Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 41. kapitola

04.04.2012 (14:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2555×

Jen jedno objetí – 41. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota činí smrt bolestivější. 

 Zbaven veškerých slov jsem hleděl na strhnutou žlutou pásku, na níž bylo uvedené falešně datum spotřeby. Najednou jsem se cítil bezmocně. Měl jsem pocit, jako by mi veškerá má práce proklouzla skrz prsty a já tak neměl vůbec nic. Se soucitem v očích na mě hleděli všichni dodavatelé v přístavu. Ani jeden z nich nebyl natolik odvážný, aby se k tomu vyjádřil, všichni totiž byli v šoku z toho, co ze z firmy vyklubalo. Z firmy, která za celých pět let dosahovala těch nejlepších výsledků.

„Stále tomu nemůžu uvěřit,“ pronesl Smith, když se na mě zadíval. Na pohled to byl zavalitý mužík střední výšky a staršího věku, kolem očí se mu rýsovaly vrásky, ale v očích žen mohl stále vypadat jako muž se sexy apelem. Pro mě však v téhle chvíli byl nepřítel. „Stále si říkám, že to musí být omyl, vždyť tvá firma byla vždy ta nejlepší v Evropě.“ Bývávala, pomyslel jsem si zatrpkle. Nenávistně jsem se zadíval na Cullena, postávajíc u bedny, a zahlédl v jeho výrazu vítězoslavnost. Jistě, to jsem si mohl myslet. Celá ta jejich famílie mi podrazila nohy. Od jednoho až po druhého.

„Nevím, co se to tady stalo,“ pronesl jsem klidným hlasem, ale přitom jsem cítil, jak nezbývá daleko k tomu, aby se mi zlomil hlas. Upravil jsem si klopy kabátu a sevřel pevněji kufr v ruce, ve kterém byly faktory na nevyčíslitelnou částku.

„Já bych věděl,“ ozval se další hlas, na který jsem nebral zřetel. Na venek jsem sice vypadal klidně a vůbec ne vykolejeně, ale uvnitř mě byl chaos. Nikdy bych nečekal, že mě zrovna Jasper dokáže podrazit, a tak zničit můj plán. Dohodli jsme se, že bude mít čtyřicet procent výdělku, to by mu sakra stačilo na to, aby sebral celou svou rodinu a odstěhoval se ze Spojených států.

„Nevíte vůbec nic,“ osopil jsem se na něj a upravil si kravatu, „tady není nic k řešení, prostě se udělají nové dávky mléka a pošlou se do Ameriky.“

„S tím já nesouhlasím,“ poprvé za celou dobu se do rozhovoru vmísil Justin Brown, „nemám v této firmě už žádnou důvěru, už jí, a většina tady z nás, nemůžeme věřit.“ Zamračil jsem se. Řeči o tom, že moje firma je zradila, mě akorát drala k tomu, abych je všechny postavil ke zdi a dal jim co proto. Vím, že jsem udělal blbost, než se vývoz předal v přístavu, podivně se mi svíral žaludek nervozitou, to ale nemění nic na tom, že jsem to nechal pustit dál. Už jsem si byl jist, že po přejetí kontrolou se nic horšího stát nemůže.

„Jak je možné, že přes kontrolu to prošlo? Kdo to měl na starost?“ zařval Smith. „Kdo sakra kontroloval veškeré zboží?“

„Každý majitel firmy si je kontroloval sám,“ objasnil situaci Cullen.

Podíval se na mě. „Vy jste dovolil, aby prošlo zkažené mléko?“ Jeho otázka zněla tak jednoduše a vůbec ne útočně, ale v hloubi těch slov by i idiot poznal, že je to s ním špatné. Ohrozit potravní řetězec zkaženým mlékem by se nelíbilo nikomu a už vůbec ne, když se snaží jedinec nahrabat si do kapsy plno peněz. „Odpovězte, Hunte!“ zvýšil hlas, když jsem další minutu dvě mlčel a horlivě přemýšlel, jak z toho vybruslit.

„Už jsem vám jednou řekl, že nevím, jak je tohle všechno,“ ukázal jsem rukou na bedny, „možné. Do teď žádné problémy nebyly, proč by měly najednou nastat?“ Možná by mi moje divadlo prošlo, kdyby za nimi nestál zrádce, co mi vrazil kudlu do zad.

„Nedělejte ze mě blbce, jasně je vidět váš podpis na papírech, jak mi tohle, ksakru, chcete vysvětlit?“ Před obličejem jsem v tu ránu měl objednávku stvrzenou mým podpisem. „A to nemluvím o tom, že je tam napsané špatné množství.“ Je na čase, aby se tady ten sněm rozpustil, pomyslel jsem si a převzal si objednávku. Jedním mocným pohybem jsem ji sprovodil ze světa a domýšlivě se usmál. Jestli se budu chtít vrátit mezi ně zpět, a to s veškerou důvěrou, budu se muset snažit.

„Jednou se chyba může stát, dobře, uznávám ji a jsem schopen všechny ztráty nahradit,“ nabídl jsem se. Snažil jsem se o přesvědčivý tón. V hloučku zavládl klid. Každý by slyšel spadnout byť jen hrášek na zem, jaké napětí mezi námi panovalo. Někteří se k tomu ani nevyjádřili a rovnou mě zavrhli, někteří ale dumali nad tím, že pro jednou by výjimku udělat mohli a možná bych dostal druhou šanci, kdyby se nevyjádřil Smith.

„Druhé šance se v takovém případě nedávají.“ Zatímco já jsem se užíral vinou a samotou zároveň, Smith udělal dva kroky ke mně. Byl stejně vysoký jako já a rozhodně se netvářil kamarádsky a přívětivě, jak to měl ve zvyku. Spíše jako by mě chtěl vyhodit někam hodně daleko.

„Čekal jsem v tebe více důvěry, Eathene,“ sklopil pohled k zemi a přitom si přejel dlaní po hrudi, „zklamal jsi mě, Sanofi-Aventis, všechny své kolegy a v neposlední řadě svého otce, který do tebe vkládal naděje, jako do jediného syna.“ Už jsem měl na jazyku slova o tom, že poučování si může nechat pro někoho, kdo je na to zvědavý a strpí jeho nudné rady, ale jakmile se zmínil o mém otci, zamrazilo mě. Jako bych dostal ránu do těla. Bylo to už dlouhých sedm let, sedm let, kdy se přede mnou nikdo o otci nezmínil, a já s tou srdceryvnou událostí dokázal žít, dokud byla pohřbena hluboko ve mně.

„Jak se opovažuješ do toho tahat mého otce?“ zavrčel jsem. „Vůbec na to nemáš právo, ten už tady totiž dávno není!“

 „Lžeš si sám sobě, Eathene, potopil jsi nás i svoji firmu! Umíš si představit, co se stane, když posíláš nekvalitní mléko za oceán? Co se může stát se všemi dovozci a jejich firmami? Napadlo tě to?“ Katastrofa, pomyslel jsem si v duchu, ale nahlas jsem to nevyřkl. Všichni tady jsme věděli, že to znamená jasný konec a sebrání licence firmy Sanofi-Aventis, ale stále jsem bral z posledního a snažil se bojovat za to, co už dávno nebylo.

„John by tě zavrhl, kdyby věděl, co se z tebe vyklube. Všechno, co kdy vybudoval pro svou rodinu, jsi poslal k šípku. Všechno jeho úsilí jsi zneuctil, stejně jako jeho příjmení. Styď se!“

„Můj otec by na mě byl hrdý,“ zašeptal jsem tlumeně, „byl by hrdý na to, co jsem dokázal udělat s firmou, pochválil by mě,“ vyváděl jsem sám sebe z omylu. Upadal jsem do deprese, kde jsem se cítil sám. Potřeboval jsem od někoho slyšet, že já za to nemůžu a že nejsem na tohle všechno sám, potřeboval jsem pocítit objetí. A až teprve v tomto momentu jsem se dokázal vcítit do Belliny kůže.

Jeho slova mě bolela. Neuznával jsem pocit viny, ale fakt, že se zmiňoval o mém otci. On mi věřil, svěřil mi svoji budoucnost a já jednou svojí nepozorností všechno zničil. Možná že by na mě nebyl pyšný, ale stále jsem jeho syn, a ačkoli mě nemůže podržet, pevně tomu věřím, že on by mě v tom nenechal.

Bez sebemenšího pomyšlení jsem po Smithovi skočil a sevřel v dlaních jeho hrdlo. Cítil jsem, jak lapá po dechu, snaží se mě odtrhnout od sebe, ale neměl šanci, když jsme stáli proti sobě jako v boji muž proti muži. Snažili se nás od sebe odtrhnout i ostatní kolegové, ale vzdali to. Byl jsem jako v agónii; nikoho a nic jsem neslyšel. Až když se ke mně přiblížil Jasper, pevně mě objal kolem ramen a cukl se mnou, byl jsem nucen pustit Smithův krk a udělat pár kroků dozadu. Cukal jsem sebou, jako bych měl záškuby, a proto jsem byl jako ve svěrací kazajce.

„Blázen,“ zasípal, „je to… maniak. Pod… podvod… ník a mani…ak.“ Kdybych měl větší sílu, odstrčil bych od sebe Jaspera a tentokrát docílil toho, aby se už v životě nenadechl.

„Radím vám, abyste přede mnou už nikdy nevytahoval jméno mé rodiny, nikdy!“ prskl jsem podrážděně.

„Klid,“ zamumlal Jasper, „už takhle máš na krku policii, nechtěj, aby tě zažalovali i za pokus o vraždu,“ domlouval mi klidným hlasem a přitom, jako bych pocítil jakousi úlevu.

„Nechal bych to na zítřejší řízení. Ráno se sejdeme u mě v kanceláři a dohodneme se, co bude dál, tentokrát i s policií,“ zaměřil Brown svůj pohled na mě, „uvidíme, zda se ještě tady pan Hunt vrátí do našeho kolektivu, anebo zčerná za mřížemi.“ Poslední slova plival jako plevel. Všichni se sebrali a společně dovedli Smitha k autu. Měl jsem chuť vykašlat se jim tady na všechno a zmizet, nechat je na holičkách, protože beze mě a mého otce byli v háji! To on je postavil na nohy a oni se mu takhle odvděčili; úplně ho odstřihli. Když mi předával instrukce, které mimochodem Smitha dostali do vedení, na zasedání dalšího dne, cítil jsem divné chvění v podbřišku, ale nebral jsem na vědomí, že je to poslední možnost, kdy smím své rodiče vidět.

 Hajzlové!

„Pojď,“ pobídl mě Jasper, „ať tady nestojíme.“

Posadil jsem se na židli a zadíval se na úhledně složené papíry na stole, kde nikde ani jeden list nevyčuhoval. Klasická vizitka mého otce – puntičkář.

„Chtěl jsem, abys za mě vzal zítřejší zasedání. Vyznáš se v rozpočtech stejně jako já a je potřeba, aby sis zvykal na to, že veškerá odpovědnost padne později na tvou hlavu,“ pronesl s úsměvem. Byl pyšný na to, že mám takový zájem o vedení firmy. Chtěl, aby rodinná firma pokračovala dál, a v tom jsme byli za jedno. Podle pravidel jsem měl být až druhým synem, který by se ujal vedení, ale po tragédii, kdy můj starší bratr zahynul, jsem se stal jedináčkem. Byla to pro celou rodinu rána a nejvíce pro mě. Philip pro mě byl vzorem a také jedinou oporou v rodině. Když otec nebyl doma – často se věnoval své práci -, byl to on, kdo si se mnou sedl a mohli jsme si promluvit jako chlap s chalev, on jediný mi věnoval pozornost, kterou jsem žádal.

Na prvním místě vždy jednom firma.

„V pořádku, všechno je připravené?“ zeptal jsem se. Přikývl. Podal mi černé desky, ve kterých byly obdivuhodné výsledky.

„Byl bych rád, kdybys je všem předvedl, bude s tebou spolupracovat i Smith, v nejhorším případě ti pomůže,“ informoval mě. Zaklapl laptop a posadil se zpět do křesla, v ruce držíc rodinnou fotografii, na níž je ještě Philip. „Nechci z práce ani jediný telefonát, s maminkou jedeme do zahraničí jenom proto, abychom si odpočinuli,“ podíval se na mě zaujatým pohledem, „a proto ti důvěřuju, Eathene, jsi jediným synem, kterému teď můžu důvěřovat.“ V překladu: musím. Chápal jsem zcela jistě situaci, která nastala. Musel jsem zaujmout jeho místo, protože nebyl nikdo jiný. A už jen uctěnou památkou Philipa jsem hodlal svůj slib dodržet.

„Slibuju, že bude vše v pořádku,“ dal jsem své slovo. Vstal jsem a políbil ho na tvář, čímž jsem dal jasně najevo, že mi může věřit.

O dvacet čtyři hodin později mi volala místní nemocnice, ať se posadím, že mi musí něco naléhavého říct. Podvědomě jsem tušil, že se něco stalo, už při zasedání jsem neměl dobrý pocit, když jsem se podíval na otcovu fotku.

Musel jsem jet do márnice, abych identifikoval těla; a to bylo naposled, co jsem své rodiče viděl, nenechal jsem otevřenou rakev na pohřbu, ani já sám jsem se nemohl dívat na to, co z nich zbylo. Co zbylo z mých milovaných pouhou autonehodou.

„Dost!“ okřikl mě Jasper. „Sakra, vždyť se na sebe podívej, vypil jsi minimálně lahev a půl, co si myslíš, že to s tebou udělá?“ Hovno, pověděl jsem mu v myšlenkách, ale mohl prd slyšet. Vypil jsem další sklenku a chtěl si kývnout o další, když mi do zorného pole vstoupila lví hlava.

„Vzchop se! Ještě nemůžeš házet všechno za hlavu,“ radil mi, ale netušil, že vše je v troskách.

„Opravdu?“ zeptal jsem se skeptickým hlasem. „Opravdu si myslíš, že se dá ještě všechno do pořádku?“ Usmál jsem se. „Jsi naivní, milý Jaspere. Možná že jsem nepočítal s tím, že mě zrovna ty podrazíš, ale to mám jako ponaučení do budoucna,“ jestli nějaké bude, „hlavní teď ale je, že je ze mě troska. Firmu jsem poslal ke dnu, doslova jsem ji zničil, porušil jsem slib, který jsem dal otci před jeho smrtí, a v neposlední řadě je tu manželství, které nebylo takové, jaké jsem si vysnil. Nedokázal jsem vybudovat ani pořádný vztah mezi mnou a Bellou.“ Těžká ruka dopadla na mé rameno.

„Věděl jsi, do čeho jdeš.“

„Ano, to máš pravdu,“ zakroužil jsem sklenicí na baru, „a taky vím, že jsem ztratil jedinou osobu, která mě doopravdy milovala. Bella mi dala své srdce, tělo, duši a já?“ Povytáhl jsem jedno obočí, v depresi jsem začínal mít tiky. „Já jsem ji bezmyšlenkovitě podváděl, po celé trvání našeho manželství jsem strávil v Evropě a budoval firmu, která nakonec krachla, no řekni, není to ironie?“

Odsunu židli vedle mě a posadil se. „Když ses dal na takové čachry machry, mohl jsi tušit, že je tady jisté riziko, že to někdo odhalí. Eathene,“ oslovil mě pečlivě a hlasitě, „mým úkolem nebylo tě položit doslova na dno, nevím, co za tvými úmysly bylo, ale nemohl jsem nechat, abys ohrozil všechny vývozce. Musel jsem to udělat a nebudu se ti za to omlouvat.“

„To po tobě nikdo nechce,“ ubezpečil jsem ho, postavil jsem se na nohy a roznožil, abych získal stabilitu, „nikdo po tobě nechtěl, abys mi kryl záda, holt to někdy přijít muselo.“ Vytáhl jsem z peněženky padesáti dolarovku a hodil ji na bar. „Je od tebe hezké, žes mi zabezpečil ženu, s tvým bráchou se bude mít určitě skvěle, zaslouží si lásku, kterou jsem jí já nedal, protože jsem byl sobecký a chtivý.“ Otočil jsem se na patě a zamířil k východu.

„Abych nezapomněl, jestli budeš s Edwardem mluvit, vyřiď mu, že má volnou cestu, Bella bude do měsíce volná jako ptáček.“ Nechám ji jít. Musím ji nechat jít. Když už jsem zničil sebe, nesmím s sebou táhnout i lidi, které jsem miloval.

A stále miluju.

Snad budeš mít víc štěstí jak já, Bello Swanová. 

 V příští kapitole nás čeká konečně pohled Belly a... Nechte se překvapit. 

» 42. kapitola 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 41. kapitola: