Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 6. kapitola

18.07.2011 (12:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3534×

Jen jedno objetí – 6. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Zrychlil se mi dech a začínala jsem se celá třást. Studený vítr mi ovanul obličej a zbledla jsem. Bronzové prameny mu spadaly do obličeje. Křečovitě jsem svírala kabelku a měla jsem nutkání řvát, aby mi někdo přišel na pomoc, ale později jsem si uvědomila, že je to dětinské. Chovám se jako nána, která by utíkala před klukem, jenž ji nahání.

„Neboj se, zlato, já tě nechci okrást,“ dělal si ze mě srandu, když viděl, že si držím kabelku. Jeho hbité ruce zabloudily k lemu mé minisukně a já se nestačila divit, kde se to v něm bralo. Moje mysl se zatoulala jinam a Edward toho využil. Podkopl mi něžně nohy, načež jsem ztratila stabilitu, Edward mě podepřel a vyhoupl si mě do náruče.

Protože jsem to nečekala, reflex strachu zafungoval a já se Edwarda chytila, co nejvíce to šlo. Dostala jsem strach, že bych spadla, a rozplácnout se na studeném betonu jen v sukni jsem se nechtěla. Zaryla jsem mu nehty do kůže na zátylku a přilnula se k němu. Jeho hrdelní smích se mi zařezával do uší a jeho drahá kolínská do nosu. Kdybych se nebála, že mě upustí na zem, ohnala bych se po něm a jednu mu vlepila, ale měla jsem nahnáno a držela jsem se ho jako klíště.

Došli jsme ke stříbrnému autu, položil mě na zem, ale stále nepouštěl svou ruku kolem mého pasu.

„Mohl bys mě už konečně pustit?“ ohradila jsem se vztekle a ošila sebou.

„Jen když mi slíbíš, že nebudeš klást odpor,“ nabídl mi výměnou. Protože jsem chtěla z jeho elektrizujícího pole, souhlasila jsem. Otevřel mi dveře a pobídl mě, abych si sedla. Zhnuseně jsem si jej sjela pohledem a posadila jsem se. Nastrčil tu svou hlavu ke mně a chopil se pásu. Vyjeveně jsem na něho koukala. Byl těsně přilepený tělem na mně a jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Opět jsem pocítila, jak mi krev v žilách koluje, srdce se mi začíná zrychlovat a dech je nepravidelný.

„Myslím, že tohle bych mohla zvládnout bez tvé pomoci, děkuju,“ odbyla jsem ho a plácla jej přes ruce. Když jsem se dotkla jeho ruky, projel mnou neuvěřitelný pocit. Byl na dotek chladný a zároveň rozpálený. Ihned uhnul, a když se oddaloval, vyhýbal se mému pohledu. Prohlížela jsem si jeho ladnou chůzi, když obcházel auto a sedal si na místo řidiče.

„Říkalas, že zapnout se dokážeš, chceš snad pomoci?“ zeptal se jízlivě a nahnul se opět ke mně. Hbitě jsem zavrtěla hlavou a začala jsem se s pásem prát. Nesnesla jsem jeho blízkost, natož jeho doteky, pohledy či nejapné poznámky. Strčil klíče do zapalování a vyjel z příjezdové cesty. Pozorovala jsem jeho upřený pohled na silnici a v jádru byla stále naštvaná, že jsem tak lehce podlehla.

Sakra, stačil jeden dotek a automaticky jsem roztála. Byla jsem naštvaná na sebe i na něho. Sice nepoužil násilí, ale psychický útok na moji hrdost a mou mysl byl dosti ponižující, obzvlášť když jsem podlehla. Jeho pohled mě zkoumal, ačkoliv si myslel, že ho nepozoruji nebo ho nevnímám. Urovnala jsem si lem sukně, aby mi neviděl na nohy, a teď jsem litovala toho, že jsem si vzala oblečení, které více ukazuje, nežli skrývá.

„O čem přemýšlíš?“ zeptal se z nenadání. Od muže, který nehledí na ostatní, ale jen na svou krásu a pyšní se, kde může, jsem čekala více společenskou otázku, či nějakou, která by mě jako obvykle zbavila řeči, ale takovou prkotinu?

„Proč to chceš vědět?“ Podezíravě jsem si jej změřila. Nesedělo mi k němu klasické klábosení. U něho bych čekala něco originálního.

„Ve všem hledáš záminku k hádce. Ptám se, protože mi přijde, že jsi mírně zaujatá mým vzhledem,“ prozradil mi pyšně. Opět se ve mně zvedala ta vlna vzteku, kdy jsem měla chuť mu jednu udeřit, ale vzhlédla jsem k tomu, že drží volant v ruce a mohl by jej pustit. Nechci skončit v příkopě jen proto, že si ten trouba nedal pozor a provokoval mě.

„Ne, nehledám, ale tvůj charakter mě k tomu pobízí, víš?“ prozradila jsem mu stroze a nechala jsem jeho otázku otevřenou. Ještě jsme ani nedorazili k místu a už jsme z něj byla otrávená. Tohle mi bude Lucy hodně dlouho vysvětlovat, slibovala jsem si v duchu.

„Jak dlouho už bydlíš v New Yorku?“ Řekla jsem si, že bych na něj mohla být milá, nebo se o to alespoň pokusit. Rezignovaně jsem si povzdychla a podívala se na své ruce. Pohled mi padl na zásnubní prsten. To byly doby, kdy jsem byla vystresovaná ze svého prvního svatebního dne. Bála jsem se toho, že stačí, abych pokazila nějakou maličkost, a všechno by se zhroutilo.

„Od svého dětství. V pěti letech jsme se sem přistěhovali s rodiči z Forks. Rodiče chtěli, abych vyrůstala ve velkoměstě, aby se mi otevřely brány do světa, kde budu moci dosáhnout svého cíle. Ale stále jsem si nezvykla na vše kolem toho. Ten rozruch, neklid a neustálé potyčky na ulici, násilí… to všechno je pro mě stále nové a zřejmě si to nikdy neosvojím,“ prozradila jsem mu klidným tónem. Udivovalo mě, jak jsem s ním mluvila. Po celou dobu jsem se nezatrhla, ani jsem neměla nutkání přestat. Naslouchal mi.

„Takže ses tu nenarodila,“ konstatoval zamyšleně. „To by vysvětlovalo tvůj orientační smysl,“ dobíral si mě laškovně a mrkl na mě.

„Říkala jsi, že jsi vdaná. Šťastně?“ Strnula jsem. Proč se ptá na takové otázky proboha.

„Proč tě zajímá zrovna tohle?“ zeptala jsem se podezíravě. Pokrčil rameny a zadíval se mi do očí.

„Jsi přeci manželka Eathena Hunta, je to velice zkušený manažer, soudě podle vašeho bydla, a také bych řekl, že i hrozně velký klikař.“ Nakrčila jsem obočí a dožadovala se vysvětlení. Edward najednou křečovitě sevřel volant a ani se mi nepodíval do očí. Jako by se mému pohledu vyhýbal.

„Ne každý najde tak krásnou a inteligentní holku, jako jsi ty,“ zamumlal potichu, až jsem jej skoro neslyšela. Jeho lichotka mi samozřejmě udělala dobře, ale nechápala jsem, proč mluvil tak… divným tónem. Pocítila jsem divné mrazení na zádech, v jednu chvíli vypadal jako každý typický frajírek, co usiluje o holku svými přednostmi, a v druhou byl nenávistný a závistivý. Copak by se s Eathenem mohl znát?

Už jsem se chtěla zeptat, ale rozmyslela jsem si to. Uvědomila jsem si, že o něm vlastně vůbec nic nevím.

„No… vlastně ani nevím nic o tobě. Máš ty nějakou přítelkyni, rodinu?“ Napjala se mu čelist a stisk na volantu zesílil. Tímto gestem mě děsil, bála jsme se, že mu praskne čelist, jak ji zatínal. Neodpověděl mi, zrovna v té chvíli se ze zatáčky vyřítil tirák a já jsem vyjekla. Sáhla jsem rychle na volant a strhla volant na stranu. Edward na mé ruce položil ty své a tvářil se nezaujatě, jako by se nic nestalo. Zprudka zabrzdil a já myslela, že mi srdce vyletí z hrudě.

Zpražila jsem ho pohledem, ale nemohla jsem mu zplna hrdla vynadat. Krk jsem měla stažený strachem, srdce mi pumpovala jako o závod a rty jsem měla pevně semknuté u sebe. Křečovitě jsem svírala jeho ruce a skřípala jsem o sebe zuby.

„Lekla ses?“ usmál se na mě a pohladil mě po čele. „Vypadáš roztomile, když převezmeš iniciativu, byla jsi velice rychlá, jestlipak takhle rychle reaguješ i za jiných okolností,“ dobíral si mě a hlasitě se rozesmál. Stále jsem hleděla do jeho očí. Nejevila se v nich ani špetka strachu. To s ním nic neudělalo? Byl tak psychicky vyrovnaný, že ani pouhá náhražka smrti mu nedodala strachu?

Pomalu jsem začínala povolovat prsty a snažila se získat kontrolu nad svým tělem. Litovala jsem, že jsem vůbec kdy nasedla do jeho auta, měla jsem utéct, rvát se, kousat, cokoliv, jen abych nemusela jet s ním. Nejenže mě dohání k šílenství jeho řeči, ale i činy, kterými mě chce přivézt na pokraj zhroucení.

„Jsi neuvěřitelnej hajzl, Cullene!“ sykla jsem zastřeně a stále strachy bez sebe.

„Ty ses opravdu lekla? Nevěřila si, že dokážu uřídit auto?“ zeptal se pobaveně a nahnul se těsně k mému uchu. Strčila jsem do něj a vražedně jej probodla pohledem. Cítila jsem se dotčeně, že si z mého stavu dělá srandu. Odtáhla jsem se od něj a podívala se ven. Snažila jsem se zorientovat, ale netušila jsem, kam mě to zavedl. Ať už jsem byla kdekoli, stopnu si taxi a k Lucy dojedu, ale už ani minutu nechci strávit v přítomnosti toho grázla, který si dělá srandu i z dívčích citů. Nechápu, jak jsem s ním mohla vůbec mluvit tak otevřeně, pokrytec.

Odepnula jsem si pás a sáhla jsem na kliku. Než jsem ji ale stačila stisknout, sevřel mi zápěstí a zavrtěl hlavou. Nedovolil mi, abych šla pryč.

„Pusť mě,“ zavrčela jsem.

„Nebo co?“ Naklonila jsem se k němu a hrozivě si jej změřila. Můj pohled určitě nebyl kamarádský.

„Chci odtud jít pryč! S někým takovým, jako jsi ty, jezdit nebudu. Najmu si taxi a dojedu k Lucy. A pořádně jí vytmavím to, že za mnou poslala takového blbce,“ křičela jsem na něj, až jsem prskala. Klidně si otřel hřbetem rukávu obličej a usmál se na mě. Vůbec mu nevadilo, že bych jej nejraději zbila.

„Nepustím tě,“ řekl jednoduše a považoval celou věc za hotovou. Dotkl se černého tlačítka a všechny dveře byly rázem zavřené.

„Nedostaneš se ven, něco jsem slíbil a já to dodržím.“ Zpět mě zapásoval a vyjel. Už se na mě ani nepodíval a ani se mě neptal na žádné absurdní otázky. Mezi námi panovalo ticho a já jsem byla mírně řečeno stále v šoku. Třásla jsem se a v duchu jsem bědovala. Jak jsem mohla nastoupit do auta zrovna s ním?

Nestačila jsem ani zaklepat a dveře se otevíraly sama. Semknula jsem rty do uzounké linky, donutila se k úsměvu a pozdravila jsem. Lucy byla přímo nadšená. Mrkla na Edwarda a mě vedla za ruku dál. Když jsme se ztratily z jeho dohledu, hluboce jsem si oddychla a posadila se na barovou židličku. Lucy přede mě postavila sklenku něčeho oranžového a pobídla mě, ať se napiju.

„Mohla jsi mu alespoň poděkovat za odvoz, velkoryse se nabídl,“ vytkla mi Lucy a olízla olivu. Málem jsem se udusila tím hnusem, co jsem měla vypít. Vyplivla jsem to zpět do skleničky a podívala se na ni skrz slzy, které přicházely z dušení.

„Co prosím?“ zaskřehotala jsem. „Já bych mu měla děkovat? Za co?“ začala jsem se rozčilovat.

„Bello, klid, ano?“ tišila mě. „Vždyť jsem toho moc neřekla. Vím, že se s Edwardem moc nemusíte, ale sama si zjistila, že není tak špatný, naopak je to-“

„Pěkný hajzl,“ doplnila jsem ji a pevně sevřela stůl, až mi zbělely klouby. Povytáhla jedno obočí. Ani jsem se nedivila, že vypadá překvapeně. Ale byla jsem z toho všeho tak namíchnutá, že mi nezáleželo na tom, co si o mně pomyslí, když hned vypadnu. Odložila jsem skleničku stranou, slabě se na Lucy zamračila a odebrala se ke dveřím.

„Bello, počkej!“ Slyšela jsem její zvonivý hlásek, jak na mě volá, ale já jsem přidala do kroku a skoro jsem utíkala ke dveřím. Zastavila jsem se až na konci, kdy jsem vrazila do nějakého kluka. Mírně se mi zamotala hlava a chytila jsem se jeho rukávu.

„Zatraceně,“ ulevila jsem si a podívala se na něj. V tu ránu se mi zadrhl dech. Co ten tady dělá? ptala jsem se sama sebe.

V první řadě chci poděkovat za komentáře. Opravdu jste skvělí a já se omlouvám, že jsem přidala kapitlu skoro po týdnu.  Chtěla bych tuto kapitolu věnovat jmenovitě, a to: Roxana, Shindeen, Kim, Patronka91, Forevergirl, nicolecullenhale, rezule, Esther, wik. Ne všichni se přiblížily ke správné odpovědi, ale většina ano. To jsou děvčata, která mi napsala komentáře, ze kterých jsem měla neuvěřitelnou radost. Moc vám děkuju!

A teď k této kapitole. Koho Bella potkala na party, až ji to zarazilo? 

» 7. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 6. kapitola :