Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 24. kapitola

06.11.2011 (07:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3132×

Jen jedno objetí – 24. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Automaticky jsem zavřela oči a čekala tvrdý náraz. Všechno ve mně se rychlostí blesku hnulo a pud sebezáchovy obalil celé mé tělo. Chtěla jsem křičet, brečet, máchat kolem sebe rukama, ale ani jednoho jsem prostě schopná nebyla. Jeho ruka prosvištěla vzduchem a pak… se nic nedělo. V duchu jsem počítala do deseti, abych si byla jistá, že jsem ušla bolestivé srážce. Buď jsem byla šokem mimo, z toho, že mě chce uhodit, anebo tak učinil, jen jsem to nezaregistrovala.

Pootevřela jsem jedno očko, a když jsem zjistila, že jsem mimo nebezpečí, přidala jsem i druhé. Jeho ruka byla pár centimetrů od mé tváře. Křečovitě ji držel ve vzduchu. Z úst mu unikalo přidušené vrčená, z očí šlehaly blesky a z uší syčela pomyslná pára. Sevřel dlaň v pěst a provrtával mě pohledem. Po dlouhém skenování mého těla ruku připažil k tělu a otočil se ke mně zády.

„Nestojíš mi za to,“ pronesl chladným a ostrým hlasem, jenž mě řezal jako žiletka. „Nikdy jsem neuhodil ženu a nemíním s tím začínat. Naše první a pevně doufám i poslední hádka neproběhla tak, jak bych si ji představoval. Mrzí mě jen jedna věc…“ Najednou se zastavil a pevněji stiskl ruce v pěsti, až jsem viděla jeho bílé klouby, jak prosvítají skrz pokožku. Otočil se čelem ke mně.

„… žes nebyla natolik férová, abys uznala chybu. Zklamala jsi mě, Bello.“ Ačkoli mě neoslovil celým jménem, bylo o to horší, když jej vyslovil s takovou nechutí, chladem a naprostou lhostejností. Než jsem stačila cokoli říct, sebral ze stolečku mobil a vytratil se za dveřmi ložnice. Musel v sobě dusit veškerý vztek, aby si jej na mě nevylil, neboť dveřmi třískl tak, až se celé otřásly. Svezla jsem se na postel a ztěžka oddechovala.

Cítila jsem zvláštní úlevu, ale ne takového typu, jakého bych čekala. Nebylo to z toho důvodu, že by mě nakonec neuhodil, ale vzduch v místnosti byl lehčí, svěží… alespoň mně se dýchalo lépe. A mohla jsem dát konečně volnou cestu pocitům, které jsem v sobě dusila. Strhla jsem ze sebe černé šaty a jen ve spodním prádle jsem zalezla pod teplou deku. Schoulila jsem se do klubíčka a přikryla se až po krk.

Zrovna teď bych uvítala psychickou podporu a něžná slova, která by mě držela nad vodou. Vzpomněla jsem si na Edwarda, na dnešní večer, na jeho letmé doteky a nekončící touhu po jeho polibcích. Přejela jsem prstem po svých rtech a opět je cítila na svých. Zavřela jsem unavené oči a představila jsem si znovu naši společnou chvilku… Jeho krásné, plné rty, pevné, ale chladné ruce, jak mě drží za pas a podpírají mě. Zlatý, prodírající se pohled do nitra mého těla. Vše bylo tak krásné a růžové. Dokud se neobjevil Eathen.

Hodně hluboko v sobě jsem cítila jakousi vinu za to, že sním, či smýšlím o jiném muži, ale nemohla jsem svému srdci porušit, aby běhalo v pravidelném rytmu vždy, když jsem jej spatřila, nebo si jej jen představila. Moje srdce nebylo ovlivnitelné myslí, jednalo samo za sebe a nepotřebovalo k tomu ani slova.

O to víc jsem se cítila sama, když jsem si uvědomila, že mezi námi nikdy nic víc nebude. Já jsem jiná, patřím jinam a o takové krásné pohádce si můžu nechat jen zdát. Na tváři jsem ucítila něco mokrého. Nechala jsem slzičky smáčet polštář, na kterém jsem ležela. Přilnula jsem k poduškám a začala jsem hmatat pod polštářem, kde jsem vylovila modrou košili. Neoblékla jsem si ji, na to jsem v tuto chvíli neměla sílu, ale když jsem k ní přičichla a jeho sladká vůně z ní byla stále cítit, usínalo se mi hned lépe. Hlava se mi zamotala a moje víčka ještě více ztěžkla.

Chladná noc se táhla přes celé městečko a měsíční paprsky se opíraly o římsu oken. V pokoji i v celém domě bylo ticho. Nikde ani živáčka. Jen na vzdáleném stromě, v té nejvyšší koruně, seděl opuštěný poloupír, jenž to nemohl doma vydržet. Nápor na jeho psychiku byl tak velký, až jej vyhnal ven. V ruce drtil maličkou látku, k níž v častých intervalech přičichal.

Viděl jí přímo do okna a toužil se k ní přiblížit. V první chvíli se ovládal a držel se dál, vší silou drtil větev stromu a poslouchal jen její pravidelné oddechování, ale když se na ni zadíval a její rty se začala pohybovat, k jeho uchu dolehlo to nejhezčí slůvko, které kdy mohla vyslovit.

„Edwarde,“ zašeptala oschlými rty. Bylo pro něj utrpením poslouchat své jméno z jejích úst. Stále na ni myslel, na její rty, na ladné křivky těla v těsných, černých šatech. Byl na sebe hrdý, dokázal se Eathenovi postavit a všem tam vykřičel, co si o něm myslí. Popravdě nečekal, že by se k němu někdo přidal, neboť Eathen byl uznávaná osoba, ale když se díval do jejích očí a spatřil v nich strach a zoufalství, chtěl ji ochránit před jeho zlostí. Ukrýt ji pod svými křídli a držet ji u sebe v pokoji do té doby, než se bouře zažene.

Zklamáním pro něj bylo, když začala odporovat. Mohl ji sevřít v náručí, políbit ji na čelo a ujistit ji, že vše bude dobré. Ona se s ním ale rozloučila a upřela na něj poslední skelný pohled, než odešla z Havany. Neuvědomovala si, co cítí on. Neuvědomovala si, že to pro něj znamená obrovskou zradu, jejíž bolest nechtěl dát najevo.

Znovu do hrobového ticha vykřikla Edwardovo jméno. A to už se neudržel se. Dlouhými kroky se přemístil k otevřenému oknu a nakoukl dovnitř. Do nosu jej udeřily dvě vůně. Jednu moc dobře znal, ale ta druhá jej spíše pobízela k hrdelnímu vrčení. Zatnul čelist a podíval se na špičky svých bot. Ladným, tichým skokem se dostal do jejího pokoje a podíval se jejím směrem.

Byla schovaná pod dekou a nos měla zabořený v jeho košili. Jeho napolovic mrtvé srdce radostně poskočilo a stejně tak i jeho úsměv se rozšířil. Přejel k pelesti postele a nahlédl přes okraj přikrývky. Hnědé, čokoládové vlny byly rozprostřeny po polštáři a její maličký obličej byl celý zahalen stínem. Bříšky prstů se dotkl lemu přikrývky a nakoukla pod ní. Až když spatřil holá ramena a krajky podprsenky, uvědomil si, že to je netaktní. Poprvé v životě se v duchu peskoval, když se bez dovolení podíval pod peřinu.

Zastyděl se za své nemravné myšlenky, a kdyby mohl, nafackoval by si. Ovšem už neovládl svou touhu, kvůli které se dostal až k její posteli. Poklekl vedle ní na zem a zvažoval, zda se jí má dotknout a pohladit ji, nebo se raději vzdálit a nesahat na ni. Přela se v něm dvě já, která na sebe urputně řvala, a on byl ten, kdo je měl rozsoudit.

Nakonec se to vtíravé a toužebné já, kterému se dostalo potěšení, dostalo do popředí a Edward jej poslechl. Zvedl ruku a pohladil Bellu po vlasech. Přejížděl prsty po jejich délce, až se dostal k tváři, kde chvíli setrval. Všiml si kruhů pod očima – byly zarudlé a na tváři měla ještě stopy po slzách. Zaskřípal nahlas zuby a odvrátil pohled. Bella sebou v posteli ošila a otočila se k němu čelem. Z úst jí unikl nesrozumitelný sten, a ačkoli se Edward snažil zachytit každé její slovíčko, nepodařilo se.

„Něco mě k tobě táhne a mě trápí to, že nevím co,“ vdechl jí do tváře tato nesrozumitelná slova a sklopil pohled k zemi. Nemohl se jí dívat do úrovně očí ani v té chvíli, kdy spala. Nedokázal to. Ačkoli se snažil pochopit své srdce a hlavně nové pocity, které se v něm znenadání objevily, nepřicházel jim na kloub, ale pevně věřil tomu, že se časem vše vysvětlí. Teď ale nebyla ta pravá chvíle, kdy by o tom měl přemýšlet, protože jej zžírala touha po tom lehnout si k ní, zmocnit se jejích rtů a majetnicky si ji celou noc držet. V té zářivé noci je na Edwarda rozkošně špulila a neuvědomovala si, co to s Edwardem dělá.

Zatnul zuby a odvrátil pohled k oknu. Dal si slib a ten taky dodrží. Bude se k Belle chovat stejně jako doposud, není důvod, proč by se měl vtírat ženě, který již své štěstí našla. Může mezi nimi být kamarádství, ale to Edwardovi nestačilo. Ne, když se jednalo o ni.

Naposledy se pokochal pohledem na spícího andílka a vypochodoval k oknu. Přepadlo jej nutkání políbit ji, dotknout se rty těch jejích, i kdyby jen okrajově, ale okolnosti situace mu nepřály. Možná někdy jindy, pomyslel si nadějně a vyskočil do černé tmy. Při seskoku cítil, jak na něj dopadá všechna tíha nového, nepoznaného citu.

Chlad z ranní rosy se mi vetřel po peřinu, a tak jsem sebou mrskla v posteli. Nato jsem se zamračila a moje rty se zkřivily v bolestnou grimasu. Celé tělo jsem měla polámané. Hlava mě bolela jako střep a ruce k mému tělu jen bezvládně tiskly modrý cár látky. Pootočila jsem se na pravou stranu postele a zašmátrala jsem po její délce. Byla jsem v ní sama, což jsem mohla čekat. Pomalu se mi začaly z včerejší noci vracet všechny vzpomínky. A ačkoli jsem na Eathena byla stále naštvaná, mrzela mě jedna věc.

Ublížili jsme si navzájem. A to neprávem.

Chyběla mi jeho přítomnost v posteli. Netoužila jsem po horlivém uspokojení, ale po sladkém probuzení, pohlazení a popřání dobrého dne do nového rána. Ani jedno z toho jsem nedostala, a právě to mi vehnalo další nával slz do očí. Přetočila se na bok a skrz mlžné vidění se zadívala na hodiny budíku. V devět hodin by měl být Eathen ještě tuhý a odpočívat, pomyslela jsem si napolovic zklamaně. Než jsme usnula, přemýšlela jsem o tom. Sny, které ovládly mou mysl, se sice netýkaly Eathena, ale poznala jsem, že moje místo je u něj. Měla bych se omluvit a snažit se zas vše urovnat. Nechtěla jsem, aby odjížděl z domova s pocitem viny a zklamání.

Chvíli jsem usilovně přemýšlela, jak jej překvapit, a zkusit udobřit mezi námi naši nelogickou hádku, kterou jsem z části načala právě já. Povzdechla jsem si. Cítila jsem se hrozně. Raději jsem slezla z postele a přešla vrávoravým krokem k oknu. Bylo pootevřené a na obloze se začínaly prodírat paprsky slunce. Nahmatala jsem si husí kůži a vydechla kolečka na sklo. Objevila se po něm jen rosa a zamlžený obláček.

Cupitala jsem tichými kroky do koupelny, kde jsem na sebe hodila župan, vlasy sepnula do gumičky a vydala se po schodech dolů. Už od poloviny schodů jsem cítila vůni vajíček, slaniny, toustů a čerstvých vajec. Nevím proč, ale naivně jsem doufala, že Eathen stojí za plotnou v kuchyni a dělá nám společnou snídani. Stalo se to jen jednou – den po svatbě. Ta poslední jídla, kterými mě krmil k prasknutí, nebyla udělána jím.

Avšak i tak jsem přidala do kroku a na tváři se mi objevil veselejší úsměv. Přitáhla jsem si klopy županu k sobě a pomaličku vplula do kuchyně. To, co jsem ale viděla, nebyla moje vysněná představa o tom, jak Eathen pobíhá po kuchyni a snaží se to mezi námi udobřit.

Sarah stála u sporáku s vařečkou v ruce, prozpěvovala si s rádiem a u toho dělala nepatrné taneční pohyby. Usmála jsem se nad její dobrou náladou a hlasitěji si odkašlala, aby věděla, že jsem vstoupila. Ihned se otočila a věnovala mi zářivý úsměv.

„Dobré ráno, Bello,“ oslovila mě jménem a zčervenala jí líčka.

„Ne tak dobré,“ vyvrátila jsem její domněnku a posadila se ke stolu, kde přede mě postavila horkou kávu s aspirinem a vodou. Vděčně jsem se na ni usmála a aspirin zapila. V domě bylo podivné ticho, což mě jaksi znervóznilo, ale byla jsem ještě rozespalá, otupělá, a tak jsem nechala věci tak, jakými byly. Sarah přede mě postavila plný talíř míchaných vajíček se slaninou a k tomu ovocný salát. Na celou tu krásu jsem koukala s otevřenou pusou a kručícím žaludkem.

„Jen si dej,“ pobídla mě sladkým hlasem jako med, „nic jsi nejedla, když jste přišli. A nepamatuju si, že bys před tím jedla,“ nabádala mě káravým hlasem. Pokusila jsem se o křečovitý úsměv, vzala jsem do ruky vidličku a opatrně jsem ochutnala. Když jsem skousla první sousto a polkla, neunikla mi kyselá poznámka od Sarah.

„Neboj se, neotrávila jsem tě.“ S červenými tvářemi jsem se podívala do talíře a hladově se do jídla pustila. Když jsem se pomalu cítila plná, uvědomila jsme si, že jsem v kuchyni stále sama. Za poslední dny jsem si zvykla na přítomnost, na velmi příjemnou přítomnost.

„Eathen na snídani nevstane?“ zeptala jsem se zvědavě. Podívala jsme se na ni a spatřila v jejích očích jisté obavy. Ty obavy mě vyvedly natolik z míry, že jsem položila příbor, utřela jsem si mastnou pusu a zadívala jsem se na ni autoritativním pohledem.

„Ztratila jsi řeč?“ Zavrtěla hlavou. Tušila jsem, že se něco stalo, už ten její bolestivý pohled, jenž ve mně vyvolal vždy pocit nějakého problému. „Tak mluv,“ pobídla jsem ji netrpělivě a snažila jsem se udržet svoji zvědavost a nervy na uzdě.

„Eathen odešel už brzy ráno, asi něco kolem čtvrté hodiny. Říkal mi o tom John, když jsem ráno vstala, že jej viděl odjíždět i s kufry…“ Seděla jsem na židli jako přikovaná a nebyla schopna pohybu. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byly moje zmatené myšlenky a pocity. Nevím, co jsem právě cítila, nevím, jak bych se zachovala, kdybych si vše dokázala racionálně poskládat dohromady.

Vstala jsem od stolu a vydala se do pokoje pro hosty, kde pravděpodobně i spal. Otevřela jsem dveře a do nosu mě udeřila jeho vůně. Přikrývky postele byly nedotčené, pouze dlaždičky ve sprše byly oprýskané vodou a umyvadlo zaneřáděné pastou. Prsty jsem přejela letmo po bílé, zmačkané košili, která byla přehozená přes kožené křeslo.

Do dlaně jsem chytila osamocenou slzu. Stále jsem nevěděla nic, pouze jeden fakt mě natolik zarazil, abych k němu začala pociťovat i taktovou malou část nenávisti a zklamání. Abych se už nikdy nesnažila žehlit hádky… Odjel a ani se nerozloučil.

» 25. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 24. kapitola :