Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmysl - 25. Nechci ti ublížit

20.11.2009 (14:45) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7729×

Bella:

„Kruci Emmette, tak co se stalo?“ vyštěkla jsem vystrašeně a čekala na odpověď. Emmett se na nás stále díval hrozně vyděšeně, ale najednou se začal hrozně smát.

„Teda, měli byste vidět ty výrazy,“ smál se pořád Emmett. Vzala jsem polštář a vztekle jím po něm mrštila.

„Ty idiote, víš jak si nás vyděsil?“ nadávala jsem vztekle.

„Tak promiňte, ale vážně mám novinku,“ mrkl na nás Emmett a stále se culil od ucha k uchu.

„Tak co máš?“ zeptal se otráveně Jasper.

„Ode dneška můžu kohokoliv oficiálně oddat. Nechal jsem se vysvětit,“ pyšnil se Emmett a Jasper vyprskl smíchy.

„A víš, že k vysvěcení patří celibát?“

„No, to ne?!“ vyděsil se Emmett a my se všichni začali hrozně smát jeho zděšení. Když jsme se zase všichni jakž takž uklidnili, Emmett zase vyřkl nějaké to své moudro.

„No a jelikož je svatba už za nějaké dva týdny a něco, potřebuji si svou úlohu vyzkoušet. A jelikož tady náš šťastný zasnoubený pár není, tak mi ho nahradí jejich svědci,“ mrkl na mě a já se zděsila. Odříkávat manželský slib, a zrovna s Edwardem? To mi snad dělá Emm naschvál!

„A proč si nemůžeš vzít někoho jiného?“ snažila jsem se z toho vymluvit.

„Protože jdeš Esme za svědka, takže jsi nejvhodnější kandidát a nezapomeň, že do Evropy si je poslala ty, tak mi je tu krásně s Edwardem nahradíte,“ vysmál se mi Emmett a já myslela, že půjdu do kolen.

„To je vážně dobrý nápad, alespoň si můžeme vyzkoušet, jak se bude celá svatba odehrávat,“ zaradovala se Alice a zatleskala rukama. To mě tady chtějí všichni umučit, nebo co? Už takhle je těžké být Edwardovi nablízku, ale držet ho za ruku a neoficiálně se za něj provdat? To po mně přeci nemohou chtít.

„No tak Bello, nenechávej se přemlouvat. Slibuji, že to sfoukneme, co nejrychleji,“ mrkl na mě náš „oddávající“ Emmett.

„Správně, nenech se přemlouvat Bells,“ přidala se Alice a já myslela, že tady nejspíš někoho zaškrtím.

„No, dobrá, ale měli byste se taky zeptat Edwarda.“ Prosím, prosím, ať nechce. Modlila jsem se v duchu.

„Proč ne. Rád pomůžu,“ odvětil Edward a nepřestával se na mě dívat.

„Super, tak jdeme ven,“ zatleskala Alice a vyběhla z domu. Vykročila jsem ke dveřím, ale tam jsem se srazila s Edwardem.

„Dámy mají přednost.“

„Díky,“ odvětila jsem suše a vyšla ven na zahradu, kde už Alice zběsile pobíhala a ukazovala, kde co bude stát. Nakonec Emmetta postavila kamsi doprostřed zahrady, Edwarda naproti němu a mě postavila pár metrů od nich.

„Tak Bello, pojď k oltáři a nezapomeň se usmívat, bereš si muže, kterého nadevše miluješ,“ zakřenila se na mě Alice a já měla pocit, jakoby vše věděla. Je to možné? Mohl by třeba Jasper? Alice určitě musí znát způsoby jakými z Jaspera dostane to, co chce. Vykročila jsem směrem k pomyslnému oltáři a zadívala se na Edwarda, který se na mě nádherně usmíval. Už zase se ke mně choval tak mile, a já husa hloupá se rozhodla pro Briana.

„Bello, usmívej se. Představ si, že se opravdu vdáváš ty a Edward je ten, koho miluješ na světě nejvíce.“ To si ani nemusím představovat, ušklíbla jsem se v duchu směrem k Alici, která mě pobaveně napomínala. Nasadila jsem tedy úsměv, který jsem vlastně ani nemusela předstírat. Edward se rozesmál ještě víc a mě se podlamovala kolena, když jsem si uvědomila, že ten úsměv patří jen a jen mě. Najednou jsem uličkou pospíchala, abych mu mohla být blíž, co nejdřív. Když už jsem byla jen pár kroků od něj natáhl ruku, za kterou jsem ho pevně uchopila a postavila se vedle něj.

„Vážení snoubenci, sešli jsme se tady, abychom byli svědky uzavření sňatku tohoto zamilovaného páru,“ začal Emmett vážným hlasem, který k němu vůbec nepasoval a ne jen mě to přišlo vtipné. Stvrdil to Jasper, který vyprskl smíchy. Přestala jsem vnímat, co Emmett plácá a jen přemýšlela, co bude dál. Pokud to má být se vším všudy, tak musí přijít i polibek, ale to už bych vážně nevydržela. Snažila jsem se nemyslet na to, co by mohlo přijít a soustředila se jen na svou ruku, položenou v té Edwardově.

„A nyní se ptám tebe Isabello Brownová, zda si bereš zde přítomného Edwarda Cullena za svého manžela a budeš ho ctít a milovat do konce věků?“ Musela jsem se pousmát, že Emmett chytře obměnil, „dokud vás smrt nerozdělí“.

„Ano, beru,“ odpověděla jsem a proti mé vůli se na mé tváři usadil úsměv.

„A teď se táži tebe Edwarde Cullene, zda si bereš zde přítomnou Isabellu Brownovou za svou manželku a budeš ji ctít a milovat do konce věků?“

„Ano, beru,“ opověděl Edward a já se na něj podívala. Na tváři mu stále hrál ten překrásný úsměv.

„A nyní si vyměňte prstýnky.“

„Ty nemáme Emmette.“

„Dobře, takže dál.“

„To by stačilo, ne?“ zeptala jsem se a modlila se, aby nemusel být první manželský polibek.

„Kdepak,“ usmál se na mě Emmett a otočil se na Edwarda. „Nyní můžeš políbit nevěstu.“ Zalapala jsem po dechu a podívala se na Edwarda, který se ke mně natočil. Proti mé vůli se mé tělo přitočilo k Edwardovi a on se ke mně začal naklánět. Nevěděla jsem, co dělat, ale už nebyla možnost úniku. Jeden polibek mě snad nezabije, nebo ano? Podívala jsem se do Edwardových očích a věděla, že ten polibek mě opravdu nezabije, leda mě bude stát další hodiny nebo dny přemlouvání. To přeci stojí za to. Může to být poslední možnost, kdy ho mohu bez okolků políbit.

Neustále jsem se mu dívala do očí, stejně jako on mě a zavřela je, teprve když byly naše rty od sebe vzdálené pár milimetrů. Mojí tvář ovál Edwardův sladký dech a já překonala tu poslední hranici, která oddělovala naše ústa od sebe. Projel mnou elektrický proud, když se naše rty zlehka o sebe otřely a v mém břiše začali poletovat motýlci, když se ten polibek stál vášnivějším. V tu chvíli jsem měla v hlavě absolutně vymeteno a nevěděla jsem ani, jak se jmenuji. Edward mě chytil okolo pasu a já mu zapletla své prsty do jeho hebkých bronzových vlasů. Zapomněla jsem, kde se právě nacházíme, teď jsem byla jen já, Edward a naše rty, které se smyslně proplétali v složitém tanci překrásných polibků.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se odkudsi za mými zády a já své rty vyplašeně odtrhla od Edwardových a zhluboka dýchala. Podívala jsem se do jeho krásných očí a viděla v nich tolik citu, který jsem tak toužebně hledala. Odtrhla jsem svůj pohled od Edwarda a podívala se na šťastnou Alicinu tvář, jak se spokojeně opírá o vysmátého Jaspera.  Rosalie vedle ní se taky mírně culila, ale snažila se to taktně schovat pod svou rukou, a Emmett? Ten se rozesmál nahlas.

„Zas tak věrohodně jste to hrát nemuseli,“ smál se dál Emmett a já si přišla hrozně trapně. Vytrhla jsem se Edwardovi z jeho pevného náručí, v kterém bych zůstala na věky a rozběhla se do lesa.

Jediný polibek překopal veškerá má rozhodnutí a já teď toužila jen po tom nakopat Briana do zadku a poslat ho širokým obloukem z domu pryč. Věděla jsem, že běžel někam do Seattlu, a tak jsem se vydala po jeho stopě. Potřebovala jsem si provětrat hlavu a chtěla jsem mít tenhle rozhovor s Brianem, co nejdříve za sebou. Nebudu trpět, když vím, že by Edward mohl cítit něco stejného jako já. Najednou se do Brianovi stopy, po které jsem šla, přimíchala další. Kira. Co ti dva spolu kde dělají? Vydala jsem se po jejich společné stopě, která již nevedla do Seattlu, ale někam dolů k oceánu, který byl nedaleko Forks, a který jsem za svůj pobyt tady ještě neviděla. Už nějakou chvilku jsem běžela, když jsem uslyšela hlasy.

„Kiro,“ řekl vzrušeně Brian a já zalapala po dechu. Přikradla jsem se blíž, abych je lépe viděla.

„Miluji tě, Kiro,“ zašeptal jí Brian do ucha a pohladil ji po celé délce zad. Hned na to ji vášnivě políbil. Zalapala jsem po dechu a odvrátila hlavu, na tohle se dívat nemusím. Já husa jsem se nechala celou dobu vodit za nos.

„Máme problém,“ pověděl po dlouhém polibku Brian. Napnula jsem se a poslouchala, co poví.

„Jaký problém?“ zeptala se Kira a hladila Briana po celém těle.

„Alice už začíná něco tušit a Edward už se ti taky často vzpouzí. Takhle náš plán nevyjde. Budeme se jich muset zbavit.“ Ne, to ne! Teprve teď mi došlo, co Alice myslela, když říkala, že má Kira komplice. Z hrudi mi unikl jeden jediný vzlyk, když jsem si představila mrtvá těla Alice a Edwarda a ten jediný vzlyk mě prozradil. Najednou mě Kira popadla za vlasy, druhou rukou mě chytila pod krkem a táhla mě na loučku k Brianovi, který tam strnule stál.

„Podívej se, koho vedu,“ zasmála se hrozivě Kira.

„Bello?!“ vykřikl zděšeně Brian.

„Už nemusíš nic předstírat. Všechno jsem viděla. Jen si mě sprostě využíval!“ křičela jsem na něj vztekle a máchala okolo sebe rukama, ale Kira mě stále pevně držela jednou rukou pod krkem a druhou za vlasy.

„Nic jsem nepředstíral.“

„Nelži! Buď tak hodný.“

„No, dobře. V něčem jsem lhal.“

„V něčem?!“ zakřičela jsem hystericky. „Já jsem ti věřila. Celou dobu jsem tě bránila a ono se nakonec ukáže, že jsem byla úplně slepá. Kuli jste pikle mě přímo před očima a já jsem tě nechala. Já jsem ti důvěřovala, nemyslela jsem si, že bys mě mohl zradit. Proč si tedy říkal, že mě miluješ? Proč si semnou byl? A proč donutila Kira, aby se jí Edward podřídil. O co vám sakra jde?“

„Buď zticha! Vůbec nevíš, o co jde,“ zařvala na mě Kira.

„Tak mi to vysvětli!“

„Teď už bychom mohli,“ odpověděl Brian a zadíval se na Kiru.

„Ne, to teda nemohli. Nemůžeme jí to říct dřív, než ji tam odvedeme.“

„Teď už nám neuteče.“

„Ne, řekneme jí to až tam!“ křičela dál vztekle Kira.

„Kam mě chcete odvést? Já s vámi nikam nepůjdu!“

„Budeš muset, holčičko,“ zašklebila se na mě kysele Kira.

„To radši zemřu.“

„To by nebylo dobré,“ odvětil suše Brian. „Pusť ji, Kiro.“

„Co?“

„Ona neuteče.“ A měl pravdu. Za těch pár měsíců mě dobře poznal. Věděl, že pokud nebudu vědět to, co chci, neodejdu. Kira sundala ruku z mého krku a já se zase volně nadechla. O pár chvil později pustila i moje vlasy a já dopadla tvrdě na zem, kde jsem zůstala klečet, protože se nade mnou Kira výhružně napjala.

„Opovaž se udělat jediný pohyb, jinak tě zabiji,“ vyhrožovala mi vztekle Kira a dál se nade mnou nakláněla. Brian přistoupil blíž a poklekl vedle mě.

„Nedělej hlouposti. Nechci ti ublížit. Opravdu mě tohle celé mrzí, ale věř, že mi nezbývá nic jiného.“

„Nevěřím ti už ani jedno slovo. Vždy je jiná možnost. Můžeš mi už konečně vysvětlit, co se tady děje?“

„Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o Gasparovi? O mém stvořiteli?“ Jen jsem přikývla, jak se mi vybavil ta vzpomínka, kdy mi vyprávěl o Gasparovi, který se chtěl pomstít za vraždu své rodiny. Jenže později začal zneužívat toho, co uměl Brian, a tak se do toho vložili Volturiovi, kteří Gaspara zabili, ale Briana propustili, i když se nechtěl stát členem jejich gardy.

„Panebože, ty patříš k Volturiům?!“ vyštěkla jsem a vyskočila na nohy. Kira na mě zle zavrčela a já se ohradila.

„Klid, Kiro,“ napomenul ji Brian.

„Myslíš, že je rozumné jí to říkat teď? Můžeš jí to říct cestou. Tady se může kdykoliv někdo objevit,“ naléhala na něj prosebně Kira.

„Už jsem s tím začal, tak už to dopovím,“ odbil ji Brian a otočil se zpět ke mně. „Nepatřím k Volturiovým, teda ne zcela. Opravdu mě kdysi Gaspar stvořil a opravdu ho za jeho činy později Volturiovi popravili, ale historka o tom, jak mě Aro propustil, není zcela pravdivá.“

„Nerozumím,“ odvětila jsem a zamračila se.

„Ani bych nečekal, kdybys tomu rozuměla,“ pousmál se Brian a hned pokračoval. „Když Volturiovi zničili Gaspara, dal mi Aro jasnou nabídku. Buď se přidám k nim, nebo zemřu. Nebyla žádná třetí možnost, kterou bych uvítal. Musíš mě pochopit, chtěl jsem si zachránit život, a tak jsem se do jejich gardy přidal. Byl jsem jim vážně moc užitečný s mými dary. A pak jsem se zamiloval tady do Kiry, která už ve Volteře nějaký čas byla. Rozhodli jsme se, že chceme z gardy vystoupit a jen tak cestovat světem, ale Aro nás pustil jen pod jedinou podmínkou.“

„Jakou?“ pobízela jsem ho dál k vyprávění.

„Že mu přivedeme upíra, mocnějšího, než jsme my dva, který nahradí naše místa. Už párkrát se nám to málem povedlo, ale pak se vždy stala nečekaná událost.“ Při těch slovech střelil pohledem po Kiře a já usoudila, že se to tenkrát nepovedlo kvůli ní.

„Takže… Takže…“

„Ano, tebe jsme si vybrali, abys splnila úlohu, kterou jsme měli vyplnit my. Tebe jsme vybrali, abys za nás sloužila v Arově gardě ať dobrovolně či ne. Jaká náhoda nás svedla dohromady. Kdyby ses tenkrát nevydala do Edmontonu sama, nikdy bych tě nepoznal a nemohl tě předvést místo sebe Arovi. Pochop, jsi nejmocnějším upírem, jakého jsme kdy našli. Musíš to být ty.“

„Ne! Nepůjdu do Volttery. To radši zemřu,“ vykřikla jsem a útočně zavrčela. Kira ihned učinila to samé, ale Brian zůstával klidný.

„Bello, půjdeš s námi po dobrém, nebo po zlém. A věř, že po dobrém by pro tebe bylo lepší,“ vysvětloval Brian a jeho hlas se z hravého měnil na neústupný a zlobný. Zavrtěla jsem hlavou a znovu zavrčela.

„Vážně ti nechceme ublížit.“

„Mluv za sebe,“ vyštěkla Kira a Brian se nuceně zasmál.

„Dobrá tedy, nechci ti ublížit a Kira ví, že nemůže. Musíme tě dopravit v celku a zdravou.“

„Zapomněl si na jednu podstatnou věc,“ připomněla jsem mu kousavě.

„A jaká to je?“

„Že já s vámi nepůjdu.“ Brian se znovu rozesmál a udělal pár kroků směrem ke mně.

„Ach ano, na to jsem opravdu zapomněl, ale ty nezapomínej, že mi jsme dva a ty jsi sama.“ To už stál u mě a chytil mě pevně za ruku. Začal pomalu couvat a mě táhl sebou. Snažila jsem se všemožně vzpouzet, ale Brian byl silnější, nedokázala jsem se mu vysmeknout a i kdyby se mi to povedlo, stále za mnou byla Kira, která by mě okamžitě chytila.

„Pusť ji!“ ozval se z druhé strany louky sametový hlas a já se začala modlit. Ne, to ne. Proč sem jen chodili. Podívala jsem se a spatřila tváře Emmetta, Rosalie, Alice, Jaspera a Edwarda.

„Edwarde ne! Jděte pryč,“ zakřičela jsem na ně zoufale.

„Ne, nepůjdeme. To si raději vezměte mě.“

„Nech si to melodrama pro někoho jiného. K čemu bys nám byl,“ zasmála se zle Kira. Brian se mnou stále couval a já jsem najednou začala cítit podivný pach, který mě nepříjemně štípal v nose.

„Pojďte zpátky,“ zavolal zoufale Edward a udělal krok směrem k nám, čímž způsobil, že Kira na něj začala hrozně vrčet.

„Edwarde, udělej něco,“ zaúpěla zoufale Alice a očima se zaměřila do budoucnosti. „Nic nevidím,“ posteskla si, ale jak je to možné. Vždyť ji nikdo neblokuje.

„Prosím, pojďte zpátky,“ zavolal znovu zoufale Edward a těkal pohledem všude okolo sebe. „Rychle!“

„Ne, Bellu si odvedeme sebou," odporoval mu stále Brian. „Musí jít s námi. Vy to nechápete, oni nás zabijí,“ křičel na ně vztekle.

„Můžeme vám pomoci. Jen prosím pojďte zpět.“

„Ne, nikdo nám nemůže pomoct. Aro stanovil, že tohle je naše poslední šance.“

„Slibuji, že vám pomůžeme, jen pojďte sem. Jinak zemřete,“ opakoval stále Edward svou prosbu.

„Nebuď směšný,“ vysmíval se mu Brian. „Tak lehce se napálit nenechám.“

„Ale já to myslím vážně. Vkročil jsi na území Quiletského kmene a jejich ochránců.“ Vůbec jsem nechápala, co to tady Edward povídá.

„Myslíš, že ti na něco takového skočím? Jací ochránci?“

„Vlkodlaci,“ vysvětlil Edward a Brian se začal hrozivě smát.

„Myslíš, že ti budu věřit, že jsou tady vlkodlaci?“ vysmíval se mu stále Brian, ale najednou Rosalie a Alice vykřikli a za mnou se ozvalo hrozivé vrčení. Brian vedle mě ztuhl a pomalu se otočil, přitom mě schoval za svá záda. Dívala jsem se do hrozivých očí velkého černého vlka, za kterým stál jen o něco menší rudohnědý a ještě jeden šedivý. V tu chvíli jsem se poprvé bála.

„Bello, odpusť mi,“ zašeptal potichu Brian a do rukou mi vložil nějaký předmět. Hned na to se ke mně bleskově otočil čelem a prudce narazil do mého těla, které odletělo několik metrů dál.

„Ne!“ vykřikla jsem, ale vlci už na Briana zaútočili.

„Bello!“ zakřičel Edward a v setině vteřiny mě svíral ve svém náručí. Podívala jsem se na Briana, který stále vehementně uskakoval před vlky.

„Pomozte mu,“ křičela jsem zoufale. Vím, že by si to Brian nezasloužil, ale on mi právě zachránil život. Jenže než jsem stihla já, nebo kdokoliv jiný něco udělat ozval se hrozivý bolestný výkřik a ve vteřině bylo Brianovo tělo rozcupované na kousky.

„Ne!“ zakřičela hystericky Kira a rozvzlykala se. Podívala jsem se do dlaně a v ní ležel medailonek, který mi Edward daroval k Vánocům, a který mi nejspíš Brian vzal, aby se ujistil, že na Edwarda nebudu tolik myslet. I on musel vědět, jaké city k Edwardovi chovám. Rozvzlykala jsem se. Brian mě měl opravdu, alespoň trochu rád. Zachránil mi život a sám se obětoval.

Najednou se z Edwardovy hrudi ozvalo hrozivé vrčení.

„Ne, ona to neudělala schválně. Držel ji násilím,“ odpovídal na nevyslovenou otázku Edward.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně Emmett.

„Chtějí potrestat i Bellu,“ vysvětlil Edward.

„Ne, to ne,“ vyjekla Alice a Rosalie najednou. „Ona za to přeci nemohla.“

„Prosím, vždyť jste sami viděli, že ji držel násilím,“ vysvětloval Edward vlkům a pevně mě svíral ve svém náručí. Mohla jsem jen hádat, že pokud by vlci nesouhlasili, začal by se prát. Pak se však vlci z ničeho nic otočili a zamířili zpátky do hlubin lesa. Oddechla jsem si a schovala svou tvář do Edwardova náručí. Rozvzlykala jsem se ještě víc, než před tím. Bylo mi líto, jak Brian skončil, i když to se mnou nemyslel dobře, posledními skutky ve své existenci mi zachránil život.

„Ššš, už nedovolím, aby se ti něco stalo,“ konejšil mě Edward a já po chvíli přeci jen přestala vzlykat, jenže jsem stále slyšela vzlyky Kiry, která oplakávala svého milého. Zadívala jsem se na ní a bylo mi jí líto.

„Kiro, já-.“

„Ne, nechci to slyšet,“ vykřikla Kira a rozutekla se pryč. Cítila jsem povinnost jí pomoci, protože Brian zemřel kvůli mně. Chtěla jsem se za ní rozběhnout, ale Edward mě chytil za ruku.

„Bello, nech ji.“

„Ne, musím jí pomoci. Brian zemřel kvůli mně. Ona ho milovala. Chápu ji. Nevím, co bych si počala, kdybych byla na jejím místě. Vím, že mě chtěli vydat Volturiovým, ale jen aby si zachránili vlastní život.“

„Dobrá, počkám tady na tebe,“ souhlasil Edward a pustil mou ruku.

„Hned se vrátím,“ usmála jsem se na něj a zlehka ho políbila na tvář.

Hned na to jsem vyběhla do lesa za Kiřiným pachem. Sama jsem nechápala, proč to dělám, ale ke Kiře jsem teď cítila soucit. Vcítila jsem se do její situace a představila si, kdyby se něco takového stalo mně a Edward zemřel kvůli někomu jinému. Kira teď potřebuje něčí pomoc a já ji chci pomoci. Utíkala jsem za ní, volala na ni, ale ona běžela stále dál. Už dávno jsme se ze studených a zasněžených lesů severní Ameriky dostaly do slunných lesů jižní části Spojených států.

„Kruci Kiro, zastav!“ zakřičela jsem už asi po milionté a stále viděla jen její černé vlasy, jak se míhají v dálce přede mnou. Snažila jsem se nabrat ještě větší rychlost, ale Kira se z ničeho nic zastavila.

„Co po mně chceš?“ vyštěkla na mě vztekle.

„Chci ti pomoci. Vím, jak se teď cítíš.“

„Ne, nevíš. Zemřela mi láska mého života, Volturiovi mě zabijí a to jen kvůli tobě.“

„Můžu ti pomoci.“

„Jo to bys mohla, půjdeš semnou do Volttery.“

„Pomohu ti jakkoliv, ale do Volttery nepůjdu,“ ujistila jsem ji okamžitě.

„V tom případě jdi do háje, ale pamatuj si, že se jednou vrátím a pomstím se za Briana, protože za jeho smrt můžeš jen a jen ty a ten tvůj Edward!“ vmetla mi do tváře vztekle Kira a rozběhla se dál. Vzdala jsem snahu se za ní vydat a jen stále tupě stála a zírala na místo, kde ještě před chvílí byla Kira. Věděla jsem, že má pravdu. Za Brianovu smrt jsem mohla jen já. Uvědomovala jsem si, že by Brian mohl být vlastně hodný, kdyby ho nepotkal takový osud, ale to už se nedá změnit. Proč jen nemohl Edwarda poslechnout a o těch pár kroků se vrátit. Mohl by tady stále být a my mu mohli nějak od Volturiových pomoci. Vždyť Carlisle se s Arem zná, jsou dobří přátelé. Nějak by to přeci šlo zařídit. Jenže pak jsem si uvědomila, že Kira i Brian vyhrožovali, že vezmou život Alici a Edwardovi. Edward, nepřežila bych, kdyby se mu něco stalo. To mi připomnělo, že bych se mu měla ozvat.

Doběhla jsem k nějakému městu a počkala, až se setmí. Mezi tím jsem se rozhodla, co teď musím dělat. Když už bylo město schované pod příkrovem tmy, vešla jsem do města a od nějakého pána jsem si půjčila peníze na telefon, a vytočila známé číslo.

„Prosím?“ vzal to můj anděl sotva po prvním zazvonění.

„Ahoj, to jsem já.“

„Bello. Bello, kde jsi?“

„Já nevím, někde poblíž San Francisca.“

„Jedu pro tebe.“

„Ne, Edwarde ne. Neber si to špatně, ale potřebuji být teď pár dní sama. Musím si jen srovnat v hlavě, co vše se teď stalo a co vše mi řekla Kira.“

„Bello, co ti řekla? Co ti provedla?“

„Nic, nic. Prosím poslouchej mě. Vrátím se, jen teď potřebuji být pár dní sama, rozumíš? A nelekejte se, když mě neuvidíte, budu mít okolo sebe štít. Už teď mi moc chybíš.“

„Bello, ne. Prosím vrať se hned. Bello?“ To už jsem však slyšela jen z dáli, jak jsem nechala telefon vyvěšený a od budky utekla zase zpátky do lesů.

Předchozí kapitola --> Další kapitola 

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedna rodina? Nesmysl - 25. Nechci ti ublížit: