Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 12. kapitola

15.08.2011 (11:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3909×



Jen jedno objetí – 12. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Přehodil jsem si ručník kolem pasu a přešel před zrcadlo. Z bronzových pramenů mi stékala voda a okolo mě se nesl mlžný opar. Podíval jsem se na své oči, které byly zarudlé. Zatracený pláč, takhle se před Bellou nesmím ukázat. Teď jsem poprvé rád, že nebudou mou přítomnost vnímat. S nakrčeným obočím jsem se podíval na bavlněné pyžamo s cedulkou a ušklíbl se.

Nikdy jsem nenosil pyžamo, bylo to nepříjemné a člověk v tom nemohl zamhouřit ani oko, ale nemohl jsem v její přítomnosti chodit po pokoji jen ve spodním prádle, nebo dokonce nahý, jak jsem měl ve zvyku. Sundal jsem z poličky kalhoty a se znechuceným obličejem jsem si je navlékl. Látka se přilepovala na moje tělo a já prožíval muka. Nejradši bych to ze sebe strhl a odebral se do jiného pokoje, kde bych měl soukromí, ale nechtěl jsem ji tady nechat samotnou.

To, co si dneska prožila, si nezaslouží žádná žena, ačkoli se do té situace dostala sama. Byl jsem přesvědčen, že celou dnešní noc bude jen opakovat to zatracené jméno toho hajzla, který ji málem znásilnil. Kdyby Bella nevykřikla, vymlátil bych z něj duši. Klidně bych se napil i jeho krve, jen abych měl jistotu, že ty jeho zkažený pracky už na žádnou ženu nesáhnou. Ale musel jsem si stačit se zlomeným nosem a napravenou tvářičkou.

V tom se z pokoje ozval hlasitý výkřik plného zoufalství. Upustil jsem vrch pyžama na podlahu a spěchal do pokoje. Bella se zmítala v posteli. Kopala kolem sebe, rukama šmátrala ve vzduchu a shazovala ze sebe deku. Přispěchal jsem k ní, abych ji uklidnil. Chytil jsem ji za ruce a zlehka na ni nalehl, aby přestala kopat a pustila mě k sobě.

„Bello, uklidni se,“ řekl jsem klidným hlasem a moje sevření kolem zápěstí zesílilo, když mě i nadále neposlouchala. Více jsem zatlačil na její končetiny a sehnul jsem se k ní.

„Klid! Všechno je v pořádku,“ zvýšil jsem hlas a pozoroval, jak se její bojovnost vytrácí. Opět začínala být klidná, její hrudník se zvedal v pravidelném rytmu, avšak její srdce nezpomalovalo, ba naopak po ozvěně mého hlasu se ještě více rozdovádělo. Vypadalo to, že bude mít srdečný záchvat, jestli ji nějak neuklidním. Zřejmě se jí nezdálo nic pěkného.

„Proč je tady taková tma?“ zeptala se hystericky a chtěla si sáhnout na oči. Zastavil jsem ji a schoval jí ruce pod deku.

„Nesahej si na oči. Máš na nich obklad, jsi zraněná,“ vyrazil jsem ze sebe přerývaným dechem a přikryl ji. Vypadalo to, že mě poslechla a složila ruce podél těla. Zachumlala se pod deku a schoulila se do klubíčka. Nekontrolovatelně se třásla a po tvářích jí začaly kanout slzy. Z nepochopitelného důvodu mě začalo bolet srdce. Nemohl jsem snést ten pohled, kdy přede mnou vzlykala a třásla se strachy. Měl jsem nutkání ji obejmout a už jsem se natahoval, že to udělám, když jsem si vzpomněl na to, co vyslovila před hodinou.

Jeho jméno… Kdyby ji miloval tolik, co tvrdil, tak bych tady nemusel být já. Nemusel bych mít potíže se svou rodinou a nemusel bych přemáhat tu bolest ze ztráty své matky.

Zatnul jsem čelist a nahnul se nad ni. Až když jí kapičky vody z vlasů dopadly na oschlé rty, došlo mi, že jsem tu jen napolovic oblečený. Vlastně jsem měl jen pyžamové kalhoty a kolem krku ručník. Pozoroval jsem, jak si jazykem olízla rty, a tak ochutnala svěží vodu. Otřásla se a snažila se otevřít oči, ale zastavil jsem ji.

„Nedělej to,“ upozornil jsem ji ostře a chytil ji za ruce. „Řekni mi, co si přeješ, a já ti to podám,“ řekl jsem jí vyrovnaným hlasem, ale měl jsem co dělat, abych se ovládal. Její chladná dlaň vyhledala mou a křečovitě ji stiskla. Vyjeveně jsem pohlédl na naše spletené ruce a snažil se něco kloudného ze sebe vydat – neúspěšně. Byl jsem natolik překvapený intenzitou doteku, že jsem dočista oněměl.

Z transu mě probral až její chraplavý hlásek. „Neměl bys vodu, prosím,“ zahuhlala a rty se jí zvlnily v krásný úsměv. Odtáhl jsem se od ní a vzal z nočního stolku čaj, který jsem jí byl připravit. Zamíchal jsem jej lžičkou a hodil do něj jednu kostku cukru. Když ucítila mé doteky na své dlani, chtěla se zvednout z polštářů, ale jemně jsem ji zatlačil zpět.

„Lež!“ přikázala jsem jí, „já se o tebe postarám,“ zašeptal jsem tichým hláskem a sám sobě se divil, co jsem to právě vypustil z úst. Absolutně jsem v její přítomnosti ztrácel hlavu. Stával se ze mě opatrovnický Edward – to bylo velmi zlé, pomyslel jsem si zahořkle a pravou ruku přemístil na Bellin zátylek.

Ruce se mi chvěly, když jsem ji jemně uchopil a pohladil ji. Podepřel jsem ji a přiložil jí hrnek k ústům.

„Pij,“ pobídl jsem ji a Bella začala usrkávat. Moc jí to ale nešlo. Koutky měla natrhnuté a pod okem jí hrál monokl všemi barvami. Zatnul jsem ruce v pěst. Opět se ve mně probouzel vztek, který jsem cítil, když jsem vtrhl do pokoje.

„Nejde to,“ pípla nesměle a spodní ret se jí začal chvět, jako by chtěla plakat. Zoufale jsem se podíval na tác se sušenkami a hledal jsem něco, co by jí umožnilo přijímat tekutiny. Do očí mě praštilo brčko. Alice, pomyslel jsem si v duchu a z celého srdce jí děkoval. Dal jsem ho do hrnku a nasměroval jej do Belliny pusy. Nejdříve jej nemohla uchopit a spílala bolestí, když pootevřela ústa více, jak bylo nutné, ale pomalu si na bolest zvykala a začala pít.

Přede mnou ležela zraněná dívka v noční košilce, s obklady na očích a slzami, které byly velké jako hrách. Neodolal jsem nevinnému gestu a pohladil jí tváře. Palcem jsem jí hladil červenající se líčka a utíral jsem zaschlé slzy. Nechtěl jsem, aby ty nezbedné slzičky halily její krásný obličej. Byla krásná, když se usmívala a když v jejích očích plál ten hněv, který se mi zalíbil hned, jakmile jsem ji v první okamžik spatřil.

Nikdy by mě nenapadlo, že ženu, kterou jsem dnes ráno potkal, budu mít večer ve své posteli a budu se o ni starat. A ještě k tomu se mi poštěstilo, abych si domů přinesl manželku obchodního partnera mého bratra. Ach, Edwarde, ty se řítíš do záhuby a to pěkně sviňským krokem, nadával jsem si v duchu.

Nepatrně zavrtěla hlavou a rty povolily. Pustila brčko a odvrátila hlavu na druhou stranu. Položil jsem hrnek na noční stolek a zahleděl se na její rty. Kupodivu jí musel čaj pomoc, teď byly plné vitality, měly už tu svou červenou barvu a nebyly oschlé. Ještě mi scházely ty nezbedné jiskřičky v jejích očích, když se na mě hněvala. Pak bych si byl jist, že je vše v pořádku, a může odejít domů.

Příčila se mi představa, že bych ji měl zítra pustit domů, aniž bych ji zavezl k doktorovi a na vlastní oči se přesvědčil o tom, že jí doopravdy nic není, ale měl jsem problém, abych přesvědčil Jaspera o tom, že potřebuji alespoň společnost dnes v noci. Hádka mezi námi byla jen pouhým začátkem, jsem si jist, že si ještě vyslechnu velice vtipné poznámky na svoje nevídané chování, pomyslel jsem si skepticky a zašklebil se.

Bella se stočila na bok a pravidelně oddechovala. Zřejmě jsem ji uklidnil a zaplašil noční můry. Jak může být žena jako ona tak rázná? V té posteli vypadala jako pravý andílek, kdyby měla křídla, uvěřil bych tomu. Když jsem viděl, že je zas v pořádku a v klidu spí, posadil jsem se na kraj postele a rozmýšlel. Vlastně jsem ani nevěděl o čem, hlavou mi létaly nesmyslné myšlenky. Viděl jsem stále zraněnou Bellu, rozhněvaného Jaspera, zbitého Luise a usměvavého Eathena Hunta. Toho chlapa jsem viděl jen jednou, ale vůbec mi neseděl. Je to takový ten povýšený typ muže, co si o sobě moc myslí, přitom je to nula.

Raději jsem vstal, neboť jsem pociťoval hněv. Nechybělo hodně a prohodil bych něco oknem ven na zahradu, ale nechtěl jsem vzbudit Bellu, chtěl jsem na ni brát ohled.

Od kdy ty bereš ohledy na ostatní? našeptával mi vnitřní hlásek a já zaskřípal zuby. Kdybych to věděl, neseděl bych tady se složenou hlavou a naštvaný k nepříčetnosti.

Když jsem se chystal odejít do koupelny, abych se oblékl a trochu tam uklidil, okolo zápěstí se mi omotala Bellina ručka a stiskla mě. Hbitě jsem se na ni otočil a sledoval ji s úžasem. Ačkoli byla drobounká, měla sakra pevný stisk a divil jsem se tomu, že měla vůbec sílu.

„Prosím, zůstaň tady se mnou,“ zaškemrala a podívala se mým směrem. Neviděl jsem jí do očí a nemohl jsem odhadnout, co se jí právě honí hlavou, ale její zoufalý stisk mluvil za vše. Dnešní noc bude pokušitelem a na mně bude, jestli podlehnu ďáblovi v podobě andílka, nebo jestli si zachovám důstojnost a ani na ni nesáhnu. Popravdě, bylo to pokušení a právě jsem neměl sílu na to, abych myslel logicky. Kdybych se měl řídit jen svými instinkty, už bych Bellu objímal a líbal ji na šíji.

Zakroutil jsem hlavou, abych zaplašil takové myšlenky. „Musím se jít obléknout, Bello,“ řekl jsem chraplavým hlasem a hlasitě si odkašlal. Začala kroutit hlavou a všiml jsem si nově příchozích slz. Vyprostil jsem jednu ruku z jejího sevření a slzy jí setřel.

„Neplač,“ prosil jsem ji, „vždyť nikam neodcházím, vrátil bych se.“ Beze slova se ke mně přiblížila a objala mě v pase. Dech se mi zrychlil a očima jsem těkal mezi pravou a levou rukou. Držel jsem je nad Bellou a zvažoval možnosti – dotknout se jí, nebo se stáhnout a nechat ji tu samotnou. Vyhrála ta méně logická možnost. Letmo jsem se jí dotknul a pohladil ji po zádech. Její stisk ještě více zesílil a hlavu zabořila do mé hrudě.

„Prosím, Edwarde, zůstaň tu se mnou, nechci tu být sama, bojím se,“ přiznala zahanbeně a já ucítil slanou vodu na svém břiše. Dvěma prsty jsem jí zvedl obličej do své úrovně a Bella s otevřenými rty dychtivě čekala, co ze mě vypadne. Dotknul jsem se mokrého obkladu a pomalu jej začal sundávat. Zatínal jsem zuby, abych nekřičel vztekem, když jsem spatřil ty podlitiny. Bylo to otřesné a bijící do očí. Když jsem ji viděl v Aliciných vizích, jak smýšlí o tom chuligánovi, bolelo mě u srdce, ale když jsem to viděl na vlastní oči, bylo to mnohem horší. Bolestivější.

Podíval jsem se jí do čokoládových očí a spatřil jsem v nich odhodlání a hlavně strach s bolestí. Ačkoli věděla, že mé doteky jsou bezpečné a za žádnou cenu bych jí neublížil, tak si její tělo dělalo, co chtělo. Naskočila jí husí kůže a spodní ret se jí nepatrně chvěl.

Pohladil jsem ji po tváři a zkusil se na ni mile usmát. Úsměvy jsem používal většinou ke flirtování, a proto v nich byl náznak touhy, ale Bellu jsem teď nechtěl svést. Chtěl jsem ji uklidnit a dát jí najevo, že mi může věřit. Nezradil bych ji a nikdy jí neudělal nic, co by si nepřála.

„Zůstanu,“ řekl jsem nakonec po všech úvahách. Vděčně se na mě usmála a lehla si zpět do přikrývek. Avšak mou ruku stále táhla za sebou. Udiveně jsem ji sledoval. Lehla si na bílý polštář, otočila se zády ke mně, ale mou ruku stále nepouštěla. Držela ji ve své, křečovitě ji svírala a měla ji těsně u svých rtů. Mravenčení se mi rozlezlo po celém těle.

Dneska jsem ve své posteli spát nechtěl. Raději bych si lehl do křesla, nebo bych se natáhnul na zemi, ale Bella měla zřejmě jiné plány. Když si uvědomila, že ji stále pozoruju, otevřela těžká víčka a podívala se na mě.

„Můžeš si lehnout ke mně,“ pobídla mě a snažila se o úsměv, ale koutky úst jí to nepovolily. Zatvářil jsem se lhostejně a snažil se mluvit vyrovnaným hlasem, ale překvapení z jejích slov jsem nedokázal skrýt. Byla úplně jiná než dnes ráno. Nemohla ji tak náhle změnit ta událost, to není možné!

„Jsi si jistá, že bys mě při první příležitosti nechtěla zbít, jako jsi mi tvrdila dnes dopoledne?“ dobíral jsem si ji. Plácla mě po ruce, ale bylo to spíše letmé pohlazení, než-li facka.

„Nebudeš kvůli mně spát na sedačce a navíc…“ zastavila se v polovině věty a začervenala se, „chci, abys tady byl se mnou.“ Pozoroval jsem její oči a snažil se v nich najít zmínku po tom, že si ze mě utahuje, ale nenacházel jsem ji. Opravdu chtěla, abych tu byl s ní. Drtila mou dlaň a nabízela mi, abych si lehnul vedle ní. Co jiného jsem si mohl přát?

Povzdechl jsem si a zhasnul lampičku. Posunul jsem ji dál a lehnul si na druhou stranu postele. Vytvořil jsem mezi námi zeď, kterou jsem nechtěl – nesměl – překonat. Otočil jsem se obličejem k Belle a pozoroval jsem ji po tmě. I v tom šeru byly její rty krásné, její oči zářily a lesk kaštanových vlasů se odrážel od světla měsíce. Když jsem na ni tak hleděl, připomínala mi anděla.

Abych zaplašil takové myšlenky, zavřel jsem oči a popřál Belle dobrou noc. Začal jsem pravidelně oddychovat a tím se snažil přivodit spánek, ale bezúspěšně. Chvíli mezi námi panovalo ticho, ale pak jsem slyšel její přerývaný dech blízko mého obličeje. Neotevřel jsem oči, měl jsem je zavřený a napjatý jsem čekal, co se bude dít. Na ruce jsem ucítil teplý dotek a jemně jsem sebou trhl, avšak Bella si ničeho nevšimla. Zvedla lem přikrývky a vklouzla pod ni.

Na svém těle jsem ucítil hedvábí její košilky a následně její tělo. Strnul jsem a křečovitě zaťal čelisti, abych neotevřel oči. Nechtěl jsem ji vylekat. Skrz malou škvírku jsem spatřil, jak se na mě podívala a nepatrně povytáhla koutky. Natiskla se na mě, objala mou ruku a dekou se přikryla až po krk. Vypadala jako dítě v postýlce, co si chrání svou hračku, aby mu ji nikdo neukradl.

Jakmile cítila, že je v bezpečí v mém objetí a cítí moje tělo na svém, přivřela oči a nechala se oddat říši snů. Nečinně jsem ležel a usmíval se. Tak jsem si žádnou noc nepředstavoval, pomyslel jsem si a sehnul se k ní blíže. Chladnými rty jsem se otřel o spánek, chtěl jsem pokračovat dál, když jsem si vybavil slova Jaspera… „Jestli se tohle dozví Hunt, roztrhnu tě jako hada a nebudu koukat na to, že tvá matka kdysi měla něco s mým otcem, je ti to jasné?“

„Sakra,“ hlesl jsem. Bella pro mě byla velmi silným pokušením a já jsem musel odolat, jestli jsem si chtěl zachránit svou hlavu a hlavně nepošpinit památku své matky.

Říká se, že zakázané ovoce nejlépe chutná. Jak je na tom náš Edward? Odolá?  Za minulé komentáře moc děkuju, kapitolu bych chtěla věnovat AMO. Snad se alespoň trochu líbila, KQC. 

» 13. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 12. kapitola :