Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 47. kapitola

27.04.2010 (08:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3580×

„My nemůžeme zemřít přirozenou smrtí. Ale jsou výjimky, můžeme zemřít až po smrti naší pravé lásky, kdy si dobrovolně zastavíme srdce. Když mě Jane zastřelila a vy pohřbili, musela jsem se nějakým způsobem uzdravit, jelikož ty stále žiješ,“ dokončila jsem a čekala na jeho reakci. Jeho myšlenky byly téměř nečitelné, tak zmatené, ale šťastné a plné lásky.

„Nemůžeš umřít, protože mě miluješ?“ zeptal se poněkud zmateně, ale v jeho očích byla čistá láska, nic víc. Lehce se ke mně naklonil..

„Teoreticky…“ zašeptala jsem mu odpověď a pohlédla mu do krásných, leč stále tmavých očí.

„Ale jsem upír a ty ničitelka,“ řekl tichým hlasem a usmál se jeho pokřiveným úsměvem, který jsem milovala.

„Ale zakázané ovoce chutná nejlépe,“ namítla jsem.

„Porušujeme všechna pravidla,“ zašeptal a více se ke mně naklonil.

„Tak na ně zapomeň,“ zašeptala jsem toužebně, když k mému obličeji natáhl ruku a dlaní mi přejel od spánku po klíční kost. Jeho dotyk byl tak lehký, opatrný, plný něhy…

„Slib, že neodjedeš,“ zašeptal otázku, chápala jsem ji. Moc dobře jsem si pamatovala ten okamžik, kdy jsem udělala chyby.

„Budu tady, dokud mě tady budeš chtít,“ odvětila jsem tiše a láskyplně se usmála.

„Pak tedy se mnou zůstaň věčně,“ usmál se.

„Věčně,“ zašeptala jsem, překonala poslední centimetry a něžně otřela své rty o jeho. Až teď, po dlouhých sedmi letech jsem si připadala šťastná. Sedm let jsem nevěděla, co je to štěstí, zapomněla jsem, jaké to je ho cítit. Protože jediné, co jsem tehdy cítila byla radost ze zabíjení, ale pravé štěstí jsem cítila až teď… když jsem byla s ním. Po tolika letech jsem byla opravdu šťastná, protože jsem byla s bytostí, se kterou chci strávit zbytek věčnosti.

„Na tohle jsem čekal sedm let,“ zašeptal a opět mě políbil. Polibek jsem mu vášnivě oplatila a svými prsty jsem mu vjela do vlasů. Bylo to jiné než tehdy, lepší. Ač velmi nerada, musela jsem se odtáhnout, abych se mohla nadechnout.

„Ale… co bude teď?“ zeptala jsem se tiše a otázku, na kterou jsem se snažila najít odpověď.

„S tím příjmením se to musí nějak vyřešit, nemůžu mít stejné jako vy. Je to… divné,“  vysvětlila jsem, když jsem si všimla Edwardova lehce nechápavého pohledu.

„Vlastně… dalo by se toho využít, když jsi ochotná strávit věčnost se mnou, stěhovala by ses společně s naší rodinou, studovala tam, kde my… nejjednodušší by bylo, kdybychom tě vydávali za členku naší rodiny,“ řekl a objal mě kolem ramen.

„Moment, to nejde! Já, já se do tvojí rodiny nemůžu vměšovat, to nejde. Vždyť mě ani neznají, neví jak jsem žila. Jsem pro ně jako cizí. Teď jsem vám málem zabila rodinného přítele, nepřijmou mě. Jsem pro ně nepřítel, to nejde,“ soukala jsem ze sebe protesty.

„Tak to se pokus vysvětlit Alici,“ zasmál se.

„A sakra,“ zašeptala jsem a přesně v ten moment mi do pokoje skočila Alice s nadšeným výrazem ve tváři.

„Vítej do rodiny, sestřičko,“ vypískla nadšeně a objala. Rychle jsem se snažila najít jaký inteligentní důvod proč se ke mně chová tak mile, protože tohle není normální. Ovšem mé hledání bylo marné.

„Sestřičko?“ zeptala jsem se jí vyděšeně, protože šílený upír je zkáza všech.

„Oh, promiň. Tak sestřenko?“ opravila svá slova a v zářivém úsměvu odhalila své zuby, které se jí, i přes nedostatek slunečních paprsků, zaleskly.

„Alice, začínám se tě bát,“ řekla jsem vystrašeně.

„Ale prosím tě,“ zasmála se „Bello, jsem tak ráda, že se přidáš k nám do rodiny. Už je to všechno vymyšlené, budeš nadšená.“

„Co je vymyšlené?“ zeptala jsem se nervózně a v myšlenkách křičela o pomoc.

„Všechno! Budeš mít pokoj s Edwardem, snad sis nemyslela, že bych tě já nebo ostatní nechali bydlet celou dobu v hotelu? A vzhledem ke schodě našich příjmení… Budeme tě vydávat za Carlisleovu neteř. Už je to všechno vymyšlené. A navíc budeš potřebovat podpis zákonného zástupce, abys mohla nastoupit na školu,“ řekla stále tím nadšeným tónem, až  mi to začínalo lézt na nervy.

„Alice, ale co když já nic z toho nechci?“ zeptala jsem se a ona posmutněla.

„Promiň, já, viděla jsem to, netušila jsem, že… promiň,“ snažila se mi omlouvat a její pohled se přesunul na špičky jejích bot.

„Nemyslela jsem to tak. Jen jsem překvapená tvou reakcí,“ snažila jsem se jí zlepšit náladu.

„Takže… kdy se nastěhuješ?“ už zase nadšeně.

„Já… myslím, že počkám po odjezdu vaší, ehm, návštěvy,“ usmála jsem se. Nejradši bych čekala… no, dlouho, ale obávám se, že bych Alici neudržela.

„Asi máš pravdu, kdyby tě uviděl Peter asi by nebyl moc nadšený. A kdy chceš nastoupit do školy? Carlisle by mohl zařídit, abys mohla nastoupit už pozítří. Zítra bude slunečno, tak abys tam nemusela být sama,“  řekla a znělo to celkem rozumně, jako málo věcí, které se mi poslední dobou děly.

„Jo, myslím, že pozítří to bude dobré. Zítra si půjdu nakoupit nějaké oblečení, moc toho s sebou nemám. Nepočítala jsem, že z Volterry pojedu tady, tak… chceš jet se mnou? Samozřejmě někam, kde nebude svítit slunce,“ usmála jsem se na ni a hned na to se jí v očích objevily jiskřičky.

„Jsi skvělá, Bello!“ vypískla, ale pak se zamračila „moment, ty jsi byla ve Volteře?“ vypadlo z ní a já jen přikývla.

„Ale Bello! Tam je to nebezpečné, je tam tolik upírů! Nejméně padesát, mohli ti něco udělat,“ kárala mě jako malou holčičku.

„No, myslím, že počet upírů ve Volteře se již značně snížil…“

„Aha,“ zašeptala a v jejím hlase bylo znát překvapení, stejně tak v jejích myšlenkách.

„Tak já tě zítra vyzvednu,“ zavolala, když vyskakovala z okna.

„A vyřiď Peterovi a Charlotte, že se omlouvám,“ zavolala jsem ještě za ní.

„Ona mě nebude šetřit, že?“ zeptala jsem se s hraným vyděšením Edwarda.

„Ona a šetřit? Nikdy,“ zasmál se.

„Tak to se mám na co těšit,“ odpověděla jsem se stejně pobaveným smíchem a zvedla se z postele, na které jsem do teď seděla.

„Počkáš tady? Jen se půjdu umýt…“ zeptala jsem se, ale spíš jsem to brala jako konstatování.

Jen tiše odpověděl a já vklouzla do dveří od koupelny, zamkla jsem, i když jsem věděla, že to stejně nemá žádný význam, ale zvyk je zvyk. Rychle jsem vlezla do sprchového koutu, nechala na sebe padat kapky vlažné vody a snažila se ze sebe smýt poslední zbytky hlíny.

Snažila jsem se být rychlá, protože jsem Edwarda nechtěla nechat čekat přiliž dlouho. Rychle jsem ze sebe smývala poslední kousky bahna a za pár minut vylezla ze sprchy. V rychlosti jsem se sepnula vlasy, osušila se a oblékla do čistého. Letmo jsem pohlédla do zrcadla, vypadala jsem strašně, byla jsem pobledlá a pod očima se mi rýsovaly výrazné tmavé kruhy.

Jen jsem si tiše povzdychla a vydala se za Edwardem.

Lehce jsem se usmála, když jsem ho uviděla. Ležel na posteli, oči měl zavřené a vypadal, jako by spal. Byl dokonalý, vypadal jako spící bůh… Pomalu jsem došla k posteli a následně si lehla vedle Edwarda.

„Budeš první upír na světě, kterému se podaří usnout?“ zasmála jsem se tiše a lehce ho políbila. Otevřel oči a usmál se tím zvláštním, ale překrásným úsměvem.

„Jsi unavená,“ zašeptal a chladnými prsty mi přejel po tváři.

„Nejsem unavená, spala jsem předvčerem,“ protestovala jsem jako malé dítě.

„Měla by ses vyspat, nákupy s Alicí jsou namáhavé,“ naléhal tiše.

„Já nechci spát, chci mluvit. Neviděla jsem tě sedm let, chci vědět co se stalo, když jsem s vámi nebyla,“ žadonila jsem a posadila se do tureckého sedu.

„Dobře, co chceš vědět?“ zeptal se a já začala klást otázky a když jsem se dočkala odpovědi, zeptala jsem se na další a na další. Chtěla jsem vědět vše.

„A ty? Co jsi celé ty roky dělala?“ zeptal se, když nastala chvilka ticha a já se podívala do země.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše a chytil mě za pravou ruku, na jejímž zápěstí bylo několik jizev ve tvaru půlměsíce. Edward si všiml, jakou jsem zápěstí věnovala pozornost a i on na něj stočil svůj pohled.

„Jsem v pořádku,“ zašeptala jsem a rychle si druhou rukou přikryla jizvy… jakoby nestačila, že je mám i na krku.

„Prvních pár let jsem byla na lovu, projezdila celé státy a zabíjela upíry, které jsem potkala, ale tehdy jsem byla slabá. A když jsem potkala skupinku tří, neměla jsem šanci. Zabila jsem jednu z nich, ostatní dva mě chtěli zabít. Zlomili mi páteř, pokousali a já si myslela, že to budu můj konec, ale nebyl. A pak se tam objevila dívka, která mě zachránila. Byla to samé, co jsem já a pomohla mi. Odvedla mě k sobě domů a cvičila mě. Díky ní jsem se vypracovala, nyní by mi tří členná skupina neděla žádný problém. Společně jsme lovily a pak se vydaly s ostatními našeho druhu do Volterry. Vše bylo v pořádku, v hradě jsme se střetly s upíry a polovinu zabily. Ale Mary Elen jsme ztratily. Byla má nejlepší kamarádka, díky ní jsem tady a zbytek už znáš,“ dokončila tiše.

„Je mi líto, co se stalo Mary Elen,“ zašeptal a pohladil mě po vlasech.

„Ale, kdyby se to nestalo, nebyla bych s tebou,“ usmála jsem se a opět si lehla vedle něj.

„Spi, lásko,“ zašeptal tiše a políbil mě do vlasů. Objala jsem ho kolem hrudi a přitáhla se blíže k němu. Ještě jsem přes sebe přehodila deku a zavřela oči.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem tiše.

„Já tebe taky,“ odvětil tiše a začal mi broukat překrásnou melodii…

Lidi, pogratujute mi - konečně jsem popsala stou stránku ve wordu!

P.S.: Nemám to srdce ukončit tuto povídku 60. kapitolou a proto jsem se rozhodla, že po dopsání této bude následovat 2. série - větší info ve shrnutí.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 47. kapitola: