Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 4. kapitola

03.06.2012 (08:45) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3048×

4. kapitola

Pohled Marcuse:

„I ty, Brute?!“ zeptal jsem se dotčeně, když za mnou přišla Viki.

„Nech toho,“ odsekla mi. „Nejsem z toho nadšená, ale ty jsi neviděl mámu, jak s ním byla šťastná.“

„Máš pravdu,“ odmlčel jsem se. „Viděl jsem ji, jak byla nešťastná, když ji opustil,“ dodal jsem naštvaně. Viki se na mě zamračila.

„Marku, tohle je jediná možnost, abychom byli šťastní. Všichni.“ Přešla až ke mně a pohladila mě po tváři. Opřel jsem svůj obličej do její dlaně a zavřel oči. Proč nemůže být všechno tak, jako dřív, když jsme byli ve Volteře?! Proč to nemůže být takové, jako když jsme byli malí?

„Víš, že si tohle nemyslím. A nevím, jestli mu budu někdy schopen odpustit. Příliš mě ten pohled bolel.“ Otevřel jsem s povzdechem oči a přešel k oknu.

„Vím, že ho máš rád. Máš to v sobě, jen si to nechceš připustit. Všichni to máme v sobě,“ zašeptala, a pak jsem slyšel vrznutí dveří. „Aspoň to zkus,“ řekla prosebně a odešla. S povzdechem jsem se převlékl a sešel dolů.

Šel jsem rovnou do sálu, který máma nechala postavit kvůli nám. Prý abychom měli kde pořádat večírky. Spíš nevěděla, co s tak velkou místností.

Sedl jsem si ke klavíru a mé prsty začaly automaticky hrát ukolébavku, kterou nám zpívala před spaním. Pamatoval jsem si každý tón, každou notu.

Nevím, jak dlouho jsem ji hrál, když se na mém rameni objevila něčí ruka.

„Edwarde,“ zašeptal někdo. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a podíval se na dotyčného. Přede mnou stála Esmé a rozpačitě se na mne dívala.

„Promiň, myslela jsem, že jsi Edward,“ zašeptala a dívala se na mne omluvně. Pak se její pohled stočil ke klavíru.

„Hraješ stejně dobře, jako on. Tuhle vymyslel pro tvou matku. Milovala ji,“ zašeptala dojatě. Naštvaně jsem se nadechl, jenže ona pokračovala.

„Nechci tě naštvat, Marcusi. Jen chci, abyste byli součástí rodiny. Tak, jak to bylo dřív.“

„Nic nebude tak, jako dřív,“ odsekl jsem naštvaně a chtěl odejít. Jenže Esmé mě chytla za ruku.

„Má vás rád. I když si to nechceš připustit. I když to nevidíš. Opustil Bellu jen proto, že nechtěl, ať z ní je upír. Myslel, že zapomene a prožije šťastný, lidský život. Kdyby věděl, že je těhotná, nikdy by neodešel. Edward nás považuje za monstra bez duše, podle něj je tenhle život prokletí. Zkus se na to podívat z jeho úhlu. Riskoval bys ty duši někoho, koho miluješ, jen kvůli své sobeckosti?“ Tak takový proslov jsem nečekal. A musím říct, že mnou celkem otřásl.

„Musím jít,“ vyhrkl jsem rychle a odešel, než mi stihla říct ještě něco. V hlavě mi však neustále běhala její poslední věta. Riskoval bys ty duši někoho, koho miluješ, jen kvůli své sobeckosti?

Pohled Belly:

„Vrrr,“ vrčela jsem naštvaně, když jsem vystoupila před domem. A dokonce jsem vrčela i ve chvíli, kdy jsem vešla do domu. Všichni už tady byli a tvářili se zmateně. Jen Emmett se tvářil provinile a Rosalie se zase naopak na něj dívala naštvaně.

„Ty!“ ukázala jsem na něj. „Cos to provedl?!“

„Bello, já opravdu nechtěl,“ zašeptal kajícně.

„Co se stalo?“ zeptala se nechápavě Lucy. Ale já si jí nevšímala.

„To bylo naposledy, co jsi stál za mým barem,“ vrčela jsem pořád naštvaně.

Rosalie se na mě podívala naštvaně. „Myslím, že jsi chtěla říct, že je to naposledy, co byl v tvém klubu.“ Znovu se podívala naštvaně na Emmetta.

„Máš pravdu, Rose. To bylo naposledy, co jsi byl v mém klubu.“ Přešla jsem k oknu.

„Tak řekne nám někdo, co se stalo?“ ptala se naštvaně Jane.

„Emmett si hrál na barmana. Myslím, že mi tam zůstaly asi dvě sklenice. Zbytek rozbil,“ řekla jsem a snažila se uklidnit. Jenže Jane se rozesmála.

Naštvaně jsem se na ni podívala. „Přijde ti to směšné?“

„Jo,“ zasmála se zase. Bylo vidět, že i Marcusovi cukají koutky. Škodolibě jsem se na něj podívala.

„Tak fajn. Když je Emmett takové nemehlo, v mém baru být nemůže. Takže bude muset do agentury.“ Mark se na mě nesouhlasně zamračil. Nelíbilo se mu, že bude někoho z nich potkávat v práci. Ha! A máš to, zaradovala jsem se škodolibě.

„Nějaké námitky?“ zeptala jsem se s úsměvem. Nedovolil si protestovat. Něco mi však říkalo, že tohle bude mít ještě dohru.

…

Pohled Marcuse:

„Marku?“ zeptala se mě zkoumavě Lili. Opatrně jsem na ni pohlédl. Ten její tón nevěstil nic dobrého.

„Co?“ zeptal jsem se předtím, než se na mě podívala pohledem raněného štěněte.

„Víš, že tě mám ráds?“ zeptala se nevinně.

„Ale já tebe ne,“ odsekl jsem, když mi došlo, proč se tak chová. Už jsem konečně pochopil, proč celý den pozoruje jezero u domu. Vypadám snad jako mraznička?!

„Marku, prosím,“ zašeptala a sedla si mi na klín. Zamračeně jsem se vyhýbal jejímu pohledu.

Zhrozeně jsem však vykulil oči, když jsem ucítil, jak se mým tělem rozlévá oheň. Okamžitě jsem vstal a odstrčil Lili od sebe. Rychle jsem začal hasit svou košili a přitom se na ni zamračeně díval.

„Tak teď už vůbec ne,“ zavrčel jsem. Ještě, že si nemůžeme navzájem ublížit, jinak by teď byl ze mne škvarek.

„Marcu?“ zašeptala prosebně Viki.

„I ty, Brute?“ zavrčel jsem dotčeně. Vlastně to bylo dnes již podruhé, co jsem můj oblíbený citát použil. Ale Viki se na mne usmála a táhla mě ven.

S povzdechem jsem tedy přistoupil k jezeru. Cullenovi nás jen tiše sledovali. Klekl jsem si a natáhl ruce nad hladinu. Zavřel jsem oči a cítil, jak se mi síla vlévá do rukou. Jezero začalo zamrzat. Slyšel jsem zalapání po dechu, které přicházelo od Cullenových. Otevřel jsem oči přesně ve chvíli, kdy jezero zamrzlo.

„Prosím,“ pokynul jsem rukou. Lili radostně zatleskala rukama a šla se klouzat. Viki ji následovala.

„Led?“ vydechl překvapeně Carlisle, když ke mně došel. Jen jsem s úsměvem přikývl.

„Oheň,“ ukázal jsem rukou k Lili, která stála uprostřed a zrovna dělala piruetu. Pomstychtivě jsem se na ni usmál. A v tu chvíli se pod ní propadl led.

„Vrrr,“ zavrčela, když vylezla. Ale hned na to zavřela oči a během pár sekund byla zase suchá.

„Pojďte,“ zamávala na Cullenovy.

„Co všechno umíte?“ zeptal se mě opatrně Edward. Slovo táta mi nějak nešlo přes rty. Ale aspoň to zkusím. Třeba na tom, co řekla Esmé něco bude.

„Nic moc,“ pokrčil jsem rameny. „Já ovládám led. Lili ovládá oheň a Viki se umí dívat do minulosti.“ To poslední jsem zavrčel temně. Podle jeho výrazu bylo vidět, že ví, na co narážím. Ano, přesně na to, zavrčel jsem na něj v duchu.

„Ještě spolu umíme mluvit v myšlenkách. To asi máme po tobě,“ poznamenal jsem. Díval se na mě ohromeně. Mám snad na hlavě mouchu?! Na co, tak tlemíš?!

„Co je?“ zavrčel jsem nervózně, když se na mě dlouho dobu díval.

„Marcusi?“ ozvalo se kousek od nás. Máma zrovna přijela z města a tvářila se až moc mile.

„No?“ podíval jsem se na ni zkoumavě. Tady něco nesedí, pomyslel jsem si.

„Zlatíčko,“ začala mile. „Mohl bys mi říct, kde mám, sakra, motorku?“ Teď už se mile ani netvářila.

„Ehm... Vlastně jsem ji nechal ve škole,“ snažil jsem se vymluvit, ale její pohled říkal, že přesně ví, kde ta motorka je. Půjčil jsem si ji a nějak ta jízda nedopadla dobře. Vlastně ta motorka skončila v jezeře.

„Tak ve škole, jo?! Já ti přesně řeknu, kde je. Je v jezeře,“ zařvala. Průšvih! Zdrhej, křičelo na mne moje podvědomí. Tak, a jede se do Volterry.

Už jsem vymýšlel výmluvu, když situaci, k velkému překvapení, zachránil Edward.

„Miluju tě,“ řekl to tak přesvědčivě, že jsem mu to dokonce i věřil. A mělo to účinek.

Máma se zastavila a vykulila na něj oči. Slyšel jsem, jak se všichni zastavili v pohybu a sledovali tu scénu. Já sám jsem otevřel údivem pusu.

Ed – táta přešel k ní a podíval se jí do očí.

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal znovu.

Pohled Edwarda:

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal jsem a podíval se jí hluboce do očí. Bella se však ani nepohla. Stále se na mne vykuleně dívala, až jsem to nevydržel a jemně ji políbil. Znovu jsem ochutnal její rty. Páni, zajásal jsem v duchu. Jenže tento okamžik ukončila její ruka na mé tváři. No, spíš bych měl říct, že jej ukončila facka, kterou mi vrazila. A že to byla pořádná facka. Dokonce byla tak velká, že jsem neudržel rovnováhu a spadl na zem. Ta má teda páru.

„Už to nikdy, opakuji nikdy, nedělej,“ zavrčela naštvaně a odešla do domu. Vykuleně jsem se díval na její záda.

Vstal jsem, ještě pořád s rukou na tváři.

„Au,“ vydechl jsem šokovaně, čímž jsem způsobil všeobecný smích. Dokonce i Marcus s děvčaty se smáli.

Podíval jsem se na ně dotčeně. „Nechápu, co vám přijde směšné,“ zavrčel jsem.

Marcus se jenom zašklebil. „A co jsi čekal? Že se ti vrhne kolem krku?“ zeptal se nevěřícně a začal se smát. Jenže můj, poněkud rozpačitý pohled, ho umlčel.

„To jako vážně?“ zeptal se, již bez stopy humoru.

„Nečekal jsem, že se mi vrhne kolem krku, ale tohle jsem taky nečekal.“ Poukázal jsem na facku, kterou mi dala.

…

„Kde máte mámu?“ zeptal jsem se Viki a Marcuse, kteří seděli u televize.

„Odešla před chvílí a brblala něco o kreténech a idiotech, a že se potřebuje proběhnout. Nechci ti nic říkat, ale mám takový pocit, že mluvila o tobě,“ zasmál se Marcus. Naštvaně jsem se na něj podíval.

„Na to, že jsem tvůj otec, jsi nějaký drzý, nemyslíš?!“ Stiskl jsem rty, abych se nerozesmál nad jeho výrazem.

„Nemyslím,“ odsekl mi naštvaně, ale jeho rozpačitý obličej mu to kazil.

Viki se na mě usmála a zavřela oči. Najednou se mi pře očima začaly objevoval obrázky. Viděl jsem nějaký neonový nápis.

„Je to jeden z jejích klubů,“ odpověděla mi na otázku. A v duchu mi řekla adresu.

„To bylo před několika sekundami,“ usmála se ještě a už mi nevěnovala pozornost. Tím mi dala najevo, že se mám sebrat a jít za Bellou. Na nic jsem tedy nečekal a rychle nasedl do auta.

O několik desítek minut jsem parkoval před klubem. Už jsem chtěl vylézt, když mi přišla sms. Máma je za klubem a s někým telefonuje. Viki P.S.: Hodně štěstí, tati.

Usmál jsem se. Řekla mi tati. Tedy ne přímo, ale to se taky počítá.

Na nic jsem nečekal a okamžitě se vydal k zadnímu východu.

„Bello?“ zašeptal jsem, když jsem ji uviděl, jak se opírá o zeď. Vypadala jako bohyně. Bože, jak já ji miluji!

„Co tady děláš?!“ No... zřejmě to nebyl nejlepší nápad sem chodit...

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 4. kapitola: