Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedna fotka... - 3. kapitola

03.07.2012 (17:15) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2435×

Když jsem se ráno po deváté hodině probudila, okamžitě jsem si vzpomněla na včerejší večer. Edward… To jedno jméno ve mně dokázalo vyvolat tolik pocitů najednou. Ale jeden převažoval nade všechny - zmatenost. Já totiž opravdu nejsem typ člověka, který by se s kýmkoli líbal, když ho zná jen jeden den, ale když… On je to přece Edward.

Ta včerejší procházka po pláži byla tak úžasná. Dozvěděla jsem se o Edwardovi spoustu věcí. Už vím trochu blíž, jaký je, ale pořád pro mě zůstává tak nějak zvláštně tajemný. Je to jako s knihou, kterou vidíte na pultu knihkupectví. Vidíte její obal, dokážete prvky na něm vyjmenovat nazpaměť, přečetla jste si obsah, ale vlastně jste si ji ani nekoupila, a tudíž ji pořádně neznáte. A přesně takhle se já cítím s Edwardem. Znám ho na povrchu, znám jeho obsah, ale jaký je doopravdy? Neskrývá přede mnou něco? Nad tím se mi mozek vždycky trochu pozastaví…

Pořád přemýšlím, jestli i on se cítí stejně. Jestli i on má pocit, že mě pořádně nezná. Nebo mne má přečtenou stránku po stránce? Dozvím se to vůbec ještě? Nebo mě odradí moje zmatenost a slabý strach z neznámého?

Ještě chvíli jsem ležela v posteli a přemýšlela nad vším možným, potom jsem sáhla po telefonu a vytočila číslo pokojové služby. Musela jsem myšlenky na Edwarda zahnat a nenapadl mě teď, po ránu, jiný způsob než jídlo. Objednala jsem si vafle s jahodovým džemem a šlehačkou. Moji nejoblíbenější snídani. Když doma stíhám, dělám si ji skoro každý den. Nikdy mě ale neomrzí. Vždyť jsou to vafle!!!

Když jsem se pořádně nasnídala a vypila hrnek kávy, rozhodla jsem se, že konečně vylezu z postele. Vždyť aby ne… Velká ručička se pomalu ale jistě blížila ke dvanáctce a malá byla už těsně před desítkou. Jestli si chci svou dovolenou pořádně užít, musím začít už dnes. Vešla jsem do koupelny, vyčistila si zuby, opláchla obličej a kartáčem pročesala vlasy. Potom jsem si je stáhla do culíku, ze kterého jsem následně upletla cop. Oblékla jsem si bílé šortky, žluté tílko, do tašky hodila foťák, mobil a peněženku a byla jsem připravená vyrazit do víru Miami. Teda spíš do víru pláže…

Došla jsem na velkou pláž, která se nacházela jen kousek od hotelu. Bylo tu už docela plno. Malé děti s radostí stavěly hrady z písku, postarší dámy hrály pod slunečníkem karty, několik mužů hrálo volejbal a mladé ženy líně ležely a nastavovaly svá těla dopolednímu slunci. Nechápu, jak někdo může vydržet celé dopoledne jen ležet na lehátku a opalovat se. Já to vydržím maximálně hodinu a to už mě nuda vyloženě sžírá. Možná za to může má nehorázná alergie na nudu, ale je to tak. Podle mě to není pořádná dovolená, když z ní půlku proležíte na slunci. A navíc, při pohybu se člověk opálí mnohem víc. To mi vždycky říkával děda.

Odložila jsem si tašku do stínu a převlékla se do plavek. Sluníčko příjemně hřálo a já si momentálně nepřála nic jiného, než si pořádně zaplavat. Vešla jsem do vody. Skoro hned jsem pocítila šimrání u kotníků. To už zase ty malé rybičky. Miluju, když vlezu do vody a cítím je u svých nohou. Mám potom takový lepší pocit. Někdy jim ale závidím tu jejich svobodu. Můžou si celý den jen tak plavat ve vodě a otírat se o nohy třeba všem. Je jim to jedno. Jsou nezávislé a svět jim leží u nohou, chci říct ploutví. A vlastně jim ani nikde neleží, protože jsou to ony, kdo plave u kotníků lidí, ale to je jedno. Jsou prostě svobodné, o to jde.

Ještě kousek jsem si popošla, a když mi voda dosahovala ke stehnům, zajela jsem pod hladinu jako šíp. Milovala jsem plavání stejně jako vafle s jahodami a šlehačkou. Možná i víc… Když jsem doplavala k písku, otočila jsem se a plavala zpátky na pláž. Už z dálky jsem viděla, že na ní přibylo pár lidí. Skvělé, zase další pláž, na které se budou staré nepříjemné ženské přetahovat o lehátka a malá děcka brečet nad rozbitými hrady z písku. Někdy bych chtěla najít pláž, která by byla skoro prázdná. Vždycky a všude ji hledám, ale ještě jsem ji nenašla.

Hodně jsem se tomu přiblížila v Chorvatsku, kde jsem byla minulé léto. Našla jsem si jednu odlehlou kamínkovou pláž. Asi dva dny jsem tam běhala, plavala a fotila naprosto osamocená. Potom se ale o mém ráji nějak dozvěděly maminky s malými dětmi. Mně se teda nezdál jako skvělý nápad chodit s asi pětiletými dětmi na takovou pláž. To víte… Kamínky, běhání, žádný písek na stavění hradů. Ze začátku to bylo jen otravné naříkání, potom i brečení nad rozbitými koleny a lokty… Řeknu to takhle, ona jim z těch jejich obrovských ran ani netekla krev, spíš to byla velmi lehce sedřená kůže. A ani to někdy ne. Ale znáte děti. Potom se na mě začaly soustřeďovat dotazy typu: „Nemáte kysličník? Nebo aspoň náplast? Neděláte třeba zdravotní školu? Víte, moje dítě se velmi vážně poranilo…“
Ano, jistě… Velmi vážně se poranilo. To jsem vždycky viděla. Možná se vám zdám necitlivá, ale já mám prostě na děti svůj názor. Vlastní dítě? Klidně, ale až tak ve třiceti a nebude to žádná rozmazlená padavka…

Doplavala jsem zpátky na pláž, z tašky vzala foťák a šla jsem osychat, protože jsem opět zapomněla na osušku. Jako vždy…

Když jsem byla po necelé hodině úplně suchá a fotky jsem měla taky hotové, vydala jsem se zpátky k hotelu. Bylo něco před dvanáctou a já jsem si tady chtěla odložit věci a vydat se do města na oběd. V hotelu jsem si nechala zavolat taxi, abych se nemusela v takovém horku táhnout městem, ve kterém se vůbec nevyznám. Vážně jsem se nehodlala ztratit. Rozpustila jsem si vlasy a právě ve chvíli, kdy jsem si ještě trochu mokré rozčesávala, mi zvonil telefon. Volali mi z recepce, že taxík dorazil před hotel. Sešla jsem schody a vyšla ven. Hned jsem spatřila auto. Nasedla jsem dovnitř.

„Prosila bych do nějakého baru, kde velmi dobře vaří,“ oznámila jsem své požadavky.

„A nějak přesněji byste mi to nechtěla popsat?“ Ten hlas je mi nějaký povědomý… Podívala jsem se do zrcátka. Hnědé oči mi byly hned povědomé.

„Nezavolal jste,“ vyčetla jsem svému taxikáři - favoritovi.

„A vy jste nejela taxíkem. Myslím, že jsme si kvit.“

„Vždyť to je něco úplně jiného,“ opáčila jsem.

„To říkáte vy…“

„Teď mě, přiznám se, trochu matete.“

„Tak to mě mrzí.“

„Nechme toho… Já jedu taxíkem, takže vy byste mi mohl na oplátku zavolat třeba zítra?“ navrhla jsem chytrý kompromis.

„A když vám zítra zavolám, zajdete se mnou někam?“

„To jsou dvě podmínky na mě, ale jen jedna na vás. To je trochu nespravedlivé,“ řekla jsem naoko uraženě.

„V tom případě si budete muset určit nějakou další podmínku pro mě.“

„Tak mě zavezte do té nejlepší restaurace, jakou tady znáte. Hlavně, ať se tam pořádně najím.“

„To vám, myslím, můžu s radostí slíbit…“

„Ještě aby ne,“ řekla jsem a zasmála se. I on se smál.

„Můžu se vás zeptat na jméno?“

„Můžete,“ odpověděla jsem.

„A řeknete mi ho?“ zeptal se podruhé s úsměvem na tváři.

„Isabella.“

„Nádherné jméno.“

„Děkuji… A jaké je vaše jméno?“ I já jsem chtěla znát jméno muže, který mě hned po Edwardovi uchvátil jako nikdo.

„Pablo.“

„Pablo? To nezní moc americky.“

„Však taky není,“ řekl a zasmál se. „Pocházím ze Španělska. Moji rodiče se sem přestěhovali, když mi bylo patnáct let. Teď už třináct let žiju tady a musím uznat, že si nestěžuju.“

„Mělo mi to být jasné… Ta opálená kůže, hnědé oči a slabý přízvuk. Že mě to nenapadlo. Nemáte někdy chuť sbalit si kufry a vrátit se do Španělska?“

„Někdy naprosto nepřekonatelnou chuť… Moje milovaná Barcelona,“ řekl Pablo a zasnil se.

„Tak to vám závidím. Procestovala jsem hodně zemí, ale ve Španělsku jsem ještě nebyla. Možná příští rok, možná za dva roky… Člověk nikdy neví, co si pro něj osud přichystá.“

„Jsme tady!“ oznámil mi Pablo.

„Už?“ podivila jsem se nad rychlostí jízdy.

„Tady v Miami je dobrá restaurace skoro na každém rohu,“ vysvětlil mi Pablo.

„Ale já chtěla tu nejlepší,“ připomněla jsem mu svou podmínku.

„A já ji pro vás vybral. Myslím, že není, co řešit.“

„Tak to děkuju,“ řekla jsem a začala hledat v kabelce peněženku.

„Dnešní jízda je na mě.“

„To ale budu o jednu podmínku zpátky.“ Upřesnila jsem stav.

„Však já si to ještě vyberu, nebojte. Užijte si oběd, Isabello. Ještě se uvidíme,“ řekl Pablo a otočil se zpátky k volantu.

„Děkuju. A určitě se uvidíme.“ Vystoupila jsem z auta, zabouchla dveře a pak už jen sledovala, jak taxík mizí ve spleti uliček.

Pablo… Zvláštní jméno. Stejně tajemné jako Edward, muž, který mi popletl hlavu včera. Teď jsem ještě víc zmatená než ráno, a to jsem si přijela na dovolenou hlavně užívat. Za všechnu můžou chlapi. To oni jsou ti, kteří nám motají hlavu svým zvláštním, pro nás ženy nepochopitelným, kouzlem…

_

Když jsem kolem třetí hodiny odpoledne dorazila zpátky do hotelu, byla jsem už opět spokojená v plné míře. Oběd byl totiž vynikající, kuřecí maso připravované na víně s rýží. Nejdříve jsem nad tímto jídlem váhala, protože v něm byla i smetana, a to podle mě není v tomhle horku ten nejlepší nápad, ale jakmile jsem si do úst vložila první sousto, byla jsem ráda, že jsem svým obavám nepodlehla.  Každé sousto se mi rozplývalo na jazyku a já si tak mohla skvěle vychutnat trochu nakyslou chuť, ve které převažovaly stopy po bílém víně. Ta chuť se nedala k ničemu přirovnat, tak byla dokonalá. Pablo měl pravdu, v té restauraci opravdu vařili úžasně. Jsem mu vděčná, že mě zavezl právě sem. Myslím, že někdy bychom si spolu měli vyjít právě do téhle restaurace. Musí mi přece ukázat svou nejoblíbenější specialitu.

Vešla jsem do pokoje a svalila se na postel. Bylo takové horko, že se mi nechtělo nic dělat. Nejradši bych si vzala nějakou knížku a šla si číst na pláž, jenomže já a moje akčnost mi zakázali brát si na dovolenou knihy, takže mám skříň plnou plavek, šatů, tenisek, šortek a několik nafukovacích balónů do vody, ale knížka ani jedna, vážně.

„Já jsem tak blbá!“ Prostě jsem si musela ulevit. Hned poté jsem začala se svou oblíbenou samomluvou.

„Tak Bello, teď se zvedni z té postele a běž něco dělat. Nepřijela ses na dovolenou válet. Zvedni se!!! Teď se převlečeš do plavek a kraťasů a půjdeš si na pláž zaplavat, nebo zahrát volejbal. Nevíš, jak bude zítra, a proto si užiješ každou chvilku dovolené, je ti to jasné? Tak se teď zvedni a něco dělej!“ I když se to zdá divné, tahle moje samomluva mě vždycky donutí něco dělat a jinak tomu nebylo ani teď. Konečně jsem se z té postele zvedla a šla něco dělat. Kdo ví, třeba na pláži potkám nějakého úžasného surfaře, který bude ještě lepší než Edward a Pablo dohromady. Oblékla jsem si žluté plavky s černými puntíky, bílé krátké šortky a vlasy zase smotala do drdolu. Na nohy jsem nazula jenom obyčejné bílé žabky. Tentokrát jsem na osušku nezapomněla. Vzala jsem ji ze skříně, ještě popadla foťák a rozběhla se na pláž.

Ručník a foťák jsem položila na stejné místo jako dopoledne a vběhla jsem do vody. Odpolední slunce pražilo, ale pofukoval vítr, a to dělalo odpolední parno o něco příjemnější. Pláž byla zaplněná hlavně mladými lidmi. Starší generace si nejspíš nechtěla přivodit úpal, nebo nějaké podobné přehřátí. To já na tohle kašlala. Já si chtěla užívat, dokud se dalo. Na to, že jsem se ještě před chvíli válela po posteli jako vorvaň vyvržený z moře, už jsem tak nějak zapomněla. Žít se má přítomností, ne minulostí, a tudíž neřeším, co jsem dělala před deseti minutami. Hlavu mám tak plnou, že na to stejně do několika dnů zapomenu. Celá já. Nepamatuju si ani, co jsem dělala dneska ráno, takže je mi vlastně všechno jedno.

 A v té chvíli mi to došlo. Proč být zmatená z toho, jestli jí někam s Pablem nebo s Edwardem? Pabla stejně po dovolené už nikdy neuvidím a jenom proto, že Edward žije v New Yorku, neznamená, že s ním musím strávit zbytek života. Vždyť jak velký je New York? Na to vám lehce odpovím, hodně. Je malá pravděpodobnost, že Edward bydlí pár bloků ode mě. Jasně, chtěla bych si najít stálého partnera, ale je mi dvacet dva. Na usazení mám ještě spoustu času a navíc, jsem na dovolené. Zasloužím si odpočinek, zasloužím si pořádně si užívat. Celý rok pracuju jako blázen a tohle léto už nejspíš na žádnou jinou dovolenou nepojedu, protože týden potom, co přijedu do New Yorku, mám domluvené focení pro nějaký nový slibný časopis. Tuhle dovolenou si maximálně užiju a je mi jedno, kolik lidí tím zničím. Budu sobecká a neoblomná. Na téhle dovolené se nehodlám zamilovat, tahle dovolená bude stát za to, ať se to někomu líbí nebo ne. Jsem Isabella Swanová a já si chci svůj život užít.

Jen co jsem si sama v sobě uvědomila, co vlastně chci za tyto prázdniny prožít, přiběhli ke mně nějací mladí kluci. Mohlo jim být tak maximálně osmnáct.

„Slečno, vidíme, že se chystáte plavat, ale nechcete si s námi raději zahrát volejbal? Chybí nám jeden člověk,“ oslovil mě trochu opatrně. Já se nad jeho otázkou pořádně popřemýšlela…

„Ale to víte, že s vámi jdu hrát, ale nevykejte mi, připadám si stará. Jsem Isabella,“ řekla jsem a podala ruku jednou z nich. Ten ji vřele stiskl. Stejně jsem se představila i s druhým klukem. Vylezla jsem z vody, natáhla si šortky a vydala se směrem k hřišti. Tam už stálo několik kluků a holek.

„Lidi, tohle je Isabella. Bude s námi hrát,“ zakřičel jeden z kluků přes celé hřiště.

„Ahoj,“ řekli všichni sborově a začali se mi jeden po druhém představovat. Josh, John, Brigitt, Susan, Brad, Terri… Až mi z těch všech jmen šla hlava kolem. Stejně je všechny zapomenu, ale budeme dělat, že si je všechny pamatuju…

Nakonec jsme hráli něco přes tři hodiny. Pot už z nás ze všech tekl, ale bylo nám to jedno. Užili jsme si to. Když jsme dohráli, konečně jsem skočila do vody a plavala jsem až do pozdního večera. Potom jsem si sbalila osušku, tričko, žabky a vydala se k hotelu. Za dnešní odpoledne se toho zase tolik nestalo, ale já mám pocit, že už jsem si dovolenou začala užívat a taky ještě budu užívat…

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedna fotka... - 3. kapitola: