Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 14. kapitola

26.12.2009 (15:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3413×

Ještě docela naštvaně, ale přes to s hřejivým pocitem u srdce z dobře odvedené práce, jsem odcházela pryč. Snažila jsem se rozdýchat to, co jsem právě zažila. Kdybych byla normální nikdy bych něco takového nezažila a ani bych to zažít nechtěla. Ale já nejsem normální a asi už nikdy nebudu.
Jsem taková jaká jsem a musím se s tím smířit, protože už mi nic jiného ani nezbývá. Bohužel.
Potichu jsem si povzdychla a pokračovala dál ve své cestě. Snažila jsem se vnímat jen svou mysl a nějak se vyrovnat se svou přítomností i budoucností. Ale nebyla jsem si jistá jestli to zvládnu.
Jestli to přežiji…
Dnes jsem poprvé… ehm, bojovala, naštěstí jsem vyhrála, ale už mě kousla a nebylo to zrovna dvakrát příjemné, ještě mi stihla i zlomit žebra…
Jau, to fakt bolelo. Jen při tom pomyšlení se mi obličej stáhl do bolestné grimasy.

Šla jsem pomalu a za tři čtvrtě hodiny chůze jsem zahlédla náš dům. Přidala jsem na jsem na tempu, ale uslyšela jsem za sebou ty otravné  myšlenky – zase! Zhluboka jsem se nadechla a zastavila se.

„Jdi pryč!“ sykla jsem, ale neotočila se.
„Až mi odpovíš na mé otázky,“ řekl klidně.
„Nebudu ti na nic odpovídat, vše co se týče mého života se tě netýká, teda pokud nechceš dopadnout jako ta na louce, o  tom by se možná dalo uvažovat…“ zamyslela jsem se nad tím a ta představa se mi docela zamlouvala.
„Jak jsi to dokázala, vždyť to byla upírka,“ zeptal se, když se ocitl přede mnou.
„No právě, byla to upírka,“ řekla jsem s odporem a začala netrpělivě poklepávat nohou.
„Kousla tě,“ řekl a podíval se mi do očí.
Chudáček, nemohl mi číst myšlenky, jo má trošku, teda ehm, hodně blbé..
„No a?“ zeptala jsem se poněkud nechápavě.
„Mohla tě přeměnit!“ křikl na mě.
„Ale nepřeměnila,“ řekla jsem samolibým tónem.
„Nechápu to, jak je to možné?“ zeptal se nesmyslně u toho kroutil hlavou.
„A to se na to ptáš mě?“ vyhrkla jsem.
„Jdi pryč…“ zašeptala jsem a odcházela k domu.

„Ne, až mi řekneš co jsi zač,“ řekl hrubším hlasem.
„A co když řeknu, že nevím? Co pak?“ křikla jsem na něj s lehkým náznakem hysterie.
„Čemu jsi nerozuměl na slovech  jdi pryč? J-D-I- P-R-Y-Č!“ hláskoval jsem mu to jak pro…
„Co jsi zač?“  zeptal se jako by ignoroval mou předešlou větu.
„Mám zabíjet upíry, jsi už spokojený?“ zařvala jsem na něj a on zatvářil překvapeně.
„Jdi pryč nebo skončíš jako ona, stejně tak i zbytek tvé rodiny!“ křikla jsem na něj, ale o něco tišeji.
„My nejsme nebezpeční,“ bránil se.
„Ale ano, jste. Jste upíři. Nebo jsi na to zapomněl?“ ptala jsem se.
„Ale my nejsme jako ostatní, my… nejíme lidi, živíme se pouze krví zvířat,“ o, chlapeček se snaží ospravedlnit. Lehce jsem se usmála.
„A to tě má jako omlouvat? Jestli si to myslíš, tak si myslíš špatně,“ sykla jsem na něj.
„Ale,“ řekl, ale já ho zarazila.
„Žádné ale, upír jako upír. Klidně se živte čím chcete, ale upíry zůstanete pořád, to se nedá změnit. Na to nezapomínej,“ řekla jsem a podívala jsem se mu do očí.
„Máš pravdu,“ uznal smutným hlasem.

Naklonila jsem se blíž k němu a pak mu pošeptala do ucha.
„Já upíry zabíjím, zapamatuj si to. A jestli ještě jednou řekneš ale, nebo se mě na něco zeptáš, nemůžu ti zaručit, že se dožiješ zítřka,“ šeptala jsem sladce a pak jsem se odklonila. Otočila jsem se a chtěla odejít.
„Ale já…“ řekl a můj pohár trpělivosti právě přetekl.
„Ale, ale, ale, ale! Upíří si zaslouží zemřít,“ řekla jsem a pomalu jsem se otočila se šíleným úsměvem na tváři.
„Nechci ti ublížit,“ řekl, ale já udělala několik kroků a tím zmenšila vzdálenost mezi námi.
„Ale já tobě ano,“ zašeptala jsem a přiblížila se o další kousek.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 14. kapitola: