Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 42. kapitola

11.04.2010 (18:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3430×

Já mu dám, vykrádat mé auto. No, spíš bych dala… Být to jiný den, jiný čas a jiné místo

Chtěla jsem to mít rychle za sebou, neměla jsem důvod, aby to prodlužovala.

Během vteřiny jsem stála za ním, nevšimnul si mě, byl příliš zaměstnaný pokusem o otevření dveří, proč prostě nerozbije okno, ne? Prostě nevšímavý, jak smutné… Já se lehce usmála… Lidé jsou tak nevšímaví, až to bolí.

„Krásné auto, že?“řekla jsem tiše a vylekala ho. Doslova poskočil a zmateně se na mě podíval.

„Víš, já.. No napadlo mě, že když se tak snažíš dostat do toho auta, že bych ti pomohla, jinak mi jen poškrábáš lak a z toho bych nemyla zrovna dvakrát nadšená,“ řekla jsem a pousmála se jeho výrazu. První byl vyděšený, pak následovalo překvapení a nakonec přišla zlost.

„Naval ty klíčky a nic se ti nestane!“ křikl po mě… Kdyby tak jen věděl na koho křičí, to by se zřejmě choval jinak, hajzl jeden.

„No tak. Já na tohle vážně nemám čas. Jdi pryč,“ řekla jsem lhostejně a tím ho rozzuřila ještě víc.

„Ty klíče, nebo…!“ křikl rozzuřeně, ale já ho přerušila ještě před koncem věty.

„Nebo co? Budeš mi vyhrožovat smrtí? Budeš mě ohrožovat tím nožem, co máš za zády? To si nemyslím,“ odsekla jsem mu.

„No, když budu muset… Ty klíčky,“  opět křikl. Proč na mě všichni musí křičet, já slyším dobře. A pak, to mě pobavilo, ten nůž, no, vlastně nožík, který měl do teď za zády vytasil a dělal, jako že to je kdoví jaký zbraň.

„Tak chlapeček by se chtěl prát, aby sis u toho neublížil,“ vysmála jsem se mu.

„Sklapni mrcho!“ křičel… zase a už to začínalo být trapné.

„Jo, tys to s tou rvačkou myslel vážně, víš, nevypadalo to tak… No, já bych se s tebou klidně poprala a ráda, ale… no, řekněme, že jsem dnes neměla zrovna dobrý den. Cela jsem přes celé státy za jedním… člověkem. Před chvílí, když jsem ho po… několika letech viděla, tak jsem se z toho málem zhroutila a teď opravdu na rvaní se nemám náladu,“ řekla jsem a protočila oči.

„Víš, mě tvůj příběh vůbec nezajímá. Chci jen to auto, takže naposledy… dej mi ty klíče po dobrém, nebo to půjde po zlém,“ vyzval mě.

„Když to auto tak moc chceš, tak si ho kup!“ okřikla jsem ho pro změnu já.

„Tak po zlém, řekla sis o to sama,“ řekl a napřáhl se rukou, ve které držel nůž a když už chtěl udeřit, jeho ruku jsem bleskově zachytila do své a on jí nemohl pohnout ani o centimetr.

Pak jsem svůj obličej s mírným úsměvem přiblížila k jeho.

„Víš, já lidem většinou neubližuji, tak mě nenuť udělat výjimku, protože by tě to mohlo bolet,“ zašeptala jsem mu do ucha hlasem, kterého by se kde kdo lekl.

„Co je s tebou?! Jseš snad na drogách, nebo co?“ vykřikl, tentokrát už poměrně vyděšeně.

„Neboj, nezlomím ti žádnou kost,“ ujistila jsem ho a udeřila ho, k mé síle, poměrně málo.

Hlasitě vykřikl bolestí a ta odrážela i v jeho obličeji. No, co… vykloubené rameno bolí.

„Cos mi to udělala ty svině?! křičel, když jsem nasedala do svého auta.

„Zkus se zeptat nějakého doktora… Jo a už se nesnaž vykrádat auta, abys nedopadl ještě hůř!“

Na chvíli jsem hodila zpátečku a pak se rozjela svým směrem a o dvě vteřiny později uslyšela bolestný výkřik. No, snad jsem mu tu nohu nerozdrtila… úplně. Ale, co… smrtelné to není.

A navíc, mohl dopadnout i hůře, ale nechtěla jsem příliš riskovat své odhalení.

Jela jsem, daleko a ani jsem nevěděla kam. Já, jen jsem se chtěla vzpamatovat, ze všeho, co se dnes stalo. Jela jsem tak dlouho, abych ho viděla, viděla celou jejich rodiny. Omluvila se, za vše, co jsem udělala a… a…. Já byla tak blízko, viděla jsem ho. Podívala se mu do očí a pak jsem utekla jako zbabělec.

Já nechtěla utéct, ale já to prostě nezvládla, jsem slabá a to bych měla být silná, jsem přeci přemožitelka… Ironie.

Ne, já nemůžu jen tak utéct, když už jsem se tady vláčela z Evropy přes Forks a z něj sem. Tři tisíce mil, možná ještě víc. Já, já to nemůžu jen tak pomeškat, takováto šance už nikdy nenastane, Nemůžu prostě ujet, nemůžu před tím utíkat celou svou věčnou, stále to bude se mnou, nedá se utéct… Musím se tomu postavit čelem… Ničitelky z boje nikdy neutíkají.

Rozhodla jsem se, nemůžu prostě utéct. Těsně před cedulí, která mě upozornila, že bych brzy vyjela z města jsem se otočila a co nejrychleji jela k nejbližšímu hotelu. Nemůžu si hned koupit nějaký byt, nebo dům… ještě nevím, jestli tady budu moci zůstat… Když mě vyženou, tak půjdu, nebudu jim odporovat.

A za několik minut jsem již zastavovala před menším, ale velmi pěkně vyhlížejícím hotelem s názvem „Virginia hotel“ – výstižné.

Vystoupila jsem a rychlejším krokem jsem prošla dveřmi a zamířila rovnou na recepci.

„Co si budete přát?“ optala se mě asi třicetiletá žena v tmavém oblečení… To někdo umřel?

„Chtěla bych se zde ubytovat, prozatím na týden,“ odpověděla jsem.

„Samozřejmě, máte nějaké speciální přání o vašem budoucím pokoji? Balkón? Kuchyně?“ optala se a pak něco naklikala do počítače.

„Ne, stačí obyčejný,“ odvětila jsem.

„Takže sedm dní a šest nocí s možností prodloužení, ano?“ zeptala se pro kontrolu a já jí to odkývala.

„Takže, tady mi to podepište, je tam napsaná i částka, kterou doplatíte na konci pobytu a záloha, kterou musíte složit hned,“ řekla a podala mi papíry, které jsem jí pečlivě podškrábla a podala i peníze, následně mi předala klíč pokoje číslo třináct.

Až když jsem došla do pokoje, mi došlo, že s sebou vlastně nemám žádné věci… vše, co jsem měla, jsem si nechala v domě, ve kterém jsem žila společně s Mary Ell… No skvělý, to je daleko, asi se tam podívám za pár let. No, fajn, nemám si co vybalit a to znamená, že bych asi měla něco nakoupit… ale, no, já nesnáším nákupy. To bude zážitek, ale teď k tomu, co udělám. Měla bych je navštívit, ale ještě budou ve škole a já budu muset počkat.

Pomalu jsem se rozhlédla po pokoji. Bylo to tu docela pěkné. Světle zeleně vymalované stěny,  velká postel, která vypadala moc pohodlně… až příliš pohodlně.

Nespala jsem tři dny, vlastně bych se měla divit, že se ještě udržím na nohou. Jen jsem si zula boty a jakmile se má hlava dotkla polštáře, byla jsem se světě snů.

Cítila jsem neuvěřitelnou bolest, jen bolest… Nic víc. a Pak jen tma, černá tma a málo vzduchu. Malý prostor, nemohla jsem se hnout…

V rychlosti jsem otevřela oči. Zrychleně jsem dýchala, na čele jsem měla ledový pot a můj tep dosahoval výšin. To, to byl hnusný sen, jen bolest a tma, strašná kombinace.

Pomalu jsem vstala, musela jsem si dát sprchu… byla jsem totálně mimo a ke všemu ten spánek nepomohl a já stále byla stejně unavená, ale co nadělám. Snad zabere ta sprcha…

Rychle jsem do nevlezla a nechala na sebe dopadat kapičky teplé vody. Musela jsem se uklidnit, poslední dobou mám příšerné sny. Pak jsem si vodu přednastavila na chladnější, byl to jediný způsob, jak se probrat a docela mi to pomohlo. Když jsem vylezla, zabalila jsem se do ručníku a začala si fénovat vlasy, které byly ještě tmavší, než jsem si je pamtovala.

Já chci zpátky své hnědé, měla jsem je ráda.

Vyšla jsem z koupelny a oblékla si své oblečení, které jsem na sobě už měla… no, dlouho. Možná bych si mohla si mohla udobřit Alici, když jí nabídnu nákup, no… ne, do sebevraždy nejdu.

Ještě jsem si prohrábla vlasy a když jsem se podívala na budík, zděsila jsem se. Už bylo devět večer, to jsem spala tak dlouho? No, upíři nespí, tak mi to může být jedno.

Otevřela jsem okno, nechtěla jsem odejít hlavním vchodem, netušila jsem, kdy se vrátím a, no, prostě mi to připadalo divné. Lehce jsem vyskočila na parapet a pak udělala krok do prázdna. Po dvou vteřinách volného pádu, jsem tiše dopadla a rozběhla se do lesa. Musela jsem za nimi, něco mě k nim táhlo a já nemohla jinak.

Až teď mi došlo, že můj původní plán, na zjištění jejich bydliště zkolaboval a já se zarazila. Teď by se mi hodil upíří čich, s lidským je asi neucítím. No, jejich dům bude kousek za městem, myslím. jestli to budu do pár kilometrů, mohla bych to zvládnout.

Zavřela jsem oči a plně se soustředila, ponořila jsem se do myšlenek okolo a hledala ten správný směr.

A když jsem otevřela oči, už jsem věděla kudy běžet. Běžela jsem jak nejrychleji jsem dokázala, už jsem se plně vyrovnala upírům, protože mé dovednosti se každým dnem zlepšovaly a síla rostla. Měla jsem štěstí, že mi tma nedělala problémy, kdyby ano, už bych asi byla mrtvá z těch všech pádů.

A po dobrých dvou minutách běhu jsem se zastavila na okraji lesa a tiše sledovala jejich dům, který byl opět překrásný, ale byla tam jedna chyba… On v něm nebyl.

Čemu se vlastně divím, že? Je to upír, on nepotřebuje spát. Jen jsem si tichounce povzdechla, aby mou přítomnost nezaregistrovali ostatní s nepřirozeně bystrými smysly a zaposlouchala se do myšlenek okolo, abych ho mohla najít… Já ho musela vidět, nemohla jsem si pomoct, musela jsem se omluvit.

A pak jsem ho konečně uslyšela, jeho myšlenky byly daleko, téměř nebyla slyšet, ale já věděla, kde je a to pro mě bylo hlavní. Nechtěla jsem zbytečně čekat a rozběhla jsem se, div jsem nespadla, jak se mi třásla kolena, byla jsem nervózní jako malé dítě o Vánocích. Stejná jako ono, moc jsem se těšila.

Rychlostí blesku jsem probíhala mezi stromy, nemohla jsem se dočkat, byla jsem tak blízko, ale na druhou stranu jsem se bála, že udělám stejnou chybu, že uteču, netušila jsem, jak budu reagovat.

Utíkala jsem ještě chvíli, dařilo se mi přeskakovat kořeny a zlomené stromy, které mi někdo asi schválně nastrkal do cesty s domnění, že se o ně zabiji. Sama jsem se toho bála…

A pak, objevila jsem se na okraji malého paloučku uprostřed lesa. Uprostřed ležel on, měsíční paprsky dopadaly na jeho obličej, bylo to překrásné a on vypadal, jako by spal. Ovšem opak byl pravdou, jakmile zafoukal jemný větřík, vyskočil na nohy a postavil se do obraného postavení. Jakmile zpozoroval, že to jsem já, narovnal se.

„Co tady děláš?“ zeptal se hned a jeho tón nebyl zrovna nejpřátelštější, ale já to chápala, vše byla má vina.

„Musela jsem se omluvit… za všechno, že jsem začala válku, že jsem tě, po tom všem, co jsi pro mě udělala, vyhodila bez jediného slova. Že jsem řekla jen „odejdi,“, že jsem se oni nerozloučila,“ šeptala jsem a cítila, jak se mi do očí vlévají slzy.

„Bello, ale…“ nedopověděl  to, stihla jsem ho přerušit.

„Omlouvám se… Pochopím, když mě vyženete z města, už tehdy jsem vám způsobila dost problémů, je mi jasné, že mě tady nebudete chtít… Jen jsem ještě chtěla říct, že smlouva s vlkodlaky v La push je obnovená, budete se tam moct ještě někdy v budoucnu nastěhovat.“ Dopověděla jsem a chystala se pomalu odejít.

„Neodcházej,“ zašeptal za mnou a to mě donutilo, abych se zastavila a otočila se k němu.

„Nikdo tě nevyhání,“ řekl a popošel a pár kroků blíž.

„Ale… já jsem nepřítel. Mohla bych vás zabít, kdybych chtěla,“ zašeptala jsem a podívala se mu do tmavých očí.

„Tys nikdy nebyla nepřítel… A ano, mohla bys nás zabít, ale nedělala jsi to,“ řekl a lehce se usmál jeho pokřiveným úsměvem.

„Už jsme skoro tam, cítím tu holku,“ uslyšela jsem z dálky a trhla sebou.

„Volturiovi,“ zašeptala jsem s mírný zděšením, oni mě sledovali? Už z Voltery.

„Co ti tady dělají?“ zeptal se Edward rozrušeně.

„Sledují mě, nejspíš už z Voltery,“ zasyčela jsem.

„Z Voltery?!“ vyhrkl… na tohle jsem neměla čas.

„Edwarde, musíš odejít! Hned!“ křikla jsem k němu.

„Ne, nemůžu tě tady nechat, zabijí tě! Oni jsem silní,“ odvětil mi stejným tónem… stále mu na mě záleželo.

„Je to sedm let, jsem silnější něž oni všichni dohromady. Edwarde, musíš jít pryč. Já už tebe a tvoji rodiny do mých záležitostí a problémů zatahovat nebudu,“ řekla jsem as prosebně se na něj podívala.

„Nemůžu tě tady nechat, nemůžu riskovat, že tě opět ztratím,“ zašeptal zoufale.

„Musíš,“ řekla jsem bolestně.

„Slib mi, že mi neumřeš.“

„Slibuji,“ zašeptala jsem a byl pryč.

Copak se asi stane?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 42. kapitola: