Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 23. (Sloučení dějů)

01.04.2011 (13:00) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1924×

Bella

„Tohle je snad pochodové cvičení?“ Už nemůžu, celý následující den a noc, stále a pořád dokola, jen ticho a chůze. Pomalu jsem si začínala plést levou a pravou nohu, „Ještě chvíli a začnu chodit po rukách.“ Dodala jsem s ohledem na své myšlenky.

 „Dobře, odpočineme si… tedy, ty si odpočineš.“

 Mlčky jsem si sedla do trávy a masírovala si lýtka.

 „Moje strava má spoustu výhod, Bello.“

„Kromě svůdného pohledu ještě nějaké? Těžko najít nějakou lepší výhodu. Zeptám se… vidíš rudě? Nebo jen když se naštveš?“ Neměla jsem náladu na žerty, ale tak trochu se to nabízelo a navíc, měla bych snad přiznat, že bych nejraději zakousla cokoli, co půjde kolem?!

„Vtipné. Ale, ne. Nevidím rudě.“ Po malé odmlce pokračoval. „Máš mnohem víc síly, ta euforie, když z nich piješ, endorfiny se ti rozlévají tělem, je to, jako bys pila jejich vlastní sílu, která se poté stane tvou.“ Labužnicky si olízl rty. Zatímco já, já se otřásla, Hnusem.

„Jak se na to můžeš takhle dívat? Nevadí ti, že jsi jim vzal život? Že jsi někoho připravil o přítele, lásku?“

„Kdybych nad tím takto uvažoval, zbláznil bych se.“ Sarkasticky se usmál. „Je to podřízená rasa, Bell, kořist. My, jsme predátoři.“

„Já, jsem stále ještě hlavně žijící bytost, která myslí, uvažuje a také cítí. Nejsem zvíře. A už vůbec ne bůh, nebo ďábel, to je jedno, abych rozhodovala o tom, kdo zemře.“

„Tohle je zákon přírody, nic jiného. Silnější přežije.“

„Můžeš přežívat i bez toho, abys bral životy jiným. Copak v tobě už nezůstalo nic z mého Crise? Byl jsi tak citlivý, ohleduplný… Copak v tobě nezůstala alespoň trocha lidskosti?“

Přiřítil se ke mně a jediným pohybem mě postavil na nohy a zvedal výš a výš, až nad hlavu.

„Ne, ne Bello, nezůstalo. Jsem silný, rychlý a neporazitelný.“

„Tohle si myslíš? Mýlíš se.“ Hrubě mě odhodil na zem.

„Co tím chceš říct?“

„Ve své pýše a zaslepenosti si neuvědomuješ, že jsi jen loutka, nástroj bytostí, které jsou mnohem mocnější nežli ty. Jen tě využívají, sami si špinit ruce nebudou.“

„Mlč. Nic o nich nevíš.“

„Vím toho víc než si myslíš. Dlouho jsem o nich sháněla informace, slídila a vím, co jsou zač,“ pousmála jsem se. „Jsou nebezpečnější než si myslíš. A když už se jim nebudeš hodit, prostě se tě zbaví. A opravdu si myslíš, že kdybys proti mně neměl v záloze mou matku, že bys před dvěma dny odešel z domu Cullenů naživu? Kdyby věděli, co jsi provedl Judy a pro koho pracuješ a navíc, čím tě pověřili… rychle by se postarali o tvé sprovození ze světa.“ Byla jsem tvrdá, to vím, ale musela jsem v něm vzbudit nějaké emoce, donutit ho přemýšlet, srazit tu jeho oči zatemňující pýchu na kolena.

„Moc mluvíš.“

„Ty zase málo, býval jsi upovídaný a veselý.“

„Odpočinula sis?“

„Dala bych si něco k jídlu.“

„Postarej se o sebe.“ Rozhodil rukama po lese. „Vím, že mi neutečeš.“

„Na to už je pozdě.“

„Ano, to máš pravdu.“

„Ale pro tebe není, Crisi…“

Nešla jsem daleko ale také nehledala snadnou kořist, najednou mi připadalo špatné ublížit i tomu nejmenšímu zvířátku. Že bych se opravdu stala vegetariánem ve všech smyslech toho slova? Ne, to asi nepůjde. Co nejmíň bolesti, co nejmíň utrpení… mumlala jsem si pro sebe, když jsem skolila nádherného srnce. Nedívat se do očí a hlavně rychle…

„Jsi hotová?“

„Ano, já ano? Jakého ubožáka jsi skolil ty?“ Střela jsem si kapku krve z úst a vrátila se opodál pro svůj batoh.

„Žádného, široko daleko tady nikdo není.“

„Máš výdrž.“

„Ani ne, nechal jsem se inspirovat.“

„Opravdu?“ Užasle jsem na něj hleděla.

„Ano, opravdu. A nechci o tom mluvit.“

„Do-dobře… ale…“

„Ne, nic neříkej. Nic se tím nemění.“

Nic se tím nemění? Pro mě tedy rozhodně ano a hodně. Hned se mi šlo lehčeji. Nadhodila jsem si batoh do pohodlnější polohy a vyrazila v jeho stopách.

Edward

Zmatek, smutek, bolest, strach a vztek. Všechno se ve mně mísilo a bouřilo. Nevím co si myslet, nevím, na koho se zlobit víc. Chtěl jsem ji jít hledat, ale nemělo to cenu, odešla sama. Nikdo jí přece nenutil. I když co já vím, jak to doopravdy je. Neměl jsem to dělat, měl jsem se od ní držet dál. Vždycky mi připadala tak tajemná, tak vzdálená... Jenže to se mi na ní líbilo nejvíc!!

Měl bych ji nenávidět, že mě takhle opustila, ale nedokážu to. Takže co? Budu jí přát štěstí s někým jiným? Je s někým jiným? Co s ním asi dělá?

Nechám to být. Budu sám.

Zase ta otravná malá... Zrovna jsem se chystal vyskočit z okna, když mě zachytila její drobná paže.

„Dej mi pokoj, Alice. Nechci se s tebou bavit.“

„Jsi hloupý a zatvrzený. Proč se k tomu takhle stavíš. Já vím, co k ní cítíš.“

„Ano, to je mi jasné. Ale teď tu není.“

„Nepůjdeš za ní? Vím, že to může být nebezpečné, ale copak ti za to nestojí. Pomohli bychom ti, my všichni.“

„Momentálně ani nevím kam, Alice.“

„Hm, to je zatím problém. Nevidím, kam jdou.“

„To nám asi moc nepomůže, že?“

„Mrzí mě to, Edwarde.“

„Nemusí, nemůžeš za to.“

„Vypadal tak mile. Vůbec by mě nenapadlo, že…“

„Mě ano. Od začátku se mi zdál divný.“ Jo, zabil bych ho hned mezi dveřmi.

„Ale to nesouvisí s tvou žárlivostí. A ty víš, že žárlit nemusíš.“

„Vím?“

„Ano, ona tě také miluje.“ Alice se otřásla. „To, co udělal Judy… je hrozné. Musíme odtud pryč, jinak padne vina na nás.“

„Kam půjdeme? Nechci chodit daleko, chci aby mě mohla najít.“

„Tak jednoduché to asi nebude, budeš jí muset jít trochu naproti.“

Bože, měla pravdu, nemůžu čekat, že se Bella jednoho krásného dne jen tak vrátí. On ji nenechá. Není ten typ. Mučilo mě, že nevím, co mám dělat. Nevím nic.

„Pojeďme na jih, do Itálie.“

„Zbláznila ses? Tak blízko k nim?!“

„Nic nám nehrozí.“

„Jsi si tím tak jistá?“

„Jsem.“

„Víš přece, co říkal Carlisle. Aro je sběratel. Jistě by ses mu hodila do sbírky.“

„Nemá žádné právo…“

„Právo? Kde žiješ, pro něj pravidla neplatí, ať si říká, co chce.“

„Nebuď srab. Víš, jaká je to šance. Pokud se někde děje něco velkého, Volturiovi o tom budou vědět. A dávno jsme jim slíbili zdvořilostní návštěvu.“

„Jsi blázen. Ale…“

„Ale?“

„Asi máš pravdu. Nemáme co ztratit.“

„Výborně, dobrodružství.“

„Ale! Jen pokud s tím budou souhlasit ostatní…“

 Maximální obrat a přitom k němu nebylo ani moc třeba. Jen jedna malá otravná upírka. Měl bych ji být vděčný. Ale nemusí to vědět...

Takže Itálie... Odevšad vede do podsvětí stejně dlouhá cesta.

22 Shrnutí povídek 24

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 23. (Sloučení dějů):