Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmysl - 22. Malá tajemství

06.11.2009 (10:30) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7051×

„Ne!“ křičela Alice zoufale a vyběhla z domu. V ruce stále svírala nějaké kusy oblečení, jelikož se doteď zaobírala mým šatníkem. Můj pohled však padl na ještě bolestnější podívanou. Edward se v neskutečných mukách svíjel na zemi a pevně svíral čelist, aby nekřičel. Projela mnou šílená bolest, když jsem viděla jeho utrpení.

„Briane!“ zakřičela jsem, ale on se s úsměvem na tváři díval na svíjejícího se Edwarda. „Briane! Nech toho!“ křičela jsem zoufale dál. Kdybych mohla plakat, má tvář by byla zmáčená potoky slz.

„Emmette!“ zakřičela jsem na svého bratra a ten se okamžitě vrhl na Briana, který mu mrštně uhnul z cesty. Nevěděla jsem, co dál. Chtěla jsem pomoci Edwardovi. Ničil mě pohled na jeho bolest, ale cítila jsem se tak bezmocná. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vždyť já ale nejsem bezmocná! Klekla jsem si k Edwardovi a chytila ho pevně za zmítající se ruku. Zavřela jsem oči a soustředila se. Edward už dál nesmí trpět. Cítila jsem, jak se ode mě odlepila část mého štítu a pomalu obepínala Edwardovo tělo, které se zcela uklidnilo. Cítila jsem, jak nějaká neviditelná síla naráží do mého štítu, ale nenechala jsem Brianovu moc proklouznout, aby znovu mohla ubližovat Edwardovi. Najednou mi vytvoření štítu přišlo hrozně lehké. Po chvíli tlak na můj štít přestal, ale já jsem ho stejně nespouštěla. Hleděla jsem do Edwardových medových očí a nemohla si vzpomenout, co se zrovna děje. Uzamkl mě ve svém pohledu a já se nemohla odtrhnout.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se vystrašeně. Hrozně jsem se bála, že se mu mohlo něco stát.

„Naprosto,“ usmál se na mě a já nemohla jinak, než mu úsměv opětovat. Uvnitř mě zuřila bouře pocitů. Absolutně jsem nevěděla, co si mám myslet. Než jsem si však stačila uvědomit, co spletitost mých citů znamená, ucítila jsem znovu nátlak na můj štít. Zpozorněla jsem a Edward taky. V mžiku jsme oba dva byli na nohou a zlostně zhlíželi na Braina. Edward hrozivě zavrčel a chtěl po Brianovi skočit, ale já mu v tom zabránila.

„Briane, okamžitě přestaň! Absolutně nechápu, jaký si měl důvod Edwarda stále mučit, i když jsme ti říkali, ať toho necháš. Popadl tě amok nebo co?“ vyštěkla jsem na něj zle.

„Já-já promiň. Nechal jsem se unést,“ koktal Brian.

„Unést?“ Hlas mi přeskakoval do výšek. „Vždyť si mu mohl něco provést?!“

„Promiň, Edwarde,“ ucedil skrz zuby Brian. Zle jsem se po něm podívala.

„Omluva se přijímá,“ usmál se na něj Edward vítězně. Těkala jsem mezi nimi pohledem. Co tihle dva mají? Vím, že se od začátku nesnesli, ale až takhle? Podívala jsem se po ostatních a spatřila Alici, jak na mě nevěřícně zírá a v rukou pořád drží nějaké kusy oblečení.

„Alice? Co se stalo, že si tak jančila? Bylo to kvůli tomu Brianovu útoku na Edwarda, nebo se něco stalo?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ne, já... Z ničeho nic mi zmizela celá tvá a Edwardova budoucnost. Jako byste náhle zemřeli. Pak jsem přiběhla sem a vaše budoucnost se znovu objevila a pak, když Brian zaútočil znovu na Edwarda, mi po chvíli zase naprosto zmizela. Nechápu, co to znamená.“ Svěsila smutně ramena a já se musela pousmát. Dokázala jsem to.

„Alice, tvá vidění jsou naprosto dokonalá, jen jim vadí můj štít. Nejspíš můj štít platí i na tvůj dar. Jakmile ho okolo sebe roztáhnu, nemůžeš vidět mou budoucnost.“

„Ale, vždyť jsem vždy tvou budoucnost viděla?“

„Ano, ale dnes jsem se pokusila dát do štítu i Edwarda. Musela jsem tím tedy nějak roztáhnout i fyzický štít a ten ti pak zabránil vidět naší budoucnost,“ vysvětlovala jsem Alici, které již začínalo svítat.

„Bello, to je skvělé,“ pochválil mě Edward.

„Já vím. Jen se musím naučit oddělovat od sebe fyzický a psychický štít.“

„Jo, to bys měla. Víš, jak mě to vyděsilo?“ spustila hystericky Alice. Musela jsem se začít smát.

„Promiň Alice.“

„Hm, Bello zkus se teď jen soustředit na to, abys ochránila Alicinu mysl, a Edward nám poví, zdali slyší její myšlenky,“ promnul si Carlisle bradu a zamyšleně se na mě zahleděl.

„Dobře,“ přikývla jsem a začala se soustředit. Nechci, aby Edward mohl číst Alici myšlenky. Uvolnila jsem štít, který mě obepínal a teď už jsem cítila ten rozdíl. Psychický štít byl slabší a obepínal hlavně mou hlavu. Fyzický byl oproti němu silnější, jakoby silnější vrstva, která obepínala zbytek mého těla. Přesunula jsem svůj štít na Alici a pevně ji jím obtočila.

„Už nemůžu číst Aliciny myšlenky,“ zalapal Edward po dechu. Sama pro sebe jsem se usmála a pokračovala dál. Napínala jsem svůj štít a nakonec jím obepnula všechny kromě Edwarda.

„Teď nemůžu číst myšlenky nikomu z vás. Takové ticho v hlavě,“ promluvil šokovaný Edward. Vděčně se na mě usmál. „Je to krása slyšet zas jen vlastní hlas a ne jen věčné myšlenky.“ Usmála jsem se na něj, ale svůj štít jsem musela zase stáhnout. Vyčerpávalo mě to.

„Promiň.“ Edward jen zavrtěl hlavou a mile se na mě usmál.

„Ehm, ehm,“ ozval se Brian.

„Zaskočilo ti?“ přiběhl k němu Emmett a začal ho zběsile bušit do zad. Vyprskla jsem smíchy a podívala se po ostatních. Něco mi tady nehrálo.

„Kde je Kira?“ zZeptala jsem se. Všichni se okolo sebe zmateně podívali, ale jako jediný znal odpověď Brian.

„Šla na lov. Měla by být každou chvílí zpět.“

„Tady jsem," ozvalo se od domu, odkud šla lehkým krokem Kira. Okamžitě mě zaujaly její karmínové oči, které svítily na dálku, a nedal se od nich odtrhnout pohled. Zabila nějakého člověka, stejně jako Brian. Okamžitě když jsem ji spatřila, tak jsem okolo Edwarda napjala oba své štíty. Alice se na mě zmateně podívala, ale já jen zavrtěla hlavou. Potřebovala jsem vědět, jestli Kira nějakým způsobem ovlivňuje Edwarda.

A skutečně po chvíli jsem ucítila menší tlak na můj štít v místě, kde stál Edward. Podívala jsem se na Kiru, která byla zmatená. Netušila, co se to děje. S nechutí jsem stáhla svůj štít a pozorovala, jak Edwardův výraz potemněl. Najednou přešel ke Kiře a majetnicky ji objal okolo pasu. Zabolelo mě vidět jeho ruku obmotanou okolo jejího pasu, ale přisuzovala jsem to mému sesterskému citu, který jsem si k Edwardovi vytvořila. Alice musí mít naprosto stejné pocity jako já.

Edward se na mě podíval a v jeho očích se zase zračila ta čirá nenávist. Mé domněnky se k mojí smůle potvrdily. Kira opravdu ovládá Edwarda pomocí nějakého daru. Ale proč mi tedy lhal Brian a říkal, že Kira žádný dar nemá? Ale co když nelhal? Co když stejně jako já dosud o Kiřině daru nevěděl? Ta možnost tady je, ale nedokázala jsem si vysvětlit jeho dnešní chování. Jakoby ho dnešní lov naprosto změnil. Byl dříve tak milý a pozorný a najednou tady bezdůvodně napadl Edwarda a mučil ho. Nechápala jsem to, ale Brianovi jsem stále přes všechny očividné důkazy věřila. Nemohla jsem si pomoci. Něco mě prostě nutilo důvěřovat mu. Měla jsem pocit, že mě by nemohl a nikdy nechtěl ublížit.

Všichni byli najednou zticha. Ani Emmett nedokázal promluvit. Bylo to až trapné, jak jsme tam všichni stáli a stříleli pohledem z jednoho na druhého.

„Bello, mohl bych si s tebou promluvit?“ zeptal se mě z ničeho nic Carlisle.

„Jistě Carlisle,“ usmála jsem se a přešla k němu a Esme, kterou svíral ve svém náručí.

„Esme omluvíš nás?“ zeptal se mile mé maminky. Esme se po něm zmateně podívala, ale hned na to přikývla a odcházela do domu.

„Pojďte všichni dovnitř,“ ukázala na zbytek a pak postupně odcházeli do domu. Brian se na mě tázavě podíval. Povzbudila jsem ho pohledem a on se otočil a odešel zpět do domu.

„Tak co se děje Carlisle?“

„Půjdeme prosím ještě dál. Rád bych, aby to zůstalo zatím jen mezi námi.“

„Dobře,“ přikývla jsem a šla s ním hlouběji do lesa. Vrtalo mi hlavou, co mi tak může chtít, že nechce, aby to ostatní věděli. Zatím. Carlisle se zastavil o pár metrů dál a zahleděl se do dáli. Dostala jsem strach.

„Carlisle, co se děje? Docela mě děsíš,“ přiznala jsem se. Carlisle se na mě podíval a usmál se.

„Roztáhni prosím svůj štít, aby nás neslyšel ani Edward. Stačí, že už to ví Alice.“  Poslechla jsem ho a během vteřiny už jsme měli soukromí, které neprolomí ani Edward.

„Hotovo. Tak už mě nenapínej.“

„Víš Bello, moc miluji Esme a udělal bych pro ni vše na světě.“ Nelíbilo se mi, kam těmito slovy zachází.

„Ty ji chceš opustit?“ vykřikla jsem.

„Ne, ne, ne,“ zděsil se Carlisle. „Právě naopak. Vím, že s ní chci strávit zbytek existence a vím, že bez ní už nedokážu žít. Je mým světlem v temnotě těchto dnů. Chci jí požádat o ruku.“

„Páni. Ale, proč s tím jdeš za mnou?“ ptala jsem se zmateně.

„Pochop, za mých časů jsi nejdříve musela získat požehnání někoho z rodiny. Vím, že to obvykle býval muž, bylo by tudíž správné jít za Emmettem, ale oba dva víme, jak by se Emmett zachoval. A navíc jsi Esmeina nejstarší dcera, chtěl jsem tedy o svolení požádat tebe,“ přiznal se Carlisle.

„Mé svolení máš. Běž ji o ruku požádat hned teď. Vím, že tě Esme miluje víc než vlastní život. Zemřela by pro tebe. Bude moc šťastná. Vy oba,“ usmála jsem se na něj vřele.

„Děkuju ti a zatím to bude naše malé tajemství, ano.“

„Jistě.“

„Půjdeme?“ zeptal se po chvíli, kdy jsem se celou dobu jen usmívala. Přikývla jsem a následovala ho zpět k domu. Esme se bude vdávat. Nemohla jsem uvěřit jaké štěstí ji ve Forks potkalo. Lepšího manžela nikde sehnat nemohla.

Carlisle mi galantně otevřel dveře a já s úsměvem na tváři vešla do obýváku. Rosalie a Jasper hráli šachy, Alice stála za Rosalie a nenápadně radila Jasperovi další tahy, Emmett se jako obvykle díval na nějaký zápas, Edward seděl společně s Kirou za klavírem, Brian seděl na schodišti a rentgenoval očima dveře a Edwarda s Kirou a Esme seděla netrpělivě na pohovce a dívala se směrem ke vchodu. Viděla jsem její zadumaný výraz, když jsem vešla do domu, a tak jsem se na ni povzbudivě usmála. Jakmile však Esme spatřila Carlisla její obličej roztál a já spatřila ten zamilovaný pohled, kterým ho vždy pozorovala.

„Esme, mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se opatrně Carlisle. Viděla jsem to zděšení v Esmeině tváři. Také si jeho slova vyložila špatně jako já prvně.

„Jistě, co se děje?“ ptala se zmateně a pohledem střílela mezi mnou a Carlislem.

„Nic, nic. Pojď prosím se mnou,“ usmál se na svou vyvolenou Carlisle a vedl ji pryč z domu.

„Co se děje?“ zeptal se Emmett, jakmile se zabouchly vchodové dveře.

„Nic se neděje,“ odpověděla bleskově Alice, ještě než jsem se stačila nadechnout. Alice už měla vidění a možná o tom i s Carlislem mluvila.

„Alice, mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala jsem se jí a významně zvedla obočí.

„Jasně, kde?“

„Venku,“ zozhodla jsem a vyšla zadními dveřmi ven. Rozběhla jsem se kousek do lesa, a když jsem byla se vzdáleností od domu spokojená, zastavila jsem. Tady nás už nikdo slyšet nemůže. Raději jsem okolo mě a Alice roztáhla štít, protože jsem nevěděla, na jakou dálku může Edward slyšet něčí myšlenky. Alice doběhla hned za mnou a okamžitě začala šílet.

„Carlisle a Esme se budou brát,“ poskakovala jako šílená.

„Já vím, já vím,“ klidnila jsem ji. Hned si všimla mého výrazu a obořila se na mě.

„Ty nemáš radost? Jak to že nemáš radost?“

„Klid Alice. Mám radost. Jen je tady menší problém.“

„Jaký problém. Neviděla jsem žádný problém. Vezmou se.“

„Nejedná se o svatbu, ale o Edwarda. To Kira může za jeho chování.“

„Jo, všimla jsem si, že se v její přítomnosti chová jinak, ale jak si na to přišla. Brian ti řekl, že má nějaký dar?“

„Ne, právě naopak, ale to mě mate. Když Kira přišla na zahradu, dala jsem okolo Edwarda štít, to jsi přeci věděla a najednou do štítu začala narážet nějaká síla. Viděla jsem Kiřín zmatený pohled, a tak jsem štít stáhla. V tu chvíli se Edward začal znovu chovat jako totální pomatenec. Alice, mám o něj strach,“ přiznala jsem se. Viděla jsem v Aliciných očích proběhnout směsici pocitů najednou. Bylo tam pochopení, naděje a nenávist.

„Musíme s tím něco udělat, Alice. Nemůžeme to takhle nechat,“ naléhala jsem na ní dál, když mi neodpovídala.

„Víš, co? Nech to na mě. Nepleť se do toho, já to vyřídím.“

„Ale, Alice?“

„Ne Bello, nech to na mě. Nic nedělej. Potřebuji si ještě něco ověřit, než nějak zakročím. Tak mi prosím slib, že se do toho nebudeš motat,“ dívala se na mě úpěnlivě Alice.

„Ale-.“

„Ne, Bello. Slib mi to. Do ničeho se nepleť, ano? Já tě o to moc prosím. Věř mi, vím, co dělám.“ Jejímu pohledu se nedalo odporovat. Bylo v něm tolik citu, prosby a odhodlání, že jsem nemohla říct jinak než…

„Dobrá,“ vydechla jsem poraženě.

„Věř mi. Zvládnu to. A nikomu to neříkej. Bude to naše tajemství, ano?“ objala mě Alice. Páni za poslední hodinu je těch tajemství nějak moc, ne?

„Vrátíme se zpět? Esme s Carlislem by tam měli být každou chvílí a budou nám chtít něco oznámit,“ mrkla na mě spiklenecky Alice a já jen přikývla. Rozběhly jsme se zpět k domu. V obýváku se toho moc nezměnilo. Rose s Jasperem stále hrály, Emmett stále podporoval svůj oblíbený tým, Edward s Kirou stále seděli u klavíru a Brian je pozoroval. Přisedla jsem si k němu a zadívala se někam na pukliny ve zdi. Cítila jsem, jak mi Brian obmotal jednu ruku kolem ramen a tak jsem si automaticky položila hlavu na jeho svalnatou hruď. Z mého přemítání mě probral až Emmettův hřmotný hlas.

„Víš, co není fér, sestřičko?“ zeptal se mě můj ohromný bráška.

„To fakt netuším,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Že ty máš pět nebo kolik darů a já ani jeden. To vážně není fér," smutnil Emmett.

„Neboj, taky z toho nejsem kdovíjak nadšená.“

„Ale proč? Je to přeci úžasné. Jsi nejmocnější upír jakého znám,“ stiskl mi Brian rameno.

„Já vím a to je právě to. Nechci být výjimečná. Nechci žádný ze svých darů. Stačí to, že jsem upír,“ pokrčila jsem rameny.

Chtěla jsem ještě pokračovat, ale najednou se otevřely dveře a v nich stála rozesmátá Esme a hned za ní šťastný Carlisle. To znamenalo jedno jediné, souhlasila. Esme ihned přišla ke mně a pevně mě objala. Carlisle jí musel říct, že jsem mu dala svolení.

„Děkuju,“ zašeptala mi do ucha a políbila na čelo.

„Mám tě ráda,“ usmála jsem se na ní a znovu se posadila vedle Briana. Všichni na nás nechápavě zírali.

„Poví nám tady konečně někdo, co se děje?“ vztekal se Emmett a ostatní jen přikývli. Viděla jsem Edwardův výraz. Usmíval se. Nejspíš už si stihl zjistit, co se děje.

„Ehm. Požádal jsem Esme o ruku,“ oznámil všem Carlisle a já viděla, jak jim poklesla čelist. Chvíli stáli v němém úžasu a mně se při pohledu na ně chtělo smát. Viděla jsem, že Alice taky stěží zadržuje smích. Pobaveně jsem na ni mrkla a ona vyprskla smíchy. Bylo to jako startovací výstřel. Najednou se odevšad ozvalo hlasité, gratuluji. Emmett se už vrhnul k Esme a pevně ji objal okolo pasu.

„Ne, maminko. To nám přece neuděláš. Já nechci otčíma ani další sourozence,“ předstíral Emmett hysterický pláč a klečel Esme u nohou.

„Emmette!“ zasyčela Rosalie a zvedla ho na nohy. „Chovej se normálně! Nebo budeš mít dneska utrum.“ Znovu jsme s Alicí vyprskly smíchy. Tentokrát se k nám přidal i Jasper, Brian a kupodivu i Emmett.

„Emme, ona to myslí vážně,“ pohrozila mu Alice a Emmettovi ihned zmrzl úsměv na rtech.

„Rose, miláčku, to mi přeci neuděláš.“ Rosalie ho však okázale ignorovala. Natáhla se k Esme a pevně ji objala pak i Carlisla a tiše jim pogratulovala. Rychle pak uvolnila místo dalším gratulantům a Emma stále naprosto ignorovala. Dále gratuloval Emmett, Jasper, k mému překvapení i Kira, Edward, Brian a pak jsem šla já.

„Maminko moje, moc ti gratuluji,“ zašeptala jsem a pevně ji objala.

„Bello, moc ti děkuji. Záleží mi na tvém souhlasu,“ usmála se na mě vřele Esme.

„Ale, ty by sis Carlisla vzala i kdyby ti to neschválil nikdo z nás," smála jsem se a Esme se mnou. Naposledy jsem ji pevně objala a přešla ke Carlislovi.

„Takže za chvíli budeme všichni Cullenovi, že tati,“ mrkla jsem na něj a začala se smát. „Ne, moc vám to přeji.“

„Děkuju, Bello,“ usmál se na mě a otcovsky mě objal. Odešla jsem od našeho zasnoubeného páru a stoupla si vedle Briana, který si mě k sobě ihned majetnicky přivinul. Nebylo mi to nepříjemné, ale zároveň mě to ani netěšilo. Přála jsem si, aby mě takhle svíraly jiné ruce. Ne, Bello, ne. Je to tvůj bratr, tak kroť své myšlenky. Jak jsem byla šťastná, že mi je nikdo nemůže číst. Rozhlédla jsem se po místnosti a myslela si, že už všichni pogratulovali, ale v rohu stála Alice a smutně se na naše rodiče dívala.

„Alice, zlatíčko, co se děje?“ zeptala se vystrašeně Esme. Bála se, že Alice nebude souhlasit s jejich svatbou. Ani já nechápala, o co Alici jde, vždyť přeci byla tak nadšená, když se to dozvěděla.

„Jak mi to můžete udělat?“ zeptala se zničeně Alice, až jsem se vyděsila. Stejně tak Jasper, který k ní okamžitě přešel.

„Alice, co se děje? Kdo ti, co udělal?“ ptal se Jasper vystrašeně své manželky.

„Esme a Carlisle,“ odpověděla Alice prostě.

„Cože?“ zeptala jsem se nahlas.

„Nedovolí mi zařídit jejich svatbu,“ oznámila nám smutně Alice a my všichni propukli v hrozný smích. Nejvíc jsem se smála já a Emmett. Být člověk, tak se válím po zemi.

„Na tom není nic vtipného,“ oznámila nám suše Alice a přešla k Esme. „Proč vám nemůžu zařídit svatbu?“ ptala se smutně a nasadila své psí oči, kterým se nedalo nic odepřít.

„Já… Já,“ zadrhávala se Esme omámená Aliciným pohledem. Věděla jsem, že má Alice předem vyhráno. Esme by ji to potěšení nedokázala odepřít.

„Prosím, Esme. Přísahám, že smíš do všeho mluvit a já se budu krotit. Bude to malá svatba. Jen mi to prosím dovol,“ žadonila Alice a lomila rukama. Ona je vážně skvělá herečka. Esme se zoufale podívala na Carlisla, který byl stejně konsternován Aliciným prošením.

„Tak dobrá,“ povzdechla si Esme a já myslela, že Alice začne skákat kilometry vysoko.

„Díky. Díky Díky. Nebudete litovat. Bude to ta nejkrásnější svatba na světě,“ slibovala Alice hory doly a neskonale se u toho radovala. „Napadlo mě skvělé datum,“ vykřikla ihned Alice a Esme se na ní tázavě podívala.

„No vážně. 14. února na svátek všech zamilovaných.“ Musela jsem uznat, že to datum se překrásně hodilo, ale je to už za tři měsíce. Jak chce Alice nachystat svatbu za tři měsíce? I když věřím, že ona je schopná všeho.

„Alice, to je vážně krásné datum,“ souhlasila Rosalie a Esme jen přikyvovala.

„Dobrá tedy. Budeme se brát 14. února, souhlasíš miláčku?“ otočila se Esme na svého budoucího manžela, který jen přikývl a políbil ji.

„A kdo vám půjde za svědky?“ ptala se Alice dál. Viděla jsem, jak se všichni členové rodiny naklonily. Každý z nás by jim chtěl jít za svědka, ale tu možnost budou mít pouze dva.

„Myslím, že na to už jsme taky přišli,“ usmál se Carlisle naší nedočkavosti. „Chceme, aby nám za svědky šla Bella a Edward.“ Po tváři se mi rozlil potěšený úsměv. Podívala jsem se na Edwarda, který se taky usmíval, ale když se otočil na mě, měl zase ten nenávistný pohled. Připomínala jsem si, že za to může Kira, ale i tak mě to zraňovalo. Proč jsem jen slíbila Alici, že to nechám na ní?

„Souhlasíte?“ zeptala se nás nedočkavě Esme.

„Jistě, že ano," souhlasila jsem a usmála se na svou matku.

„Jak bychom mohli odmítnout.“ Viděla jsem Emmetův smutný výraz. Bylo mi jasné, že by byl rád šel za svědka, ale najednou se mu po tváři roztáhl šibalský úsměv.

„Dostal jsem nápad.“

Předchozí kapitola --> Další kapitola

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedna rodina? Nesmysl - 22. Malá tajemství: