Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedna fotka... - 4. kapitola

10.07.2012 (17:00) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2200×

Moje záda, moje nohy, moje ruce, moje ramena!!! Mám pocit, že mi nohy a ruce každou chvíli upadnou! A co teprve ta bolest za krkem… Já asi umřu! Bože, za co mě trestáš a sesíláš mi tak nehoráznou bolest na moje tělo? Jo jasně, včera jsem několik hodin hrála plážový volejbal, ale to jako vadí? Myslela jsem, že jsem krapet víc vytrénovaná. Že toho vydržím trochu víc než jeden volejbal. Bello, přiznej si to!!! Ty stárneš! Za chvilku ti začnou šedivět vlasy, pak křehnout kosti a nakonec se ti udělají vrásky na zadku! Potom budeš celé dny sedět v křesle a číst nudné romantické knihy. Těš se, Bello, těš se!

Ale ne, teď už vážně. Dneska jsem se chtěla podívat na Korálový hrad, jednu z nejvýznamnějších památek v Miami. Tak jsem se tam těšila… Ale teď mám pocit, že se ani nedoplazím na záchod, natož někam dojít! Prostě to jen posunu na zítřek nebo na příští týden, protože já se vážně nepohnu. Dneska to vidím na masáž v hotelových lázních a přes velkou nechuť válení se na pláži s knížkou. Tohle je totiž asi to jediné, co dneska dokážu. Nevím ale, kde tu knížku seženu, protože já si s sebou na dovolenou vážně nevzala ani jednu.

Pomalu a s velkým skuhráním jsem se nasoukala do šatů, které stejně brzy zase sundám, s úplně stejným úpěním jsem si udělala culík a v poslední řadě jsem si obula sandály. Sice jsem myslela, že každou chvíli umřu, ale dokázala jsem to a jsem na sebe vážně pyšná.

Sešla jsem do hotelových lázní, okamžitě si našla volný stůl, malé Asiatce sdělila své problémy a ta se mě okamžitě ujala. Doufám, že to alespoň trochu zabere, ale věřím jí, svěřila jsem jí své zdraví a ona mi ho, doufám, spraví. Uvidím tak za hodinu, co se z toho vyklube.

_

Pomohlo to! Teda z části. Sice mě pořád všechno bolí, ale teď už je to o dost lepší než předtím. Myslím, že je načase někde najít nějakou knihu a vyrazit na pláž. Zkusím se zeptat na recepci.

„Buenos días, señorita!“ pozdravil mě mladý recepční.

„Dobré ráno. Na mě moc se španělštinou nechoďte, já jsem sice měla na střední španělštinu, ale to už je nějaký ten pátek, takže už si toho moc nepamatuju,“ řekla jsem se smíchem. Smích bolí…

„Lo siento.“

„Tak tohle už si ale vážně nepamatuju. To už je na mě vážně moc,“ omluvila jsem se.

„To bylo, omlouvám se,“ vysvětlil mi recepční anglicky.

„To bych si měla zrovna já pamatovat.“

„Sice vás moc neznám, ale když to říkáte…“

„No, to je jedno. Vlastně jsem sem přišla kvůli něčemu jinému,“ začala jsem. „Chtěla jsem se zeptat, jestli tu na recepci nemáte nějakou knihu, nebo hromadu časopisů. Já si na dnešek naplánovala výlet na Korálový hrad, ale nějak mě přemohlo mé tělo a nemám co číst na pláži,“ objasnila jsem recepčnímu svou situaci.

„Nevím, jestli vám pomůžu. Pokud chvilku počkáte, zkusím se podívat,“ řekl recepční a odběhl.  Rozhlížela jsem se po hale, jestli náhodou nečte někdo z hostů, co tu čeká, nějakou knihu.  Mé pozorování bylo marné, byl tu jen mladý pár ocucávající se na pohovce, skupina starých bledých dam, několik zaměstnanců, malé děti a jeden blonďatý mladý muž, který si hrál s Rubikovou kostkou. Otáčel s ní velmi rychle, až se zdálo, že ani nemůže sledovat barvy. Chvíli jsem na něj fascinovaně zírala, ale když si mého pohledu všiml, rychle jsme hlavu odvrátila. Po chvíli jsem se na něj znovu podívala, ale to už ho můj pohled nejspíš rozladil, protože si schoval kostku do batohu, zvedl se a se zkoumavým výrazem se pomalu vydal směrem ke mně. Proč jde ke mně? Proč? Vždyť jsem se na něj jen chvíli dívala! To mu přece nemůže vadit! Musí na to být určitě zvyklý, vypadá docela dobře… Blond vlasy, modré oči a pod košilí se mu rýsují svaly, to ho přece jeden pohled takhle nerozladil, nebo vážně jo? Pomalu, ale jistě jsem dostávala strach. Je tady sice docela dost lidí, ale třeba mi nikdo nepomůže. Třeba jsou s tím mužem všichni spiknutí! Všechno jsou to bezcitní nájemní vrazi! A určitě i ty děti! Já se fakt bojím! Ale když byl tajemný muž asi dva metry ode mě, zachránil mě přicházející recepční.

„Takže, slečno, knížku jsem vám nakonec vypůjčil od jedné naší zaměstnankyně. Nevím, jestli vás to bude bavit, vypadá to na docela drsný krvák. Ten název, ta obálka,“ řekl pochybovačně, když si přečetl název. Ten zněl: Až na smrt…

„Nebojte, to mi vůbec nevadí. Kdy mám té milé slečně její knihu vrátit?“

„Říkala, že stačí, když jí to necháte večer na recepci. Potom si to vyzvedne.“

„Tak to děkuju. Vyřiďte jí, že jsem jí vážně vděčná. Nevím, co bych bez té knihy dělala.“

„Vyřídím jí to. Užijte si den na pláži!“ popřál mi ještě a už se věnoval své práci. Já se trochu zděsila, když jsem si uvědomila, že ten blonďák nejspíš slyšel, že se chystám na pláž. Asi si obarvím vlasy na černo, jenom ať mě nepozná. Co když je to vážně nějaký úchyl?

„Myslím, že změním plány,“ řekla jsem si sama pro sebe, ale zase tak nahlas, aby to onen dotyčný slyšel.  Navedu ho na falešný plán. Bože, Bello, jsi tak chytrá!

„Vyběhla“ jsem do pokoje, převlékla se do plavek, z šuplíku popadla sluneční brýle, opalovací krém, ze skříně osušku a vydala se na pláž. Záhadného muže už jsem v hale nepotkala, naštěstí…

Na pláži jsem našla volné lehátko, rozprostřela jsem si na něm osušku, trochu se namazala krémem, uvelebila se a dala se do čtení knihy. Nenápadně jsem se rozhlížela, jestli se tady někde neobjeví záhadný blonďák. Vážně jsem se ho tak trochu bála. Očividně mi ale na můj změněný program skočil, protože ať jsem se rozhlížela sebevíc, nikde jsem ho neviděla.

_

Po dvou hodinách čtení, kdy už mě kůže na těle pálila, jako by to bylo rozpálené železo, jsem se rozhodla, že by nebylo marné, jít se zchladit do vody nebo někam do stínu. Rozhlédla jsem se po pláži a téměř okamžitě jsem si všimla malého plážového baru. Zvedla jsem se z lehátka, zabalila si věci do plážové tašky a vydala se pomalu k baru.

„Jen jednu kolu s ledem. A prosím pořádně vychlazenou,“ řekla jsem a usadila se k barové stoličce. Téměř okamžitě stála kola přede mnou. Rychle jsem ji do sebe nalila a požádala o další. Uvelebila jsem se na stoličce a najednou úplně strnula. Asi čtyři stoličky ode mě totiž seděl blonďák! Jen si tak seděl na stoličce, před sebou měl postavený nějaký koktejl a opět si hrál s Rubikovou kostkou. Ať si mě nevšimne, prosím, ať si mě nevšimne!“ Začala jsem se duchu modlit. Nejspíš se ozvalo moje ateistické vyznání, a tudíž i nulová šance na úspěch s modlitbou, protože téměř okamžitě se na mě muž otočil. Sakra, sakra, sakra. Prosím, ať nejde ke mně, ať nejde ke mně!!!

Dneska se na mě asi někdo zlobí, protože mi dělá úplné naschvály. Muž se totiž zvedl, vzal si svou skleničku a přišel ke mně.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se mě.

„Promiňte, ale je tu plno,“ omluvila jsem se a cítila, jak mi pot stéká po zádech. Možná je to z tepla, možná z nervozity, nevím, ale ten muž mě děsí. Jsem vlastně strašně paranoidní, protože ani nevím, jestli ten muž má nějaký problém nebo ne, ale prostě se ho bojím. Že by to bylo tím, že mi někoho připomíná, ale nevím koho, možná jenom tím, že ráno jsem se ukvapeně vylekala i přes to, že jsem ani nevěděla, co po mně chce. Bello, uklidni se, jsi jenom paranoidní! Třeba po tobě ani nic nechce. Třeba se mu jenom líbíš a chce se s tebou seznámit? Neříkala si ještě včera, že se chceš odvázat a užít si dovolenou? Jasně, ale ne s úchylem!

„A vy na někoho čekáte?“ prudil dál.

„Ne, vlastně ani ne,“ přiznala jsem pravdu.

„Takže bych si mohl sednout?“

„Ne, nemohl,“ řekla jsem, chrstla do sebe další ledovou kolu, zvedla jsem se a vydala se zpátky na pláž. Moje zuby pod návalem další ledové sprchy pěkně zabolely, ale momentálně mi to bylo jedno. Ten muž mi prostě nebyl příjemný a já v jeho blízkosti nechtěla být ani minutu. Na pult jsem ještě hodila pár bankovek, co jsem vylovila z tašky a potom se věnovala už jen tomu, abych se co nejrychleji dostala od blonďáka.

Když jsem se naposledy ohlédla, spatřila jsem ho, jak se trochu vyděšeně dívá za mnou. Potom vyndal něco z batohu, chvíli se na to díval a potom se věnoval už jen svému drinku. Prostě magor…

Došla jsem zpátky k lehátku, jen si na něj položila věci a šla se rychle zchladit do vody. Blonďák mě děsil, ale ne zase tolik, abych kvůli němu umřela horkem. Stejně mě dřív nebo později zabije on sám. Ale co to zase melu? Třeba je to vážně jenom milý mladý už, který se chce seznámit… Kdybych nebyla jako pošuk a nezdrhala od něho, tak bych to věděla, ale já se s ním prostě nechci bavit! Chápete? Nechci!

Po krátké, ale osvěžující koupeli jsem se vydala zpátky do hotelu. Byl nejvyšší čas obědvat. Věci jsem si uložila do pokoje, podívala se na mobil a zjistila, že mám jeden vzkaz. Okamžitě jsem si ho přehrála.

Zdravím, Isabello, tady Pablo. Tak mě napadlo, jestli byste dneska večer nechtěla někam zajít. Mám volno a konečně bych vás rád poznal blíž. Ozvěte se mi.

Sice jsem čekala telefonát od policie, ale myslím, že tohle mě potěšilo víc. Dneska budu večeřet s nádherným sexy Španělem. To si přece nenechám ujít! Aspoň zapomenu na blonďáka.  Okamžitě jsem si přiložila mobil k uchu a Pablovi zavolala, ale bohužel měl hlasovou schránku, tak jsem mu nechala jen vzkaz.

Pablo, moc ráda půjdu dneska na večeři. Budu čekat v sedm u hotelu. Už se těším, Isabella.

Doufám, že ten vzkaz nezněl moc nedočkavě nebo naopak moc chladně. Přeci jen si chci užívat a plánuju, že dnešní večer skončí minimálně vášnivou pusou na rozloučení.  Mrkla jsem na hodiny, jedna hodina. Chcete mi říct, že mám ještě šest hodin, než Pablo přijede? To je skoro celý den! Myslím, že si ještě tak na tři-čtyři hodinky zajdu na pláž a potom se nachystám. Záda mě po celodopoledním  polehávání přestávají bolet, takže to vidím i na pár temp. Jenom doufám, že tam nepotkám jeho. Toho, kdo mě celý dnešní den pronásleduje a chce mě zabít! Sakra, už se zase projevuje moje paranoia.

_

Půl páté, nejvyšší čas na chystání. Co že musím všechno udělat? Najít šaty, najít boty, najít tašku, rozhodnout se, jestli si vlasy nažehlím, nakulmuju, nebo sepnu. Nalakovat si nehty, osprchovat se. To nemůžu stihnout za dvě a půl hodiny. Proč jsem, sakra, ležela na té pláži tak dlouho? Úplně hnědá už jsem, vlasy mi zesvětlaly skoro o dva odstíny, ale já se furt musím válet na slunci místo toho, abych se chystala na rande… Sluníčko už mi leze na mozek…

Stop kecání! Vážně musím začít něco dělat, nebo to nestihnu. Vlezla jsem do sprchy, opláchla se vlažnou vodou, oholila si nohy a umyla si vlasy. Ze skříně jsem si vzala tmavě modré šaty na ramínka, bílou tašku a bílé sandály. Potom jsem si vyfénovala hlavu, vyžehlila vlasy a pečlivě se nalíčila. Pudr, tvářenka, linky, řasenka, lesk na rty. Hotovo! Podívala jsem se na hodiny, bylo přesně šest hodin a čtyřicet osm minut. Všechno perfektně stíhám. Teď už si jen stačí vyčistit zuby a můžu jít dolů.

_

„Vypadáte úžasně, Isabello,“ pochválil mi Pablo moje dvouhodinové snažení.

„Vy taky nejste k zahození,“ polichotila jsem mu, když jsem si ho prohlédla. Dlouhé černé kalhoty a bílá košile. Kolem krku řetízek, na tváři krátké strniště. Hnědé vlasy měl sčesané a tak mu trochu padaly do zelených hlubokých očí, ve kterých tančila živá jiskřička. Jeho oči vypadaly jako oči desetiletého kluka, který dostane nové kolo. Slunce právě zapadalo, a tak se jeho snědá pleť nádherně vyjímala. Vypadal opravdu úžasně. Vypadal prostě jako ten největší protiklad Edwarda. Snědý, hnědooký a velmi vřelý. Naproti tomu Edward, který je velmi bledý, jeho oči jsou zlaté a jeho chování více než chladné. Oba byli vysocí, svalnatí a dokonalý, oba jsou si v mnohém podobní, ale každý je vlastně úplně jiný.

„Můžeme?“ zeptal se a nabídl mi rámě.

„Dneska nejedeme taxíkem?“

„Chtěl bych se s vámi bavit i jinak, než od volantu,“ vysvětlil mi důvod naší procházky.

„A kam půjdeme?“

„Tady nedaleko je jedna dobrá restaurace a…“

„Ta, do které jsi mě nedávno zavezl?“ přerušila jsem ho a přešla na tykání.

„Ne, ta ne. Tam už jsi byla. Tahle je jiná. Máš ráda sushi?“ Můj přechod na týkání bez problémů přijal, stejně jako to, že jsem ho přerušila.

„Miluju sushi,“ po pravdě jsem odpověděla a v duchu se radovala nad večerem stráveným se syrovými rybami.

„Tak to tě potěším,“ řekl Pablo a zabočil za roh. Nešli jsme ani pět minut a už jsme stáli před sushi barem. Vešli jsme dovnitř a téměř okamžitě nás číšník usadil u stolu, odnesl cedulku reserve a za chvíli se vrátil i s jídelním lístkem. Chvilku jsme si prohlíželi jídelní lístek a nakonec jsme si objednali. Pablo si dal jen obyčejné maki sushi, já zvolila california roll, což je obyčejné sushi připravováno opačným způsobem.

„Jak jsi vůbec prožila dnešní den?“ zeptal se Pablo po chvíli.

„No, vlastně nic moc. Původně jsem se chtěla podívat na Korálový hrad, ale když jsem se ráno probudila, tak mě po včerejším volejbalu bolelo celé tělo, tak jsem to vyměnila za celý den proležený na pláži. A to není moje nejoblíbenější činnost.“

„Tak to zase není tak strašné,“ opáčil Pablo.

„No, to by nebylo, to bych přežila, ale už ráno jsem v hale nejspíš naštvala nějakého blonďatého muže a toho jsem potom potkala znovu v baru. Abych řekla pravdu, tak se ho docela bojím a to ani nevím, co po mně chce.“

„A jak vypadal přesně?“

„Proč to chceš vědět?“

„Protože už od té doby, co jsme sem vešli, na tebe zírá támhle ten blond chlápek,“ řekl Pablo a nenápadně kývl hlavou směrem ke stolu nalevo od nás.

„Prosím, že si ze mě děláš srandu?“ zaúpěla jsem potichu.

„Rád bych, ale nemůžu. Nenápadně se tam podívej a řekni, jestli je to on.“ Pomalu a nenápadně jsem otočila hlavu k dotyčnému muži.

„Je to on…“

„Isabello, tak si s ním běž prostě promluvit a uvidíš, co po tobě chce,“ navrhl mi Pablo.

„Když já nevím. Co když je to nějaký úchyl?“ vyslovila jsem svou obavu.

„Tak tam prostě půjdu s tebou, jasné?“

„Fajn, jdeme,“ prohlásila jsem po chvíli přemýšlení, potom se zvedla od stolu a pomalým krokem se vydala k onomu muži. Pablo mě následoval. Muž u stolu trochu zbledl a ani se mu nedivím, když se k němu blíží žena, kterou celý den pozoruje, v doprovodu s vysokým namakaným Španělem…

„Dobrý den, pane. Chtěla bych se vás zeptat, jestli proti mně něco máte, protože já z vás mám strach už od té doby, co jsem vás viděla v hale hotelu.“ Sakra to jsem asi neměla dělat. Právě jsem mu vyzradila, že se ho bojím.

„Slečno, já proti vám nic nemám,“ dostal ze sebe překvapený muž.

„Tak proč jste se ke mně blížil v tom hotelu a v tom baru to bylo co?“ Asi jsem na něho prskla… Cítila jsem to…

„Jenom jsem potřeboval zjistit, jestli jste jedna dotyčná osoba.“ Blonďák mě svou odpovědí trochu zmátl.

„Jaká do-dotyčná o-osoba?“ vykoktala jsem.

„Jste Isabella Swanová?“ zeptal se mě zpříma.

„A kdybych byla?“

„Tak jste Isabella, nebo ne?“

„To, ano, to jsem, ale já nic neprovedla. Jsem tady legálně a v kufru žádné drogy nemám,“ začala jsem se téměř okamžitě obhajovat.

„Nechápu, proč mi tohle říkáte, ale budiž. Stále mě nepoznáváte?“

„No, celý den mi někoho připomínáte, ale já opravdu nevím kd-… Bože, ty jsi Mike- B!!!“ zakřičela jsem, když jsem poznala svého bývalého spolužáka ze střední školy. Aby jste pochopili, on se nejmenoval Mike- B, byla to jeho přezdívka od Michael Barney Benjamin Black. Proto to B.

„Ale co tady děláš?“ křičela jsem dál.

„Is, prvně se uklidni a já ti to potom všechno klidně řeknu.“  Is… Takhle mi někdo řekl naposledy na střední. Podívala jsem se na Pabla. Nevím, jak ho nadchl ten plán s tím, že si budeme povídat s Mikem.

„Mně to nevadí, vážně. Ať si tady Mike- B klidně sedne k nám, můžete si klidně popovídat. Jsi tady přece ještě nějakých deset dní, nebo kolik, tak si vyjdeme jindy,“ řekl Pablo, otočil se a pomalu kráčel k našemu stolu. Já ho okamžitě následovala. Ani Mike nezůstával pozadu. Hned jak jsme se usadili, spustila jsem.

„A co děláš tady v Miami?“ zeptala jsem se. Jakýkoli strach z něj, co ve mně narostl za celý den, vyprchal. Tohle byl přece Mike, toho se nikdo nebál. Byl to nejlepší bavič celé naší třídy. Do teď si pamatuju, jak si na maturitu vzal pod plášť jenom trenky a potom nám je všem ukázal. Teda bylo to nedobrovolně, protože mu kluci ten plášť strhli, ale i tak to bylo skvělé.

„Jsem tady na služební cestě.“

„A proto se flákáš na pláži?“ popíchla jsem ho.

„No dovol, já se neflákal! Já jen odpočíval,“ ohradil se Mike.

„Jo jasně… A kde vlastně teď žiješ?“ zeptala jsem se.

„Ve Washingtonu DC. Co ty?“ řekl Mike s klidem.

„Ve Washingtonu? Páni, tam jsem se vždycky chtěla podívat. Já jsem pravá Newyorčanka.“

„Ty jsi ještě nebyla ve Washingtonu? Tak to za mnou musíš někdy zajet a já tě provedu městem jako v těch starejch filmech, když prší a elegantní muž provází ženu oblíknutou v dlouhejch šatech a klobouku.“

„Ale jenom, když ty zajedeš do New Yorku,“ navrhla jsem a zasála se jeho představě nás dvou ve městě.

„Is, má zlatá, já znám New York jako mý druhý boty.“

„Druhý boty?“

„Jo, první boty jsou Washington.“

„A jak dlouho tady ještě budeš?“ ptala jsem se dál.

„Odlítám za pět dní.“

„Tak to si budeme ještě někdy muset zajít na koktejl. Na, tady máš moje číslo,“ řekla jsem a vyndala z tašky vizitku.

„Tak já ti někdy brnknu, ale teď vás nebudu rušit,“ slíbil mi Mike a raději se vzdálil, když se podíval na Pablův znuděný obličej.

„Ale zavolej mi,“ připomněla jsem mu pro jistou. I když už je to nějaký ten pátek, pořád si pamatuju, jaký Mike byl.

„Sbohem má Isabello a její obří ochránce,“ rozloučil se Mike, šel zaplatit a odešel z restaurace. Ještě u dveří mi naposledy zamával.

„Nevadilo ti, že si se mnou Mike chvíli povídal?“ zeptala jsem se pro jistotu Pabla. Ale bylo mi jasné, že vevnitř musel docela vřít.

„Ne, v pořádku. Jsem rád, že já jsem ten, který ti pomohl potkat starého spolužáka. Vždyť nebýt mě, ani bys ho neoslovila.“

„To máš pravdu. Jsi prostě úžasný,“ řekla jsem a chytila Pablovu ruku.

„To ty taky…“

_

Zbytek večeře proběhl velmi dobře na to, jak začal. Já se bavila a Pablo očividně taky. Zjistila jsem o něm plno věcí. Třeba, že je bezdětný, svobodný a strašně vtipný. No vážně! Sypal z rukávu jeden vtípek za druhým. Pomalu jsem ani to sushi nemohla sníst, protože jsem se každou chvíli držela smíchy za břicho. Když jsme dojeli a dosmáli se, vydali jsme se pomalu zpátky k hotelu.

„Dneska to bylo moc fajn,“ pronesla jsem do ticha pozdního večera.

„Docela fajn? Tak to se budu příště muset víc snažit. Jestli teda bude nějaké příště…“ Podíval se na mě a já se naprosto utápěla v jeho očích. Pablo mě nejspíš chtěl napínat dál, protože místo toho, aby mě políbil, otočil hlavu zpátky dopředu a pokračoval k cestě k hotelu.

„Myslíš, že bych si nechala ujít to, abych s tebou zase mohla někam jít? Tentokrát si ale vybereme místo, kde zaručeně nepotkáme žádné mé spolužáky,“ ujistila jsem ho.

„V tom případě mohu jenom souhlasit,“ pronesl Pablo vážně, ale po chvíli se opět zasmál. Jeho zvonivý smích nakazil i mě, takže jsme jen tak šli po ulici osvětlené lampami a smáli se jako blázni. Napadlo mě, jestli bych se takhle mohla smát i s Edwardem. Nejspíš ne, to byl další jejich zásadní rozdíl.

„Jsme tady,“ oznámila jsem naprosto zbytečnou věc. Myslím, že Pablo viděl, že jsme došli k hotelu.

„Děkuji ti za krásný večer.“

„To já bych ti měla poděkovat za to, že ses nesbalil a neodešel, když jsem mluvila s Mikem.“

„Věř mi, to bych neudělal.“

„A proč?“ Tak trochu jsem Pabla pokoušela, přiznávám se.

„Protože kdybych odešel, nemohl bych udělat tohle,“ pronesl Pablo tiše a nahnul se ke mně. Jeho rty se dotkly mých a spojily se v jedny. Já neváhala a okamžitě mu začala jeho polibky oplácet. Musím uznat, že je nejspíš pravda, že lidé s hnědými oči a vlasy umějí úžasně líbat, protože Pablo byl jako profesionál v líbání. Možná to bylo těmi vlasy, možná zkušenostmi, ale já si tenhle polibek prostě užívala jako nikdy nic. Jen jsme tak stáli před hotelem, líbali se a bylo nám úplně jedno, že by nás mohl kdokoli vidět. V té chvíli by mi bylo jedno i to, že by mě viděl Edward. Aspoň by hezky poznal, že on není jediný muž na světě.  Po několika desítkách krásných sekund, se Pablo odtáhl. Já osobně bych se s ním vydržela líbat třeba do rána.

„Doufám, že se ještě uvidíme.“

„Já tomu pevně věřím,“ zašeptal jsem a naposledy Pabla políbila. Byla to jen obyčejná pusa na rty, ale i tak jsem si ji užila.

„Dobrou noc, Is…“

„Dobrou noc.“

Přede dveřmi jsem se naposledy otočila a usmála se. Potom už jsem jen vstoupila do hotelu a zamířila rovnou do svého pokoje. Vešla jsem a svalila se na postel. Okamžitě jsem si všimla knížky ležící na mém stolku. Ale co, lidé poblázněni někým jiným přece mají právo občas na něco zapomenout, no ne?

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedna fotka... - 4. kapitola: