Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 28. kapitola

03.12.2011 (18:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2834×

Jen jedno objetí – 28. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Vyděšeně se na mě podívala a přitom mi vycházela vstříc. Lhal bych, kdybych přiznal, že jsem překvapen. Byl jsem si jist, že se nechá políbit, chtěl jsem ji zlomit a chtěl jsem jí naznačit, že mám schované zbraně a mám jistou šanci ji dostat. A překvapením pro nás oba bylo, že to nebylo z fyzické přitažlivosti, ale kvůli ní samotné. Její chování, způsob vyjadřování, osobité kouzlo, které mě zasáhlo už v tu chvíli, jak jsem ji poprvé spatřil… v ten den, kdy na školní parkoviště přijelo její auto i s krásnou majitelkou.

Dělilo nás pouhých pár centimetrů. Byly jako propast, která mě dělí od mého vytouženého cíle, a já ji tak vnímal. Podíval jsem se jí do očí, jež se právě v tu chvíli zaleskly. Zřejmě je na vážkách, pomyslel jsem si napolovic zklamaný. V odraze jsem viděl svůj obličej; byl tak vážný, bez špetky pobavení či vtipu. A stejně tak jsem se cítil.

Pohledem jsem slétl k jejím rtům a cítil jsem, jak se mi sbíhají sliny. Doslovně jsem je musel narychlo polykat. Bylo to absurdní, ale připadal jsem si, jako bych na ně právě dostal chuť. A v jisté míře to byla pravda. Cosi podstatného se ve mně hnulo a já se rozhodl, že nebudu čekat na Bellino povolení. Překonal jsem propast mezi námi a jako motýlí křidélka jsem se otřel svými rty o její. V tu ránu moje tělo explodovalo a před očima se mi objevila červená clona.

Byly tak vláčné, krásné, plné, říkal jsem si v duchu a neudržel srdceryvný povzdech, který patřil jen jí. Bella byla ve stejné agónii jako já, nerozhodnost a napětí v jejím těle jsem cítil i přes napjatou situaci mezi námi. Sebral jsem veškerou odvahu a položil jí ruce na bedra. Chvíli jsem počkal, abych si ověřil, zda je sama sundá, ale neudělala to. Pro sebe jsem se v duchu usmál a přitáhl si ji těsně k sobě.

Bella mi zajela rukou do vlasů a jala se iniciativy. Pomalými pohyby se pohybovaly na mých rtech, lehce je okusovala a přitom mi smyslně sténala do úst. Chtěl jsem ji vášnivě líbat, strhat z ní veškerou látku a hned teď být s ní, v ní! Ale když jsem si uvědomil, jak mnou touha cloumá, a na co vlastně myslím, zastyděl jsem se. Byl to pro mě nově poznaný pocit a musel jsem uznat, že ne zrovna příjemný.

Jazykem jsem vklouzl do Belliných úst a ona mi odpovídala hlasitými steny. Snažil jsem se pochytit její veškeré výkřiky a snažil se krotit svůj divoký chtíč, který Bella svými zarytými nehty v mé kůži ještě více provokovala. Její malý hrudník se začal rychleji a rychleji zvedat, a proto jsem se od ní odtáhl. Nesouhlasné zamručení mě pobavila a samovolně mi každý koutek ujížděl na jinou stranu. Opřeli jsme se o sebe čely a hleděli si ve stejné výši do očí. To jiskření se nedalo přehlížet, oba jsme jej cítili, naše těla jej cítila. A já o něco citlivěji.

„Tohle bychom neměli dělat,“ poznamenala Bella udýchaně a přitom jí červenala líčka. Palci jsem jí začal hladit bradu a políbil ji na čelo.

„Možná bychom neměli, ale oba chceme a touhám není dobré odporovat,“ poučoval jsem ji. Z části jsem ale přesvědčoval i sám sebe, což bylo ještě horší zjištění. Bella stále v pěstičce svírala chomáč bronzových vlasů a přitom jsem pozoroval, jak jí na tváři hraje úsměv. Byla to idylická, romantická chvilka prosycené dvěma chtíči, ale byl jsem si vědom toho, že Bella je jiná, opak toho, co jsem doposud měl. Tu si jen tak nezískám sexy pohledem, či pár lichotkami. Pro Bellu jsou významné činy a toho jsem hodlal využít. A doufal jsem, že se mi do cesty nezačne stavět Eathen.

V měsíčním světle vypadala tak zranitelně, ale odolat jí a dostat tam, kam bych chtěl, mě bude stát ještě hodně úsilí. Belle začala klimbat hlava a víčka se jí klížila. Políbil jsem ji na čelo a konejšivě pohladil po zádech. „Měla by sis odpočinout, musíš být unavená,“ pověděl jsem jí medovým hlasem a věnoval jí ještě jeden polibek na rty. Bylo to jen nepatrné setkání našich rtů, ale i to ve mně dokázalo vzburcovat veškeré hormony. Rázem jsem byl v pohotovosti.

„Nejsem unave-“ Umlčel jsem ji.

„Mně nelži, vím, že ses celý den učila,“ vyvedl jsem ji z omylu a ona se začervenala. Měl jsem pravdu. Sklopila pohled a podívala se na cíp peřiny, čímž mi dala prostor, abych spatřil její husté, černé řasy. Pár pramenů jí spadalo do čela a já jí je ihned urovnal za ucho, aby mi nepřekážely v pohledu.

„Asi máš pravdu,“ přiznala nakonec a její stisk povolil. Stydlivě se na mě usmála a lehla si zpět do peřin. Přikryl jsem ji až po krk a palcem ji pohladil. Bylo tak lidské být jí nablízku a přitom si uvědomovat, co se mnou dělá.

„Sladké sny, beruško,“ zašeptal jsem směrem k ní. S úsměvem na tváři jsem pozoroval, jak propletla naše ruce v jedny, přiložila si je těsně k sobě, až k ústům, a zavřela oči. Během nepostradatelné chvilky usnula a začala pravidelně oddechovat. Byl jsem nadmíru spokojený, cítil jsem, jak mi v hrudi uhání srdíčko neuvěřitelnou rychlostí, a byl jsem si jist, že je to dlouhé době, co jsem na tomhle zatraceném světě.

Vlastně… šok mi Bella přivodila naposled v baru, kdy jsem neměl daleko k tomu, abych Eathenovi rozpáral hrdlo. Moc dobře si pamatuju, co to se mnou udělalo, když jej chytila za ruku a společně odkráčeli pryč. Věděl jsem, že je to hrané a Bella to dělá kvůli mně, ale i tak mi to bylo proti srsti, a když jsem přišel domů, rozmlátil jsem málem vše, co mi přišlo pod ruku. Alice s Rosalie se snažily uklidnit a domluvit mi po dobrém, ale byl jsem nepříčetný. Dokonce musel zasáhnout i Emmett s Jasperem. Báli se, že bych jejich drahé polovičky uhodil a to bych nikdy nechtěl.

Jasper mě tvrdě chytil za ramena a přirazil ke zdi. Podíval se mi do očí s ledovým klidem a pomoc svého daru se mě pokusil uklidnit. Emocionální vlny do mě narážely a já jako bych je nevnímal, vzpíral jsem se jim. Znovu a znovu jsem si přehrával tu samou scénu a víc a víc jsem cítil prostupující hněv mým tělem. Věděl jsem ale jednu věc – Jasper mi takový výstup jen tak neodpustí.

Za okny se rozednívalo a Bella se v posteli začala převalovat. Celou noc jsem ji pozoroval a nechtěl zamhouřit oči, abych ji směl pozorovat. Abych směl dýchat její vůni a dívat se na ní, když spí. Bylo to tak krásné a pro mě přirozené, až jsem měl strach, že se v tom všem po hlavu začínám ztrácet. Políbil jsem ji na čelo a opatrně z postele vstal. Už dobrou hodinu mi v kapse vibroval mobil a nemusel jsem hádat, kdo mě v tak krásný moment otravuje.

„Už se těším na odpoledne,“ zašeptal jsem směrem k ní a ještě naposledy ji pohladil po tváři. Nechtěl jsem odejít, ale byl jsem nucen. Věděl jsem, že jakmile přijdu domů, čeká mě pořádná přednáška o tom, že vdané ženy by se měly nechat vdanými a na pokoji. V jiném případě bych s tím souhlasil a pro svoje potřeby bych si našel jinou dívku, která by mě okouzlila svým vzhledem, ale u Belly to bylo jiné. Tam jsem nad ní nemohl mávnout rukou a odejít, protože jsem věděl, že ona šťastně vdaná není, byť se to snaží předstírat. A já mám potřebu ji chránit.

„Jednou, možná jednou se probudím vedle tebe a budu se dívat, jak po ránu září. Jako hvězda jasná.“ S těmi slovy jsem se vyskočil oknem ven a rozeběhl se lesem k nám. Vítr se mi opíral do vlasů a čechral je všemi směry. V běhu jsem si užíval tu volnost, kterou jsem cítil. A na tváři mi tkvěl úsměv, zatímco jsem myslel na ni. Stále jsem na rtech cítil ty její. Ačkoli jsem líbal nespočet dívek a objímal je, ani jeden jsem si nepamatoval do detailů jako tento.

Směr větru se změnil a já jsem zavětřil velmi příjemnou vůni. Na jazyk se mi draly sliny a oči mi zčernaly. Je čas na lov, pomyslel jsem si a olízl si rty. Rozepnul jsem si dva horní knoflíčky košile, abych měl volnější hrdlo, a vší se odrazil od země. Párkrát jsem si skočil po větvích, až jsem dorazil na okraj malého jezírka, kde se zrovna nakláněla srnka. Její ladné křivky a plynulé pohyby byly pozoruhodné, ale raději bych ochutnal její krev, než se kochal krásou zvířete.

Než jsem na ni skočil, zašeptal jsem slova omluvy a zakousl se jí do štíhlého hrdla. Na jazyk mi uteklo pár kapek horké krve a z hrdla se mi začaly drát steny. Přisál jsem se k ní, jako by byla jediná opora na této zemi, a pil z ní, co nejvíc mi nabízela. Byly chvíle, kdy jsem se cítil jako pokrytec za to, co dělám těm nebohým zvířatům, ale během těch let jsem se naučil dívat se na to z jiné strany. Kdybych se jimi neživil, už bych tady dávno nebyl.

Byl jsem jako hříčka přírody.

S ohrnutým rtem jsem mršinu odhodil pod křoví a zahrabal jej zmrzlým listím. Udělal jsem pár kroků k jezírku a na ostré hladině jsem spatřil odraz chlapce, jenž se tvářil tak zoufale a přitom šťastně. Rty měl pokryté lepkavou krví, oči se mu začaly ředit se zlatavou barvou a jeho srdce zrychlilo svůj tep. Říkal jsem si, zda jsem to vůbec já. Zvedl jsem dlaň a dotkl se svého kamenného obličeje… zvláštní, a kupodivu nepřekvapující, bylo, když odraz na hladině se zachoval úplně stejně.

Jak jsem se v těchto chvílích nesnášel. Nedokázala jsem popsat nenávist, kterou jsem k sobě cítil. Oči se mi zalily slzami a slzné kanálky nebyly natolik silné, aby je udržely vně mého těla. Ačkoli jsem se snažil silou vůle zadržet je, nedokázal jsem to. Jedna osamocená slza přetekla přes okraj a pomaličku mířila přes líce, zakrvácené rty, na chvíli se zastavila na bradě, až přetekla a svou lehkostí dopadla do jezírka, kde se kolem ní rozvířily kruhovité tvary.

Právě v tu chvíli se nade mnou začaly vznášet maličké vločky a s lehkostí dopadaly do mých vlasů. Ještě jednou jsem se podíval na svůj odraz a kochal se pohledem, jak nade mnou začíná sněžit. Než se ale vločky stihly pohodlně usadit na hladině, jejich maličká tělíčka se ztratila před mým zrakem. Sebral jsem ze země kamínek a hodil jej do ztuhlé vody. Můj obraz se ztratil, jako bych jej roztříštil na tisíce malých kousíčků.

„Je čas se podívat domů,“ říkal jsem si.

Dělilo mě jen pár kroků ode dveří. Vůbec jsem domů jít nechtěl, ale co mi zbývalo? První přednáška za chvíli začínala a k mému štěstí jsem ji měl právě s Bellou. Kdybych se nemusel jít převléknout, vůbec bych se doma nezastavil. Ještě bych stihl přiběhnout zpět k Belle a být tam, kdy bude otevírat oči do dnešního rána. Ale s červenými fleky od krve jsem se tam ukázat nemohl.

Bojovně jsem vystrčil bradu a vystoupal těch pár schodů k domovním dveřím. Než jsem stačil vylovit klíče, už se přede mnou otevíraly a vyletěla z nich na mě Alice s ježenými vlasy. Z očí jí šlehaly blesky a v myšlenkách měla mnoho otázek, které směřovala jen na jednu osobu. Zakroutil jsem hlavou na znamení, aby se tím ani nezaobírala, a pokusil se ji obejít. Neuspěl jsem.

Jakmile jsem překročil práh domu, okolo zápěstí se mi omotala a donutila mě, abych se jí podíval do očí. Byl v nich strach. Alice mě křečovitě svírala a přitom měla napnuté všechny svaly v těle. Otočil jsem se s chladným klidem čelem k ní. Byl jsem o hlavu vyšší a bylo celkem vtipné, jak jsem se nad ní tyčil. Její pohled spadl na mou hruď a roztrženou košili na límci.

„Proboha, stalo se ti něco?“ vykřikla vyděšeně a vedla mě do obývacího pokoje, kde seděl zbytek rodiny. Mohl jsem předpokládat, že si našeho rozruchu všichni všimnou. Rosalie okamžitě vyskočila na nohy a utíkala ke mně se zděšeným výrazem v obličeji.

„Co se ti stalo? Edwarde, mluv, sakra!“ začala na mě nepříčetně křičet a hlavou se jí míhaly ty nejhorší představy. Vyprostil jsem se z Alicina sevření a chytil Rosalie za ramena. Jemně, ale pevně, aby se mi nevykroutila.

„Klid, Rose, nic se mi nestalo, jen jsem si zašel na lov,“ snažil jsem se jim vysvětlit krev na mé košili. Popravdě jsem nepředpokládal, že to u nich vyvolá takový šok. Alice si oddechla a položila si ruku na dávno neživé srdce. Posadila se do křesla a rozdejchávala celou situaci, zatímco se ji snažil Jasper uklidnit.

„Až se příště rozhodneš nás odstavit na vedlejší kolej a zmizet, aniž bys o sobě dal vědět, tak se domů ani nevracej!“ vyčetla mi plná hněvu. Bral jsem její výhružku s klidem, protože jsem moc dobře věděl, proč tak vyšiluje; včerejší noc jsem nestrávil doma a nikomu jsem nedal vědět, kam se ráčím jít.

„Nejsem malý kluk, abych se vám neustále zpovídal. Taky mám svůj vlastní život, ne?“ zvýšil jsem na ni hlas a pustil ji, neboť mě začala zžírat zloba a nechtěl jsem jí ublížit. Emmett byl napjatý jako struna, stačil sebemenší chybný krok a byl jsem si jist, že mě skolí k zemi. Už v myšlenkách mě upozorňoval na to, ať jí ani nezkouším zkřivit vlásek na hlavě, což jsem opravdu neměl v plánu.

„Ne, to nejsi,“ souhlasil se mnou Jasper, „ale pokud bydlíš pod naší střechou, budeš se podle toho chovat, jinak -“

„Jinak co, ksakru?!“ vybuchl jsem a cítil jsem, jak mi pulzuje žilka na čele. Srdce se mi rozeběhlo dvojitou rychlostí a ruce mě svrběly. Dívaly se na mě čtyři páry vyděšených očí; dva z nich překvapeně, jeden mrzutě a ten poslední, z nich nejhorší, byl vypočítavý, chladný a vysměvačný. „Dáš mi domácí vězení? Uhodíš mě? Nebo mě dokonce vyhodíš z domu? Prosím, posluž si!“ prskl jsem na něj vyveden z míry.

Už dlouho jsem vám slibovala nahlédnutí do Cullenovic rodiny, ještě jsem se k tomu jaksi nedostala, alespoň ne k zásadní věci. Počítám, že to by byla správná věc až tak v třicáté kapitole, tak snad vydržíte alespoň s tímhle. Snad se kapitola líbila a děkuju vám. Moc. 

» 29. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 28. kapitola :