Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen osud, princezno - 2. kapitola

1.Ranya-NewMoon


Jen osud, princezno - 2. kapitolaII. kapitolka - Jak bude Bella zvládat první dny v novém životě?

Od té noci v knihovně už jsem nebrečela. Nevím co udělal, když mě v podstatě bez jediného slova po zbytek noci držel v náručí a dvakrát se natáhnul po smradlavé krabičce – jak jsem jí začala říkat – ale zabralo to.

 

Prvního rána jsem se zmateně probudila u sebe v pokoji, ve své posteli a přemýšlela, zda se mi to všechno nezdálo. Nezdálo. Místní škola - financovaná státem, jen pro děti bez rodičů - byla nevyhnutelná.

Když jsem nastoupila, většina studujících se na mě tvářila opovržlivě. Nespadala jsem zrovna do měřítek chudáků a teoreticky bych v domově neměla co dělat – prakticky se o mě neměl kdo postarat, takže ač se slušným dědictvím - musela jsem čekat dokud nedosáhnu plnoletosti.

 

Hned po první hodině, v příšerné učebně plné zašlých, poničených lavic, zažloutlých závěsů ztěžklých prachem a rozvrzaných židlí - si mě zřejmě místní drsná slečna – odchytla na chodbě.

„Slečinka se přišla podívat jak to chodí u chudáků?“ ušklíbla se pohrdavě a zahoupala se drsně v bocích.

„No, tak se podívej na naše království…“ zasmála se a dlouhé černé vlasy se jí zavlnily po zádech. S ironickým úsměvem, si tleskla se třemi dalšími dívkami, které stály jako žraloci v kolečku kolem mě. Přejel mi mráz po zádech, v očekávání na první ránu.

„Problém, Amando?“ Uslyšela jsem za sebou povědomý hlas a než jsem se stačila rozkoukat, hejno kolem mě se rozprchlo a vysoká mužská postava svírala černovlásku, zřejmě Amandu, za loket a prudce s ní trhla.

„Edwarde?“ škytla trochu ustrašeně dívka a zasyčela jako kočka.

„Jen tady trochu té mladé ukazuju jak to tady chodí,“ zachechtala se trochu hystericky a sykla, když se jí na lokti objevily bílé otisky, od pevně sevřených prstů.

„Brouku, mám to ráda drsně, ale už to trochu přeháníš!“ znovu sykla a v očích se jí objevil strach.

„Ta mladá je pod mou ochranou! Šáhni na ní a zlomím ti ruku!“ zavrčel a bronzové vlasy se mu zavlnily prudkým trhnutím.

„Ježiš šibe ti?“ sykla Amanda a vyprostila ruku ze sevření

„Nehraj si!“ pronesl hrubě a pak se zelené oči střetly s mými, trochu vykulenými. Na okamžik se jeho úsměv zkroutil a pak beze slova odešel.

Amanda si mě sjela pohledem a s odfrknutím ,debil,´ se rozešla se svými společnicemi pryč.

Probrala mě úleva. Zakroutila jsem nad tím hlavou a šla si taky po svém. Nevěděla jsem jestli mám na svého zachránce nějaké otázky nebo jestli to mám nechat plavat.

Výuka skončila brzy – já se na hodinách učit nemusela, vše jsem uměla ze soukromého studia, ale po prvním přihlášení a spoustě nevraživých pohledů ze třídy, jsem iniciativu přenechala vyučujícímu.

Po zbytek volného dne jsem se uklidila do pokoje. Ač byl můj pokoj velký jako kulička hrášku, měla jsem tam přistavěné tři postele - ale zřejmě bylo nedostatek ubytovaných, místa vedle mě zůstávala neobsazená.

Nevěděla jsem, zda bych měla litovat absence kamarádky nebo být spokojená, protože dostat spolubydlící jako Amanda, tak bych se třikrát denně modlila.

 

Odpoledne se přehouplo k večeru a večer přešel k noci. Bylo něco po jedenácté, když  jsem za sebou tiše zavírala dveře od knihovny. Byl tam. Viděla jsem sice jen matný obrys stínu, který bych snadno přehlédla - jako prvněkrát - kdybych se po něm nedívala. Zvedl hlavu a v šeru jsem zaznamenala blýsknutí zubů a jeho široký úsměv.

„Nemůžeš spát, nebo máš tak ráda knížky?“ Tichý šepot byl v noci hlučný, jako denní rozhovor.

„Obojí.“ Přisedla jsem si automaticky naproti němu a očima zavadila o knížku v jeho rukou.

„Bratři Grimmové?“ ušklíbla jsem se. Měl stále vyrovnaný obličej, jen v jeho ruce zářivě oranžově zapraskal hořící tabák.

„Nic pro malé holky…“

„Pohádky?“ povytáhla jsem obočí.

„Věděla jsi, že původní verze Grimmů, měla s pohádkami pramálo společného? Příběhy sami o sobě byly plné brutality, incestů a zvráceného sexu?“ povytáhl pobaveně koutek úst a neuhýbal soustředěným pohledem, pod kterým jsem začínala nabírat barvu přezrálých malin.

„Ehm… aha,“ špitla jsem přiškrceně a pozorovala jeho rty, jak do sebe natáhly další kouř. Svým způsobem to bylo nesmírně sexy. Všiml si mého zaujetí a pousmál se, což u mě vyvolalo další dávku červenání.

„Děkuju ti za to na chodbě.“ Mávl rukou a protáhl se.

„Amandy, ani těch ostatních husiček si nevšímej, závidí ti přepych ve kterém jsi žila.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale napadla mě jiná otázka.

„Edwarde, jak ses sem dostal?“

„Pamatuješ si mé jméno?“ zakřenil se a já cítila jak rudnu.

„Máma byla feťačka, která ani netušila jak ke mně přišla. Když se dostala do nemocnice, museli se o ni postarat, aby mě vůbec zvládla porodit. Už jako malý jsem měl absťák ze všeho svinstva co brala, proto nemám moc barvu. Rok do mě cpali všechno možný, aby mou krev vyčistili,“ ušklíbl se a poukázal tak na svou porcelánově bledou pokožku.

„Když se trochu sebrala, nechala mě v sirotčinci a šla si po svém. V podstatě jsem se tady narodil.“ Pokrčil rameny  a mě přepadla vůči němu lítost. Zamračil se, když ji v mém obličeji rozeznal.

„Ehm… Ty znáš Amandu?“

„Nijak zvlášť. Párkrát jsme spolu něco měli.“ Vykulila jsem na něj oči ze dvou důvodů. Nedovedla jsem si představit zrovna ji s ním a ten druhý, asi důležitější, že to bere jako by nestála ani za slovo.

Pousmál se a zašátral rukou ve tmě. Vytáhl novou cigaretu a zapálil si ji. Oheň trochu vzplál a kouř vytvořil zvláštní vír.

 

„Pojď ke mně, princezno,“ pronesl jen tak hovorově a za kotník, který jsem měla natažený, si mě po zemi přitáhl do klína. Zrudla jsem, když si mě obkročmo posadil na zkřížené kotníky a košilka se mi znovu trochu vyhrnula. Připadala jsem si jako školačka před tabulí – viděl moji nervozitu a přidržel si rukou mou bradu - která se mi snažila zavrtat do krku - naproti své tváři. Prohlížel si mě.

„Tohle království není pro tebe. Neměla bys tu být. Tady panujou jiné mravy… Každý kdo sem přijde, už není dítětem a u tebe by to byla škoda,“ vzdychl si a já se zamračila.

„Nejsem dítě!“ Uchechtl se a potáhl si.

„Nejsi?“

Zamračila jsem se. Věděla jsem, že to tu nebudu mít snadné a nepotřebuju, aby mě někdo podceňoval. Asi nezbývalo než se přizpůsobit.

Natáhl jsem ruku k té jeho, ve které držel cigaretu. Pobaveně pozvedl obočí a podal mi ji. Nevěděla jsem co přesně mám dělat, ale vypadalo to celkem snadně. Dala jsem si filtr do úst a přestala dýchat, protože mě kouř štípal v nose. Nasála jsem ústy kouř a myslela jsem, že vykuckám plíce. Rozesmál se, zatímco já se snažila dlaní na ústech tišit kašel.

„Nejsi dítě…“ uznale pokýval hlavou. Na pozadí jsem ucítila jeho ruku, kterou si mě přitáhl blíž k němu. Pořád jsem cítila pachuť na jazyku a snažila se ovládnout svůj výraz.

„Je to…ehm… zvláštní…“

„Ne, je to hrozný a neměla bys s tím začínat.“ Pobaveně kroutil hlavou.

„Chci to ještě zkusit!“ Trochu zaváhal, ale podal mi ji.

„Nedávej tvář dolu, nebo ti do nosu půjde kouř a až vdechneš - pořádně od plic, ale zase to nepřežeň, nebo tě budu oživovat,“ zasmál se. Trochu váhavě jsem potáhla a držela kouř v plicích. Rukou uchopil mé zápěstí s cigaretou a odtáhl ho z dosahu. Naklonil hlavu a lehce přitiskl široce rozevřené rty na moje. Překvapeně jsem vykulila oči a kouř mu leknutím vydechla do úst. Cítila jsem jak mi hoří tváře, buší srdce a potí se dlaně. Nevěděla jsem co mám dělat, seděla jsem strnule. Zvedl hlavu a vydechl nepatrný zbytek kouře do vzduchu. Pobaveně se na mě podíval.

„Nesmíš být tak vylekaná.“

„Nejsem vylekaná!“

„Ne?“

„Ne!“ sykla jsem s důrazem. Opřel se hlavou o regál a s dlaněmi na mých nahých stehnech mě pohladil až k tříslům. Zaskočil mi dech.

„Mám na tebe chuť,“ vydechl hluboce a típnul zbytek cigarety. Ztuhla jsem a strachy se mi rozklepaly ruce. Ušklíbl se.

„Vylekaná?“

„Ne!“ zaťala jsem zuby a nabádala se ke klidu. Sám říkal, že neudělá nic co nechci.

 

Uslyšela jsem hlasy a Edward se napnul.

„Promiň princezno, ale jestli odsud nevypadneme, budeme mít průšvih. Přišla výměna dozoru, která bude kontrolovat pokoje.“

„Ale včera…“
„Včera jsem tě stihl donést do hajan dřív, než si něčeho všimli,“ mrknul na mě a zvedl se i se mnou kolem boků. Zastrčil si krabičku se zapalovačem do zadní kapsy riflí a vykročil ke dveřím. Držela jsem se ho jako klíště kolem krku a zatínala lýtka.

„Princezno, ne že by to nebylo příjemné, ale budeme muset doběhnout do pokojů včas, zatímco budou kontrolovat jiné a myslím, že by se jim nelíbilo, kdybych si tě přinesl k sobě do peřin,“ zaculil se.

„Ehm, jo, jasně.“ Seskočila jsem rozpačitě na zem a vyběhla za němého povelu. Viděla jsem korpulentní dámu s nosem v jednom z pokojů, jak šilhá do tmy. Nedívala jsem se pod nohy a klopýtla. Dozor se už otáčel, když se chodbou rozezvučelo odkašlání.

„Pan Masen?! Kde se couráte! Pro porušení nočního klidu, vám zatrhuji vycházky – Jděte si lehnout!“ zahřměla, až jsem s sebou trhla. Proč to udělal? Kdyby strhla vycházky mě, nevadilo by mi to – nikam nechodím. Viděla jsem ve tmě ještě jeho kývnutí, než zmizel v prvním pokoji, ve druhém chlapeckém křídle.

 

Zapadla jsem do pokoje a vydechla, až když cvakly dveře. Hupsla jsem do postele a přikryla se až po hlavu. O necelou minutku později se dveře pokoje pootevřely a znovu zavřely. Vydechla jsem nervozitu. To bylo o fous.

Chvíli trvalo, než jsem usnula. Pořád jsem měla před očima jeho uvolněný obličej. Edward, je jako dvě osoby v jednom těle. Otrlý mladík, který neměl snadný život a naučil se s ním prát po svém a citlivý kluk, jehož prozrazují upřímné oči. Občas se na mě podíval zvláštním zamyšleným pohledem, který mě rozechvíval po těle.

 

 

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, když jsem si představila, co vše mě čeká. Za okny zase mrholilo. Oblékla jsem se do teplého oblečení, které jsem si s pár drobnostmi přivezla z domova. Bylo značkové, což mi situaci tady v domově neulehčovalo. Vplula jsem neviditelně do třídy a usadila se do prázdné lavice v rohu staré oprýskané učebny. Vzduchem to trochu zašumělo a pár pohledů se stočilo směrem ke mně. Povzdechla jsem si a zavrtala se hlouběji pod desku. S tichým prosíkem jsem si přála přetrpět den – vlastně jsem si přála rychle přežít i odpoledne. Nepřemýšlela jsem, zda půjdu do knihovny - věděla jsem, že půjdu.

Po třetí hodině jsem se omluvila na toaletu. Když jsem vycházela z kabinky, přistála mi vedle hlavy ruka a zády jsem narazila do dveří.

„Copak to tu máme? Kde máš ochránce?“ zasmál se hlas… Amanda! Sakra, mysli holka! Nabádala jsem se v duchu a dál stála přilepená na dveřích jako trubka.

„Navždycky tě chránit nebude. Až si užije, nechá nám tě a už ti nikdo nepomůže. Tak si zatím dejchej zhluboka, puso – Dokud máš čím,“ mrkla na mě a pleskla mě po tváři jako psa. Povzdechla jsem si a sesunula se podél dveří do podřepu. Se mi snad jenom zdá – Mami, přijď si pro mě! Vzlykla jsem.  

 

Po půl hodině jsem vylezla z toalety s pečlivě otřenýma očima. Učebnu jsem měla naštěstí stejnou, jen když jsem vešla, věci jsem měla pohozené kolem lavice. S dalším povzdechem jsem si je sesbírala a usadila se před katedru.

„Ahoj, můžu si přisednout?“ zaznělo mi nad hlavou. Stál tam kluk, špinavý blonďák s tmavýma očima. Nijak vysoký a postava byla spíš pohublá, než svalnatá s podsaditými rameny.

„Ehm, jo?“ zaváhala jsem. Nerada bych si dělala další nepřátele, ale ten kluk se tvářil celkem mile. Usadil se na místo vedle mě a natáhl ke mně ruku.

„Jsem Alex,“ dodal, když jsem si s ním potřásla.

„Bella,“ špitla jsem a zabodla se očima do lavice. Kdo ví, proč mi s ním bylo nepříjemně. Nepůsobil na mě tak drze jako Edward, přesto mi jeho chování bylo víc omezující, jako by narušoval mou bublinu soukromí.

„Tak jak se ti tu mezi námi líbí?“ šlehl po mě rádoby svůdným pohledem a bylo vidět, že se s konverzací působivě potýká.

„Fajn?“ protáhla jsem do otázky, protože jsem nějak nemohla přijít na to, která odpověď, je správná.

Buď řeknu, že je to tu príma a bude to nejúsměvnější lež, za můj dosavadní život. Nebo řeknu, že na horším místě jsem jaktěživ ještě nebyla, a když pominu šikanu a můj zážitek s kouřením, je to pořád zdaleka nejhorší díra, jakou si jen dokážu představit.

„Fajn?“ povytáhl obočí.

„Je to tu prima,“ vydechla jsem rezignovaně a v duchu si nadávala…

 

 Alex se mě vyptával na můj život před tím, a nezdálo se mu dotěrné ptát se dál, ani když jsem mu přestala odpovídat.

Jídelna - byl menší, zašlý prostor v budově B, jak jsem zjistila. A - byla ubytovna, B – škola a spojené prostory; jako tělocvična a jídelna a C – kojenecký ústav pro odložené děti. Takové normální sanatorium.

 

Den proběhl slušně. Tedy, pod slovem slušně myslím, že mi nikdo nenamlátil. Blížícím se večerem se mi žaludek začínal choulit do kuličky a podivně se mi začaly potit dlaně. Těšila jsem se? Ne, to nebylo správné slovo. Potřebovala jsem se na někoho těšit.

 

Hodiny ukazovaly něco po desáté. Dozor zrovna obešel pokoje na večerku, když jsem vstávala. Přemítala jsem, zda si vzít župan, ale tím bych ho dozajista akorát pobavila. Opatrně jsem cupitala po chodbě a vklouzla do dveří černé chodby, mířící ke knihovně. Tiše jsem proklouzla do místnosti plné regálů a první co mě zarazilo, bylo, že jsem necítila známý zápach dýmu. Rozešla jsem se až k posledním regálům a povzdechla si. Nebyl tam.

 

< - * - >

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jen osud, princezno - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!