Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 2. kapitola

29.06.2011 (17:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4094×

Jen jedno objetí - 2. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Promnula jsem si oči a ospale jsem začala hledat dotyčného v pokoji. Nebyl tu, opět jsem prožila tak živý sen, že se mi zdál skutečný. Dotýkala jsem se ho, líbala jsem ho, ale žádný reálný požitek jsem z toho neměla.

Zamračeně jsem se podívala na mobil, který mi ležel u hlavy, a naivně si myslela, že by se mi mohl ozvat. Chňapla jsem po něm a po chvíli jsem se zklamaně koukala na displej. Ani zpráva, ani zmeškaný hovor. Opravdu mi připadalo, že den míjel den, a já jsem byla čím dál víc sama.

Celou noc jsem uvažovala nad tím, zda jsem neudělala životní chybu, když jsem tenkrát vešla do toho zatraceného baru. Že já jsem neposlechla Renée, když mi tvrdila, že noční bary nejsou pro dívky, jako jsem já. Ale byla jsem tvrdohlavá a paličatá. Samozřejmě se mi to dvojnásobně vrátilo…

Tiché zaklepání na dveře mě vyrušilo a já mrskla hlavou směrem k nim. V ruce jsem žmoulala cíp peřiny a na čele si utírala krůpěje potu. Musela jsem po té noci vypadat zříceně. Upocené pramínky vlasů se mi lepily na spánek a oči jsem měla napuchlé od pláče.

Opět jsem se neubránila svým pocitům. Eathen mi nasadil brouka do hlavy a já jsem nevěděla, jak v dané situaci zareagovat. „Možná přijedu na návštěvu.“; tady má domov, tady má ženu a stálé území. Měl by se sem vrátit napořád, a ne ode mě odjíždět.

„Bello, můžu dovnitř?“ Hlas Sarah jsem hned poznala.  Prohrábla jsem si vlasy, aby se mě nelekla, když otevře dveře, ale pochybovala jsem, že by to něco měnilo na věci. Naposledy jsem se podívala na telefon a pak jsem Sarah zavolala dál.

Vypadala šťastně. Přesně takhle jsem vypadala já, když jsem začínala žít osmnáctkou. Veselá, usměvavá a zábavná.

„Hezké ráno přeji,“ švitořila a podívala se na mě. Kupodivu se nelekla, jen nakrčila obočí a s přimhouřeným obočím bloudila po mém pokoji. Nakonec se zastavila u francouzského okna a podívala se dolů na zahradu.

„Dobré,“ oplatila jsem jí chraplavým hlasem a začala se sápat z postele. Neměla jsem ponětí kolik je hodin, ale kdybych první den ve škole zaspala, ani bych se nezlobila. Soudě podle nálady budu dnes protivná a nebude se mnou řeč.

„Dnes je tak krásně a ty sedíš ještě v posteli? Přišla jsem, abych tě upozornila, že tu máš přítelkyni,“ řekla a já jsem se zamračila.

„Přítelkyni? Jakou?“ podivila jsem se a sedla si. Sarah pokrčila rameny.

„Nevím, ani se nepředstavila, jen jestli se může dostat k tobě.“ Byla jsem velice zvědavá, kdo by za mnou mohl přijít. Horlivě jsem přikyvovala, aby ji ihned pozvala ke mně do pokoje. Než se odeberu do školy, mám hodinu a půl čas.

„Jistě že ji zavolej, určitě,“ řekla jsem a vstala z postele. Stoupla si na měkký koberec pod manželskou postelí. Slastně jsem přivřela oči a hned se mi vybavil náš první příchod do tohoto domu. Když jsme se byli s Eathenem podívat na místnosti, když jsme vešli do naší budoucí ložnice a naše první milování v tomto domě. Skončili jsme na zemi, přesně na tomto místě. Ach, jak dlouho už to je?

Sarah opustila můj pokoj a já jsem se šla podívat z okna, jestli nepoznám dotyčnou podle auta. Nepoznala jsem. Černého mercedese éčkového jsem dlouho neviděla a nemám páru, kdo by ho mohl mít. I když tady v New Yorku už mě nic nepřekvapí, pomyslela jsem si.

Strnula jsem v pohybu, když se otevíraly dveře. Otočila jsem se a nevěřila svým očím. Málem jsem zkolabovala u okna. Pootevřela jsem pusu a na sucho jsem polykala.

„To ani nepozdravíš svou dávnou kamarádku?“ zeptala se překvapeně a pomalými krůčky se sunula ke mně. Ruce jsem měla připažené podél těla a nevěděla jsem jak reagovat.

„Proboha… c-o tu dě-láš?“ zakoktávala jsem se s úsměvem na rtech. Lucy pokrčila rameny a vrhla se mi kolem krku. Objala jsem ji, co nejsilněji jsem mohla, a zabořila jsem hlavu do jejích vlasů, které voněly po jahodách. Jako kdysi, když jsme si spolu hrály na písku…

„Jsem tak ráda, že tě tu vidím, kde ses tu vzala?“ Značné potěšení z mé tváře se nedalo přehlédnout. Do očí se mi draly slzy štěstí.

„Dozvěděla jsem se, že moje kamarádka se chystá na vysokou. A jak už to bývá, chci s tebou opět strávit nějaký ten čas, přeci jenom deset let bez tebe, to je ukrutná doba,“ řekla mi s úsměvem. Přikývla jsem a znovu ji objala. Byla jsem ráda, že ji znovu vidím, tak dlouho jsem se nikomu nesvěřila a Lucy je jediná kamarádka, o které jsem věděla, že by mě nikdy nezradila. Když jsem se nad tím zamyslela, s čím bych se měla svěřit? Možná s tím, že mě můj manžel nechal napospas New Yorku a odjel do Paříže, aby rozvíjel svou kariéru, nebo to, že už skoro celý rok abstinuju se sexem? Není to v podstatě to samé?

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě a pohladila mě po tváři.

„Promiň, zamyslela jsem se, nějak se necítím ve své kůži,“ zalhala jsem a rychle se usmála. Lucy se na mě podezíravě podívala a pak nad tím jen mávla rukou.

„Posaď se, nebudeme stát,“ pobídla jsem ji. Nejprve se porozhlédla po pokoji, ohmatala obrazy, podívala se na elektroniku, samozřejmě nezapomněla na šatník, který ji tolik lákal. Lucy jsem poznala v obchoďáku, když jsem si vybírala šaty na ukončení devítky. Od té doby vím, že většího maniaka na oblečení už v životě nepotkám.

Zastavila se nad fotkou, kde jsem já ve svatebním a okolo pasu mě drží Eathen. Lucy se zamračila a fotku vzala do ruky. Chvíli si ji prohlížela a pak ji otočila na mě.

„To je Eathen Hunt, mám pravdu?“ zeptala se překvapeně.  Sklopila jsem hlavu a přikývla. Něco v jejím hlas nebylo v pořádku. Jako by k němu chovala odpor, nenávist, zlost… nebo se mi to vše jen zdálo.

„Ani jsi mi neřekla, že máš za manžela tak známého obchodníka, holka, co já se o tobě ještě nedozvím,“ lamentovala a prohlížela si fotku o hodně pečlivěji. Měla jsem to nutkání jí fotku vzít a schovat, ale ovládla jsem se.

„A jste spolu šťastní?“ Z jejích očí plála zvědavost a do těch mých se vlévaly potoky slz. Když jsem si na Eathena vzpomněla, byla jsem tam, kde včera večer – utopená ve své vlastní propasti. Chvíli jsem jen seděla a nic neříkala. Lucy nakrčila obočí a sedla si ke mně. Objala mě kolem ramen a položila mi hlavu na rameno.

„Nejsi šťastná, jak se snažíš předstírat, že?“ uhodila hřebíček na hlavičku. Nejsem a to ani trochu. Zakroutila jsem hlavou a ucítila na líci teplou slzičku. Rychle jsem ji setřela a hledala kapesník, který mi sloužil celou noc.

„Povíš mi o tom?“ Ráda bych, ale sama jsem nevěděla co.

„Já ti nevím, Lucy, jsem z toho všeho smutná. Miluju ho, ale když ho vídám maximálně třikrát do roka, trpím, a jeho to absolutně nezajímá,“ posteskla jsem si a setřela další neposednou slzu.

„Manželství na dálku,“ zkonstatovala. Přikývla jsem a hlasitě se vysmrkala. Nakázala jsem si přestat, za necelou hodinu se mám objevit ve škole a určit neudělám dobrý dojem, když tam přijdu s červenýma očima.

„Nechci se o tom bavit, alespoň ne teď,“ prozradila jsem jí. Hlasitě si povzdychla.

„Bello, jsem tvá kamarádka a vím, co je pro tebe nejlepší. Co kdyby ses trochu odreagovala a znovu si prožila ta léta volnosti, vždyť jsi mladá a trochu zábavy není nikdy na škodu.“ Zakroutila jsem vehementně hlavou.

„Lucy, to bych mu nemohla udělat! Vždyť já Eathena miluju, jen nemáme tolik času, abychom mohli být spolu. Nemůžu jít někam do baru, kde bych pokupovala po klucích, jsem vdaná žena!“ zvýšila jsem hlas. Její úsměv napovídal o ničem dobrém.

Rychlými kroky na tak mladou dámu, přešla k mému šatníku a začala se v něm přehrabovat. Chvíli jsem tam stála a dívala se na její ruce, jak se proplétají mými svetry a vše, co se jim nehodilo, házely na zem.

Zděšeně jsem zalapal po dechu, když na zem dopadl kostýmek od Gucciho a zrak mi halila červená clona.

„Lucy, co děláš?“ řekla jsem přiškrceně. Na chvíli přestala okolo sebe pohazovat tak drahé oblečení a podívala se na mě. Bylo vidět, že se zamyslela. Posadila se na pelest postele a poplácala na místečko vedle sebe.

„Bello, nevidíš se? Jsi úplně zničená. Musím se ti přiznat, že tu dnes nejsem poprvé. Už jsem tu byla několikrát, ale nenašla jsem odvahu, abych za tebou přišla, protože vždy, když přijdu, slyším tvůj pláč a věř, že mi to není příjemné. Sice nevím, jaký je to pocit, když ho nemůžeš držet v náruči, ale vím, že holka jako ty nemůžeš sedět doma a čekat, než se její ochotný manžel dostaví jednou za půl roku,“ křikla zděšeně a čekala na mou reakci.

„Myslím, že je na čase, aby ses podívala do víru noci. Co kdybychom si dneska někam vyšly? Společně.“ Byla jsem nerozhodná. Na jednu stranu bych se ráda vrátila zpět do té doby, kdy jsem vymetala bary, poznávala život i z jiné strany, ale pohled mi padl na naši svatební fotku, kterou držela Lucy v ruce, a bodlo mě u srdce. Eathen… Mohla jsem mu to udělat? Nechat ho v nevědomosti a užít si večer bez manžela?

„Co oči nevidí, to srdce nebolí, zlato…“

„Lucy, už to není nic pro mě,“ prozradila jsem se sklopenýma očima. Ucítila jsem její dotek na ruce a trhla sebou.

„Od té doby, co ses stala Bellou Huntovou, jsi jako bys držela celibát. Musíš se sebrat. Eathen je sice muž, kterého miluješ, a je tvým životem, ale i on si tam musí někdy ulevit od práce. Taky si zajde někam do baru, podívá se pod ženskou sukni a ani na moment nepomyslí na to, že má doma ženu.“ Měla pravdu? Opravdu by mi to Eathen udělal? Když jsem nad tím přemýšlela, bylo to logické. Ale on by to nikdo neudělal, znala jsem ho moc dobře, vím, že mě miluje.

„Řekni mi, kdy ti naposledy ukázal, co je to manželská postel? Kdy tě naposledy vzal za ruku a jemně tě pobídl, aby ses s ním šla pomilovat? Bello, vždyť ty už ani nevíš, co je to lidská vášeň, jestli to takhle bude pokračovat, bude z tebe stará panna,“ domlouvala mi dál. Lucy mohla mít v něčem pravdu, už tak dlouho jsem necítila, co to jsou vlny vzrušení v mém těle, ale nějak mi nedocházelo, co tím myslela, a proč to vytahovala.

„Co tím chceš naznačit?“

Povzdychla si. „Samozřejmě to, že ti Eathen také může zahýbat a klidně si dopřát ženskou i v Paříži,“ řekla mi to natvrdo a já jen němě koukala.

„Neudělal by to,“ zašeptala jsem, vzala jsem jí z rukou naši svatební fotku a podívala se na ni. Na skle se objevila teplá slzička a já jsem s velkou vráskou pozorovala její trajektorii po skle.

„Bells,“ oslovila mě, „nechci, abys plakala. Chci, abys taky začala znovu žít. Dnes začíná nový začátek, máš zas šanci ukázat se v tom světle, v jakém jsi byla kdysi. Vím, že na to pořád máš. Až se Eathen vrátí, opět budete spolu, ale do té doby si můžeš života užívat.“ Znělo to krásně. Až se Eathen vrátí… a vrátí se vůbec?

Položila jsem svatební fotku na postel a utřela si oči. Nechtěla jsem plakat. Přitáhla jsem si k sobě klopy županu a odkráčela do koupelny.

„Byla bych teď ráda sama, zavolám ti, až mi bude líp,“ řekla jsem tichým hláskem a odešla do koupelny. Nechala jsem ji v pokoji samotnou a ani mi to nepřipadalo neslušné. Nač ukazovat veselou tvář, když moje srdce je na rozpadnutí?

Zavřela jsem za sebou dveře a podívala jsem se do zrcadla. Sáhla jsem si na oči, ve kterých kdysi plály jiskřičky ďábla, sáhla jsem si na rty, které byly po jeho polibcích naběhlé, a tepala v nich krev vzrušeností. Vypadala jsem jako stařena, co čeká na smrt.

Vždyť jsem mladá, stále na to mám! Lucy má pravdu v jedné věci; ačkoli je Eathen tolik mil ode mě, stále se milujeme a nikdo a nic to mezi námi nezmění. Nemusím se obávat toho, že bych ho zradila, protože já budu vždy věrná. Přísahala jsem před oltářem a jsem schopná slib dodržet.

Vlažnou vodou jsem si omyla obličej a sáhla jsem po tašce s malovátky. Po celou, co jsem si malovala řasy, jsem přemýšlela, co bych si měla vzít na sebe. Napadlo mě mnoho variant – sukně, kalhoty, tílko, tričko s výstřihem, ale ani jedno mi nepřišlo natolik dobré.

Svázala jsem si vlasy do drdolu a sepnula je třemi sponami. I když jsem si dlouho nezkoušela složité účesy, stále jsem v tom měla menší praxi. Přeci jen ta léta v kadeřnictví se vyplatila. Když jsem si byla jistá, že bych takhle mohla vyjít mezi lidi, zhasla jsem v koupelně a utíkala ke skříni s věcmi.

Na posteli mi ležela rudá halenka a černá, tesilová sukně. Pod postelí jsem našla lodičky téže barvy a kabelku v červeném odstínu. Bylo mi jasné, že si Lucy hrála s mými věcmi. Na halence byla položená fotografie, ale otočená dřevěnou stranou navrch.

Můj pohled slétl k hodinám a vytřeštila jsem oči. Ani bych neřekla, že jsem v té koupelně byla zavřená tak dlouho.

Natáhla jsem na sebe silonové ponožky, sukni, halenku, u níž jsem nechala první tři knoflíčky rozepnuté, a postavila jsem se před zrcadlo. Vypadala jsem celkem pěkně, když si odmyslím načervenalé bělmo.

Z postele jsem si vzala mobil, tužku a klíčky od auta. Seběhla jsem do kuchyně, kde na mě čekala snídaně, ale žaludek jsem z toho všeho měla na vodě, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Z košíku jsem chňapla po jablku a s chutí jsem se do něj zakousla.

„Dobré jitro, slečno,“ vyrušil mě John. Málem jsem se zakuckala. Chvíli jsem se dávila kouskem jablka, když mě jemně udeřil do zad a mile se usmál. S červenajícím obličejem jsem se na něj děkovně usmála.

„Zachránil jsi mě před udušením,“ zaskřehotala jsem. John se usmál a mrkl na mě. Než se vytratil z kuchyně, ještě se na mě otočil a řekl:

„Od slečny, která tu byla za vámi, jsem dostal číslo se slovy, abych vám ho předal. Prý se jí máte ozvat v, pro vás, nejvhodnější čas.“ S úsměvem jsem si od Johna číslo vzala a schovala si jej do kabelky.

„Děkuju vám,“ křikla jsem směrem k Johnovi, když jsem utíkala do garáže. S nakousnutým jablkem jsem přemýšlela, co má Lucy za lubem, ale ať už to bylo cokoli, byla jsem schopná se podrobit menšímu mučení.

Když jsem spatřila své vyleštěné autíčko, v duchu jsem děkovala Johnovi, že mi ho připravil. Naposledy jsem v něm jela před měsícem, od té doby pořádně nevím, co je to volant a pedál. S úsměvem na rtech jsem si sedla na místo řidiče. Připásovala jsem se a jako profík vyjela z garáže. Chvíli jsem motor žhavila, pak jsem jen povytáhla koutky a ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak se za mnou kouří.

Koho pak Bella potká ve škole? Ještě jednou děkuju za komentáře k minulé kapitole, KQC.

» 3. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 2. kapitola: