Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 46. kapitola

20.04.2010 (18:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4114×

Z hrudi upíra se ozvalo hlasité vrčení… Byl vysoký, delší plavé vlasy mu spadaly na ramena. Vedle něj stála upírka, jen o pár centimetrů vyšší než Alice, její vlasy měly stejný odstín jako jeho, ale sahaly jí do půl zad. Znala jsem je z Edwardovy mysli, byli to Jasperovi známí, k mé smůle ovšem neměli stejný názor na jídlo jako Cullenovi.

„Bello? Jsi živá…“ ozývaly se překvapené hlasy všech Cullenových.

„Člověk?“ zašeptal hladově plavovlasý upír, která na mě se zájmem zíral.

„Ona není k jídlu,“ zavrčel na něj Edward.

„Je jen člověk,“ namítnul a dál mě sledoval temnýma očima.

„Petere,“ řekla varovně jeho družka.

„Tak jen člověk, jo? Chceš o tom přesvědčit?“ sykla jsem k němu a dala ruku v pěst. Cítila jsem, jak mnou proudí adrenalin. Jeho odpovědí bylo hlasité vrčení.

„Já se nepřišla prát, ale ublížím ti, když budou muset,“ řekla jsem a pokoušela se o klidný tón, což bylo velmi těžké, protože já ho chtěla zabít. Byla to má přirozenost, jsem stvořená k zabíjení upírů. Bylo pro mě těžké zůstat klidná.

„Jak by mi člověk jako ty dokázal ublížit?“ vysmál se mi. Slyšela jsem, jak se z Edwardovy hrudi vydralo výhružné vrčení.

„Já to zvládnu,“ uklidnila jsem ho tiše.

„Chceš vidět jak by ti bytost jako já dokázala ublížit?“ Vyzvala jsem se a lehce se usmála, on výzvu přijal, rozběl se, aby mně mohl napadnout. Cullenovi se mu v tom snažili zabránit, ale marně. Vyškubl se jim a dál pokračoval v útoku na mě. Upřímně jsem z toho měla radost, milovala jsem boj.

Chtěl mě udeřit rukou, ale já jeho útok rychle odrazila na stranu, otočila se a loktem ho silně praštila do obličeje. Než se z mé síly stihl vzpamatovat, rukama jsem ho chytila za hlavu a chtěla škubnout. Ale zarazila jsem se, nemohla jsem zabít někoho, kdo je přítel této rodiny, i když bych si to přála… Přála, každá má buňka ho chtěla připravit o život.

Zaslechla jsem vyděšený prosebný výkřik patřící jeho družce.

Letmo jsem pohlédla na všechny přítomné, na tvářích měli vyděšené a zaražené výrazy, teda až na Emmetta, který se překvapeně usmíval.

„Ani netušíš, s jakou radostí bych tě připravila o tou existenci, ale neudělám to… Dokud tvé a její zuby budou dost daleko od mého krku, ne,“ zašeptala jsem s nenávistí v hlase. Bylo téměř nemožné… nezabít ho. Vše ve mně na mě křičelo, ať to udělám, že je to přirozené. Tolik jsem ho chtěla zabít, bylo pro mě přirozené zabíjet upíry.

Cítila jsem ve svých žilách adrenalin, cítila jsem všechny ty endorfiny, které ve mně vzbuzovaly pocit štěstí. Byla jsem na lovu, když ničitelka bojuje s upírem, je pro ni téměř nemožné přestat. Já zabila každého upíra živícího se lidmi, kterého jsem kdy potkala, své sebeovládání jsem neměla příliš dobré, bylo téměř nemožné přestat. Dalo by se to přirovnat k upírovi, který pije lidskou krev. Můj problém byl, že já ráda… Že miluji zabíjení… Je to tak těžké a mě stálo veškeré úsilí, abych ho nechala naživu.

„Charlotte, Petere, bylo mi nesmírným potěšením setkat se s vámi, dál už váš nebudu rušit ve vaší návštěvě,“ řekla jsem, pustila ho a svou nejvyšší rychlostí jsem se vydala k hotelu chtěla jsem být co nejdříve v pokoji, abych se dokázala uklidnit.

Rychle jsem vběhla do lesa, až cestou jsem si plně uvědomila, co jsem vlastně udělala. Napadla jsem jejich přítele, málem jsem ho připravila o život, mělo mi být jedno, že je to upír, měla jsem být milá a chovat se jako člověk. Ne, jako nemyslící monstrum, které zničí vše, co potká. Málem jsem ho zabila, málem jsem se nedokázala ovládnout. Zklamala jsem Edwarda, zklamala jsem i ostatní, zklamala jsem sebe.

Proč musím vždy všechno zvorat? Znala mi tato otázka v hlavě, připadala jsem si jako největší pablb na světě. Proč když už věci vypadají tak slibně… Když jsem našla rodinu, bez které nejsem schopná žít, proč to v tu nejnevhodnější chvíli musím vždy pokazit?

Proč? Nedokázala jsem si odpovědět, nikdy nedokážu. Jsem slabá, jsem nic, nezasloužím si štěstí.

Se slzami v očích jsem běžela dál, před koncem lesa jsem se na malý okamžik zarazila. Stále byl bílý den, nemohla jsem dovolit, aby mě některý člověk zahlédl. Nikdo tam nebyl a já mohla nepozorovaně proběhnout těch několik metrů.

Rozběhla jsem se, po deseti metrech se odrazila a ladně doskočila do svého pokoje. Měla jsem štěstí, že jsem si nechala otevřené okno. Netuším, jak  bych vysvětlovala, že nemám klíče.

Letmo jsem se rozhlédla, vše bylo tak, jak jsem to tu opustila.

Opřela jsem se o stěnu a pod náporem všeho, co se stalo v posledních hodinách jsem se zoufale sesunula k zemi. Rukama jsem si objala kolena a poníženě sklopila hlavu.

Zavřela jsem oči a plně se ponořila do své mysli.

Ve své hlavě jsem slyšela spoustu hlasů, které na mě mluvily jeden přes druhého.

„Nemůžeš za to, máš je zabíjet, je přirozené, že jsi ho napadla,“ křičel první.

„Zklamala jsi je, to ses vrátila jen kvůli tomu, abys jim ukázala jaké jsi monstrum, které se neumí ovládat? Jsi tak ubohá,“ další.

„Běž za nimi, omluv se a vše vysvětli… Pochopí to, jsou tak chápaví.“

„Jsi zrůda, nic jiného, než zrůda a to nikdy nezměníš,“ volal na mě další.

Tolik rozdílných názorů, kdo ví… Možná mám rozdvojenou osobnost.

„Bells?“ Uslyšela jsem za sebou překrásný tichý hlas, ale já netušila jestli mám o společnost zájem.

„Někdy lituji, že upíři nepotřebují pozvání, aby mohli vstoupit,“ zašeptala jsem stále poněkud otráveným hlasem, ale nevzhlédla jsem.

„Já, nechci tě rušit, můžu odejít. Jen jsem ti donesl tvoje věci. Klíče a peněženku… To oblečení už Alice stihla vyhodit se slovy, že se na to prostě nemůže dívat,“ řekl opatrně.

„Ne… Já to tak nemyslela. Zůstaň, prosím“ zašeptala jsem tiše. Slyšela jsem, jak položil mé věci na noční stolek a pak se posadil vedle mě.

„Já, měla bych se omluvit, za to jak jsem se zachovala…“ Začala jsem a zvedla hlavu, ovšem stále jsem neměla dostatek odvahy podívat se do její očí.

„To nebyla tvoje chyba. Neměl na tebe zaútočit…“ Začal mě obhajovat, ale já o obhajobu nestála.

„Ne, jeho chyba to nebyla. Ano, napadl mě první, ale já ho málem zabila. Chtěla jsem, málem jsem se neovládla. Nemyslela jsem na nic jiného, než na jeho smrt. Málem jsem to nedokázala. Jsem slabá, málem jsem zabila vašeho přítele,“ zašeptala jsem rychle.

„Bylo přirozené, že ses bránila, navíc, až takový přítel to nebyl,“ snažil se mě podpořit.

„Kdyby to bylo tak jednoduché.“

„A ještě… Je tady jeden problém, který  by se měl vyřešit,“ řekl poměrně nervózně.

„Jaký?“ zeptala jsem se zájmem. Nemohla jsem to vyčíst ani z jeho myšlenek, zdá se, že se naučil si je chránit.

„Podle tvých papírů máš příjmení Rainbow. Naše rodina má stejné,“ řekl a má čelist poklesla někam do přízemí.

„Děláš si srandu?“ Řekla jsem vykolejeně.

„Ne,“ odvětil a hned na to jsem vyskočila na nohy a naštvaně kolem sebe rozhazovala rukama.

„Ta holka si to naplánovala, viděla to! Věděla to, věděla, že budete mít stejné! To příjmení mi dala naschvál a to tvrdila, že se mi bude líbit! Já ji zabiju! Zastřelím ji! Je ona vůbec normální?! Zabiju ji… No vlastně ne, už je mrtvá,“ poslední větu jsem řekla poněkud tišeji.

Podívala jsem se na Edwarda, tvářil se zmateně a vyděšeně.

„Promiň,“ špitla jsem a zase si sedla vedle něj.

„Asi je na mě toho poslední dobou trochu moc. Boj ve Volteře, smrt mé nejlepší kamarádky, cestování přes celé státy… A když už vás konečně najdu, zjeví se tady Jane a zastřelí mě,“ zasmála jsem se té ironii.

„Je mi líto, že ti umřela kamarádka,“ řekl posmutněle.

„Mě taky. To ona mě vycvičila. Kdyby nebylo jí, tak tady nejsem, asi bych se vydala nějak do Rumunska pomoct Lee. Ona mě poslala za vámi,“ řekla jsem hrdě.

„Musela to být dobrá kamarádka,“ zašeptal.

„To byla, škoda, že když zabila Felixe, rozhodla se zemřít s ním.“ Podívala jsem se na Edwarda, vypadal nechápavě.

„Když už jsme u umírání… Měla bych ti vysvětlit, proč jsem nezemřela, teda zemřela, ale proč jsem se probrala,“ na chvilku jsem se odmlčela a pak pokračovala „já, jakožto Ničitelka… My nemůžeme zemřít přirozenou smrtí. Ale jsou výjimky, můžeme zemřít až po smrti naší pravé lásky, kdy si dobrovolně zastavíme srdce. Když mě Jane zastřelila a vy pohřbili, musela jsem se nějakým způsobem uzdravit, jelikož ty stále žiješ,“ dokončila jsem a čekala na jeho reakci.

Zase alespoň 20, ok?
P.S.: Kapitol bude okolo 60ti, snad vás neunudím k smrti =D

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 46. kapitola: