Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 22. (Loučení)

09.10.2010 (17:45) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1938×

„Edwarde, musíš mě pochopit.“ Přešla jsem k němu a vzala ho za ruce. Donutila jsem ho, aby se mi podíval do očí. „Budu na tebe myslet, i přes to, co jsem ti řekla, nebo co se stalo… no, předtím.“

„Ale?“

„Ale já to musím udělat. Musím s ním odejít.“ Vztekle mi vytrhl ruce z mých a poodešel.

„Proč?“ Zhluboka jsem se nadechla a připravila se. „Nechci slyšet to, co už vím. Jemu myšlenky číst můžu!“ Byl rozzuřený a přesto se ovládal, aby nekřičel nahlas. „Proč tu nezůstaneš se mnou? Proč se nesvěříš mě? Pomohl bych ti! Byl bych tu pro tebe!“

Vzpomněla jsem si na Crisova slova. „Rozluč se… ubliž jim. Opusť je.“

„Řekni mu, že ho nemiluješ, že to byl jen omyl a že už ho nikdy nechceš vidět.“

 „Udělej to! Nebo už jim nebudeš muset říkat sbohem.“

Takže ještě jednou, nádech, výdech… „Mezi námi, to byl jen omyl. Nikdy by nám to neklapalo.“

„Bello, přestaň. Já vím, že to není pravda. Říkáš to jen kvůli němu!“ Vzal mě za ramena a vášnivě upíral své oči do mých.

„Ne…“ zašeptala jsem. „Je to pravda. Nic k tobě necítím.“ Moje vlastní slova mě bodala do mrtvého srdce. Sama sebe jsem dusila a mučila.

„Bell…“

„Ne, promiň, musím už jít.“ Tolik mě to ubíjelo. Chtěla jsem ho ještě naposledy obejmout, pohladit po tváři, cítit jeho rty na svých, na svém těle… Otřásla jsem se.

„Zůstaň…“ zaprosil zoufale. Možná se přece jen dočkám posledního polibku. Šťastně jsem zaplesala, když mě k sobě opět přitisknul a jeho sladký dech ovanul mojí tvář. „Prosím…“ Naše rty se téměř dotýkaly, tolik jsem po tom toužila. Téměř mě ta touha bolela. Čekala jsem, doufala, že udělá poslední krok a uleví mi od mé bolesti. „Zůstaň tu se mnou.“

„Nemůžu.“ Pohybem rtů jsem se otřela o ty jeho. Má touha se stupňovala, byla jsem na pokraji sil.

Odtáhl se. V duchu jsem zaúpěla. Skoro…

„Pak tedy odejdi.“ Otočila jsem se a skryla tak svou tvář, plnou bolesti. „Ale, Bello, nikdy tě nepřestanu hledat a nakonec budeš se mnou. Vím, že mě miluješ, tak, jako já tebe.“

Tohle je tedy naše sbohem? Tohle má být konec? Plané sliby do budoucna? Ano, plané sliby, které se ale stanou mým hnacím motorem. Vždycky budu doufat. Stejně, jako doufám, že najdu svou matku a také v to, že Cris není tak zlý, jak vypadá.

Vybavila jsem si naše poslední společné chvíle…

„Nezapomenu ale odložím vzpomínky na tebe hluboko do pozadí.“

,,To je fér, budeš mi moc chybět Crisi.“ Objala jsem ho a cítila se, jako bych ztrácela část svého já, jako by tu zůstala spolu s ním a už nikdy jsem ji neměla dostat zpět.

,,Miluji tě, Bellinko moje, ať budeš kdekoli.“ 

Jak moc se za tu dobu změnilo? Čím vším si musel projít? Jakmile jsem ho viděla ve svých vzpomínkách, začala jsem ho litovat. Moc jsem mu ublížila. Tím, čím je, se stal kvůli mně. Všechno je moje vina, všechno zkazím.

Cris čekal u dveří. Moje rodina – to slovo se mi moc líbilo, stála na opačném konci pokoje a sledovala můj příchod. Nikdo nechápal, co se stalo. V jejich očích jsem viděla zmatek a také smutek.

Nikdo se na nic neptal a já se neloučila, nechtěla jsem. Jen jsem si je všechny prohlédla a vryla si jejich obraz do paměti. Chci si je zapamatovat, i když jsou jejich tváře bez úsměvů.

Beze slova jsem prošla dveřmi a zabouchla je za sebou.

Konec jedné etapy, bohužel.

„Tak jdeme.“

„Crisi? Povíš mi, co se stalo?“

„Teď na to není čas. Musíme si pospíšit, strávil jsem tu více času než jsem předpokládal.“

„Aha.“

Nezbývalo mi nic jiného, než jít v jeho stopách. Spěchal dopředu, vstříc nemilosrdné tmě. Noc byla chladná a smutná.

Přemýšlela jsem nad sebou a svým osudem. Celou dobu se ženu za něčím, co možná ani nenajdu. Přesto jsem nemohla litovat svých činů. Stále doufám, že najdu matku a zase budeme šťastné, spolu. Dlužím jí to, vždyť mi dala život. Co víc může člověk dát. Co jí mohu já dát na oplátku? Jen tu trochu snahy, sebezapření a hledání.

Možná, že ji přeci jen najdu. Ale najednou mám strach. Strach z toho, že už to nebude ona, že se v ní něco zlomilo. Podívala jsem se na Crise… Co když bude jako on? Můžu za to já! Přeci musí být nějaká naděje.

Ani jsem si nevšimla, že začalo svítat. Podívala jsem se na slunce, ale neměla jsem radost. Pálilo mě do očí a nehřálo.

„Crisi?“ Copak mě neslyší? „Crisi, zastav se!“ Chytila jsem ho za ruku a donutila ho zastavit. Vím, že kdyby nechtěl, hravě by pokračoval dál. Moje ruka ho nemohla zastavit. „Mrzí mě to. Nechtěla jsem ti ublížit.“

„Já vím…“ Najednou v jeho očích, i přes tu temnou červeň, bylo alespoň trochu něhy. Byl to víc on, můj starý Cris. „Ale už to nejde vrátit.“

„Můžeš žít jinak.“

„Nejde to, Bello.“ Zavřel oči a nastavil svou tvář slunci. Třpytil se, byla to nádhera. Byl jako mramorová socha. Přistoupila jsem k němu blíž.

„Společně to dokážeme.“ Pohladila jsem ho po tváři. Otevřel oči. Už mě tak neděsily. Ne takto, když v nich nebylo tolik zloby.

„Já… moc bych chtěl, Bello.“ Přiblížil se ke mně a sledoval mé rty. „Je to těžké, nedokážu to.“ Pohladil mě, něžně a lehce. Měla jsem radost, že mám tu moc probudit v něm opět toho opravdového Crise, mého přítele. Maličko jsem se zasekla, ale nedala na sobě nic znát. Ano, mého přítele, i když on chtěl být něčím víc. Mám mu to dopřát? Mám mu být tím, za koho mě chce mít? Pokud mi už nebude dopřáno nic jiného, budu to považovat za svůj osud. Zachránit jeho duši, ulehčit mu jeho cestu. A přitom také své matce.

Udělala jsem poslední krok.

„Já vím.“

„Nic nevíš.“ Odtáhl se a nasadil zpět svou masku. „Nemůžeš to pochopit.“

„No tak mi pomoz!“ Měla jsem vztek. Musím to přeci nějak zlomit!

„Jdeme.“

21 Shrnutí povídek  23

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 22. (Loučení):