabarvený šedý dým a zbytek nedopalku típnul ze spod římsy pod oknem.

„Nech toho,“ zašeptal a postupně mi uvolnil křečovitě zaťaté prsty do látky, která už začínala být vytahaná. Složila jsem si je nervózně do klína, a pozorovala konečky jeho prstů, jak vrací látku, jak byla.

„Nejsem žádný násilník a ty nemáš co skrývat. To že si vychutnávám pohled na tebe, neznamená, že udělám něco, co nechceš. Věř mi.“ Pohladil mě jemně po vlasech… A já mu věřila…

Shrnutí * - >

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen osud, princezno - 1. kapitola: