Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 11. kapitola

09.07.2011 (18:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 2941×

11. kapitola

EMMETT

„Doopravdy už si nic nedáte, pane?“ Ta mladá holka s hustou hřívou kudrnatých vlasů a silným líčením, které se k ní absolutně nehodilo, se patrně snažila změnit práci servírky z vteřiny na vteřinu na kariéru herečky. To, jak zamrkala hustými řasy a přitom našpulila pusu, patrně ve snaze působit dostatečně ublíženě jenom proto, že kromě jednoho hrnku kafe jsem si neobjednal vůbec nic, o tom jasně vypovídalo. „Před chvílí nám donesli čerstvou várku čokoládových, borůvkových a jahodových koblížků.“

„Ne, nemám hlad, děkuji.“ Snažil jsem se znít mile. Opravdu. Jenomže její společnost mi působila jisté rozpaky a já jsem se přistihl, jak v ruce nervózně žmoulám kartičku s nabídkou nápojů a dívám se kamkoliv, jen ne na ni. Tudíž i můj tón z toho vyšel tak trochu… nepatřičně. Nebyl jsem zvyklý, aby si mě ženy měřily takovým pohledem jako ona. Propalovala mě sytě modrýma očima tak intenzivně, že jsem se div nemusel podívat do svého odrazu na cukřence, abych se ujistil, že mi někam nevypálila díru.

„Tak dobře,“ řekla s mírným povzdechem a slabým pokrčením ramen. „Kdybyste si to rozmyslel, stačí se ozvat.“ Roztáhla rty do jistě předem nacvičeného úsměvu, který odhalil dokonale rovnou řadu nepatrně nažloutlých zubů, a pak se s elegantní otočkou obrátila zády ke mně a pomalou, houpavou chůzí zamířila k pultu. Tam se ještě otočila přes rameno, jako by se chtěla ujistit, že se za ní stále dívám, a když se setkala s mým pohledem, znovu vykouzlila na tváři jakési pousmání.

Rychle jsem odvrátil pohled a zaměřil se na žlutý hrnek před sebou. Tak tohle bylo divné. Nebylo to sice poprvé, co se na mě nějaká žena takhle culila, čímž mi dávala najevo jakýsi svůj zájem o mou osobu, ale taky se nedalo říct, že by se mi to stávalo zrovna denně. A pokaždé, když už na to přišlo, mi to bylo dost nepříjemné. Nevěděl jsem, jak v podobných situacích na jejich narážky a náznaky reagovat, a už vůbec jsem netušil, jak se zachovat, když na mě ještě ke všemu mrkaly a culily se jako ta holka před chvílí. Prostě jsem byl v tomhle ohledu úplně neschopný. Ale to mě až doposud nikdy nějak moc netrápilo.

Opatrně jsem usrkl z kouřícího se nápoje a v duchu zanadával, když se horká tekutina dostala do střetu s mým jazykem a já jsem jasně cítil, jak mi ho spálila. Do háje…

Se zamračením jsem hrnek odložil zase zpátky na stůl. Na jeho obsah už mě vážně nějak přešla chuť. Střelil jsem pohledem po luxusních hodinkách, které mi Tanya koupila loni k Vánocům, a při zjištění, že hodina H už se kvapem blíží, se mi v břiše usadil dosti nepříjemný pocit. Najednou jsem hluboce zapochyboval, že to, co jsem se chystal udělat, bylo správné. A když se dveře do kavárny asi o minutu později otevřely a dovnitř na okamžik zvenku zavál studený vítr doprovázený hlasitým bubnováním deště smíšeným s klasickými zvuky rušné ulice, a já jsem pomalu zvedl oči, abych ji znovu spatřil, tak tentokrát už mi žaludek snad doopravdy udělal kotrmelec.

***

EDWARD

Nemohl jsem s určitou jistotou říct, že by se po našem očním kontaktu, či jak to přesně nazvat, vše vrátilo do normálu. Jistě, sice byla pravda, že zbytek naší společné hodiny ovládaly kancelář jen hlasité zvuky zuřícího větru a deště a ani jeden z nás už nepromluvil. Tedy, oprava: já už jsem nepromluvil. Na druhou stranu jsem ale mohl s klidem tvrdit, že atmosféra kolem nás byla o dost přívětivější.

Stejně jako posledně jsem místo konverzace zvolil raději metodu dodržování naprostého ticha, kterým jsem jí chtěl dát nějakým zvláštním způsobem najevo, že na ni v ničem netlačím, že nechci být dotěrný a že velení vlastně v podstatě spočívá jen a jen na ní. Překonal jsem dokonce i tu sžíravou nutkavost otevřít pusu a zeptat se jí na nějakou úplnou prkotinu, jen abych si ověřil fakt, že se v ní třeba při pohledu do mých očí (ať to znělo jakkoliv sobecky) něco nezlomilo, že nějaký spínač v ní neudělal cvak a ona se najednou jakýmsi zázrakem nestala plně komunikující osobou. Byl jsem patrně úplný idiot, když jsem si jako odborník byť jen dovolil, aby se mi podobná myšlenka vůbec prohnala hlavou, ale co? Některým věcem a touhám se zkrátka poručit nedá. A já jsem fakt toužil a dychtil po jejím jediném slovíčku. Stejně jako netrpěliví rodiče u svého prvorozeněte. A ne-li ještě víc…

Založil jsem si ruce na prsou a pohodlně jsem se opřel do vysoké opěrky židle. A přitom jsem z ní nespustil pohled, stejně jako ho ona nespouštěla z kousku podlahy před sebou.

Jemné linie jejího obličeje společně v dokonalé souhře tvarovaly tu nepřítomnou grimasu, kterou už si k ní moje podvědomí tak nějak přiřadilo jako automatickou. Všechny svaly uvolněné, nikde žádné napětí, žádná přetvářka, jako dítě, které netrápí vůbec žádné starosti. A přesto bych dal ruku do ohně za to, že právě ona měla starostí až nad hlavu. Bylo skoro až neuvěřitelné, že to dokázala tak dokonale skrývat. Jako tolikrát už mi v hlavě vytanula jedna jediná otázka – co ji k tomu vedlo?

Před očima se mi vybavily obličeje všech pacientů, kteří kdy vyhledali mou pomoc. Za tu dobu, co jsem vykonával tuhle práci, už jsem stihl vystřídat hodně míst svého působení, a proto bylo jejich číslo poměrně vysoké. Ale i když se jejich počet přibližoval možní i ke dvěma stovkám a já jsem si jasně vzpomínal na problematiku a její řešení každého z nich, nedokázal jsem si vybavit, že by mě někdy ve společnosti někoho z nich přepadaly takovéhle pomatené pocity. Bylo skoro až šílené, jak jsem si jen zkusil srovnat Isabellu kupříkladu se současně mě navštěvujícím panem Collinsem. S ním jsem celou tu hodinu nejen že proseděl, ale o něčem jsme hovořili téměř neustále, on měl stále na srdci něco, co mi mohl svěřit, a já jsem pozorně poslouchal a nechával jsem svůj mozek, aby si všechny kousky skládačky postupně dával do sebe a tím si skoro zřetelně dokázal představovat život, jaký Collins vedl. A stejně jsem po jeho společnosti neprahl tak jako po Isabellině. Možná to bylo způsobeno tím, že, na rozdíl od ní, on pro mě nebyl tak tvrdýma zapeklitým oříškem, který bych se snažil rozlousknout.

Znovu se mi vybavilo něco, co mě napadlo hned po tom, co mě Isabella navštívila poprvé, a to to, že se pravděpodobně jen snažím sám sobě dokázat, jak až jsou mé schopnosti způsobilé a co všechnu jsem schopen jimi dokázat. Bylo by to naprosto logické, takhle to bylo se všemi a se vším. Když jsem si ale tohle vysvětlení snažil dosadit jako odůvodnění teď, když jsem se snažil sám sobě namluvit, že mě společnost Isabelly těší jen pro to, že objevuju nové a nepoznané, musel jsem se trochu kysele zašklebit, jak mi něco v hlavě říkalo, že je to naprosto absurdní.

Jistě, možná na tom byl nějaký nepatrný ždibek pravdy, ale to nic neměnilo na tom, že nebyl dostatečně velký na to, aby mě samotného dokázal naprosto obalamutit.

Směr jejího pohledu se zničehonic změnil. Úplně jsem ztuhl a naprosto zpomaleně vnímal, jak se její hlava mírně nachýlila o něco výš, ani nedutajíc, jak jsem čekal, jestli… Zklamání mnou projelo skoro stejně silně jako blesk, který v tu chvíli za okny zaburácel. Nepodívala se na mě. Její oči se upřely na nástěnné hodiny a vzápětí se celé její tělo dalo do pohybu. Pomalu se postavila na nohy, ale před tím, než udělala krok směrem ke dveřím, zaváhala.

Hypnotizoval jsem její ruce, které si plný hrnek s dávno studeným čajem přendaly z jedné do druhé, pohled sklopený na jeho netknutý obsah, a musel jsem se vážně zamyslet nad tím, co s ním asi udělá. V možnost, že by se otočila směrem ke mně a s omluvou mi ho podala, jsem ale absolutně nedoufal.

A proto mě ani moc nepřekvapilo, když nakonec přešla několika malými krůčky ke skleněnému stolku a nechala ho tam.

Poté co pak zamířila ke dveřím, jsem se s trochu opožděnou reakcí spěšně postavil na nohy. „Počkej,“ zamumlal jsem ještě jejím směrem a rychle popadl z topení bundu, která teď na dotek příjemně hřála. Bezděky mě napadlo, že jí v ní bude aspoň větší teplo.

Proboha, Edwarde, vzpamatuj se už.

Poučen tím, že jí není příjemná moje přílišná blízkost, jsem se zastavil necelý metr od ní a ruku s bundou k ní jednoduše natáhl, i když mé neposlušnější já dychtilo po tom, abych se postavil za ni a s úsměvem jí pomohl si ji obléknout.

Mlčky si ji ode mě vzala, přehodila si ji přes ruku a natáhla se po klice.

„Máš se jak dostat domů?“ Oči mi zabloudily zpět k oknu a obočí se mi stáhlo, když jsem tiše zkonstatoval, že na tom, co se děje venku se všemi živly, se absolutně nic nezměnilo. „Pokud vím, tak tvůj bratr teprve před chvílí musel dorazit do Port Angeles, takže ten tě vyzvednout nemůže.“ Matně se mi vybavilo, jak se Rosalie zmiňovala, že právě s ním tam má dohodnutou schůzku na jedenáctou. To by ještě nemohl být zpátky ani tehdy, že by měl schopnost přenést se ve vteřině z místa na místo. „Přijede pro tebe sestra?“ Odpověď jsem nečekal, ale přesto jsem měl nutkání něco říct.

A když stále mlčela, jak jsem předpovídal, jen se jí ramena trochu nachýlila dopředu a dech se zarazil, bezmyšlenkovitě jsem z věšáku popadl svůj kabát a postavil se jen kousek za ni. „Nemusíš nic říkat,“ ušklíbl jsem se. „Doprovodím tě dolů, a když tam na tebe nikdo nebude čekat, odvezu tě sám. V tomhle počasí pěšky jít nemůžeš, ať už je tohle město sebemenší.“

***

EMMETT

„Víte, pane Swane,“ začala pomalu, očima rentgenujíc můj životopis, „nějak mi nejde do hlavy, proč s tímhle vyučením a zkušenostmi chcete klesnout na pozici pouhého asistenta.“ Odlepila pohled od kusu papíru a zadívala se upřeně na mě, víčka mírně přivřená, obočí naopak pozvednuté, rty neznatelně našpulené do přísné grimasy.

Polkl jsem. A pak znova. Její zelený pohled se skoro nepatrným nazlátlým nádechem ve mně vyvolával něco, co mě nutilo co nejrychleji se spakovat a vyklouznout pryč z jejího dosahu. Ne snad že bych měl tolik drzosti a skutečně to udělal, to vůbec ne, ale stejně se tomu nutkání dalo jen těžko odolat.

Opatrně jsem si odkašlal. „Víte, ono dělat stále dokola s hromadama účetnictví je poněkud… nudné.“ Přinutil jsem svoje tělo, aby se trošku víc napřímilo, a trochu sebejistěji jsem pak pokračoval. „Každý někdy potřebuje změnu, víte, a kromě toho se tohle zdá jako zajímavá zkušenost. Rád bych to zkusil.“ Pokrčil jsem rameny.

Ještě přesně tři vteřiny mi pohled oplácela. Pak se sklonila zpět k papírům a už nejmíň po desáté se do nich znovu upřeně začetla. „Vyžadovalo by to hodně nepravidelnou pracovní dobu,“ podotkla po chvíli se suchým ušklíbnutím. „Víte jistě, že byste si něco takového mohl dovolit?“

„Ano.“ Celý můj život byl odjakživa jeden velký zmatek, takže tohle mi činilo ten nejmenší problém.

„Fajn…“ Na chvíli se odmlčela, papíry jí pod rukama zašustily, jak v nich zalistovala, a pak opět vzhlédla ke mně. „Může se stát, že někdy budete mít celý den volno, ale jindy zas budete muset okamžitě naklusat a věnovat práci maximum.“ Zněla příšerně striktně.

„S tím počítám.“

„Dokážete se rychle zaučit?“

„No…“ Zarazil jsem se. Pak jsem znovu jen pokrčil rameny. „Patrně jo.“

„Patrně?“ Naklonila hlavu do strany a se zájmem pozvedla obočí. „Rychlost je jedna z hlavních priorit tohohle zaměstnání. Potřebuju asistenta a potřebuju ho hned, na to, abych dohlížela na to, jestli náhodou neděláte chyby, čas mít nebudu.“ Opřela se do polstrované židličky a přehodila si dlouhé, štíhlé a zatraceně krásné nohy přes sebe. „Co dalšího o sobě ještě můžete říct ve svůj prospěch?“

„Umím pracovat s počítači.“

„To je všechno?“

„Ne.“ Ušklíbl jsem se a znovu jsem se zadíval na ty náznaky zlaté v jejím pohledu. „Pak taky ještě umím vařit to nejlepší kafe na světě.“ Musel jsem odolat nutkání na ni zamrkat.

Zasmála se, a podle všeho si dala setsakramentsky záležet, aby to znělo dostatečně falešně. „Jen se nedělejte. Vy víte, že kafe nepiju.“ Přivřela oči a rty se jí vytvarovaly do potutelného a zároveň dostatečně vědoucího úsměvu.

Když jsem váhal o nějaký ten okamžik déle, než by se jí líbilo, předklonila se zase zpátky ke stolu a tiše, aniž by ji opustil ten úšklebek, zašeptala mým směrem: „Přeci si nemyslíte, že bych si o vás nezjistila pár věcí ještě před tím, než se s vámi sejdu. A jakápak to byla náhoda, že zrovna můj bratr už s vámi měl tu čest,“ mrkla.

Zarazil jsem se a myslí se mi prohnalo několik otázek, které se zběsile a jedna přes druhou ptaly, co všechno asi ví. Řekl jí doktor Cullen nějaké podrobnosti i o Belle? A co když ano…? Změnilo by to v něčem její postoj? Sice působila poměrně tvrdým dojmem, který dával jasně najevo, že ve všem spoléhá jen sama na sebe, ale co když přeci jenom…

Vrátila se zase do původní polohy a přitom se natáhla pro svou tašku, ze které začala něco dolovat. Stále jsem mlčel, jako bych nebyl schopen slova, nevěděl jsem, co říct, a jen jsem ji mlčky sledoval. Najednou jsem si nebyl tak jistý, že zažádat o práci u někoho jako ona, u někoho, s kým jsou okolní vztahy a souvislosti takto šíleně propojené, bylo rozumné.

Ale ona už se zase tvářila normálně, naprosto formálně vytáhla z nějakých prospektů další papír a pero a postrčila to po stole směrem ke mně.

„Máte měsíc na to, abyste mě přesvědčil, že vzít vás nebyla chyba. Jinak naši společnou spolupráci můžeme zase ukončit.“ Sledoval jsem, jak se sladce pousmála, a přemýšlel jsem, jestli by ještě teď mělo nějakou cenu z toho vycouvat. Protože kdybych to fakt udělal, byl jsem si naprosto jistý, že jen co by odešla, už bych se zase utápěl v pořádné depce z toho, že jsem udělal pitomost a zahodil jsem nabídku na výhodné místo.

Pomyslel jsem na Bellu. Na Tanyu. A pak na částku, kterou skýtalo naše neustále se zmenšující konto… A bylo rozhodnuto. Bez dalšího zaváhání jsem uchopil propisku a nacvičeným pohybem tu smlouvu podepsal.

Strašně moc bych Vám chtěla poděkovat za hlasy v anketě června. Doopravdy jsem nečekala, že by se jméno této povídky mohlo v tabulce mihnout, ale to nádherné osmé místo mě strašně moc potěšilo. 

A ještě moc děkuji, že jste mi posledně vyhověli a komentovali, udělali jste mi radost. Co se týče toho pohledu Belly, nakonec jsem se rozhodla připojit se k menšině, co byla Proti. Sama jsem ho tam od začátku vůbec neplánovala a to, že někteří z vás přemýšleli podobně jako já a chtěli, aby to zůstalo, jenom jak ji postupně odhaluje Edward, mě přesvědčilo ho tam aspoň prozatím nedávat.

A ještě jedna věc na závěr - tohle byla pravděpodobně poslední kapitola na následujících dvanáct dní. Kdo to ještě neviděl u mě na shrnutí, odjíždím na tábor, ze kterého se vracím 20.7., a až pak se zase budu moct pustit v klidu do psaní.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 11. kapitola: