Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 23. kapitola

30.10.2011 (19:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3176×

Jen jedno objetí – 23. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Podívala jsem se jeho směrem a nestačila se divit. Žasla jsem nad jeho chladem, klidem a hlavně lhostejným přístupem, kterým k situaci přistupoval, což mě na něm dokázalo ještě více rozčílit. Očima jsem sledovala palubní desku a před očima se mi promítal celý večer ve zrychlené verzi. Zastavila jsem se nad setkáním s Billem, Jasperem a dalšími Culleny… ale ani jedno setkání ve mně nezanechalo to divné mrazení po celém těle, jako v té chvíli, kdy se v naší společnosti objevil Edward.

A zase on… sakra! zaklela jsem v duchu a stiskla pevněji sedačku. Zuby-nehty jsem se dívala před sebe a snažila se nevnímat jeho palčivý pohled mířený na mě. Dusila jsem v sobě hněv, zlobu a hlavně podrážděnost. Kdybych nebyla jaksi v přiopilém stavu, nedržela bych se. Prostě bych vystartovala a nekoukala bych na jeho výraz, který mě v tuto chvíli přesvědčil o tom, že je mu všechno putna.

„Takže jak to bude…“ Jeho hlas se ztratil v hlučném hromu a z nebe se začaly snášet obrovské kapky deště, jež s velkým hlukem dopadly na kapotu auta. „Budeme sedět v autě? Rád bych se trochu zahřál,“ pronesl jen tak mezi řečí. Před očima se mi zjevila červená clona. Stiskla jsem pevně zuby k sobě a odvrátila od něho pohled. Tak mě to táhlo podívat se na něj, podívat se mu do očí, co v nich je. Ale nenašla jsem tolik chladu a bezcitnosti jako on. Znala jsem se. Oči by se mi zalily slzami a já bych nevydržela nápor jeho pohledu.

Z ničeho nic mě přepadla představa, jak si Eathen užívá někde jinde a s jinou. Jak ji hladí po nahé kůži, víská ji ve vlasech, zasypává ji sladkými slovíčky a lže mi přímo do očí, načež já se chovám jako naivní, poslušná žena úspěšného podnikatele. Pohledem jsem se zavadila o odhalené stehno, jež titěrné šatičky nezakrývaly.

„Je vůbec co řešit?!“ vyprskla jsem na něj hněvivě a zuřivým pohybem jsem otevřela dveře auta. Vystoupila jsem ven a vší silou s nimi práskla, až jsem se podivila, že nevypadlo sklo. Kráčela jsem přes štěrkovou cestičku tak rychle, jako by mě vzadu někdo popostrkával. Až v polovině cesty jsem si uvědomila, že dveře, se kterými jsem tak silně třískla, jsou vlastně od mého auta, což ve mně probudilo ještě větší vztek.

S vervou jsem se přehrabovala v kabelce, abych našla klíče od domu, když je přede mnou otevřela Saraha. V jejím obličeji byly vepsány otázky a předstíraný nezájem. Jen jsem kolem ní prošla, ani jsem se neobtěžovala zouváním, a směřovala jsem rovnou do našeho pokoje. Každý krok, kterým jsem došlápla na schod, zaduněl a ještě více dodal důraz na to, že se s nikým nechci bavit.

Zavřela jsem za sebou dveře ložnice, hodila kabelku s kabátkem na postel a odebrala se do koupelny. Cítila jsem, jak se mi zalévají oči slzami. V očích mě štípaly slané slzy a koutky úst se mi křivily do pravé strany. Sklopila jsem pohled a prohlížela jsem si bílé křivky umyvadla. Zahlédla jsem, jak mi jedna slza stekla po tváři a dopadla na kohoutek. Zanechala po sobě nejasnou stopu… stejně tak nejasnou jako vztah mezi mnou a Eathenem.

Zbrkle jsem si začala sundávat náušnice a náhrdelník. Chtěla jsem ze sebe strhat i šaty, ale na to jsem už neměla dosti síly. Povolila jsem stisknutí pěsti a vehementně si začala utírat slzy. Přicházely nové a nové. Nemohla jsem jim poručit. Mohla jsem cítit a snést jen tu bezmoc a bolest, jež mě zevnitř zžírala.

„Myslel jsem si, že tě najdu tady,“ zamumlal mi do ucha a chytil mě kolem pasu. Jak absurdní bylo, když mi jeho dotek přišel tak nechutný, chladný, bez citu… Chtěla jsem jej chytit za paže a vytrhnout se mu, ale jen jsem odvrátila pohled a snažila se s ním nedržet žádný kontakt. Položil si bradu do mého důlku u krku a dýchal mi na něj teplý vzduch, který mi vyvolával husí kůži po celém těle. Strniště na bradě mě šimralo a zároveň popuzovalo.

„Byl bys tak laskav a přestal se mi rty otírat o krk?“ vyjela jsem na něj hrubým hlasem. Eathenovo tělo se začalo pomalu třást a já tak poznala, že se směje. Po chvíli jej začal doprovázet i hrubý smích a já jen nečinně stála s jeho pažemi kolem pasu a sledovala jsem v zrcadle, jak mi po tváři kanou slzy. Nedokázala jsem se mu vzepřít, v té chvíli jsem si připadala tak malá… jako bych neměla žádné postavení.

„Pokud vím, tak ti to tolik ráno nevadilo,“ vytknul mi sladkým hláskem, nikoli vyčítavým, jak bych předpokládala. Když se pokusil znovu o polibek na krk, uhnula jsem a vytrhla se mu. Obrátila jsem se k němu zády a pevně sevřela okraj umyvadla.

„Řekla jsem ti, ať mě necháš! Čemu na tom jsi nerozuměl?“ zakřičela jsem s hlasem plného zoufalství. Chvíli bylo tíživé ticho. Tak těžké na moje nitro, až jsem měla pocit, jako bych se propadla do temnoty, kde nikdo není. Kde jsem skončila jen já, sama. Po chvíli se jeho mohutná dlaň objevila na mém rameni a pomaličku se sunula dolů až ke konečkům prstům, kde propletl naše prsty v jedny.

„Nevím, proč se ke mně chováš tak hrubě. Nic jsem ti neprovedl,“ otřel se rty o rameno, „nebo snad ano?“ Měla jsem tu chuť se obrátit a vykřičet mu do tváře, co mi provedl. Říct mu, jaká je to bolest být dny, týdny, měsíce bez někoho, koho milujete celým svým tělem a komu jste se celá oddala.

Nasupeně jsem vyfoukla vzduch z nosu a nechala jsem jej v koupelně a vydala se do pokoje. Posadila jsem se na stranu postele, kde spím já, a zahleděla se na noční oblohu, na níž se houpal měsíc.

Uslyšela jsem plíživé kroky směrem ke mně a snažila se zachovat klid. „Myslíš to vážně, nebo si ze mě děláš srandu?“ vypadlo ze mě vyrovnaným hlasem. Drtila jsem cíp peřiny a zarývala nehty do bavlněného povlaku, jen abych se na něj nerozkřičela a nezačala řvát. Vedle mě se vytvořila prohloubeň a můj nos zaznamenal mužskou, vtíravou kolínskou.

„Stejnou otázku bych ti mohl položit i já, lásko.“ Soudě podle oslovení, které použil s takovou ironií, mu došlo, oč se jedná. Jistě, nebyl blbý, aby si dal jedna a jedna dohromady. Ale když si nedokázal zařídit soukromí a hlavně diskrétnost podniku natolik, aby o svém zákazníkovi nic neprozradil, tak mu to zřejmě tolik nemyslelo. Jak se říká, co oči nevidí, to srdce nebolí.

„Nemluv se mnou s takovým tónem. Jediný, kdo by tu měl něco vysvětlovat a přesvědčit mě o tom, že je mezi námi vše v pořádku, jsi ty! Nikdo jiný,“ řekla jsem s rozechvělým hlasem a byla jsem ráda, že jsem nepokračovala. Už takhle se mi hlas lámal v polovině věty a já měla pocit, jako by můj jazyk vážil minimálně jednu tunu.

Tvrdě se zasmál a vstal. Pročísl si nagelované vlasy a procházel se po pokoji s povolenou kravatou a rozepnutou košilí jako panter v kleci. Otočil se ke mně zády a chvíli hleděl z okna ven. Ačkoli jsem k němu cítila jakousi nenávist, právě v této chvíli, stále jsem v něm viděla toho kluka, co mě kdysi požádal o první tanec. Co mě poprvé políbil a dal mi ochutnat, co je to krása rozkoše. Uvěřila jsem mu vše, cítila jsem se s ním šťastná a právě proto jsem se odhodlala provdat se za něj. Ale kdo mohl čekat, že se manželství po pěti letech tak zvrtne… Kdo?!

„Tak já bych měl vysvětlovat, proč to mezi námi nefunguje tak, jak by mělo, nebo bývalo?“ zeptal se posměšně. „Bello, to jako myslíš vážně?“ Podíval se mi zpříma do očí a soustředil tak, že se mu rozšířily zorničky. Ušklíbl se. „Někdy mi připadá, jako bys žila v pohádce. V určité chvíli mi připomínáš malou holku, co je potřeba ještě držet za ručičku a vodit ji po světě, aby nezabloudila. Zkus mě z toho omylu vyvést,“ nabídl mi prostor ke slovům. Já ale mlčky seděla a dívala se do jeho očí; ledové modře, jež ve mně probouzela chvění.

Nebyl to on, pomyslela jsem si zlomeně, nebyl to ten Eathen, kterého jsem milovala. Ale nevěděla jsem, co se tam zlomilo.

„Malá holka voděná za ručičku? Uvědomuješ si vůbec, co je to svazek manželský? Eathene,“ jeho jméno mi zavrnělo mezi rty, „já nejsem jen tak nějaká holka, na kterou si zavoláš, když budeš potřebovat. Jestli sis to za těch pět let nestačil uvědomit, tak jsem tvoje žena. Tvoje manželka a tvoje druhá polovička.“

„To jsem zaznamenal -“

„Nech mě domluvit, ksakru!“ zastavila jsem ho prudce. „Za tu dobu, co spolu jsme, by ti mohlo dojít, že něco není v pořádku. Že to není takové manželství, jaké by být mělo. A víš proč?“ Když zarytě mlčel a prohlížel si mě, měla jsem nutkání jít k němu a vlepit mu facku. Tak mě svrběla dlaň a já ji zatím nehodlala použít. „Protože ty nejsi doma! Ty ani nevíš, co je to žena, domov, a už vůbec neznáš, co je to pojem rodina. Mám na tebe jednu otázku; proč sis mě bral, potažmo přivlastnil, když jsi věděl, že nejsi schopen se vázat k jedné ženě? Řekni mi jeden rozumný důvod, proč mám já trpět za tvé unáhlené rozhodnutí?“

S pokrčeným obočím se ke mně otočil a nechápavým výrazem si mě změřil. Abych zachovala klid, v duchu jsem počítala do deseti a snažila se urovnat si veškeré myšlenky v hlavě.

„Za unáhlené rozhodnutí?“ podivil se nahlas a následně se tomu zasmál. „Bello, mám pocit, žes toho vypila víc, než je zdrávo,“ snažil se to zamluvit.

„Tvářím se snad tak? Připadám ti, jako bych si dělala srandu? Neřekla bych,“ procedila jsem skrz zuby. „Jestli sis do Havany někoho vedl, měls to udělat tak, abych se to nedozvěděla. Neuvědomuješ si, co to znamená bolest, viď? Vždyť ty jsi hrdý podnikatel z kamene! Nemáš city!“ Jak jsem na něj křičela, do očí se mi draly slzy. Na prsa mi dolehla tíha smutku, bezmoci, zoufalství a všechny pocity společně urputnou silou tlačily na mé srdce. Připadala jsem si uvnitř tak stísněná, zničená. Nejraději ze všeho bych se sesypala na zem a plakala. Dala volnost slzám, jež se vehementně chtěly dostat ven. Ale na druhé straně tu byl pud sebezáchovy a důstojnosti. A já jsem nechtěla, aby si myslel, že mě položí každá zbytečná hádka mezi námi. Nutno dodat, že tohle je zatím jedna z nejostřejších hádek, co jsme zatím měli.

Přistoupil ke mně a jedním mrštným pohybem mě přinutil, abych se mu podívala do očí. Zabodl do mě pohled plný zlosti a mé tělo se pod jeho stiskem drolilo na zlomené kusy.

„Myslel jsem si, že máš víc rozumu na to, jak se ve společnosti projevuješ a jakým dojmem působíš. Bohužel jsem se v tobě zmýlil, Bello.“ Nechápala jsem jeho slova. Nevím, co mi tím chtěl naznačit, ale ptát jsem se nehodlala. Už se nadechoval k tomu, že mi vše vysvětlí, ale zastavilo jej zvonění mobilu. Oba jsme šlehli pohledem k jeho náprsní kapse saka. Podivné bylo, když se mi z jakéhosi neznámého důvodu ulevilo. Poprvé za celou dobu jsem byla ráda, že jej od rodinných povinností zdržel pracovní telefonát.

Jeho prst z mé brady zmizel a za mnou se ozvaly dunivé kroky. Chvíli se přehraboval v kapse, až po chvíli telefon vylovil. Podíval se na displej a na čele se mu objevila nepatrná vráska. Popravdě mě ani nezajímalo, kdo mu volal. Neměla jsem ani chuť řešit jeho pracovní vztahy, a jestli jsou jenom pracovní, to ví jenom Bůh.

„Zavolám ti později, nemám na tebe čas,“ zašeptal do telefonu stále klidným hlasem a telefon položil na desku stolu, aniž by čekal na odpověď. Vrátil se zpět ke mně. Opřel se o zeď u okna, celou tíhou těla se zapřel o parapet a podíval se mým směrem.

„Mrzí mě to,“ vydal ze sebe. S otevřenou pusou jsem jej sjela pohledem a nahlas se podivila. Mísila se ve mně dvě já. Jedno chtělo mermomocí vědět, co jej mrzí. Dozvědět se o problému, který jej trápí, a společně jej vyřešit. Ovšem to druhé já, a to mnohem hlasitější, chtělo Eathenovi vyčítat všechnu jeho sobeckost a neloajalitu k mé osobě. A já v sobě ten vztek dusit nedokázala.

„Teď?! Teď tě to mrzí?“ uchechtala jsem se hystericky. „Na to už je trochu pozdě, nemyslíš? Proboha, Eathene, co sis vůbec myslel? Že se mi omluvíš a já vše přijmu se zamilovaným pohledem, skočím ti kolem krku a budu dělat, že se nic nestalo?“ Udělala jsem dramatickou odmlku a čekala nějakou jeho zápornou reakci.

No jo, naivní Bella se nikdy nezapře, pomyslela jsem si sarkasticky. „Kde to žiješ.“ Neptala jsem se, pouze konstatovala.

S přivřenýma očima pokrčil rameny. „Jediná, kdo tady žije v pohádce, jsi ty. Co jsi vlastně čekala od manželství? Že ti budu běhat za zadkem jako ocásek a starat se o to, aby ti vždy bylo nejlépe? Ne, Bello, tohle není tvá vysněná verze života.“ Odlepil se od zdi a postavil se přede mě. Byl velký, mocný, byl nad věcí. V tu chvíli, právě teď, jsem poznala, že jsme jako pár neměli nic společného. On byl povýšenecký, sobecký, necitelný… kdežto já? Pravý opak. „Tohle je krutá realita a ty by ses ji měla naučit žít dřív, jak se v ní ztratíš,“ dával mi rady svým monotónním hlasem.

„A pokud vím, tak jsi začala celkem slibně. Podvést mě s Cullenem nebyl špatný tah -“ Z postele jsem vystřelila do stoje, jako by mě někdo píchnul špendlíkem do zadku. Doširoka jsem rozevřela oči a němě na něj zírala, plná údivu jsem ztratila řeč.

„Co prosím?“ vydala jsem krkolomně. Pousmál se a bez jakéhokoli slova dotknul mé tváře. Palcem a ukazováčkem si mou tvář přidržel u sebe a jemně ji hladil. Bylo to to samé gesto, kterým mě ráno probouzel a kterým mi dělal radost. Vždy, když jsem cítila tu hebkost jeho rukou na tváři, mé srdce zalilo pocitem lásky a tepla. Teď ale ne. Necítila jsem vůbec podobné pocity, ba naopak… jako bychom se vzdalovali čím dál víc.

„Slyšela jsi dobře. Tušil jsem, že budeš mít nějakou bokovku, ale že by to byl bratr mého obchodního partnera, to jsem věru nečekal. Překvapilas mě, vždycky jsem tě měl za slušnou dívku, která dbá na zásady a klepy společnosti. Spletl jsem se v tobě.“ Jako na povel jsem se načepýřila. Nebylo to kvůli slovům, která volil, ani faktem, že se ve mně zklamal, ale ten jeho povýšenecký tón, jenž ve mně probouzel nutkání vzdorovat.

Smetla jsem jeho ruku z mé tváře a odstoupila o pár kroků dál. „Nikoho jsem s nikým nepodvedla! Co si o mně myslíš?“ Při rozčílení jsem máchala rukama ve vzduchu a měla jsem co dělat, abych Eathena chtě-nechtě neuhodila. „Jestli to bereš příslovím ‚Podle sebe, soudím tebe‘, tak jsi na omylu, chlapečku. Nikdy jsem neměla tu drzost tě podvést, naopak si myslím, že na tvou nepřítomnost jsem až moc poslušná žena, co dřepí doma na zadku. Neuvědomuješ si, že jsem mladá na to, aby se ze mě stala jeptiška. A rozhodně nejsem svolná k tomu, abych držela celibát. Což se o tobě říct nedá, že?“ Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale slova ze mě padala jako ze stroje. Nepřemýšlela jsem nad tím, z úst vycházela slova, která si razila cestu přímo od srdce.

„Mysli si, co chceš, ale nikdy bych nepošpinil tvou čest,“ začal se vymlouvat, ovšem v jeho pohledu byla pořádná rafinovanost, „spíše mě udivuje, že ze sebe děláš chudinku právě ty. Tušil jsem, že se před týdnem něco stalo. Nikdy se nestalo, že bys mi nebrala telefony, ačkoli si na mě byla naštvaná, tvoji zlobu jsem plně chápal, ale vrátit mi to takhle?“ Zakroutil záporně hlavou. „Viděl jsem, jak se na tebe dívá. A to nemluvím o polibku, který jste si dali přede všemi. Zesměšnila jsi mě!“ vpálil mi do obličeje vyčítavým tónem.

„Nikoho jsme nezesměšnila,“ začala jsem se bránit, ale ihned jsem zmlkla, když mě chytil za zápěstí a tvrdě mě přirazil ke zdi, až jsem se prohnula.

„Nedělej ze mě blbce, lásko,“ upozornil mě a rty přejížděl po mé čelisti, která se pomalu ale jistě křivila v bolestnou grimasu pláče. Tiskl mě svým tělem na zeď a přitom se mi vysmíval do obličeje. Věděla jsem moc dobře, že mi vše dokáže vrátit i s úroky, a bála jsem se toho, jestli bych to zvládla v plném zdraví. „Chápu, že tě jeho vnitřní aura přitahovala a prostě jsi jej musela políbit, je to místní playboy, ale v tom případě si nemáme co vyčítat a dnešní hádka byla zcela zbytečná. Jsme si kvit.“

Rty jsem semknula k sobě, abych před ním nezačala ronit slzy. Neměla jsem k tomu daleko. „Kvit? Ne,“ vyprostila jsem se z jeho sevření, „kvit si opravdu nejsme. Já jsem si nikoho nikam nevodila a ani jsem s ním nespala. Jen mi chybělo to pevné objetí, když jej bylo potřeba, a to mi Edward uměl dát,“ vyčítala jsem mu naopak já.

Viděla jsem, jak se mu napjala čelist. Takhle naštvaného jsem jej nikdy neviděla. Možná že jsem zašla příliš daleko, pomyslela jsem si rozmrzele, ale nelitovala jsem toho, že jsem jej takto obvinila, dosti možné že i křivě. Musela jsem mu říct, co mám na srdci a co je pro mě důležité. On to ale nevnímal.

Po tvářích mi začaly kanout nové cestičky slz. Nezabránila jsem jim. Zvedla jsem k němu pohled právě v té chvíli, kdy se napřahoval rukou. V hlavě mi začal na poplach blikat červený majáček a já ztuhla na místě, moje tělo nebylo schopno pohybu.

On mě uhodí! křičelo moje nitro.

Uhodí, neuhodí?

» 24. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 23. kapitola :