Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 3. kapitola

5774


Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 3. kapitolaZuřila jsem a potřebovala jsem si to na někom vybít. Včera Cullenovi a dneska se všichni tři nechali vyhodit ze školy. Panebože, co jsem komu udělala?!

3. kapitola

 

 

Pohled Belly:

Může to být horší?! zasténala jsem v duchu. Všimla jsem si, že Cullenovi vypadali velmi zmateně. Ne, nemůže.

„A přesně tomuhle,“ ukázala jsem na ně, „jsem se snažila vyhnout,“ zavrčela jsem naštvaně na Jane. Podívala se na mne velmi provinile. Už jsem se na ni vlastně nezlobila. Věděla jsem, že ten den přijde, přesto jsem se mu snažila vyhnout. Ještě že upíři nemůžou dostat infarkt.

„Mami, opravdu to nebyla moje vina,“ obhajovala se Lili, když šla za námi. Ale jakmile vstoupili do dveří, okamžitě zmlkla. Stiskla jsem rty, abych potlačila jízlivou poznámku, kterou jsem chtěla říct Jane.

„No nazdar,“ vyšlo z Viktorie.

Marcus, který stál za sestrami, se zatvářil velmi naštvaně. Z jeho hrudi se začalo ozývat hrozivé vrčení. Podívala jsem se směrem, kterým se díval a všimla si, že se dívá na Edwarda. Na svého otce. Jistě, jednou jsem jim to říct musela. Neřekla jsem jim, jak bolestný byl jeho odchod. Jenže to by Viktorie nesměla vidět minulost.

„Mami?“ zavrčel na mě.

„Na mne se nedívej,“ odsekla jsem naštvaně. Copak můžu za to, že jsou tady?!

„Mami?“ vydechl Edward. Marcus začal znova vrčet. A cos čekal?! Že jsem tě naklonovala? zavrčela jsem v duchu.

„Ahoj!“ zavýskla nadšeně Lili. Samozřejmě. To se dalo čekat, že ona bude nadšená.

Přešla až k Edwardovi. „Těší mě! Moje jméno je Lilith Alice. Tohle je má sestra Viktorie Angela a můj neomalený bratr Edward Marcus. Ráda tě poznávám, tati,“ vydechla nadšeně.

„Lili!“ zavrčel naštvaně Marcus. „Mohla bys alespoň jednou, jedinkrát, držet při mámě?“ Lili se na něj podívala naštvaně.

„Je to náš otec. Ať se ti to líbí nebo ne!“ ozvala se dotčeně.

„To, že pocházíme z jeho spermií, neznamená, že je to náš otec,“ odsekl jí. Kdyby se to netýkalo mě, nejspíš bych teď vyprskla smíchy. No jo, kdyby...

„Je to náš otec,“ zavrčela nazpět.

„Není!“ Viktorie je jenom pozorovala s pozvednutým obočím. Měla jsem chuť protočit oči, ale vydržela jsem to. Proč nemůžou být ti dva jako Viki?!

„Je!“

„Není!“

„Je!“

„Dost!“ zařvala jsem, až se všichni přikrčili. „Nechte toho!“ Může upír trpět bolestí hlavy?

Oba se na mě dotčeně podívali, ale neprotestovali.

„Lili, můžeš mi vysvětli, jak je možné, že tě znovu vyhodili ze školy?“ zeptala jsem se naštvaně. To byl vlastně důvod, proč byli doma tak brzy.

„Nebyla to moje chyba,“ začala se hned znova obhajovat. „Ta ředitelka mě neměla ráda.“ Naštvaně jsem odfrkla.

„To jsi říkala minule.“ Viktorie se uchechtla. Naštvaně jsem se na ni podívala.

„Neříkejte, že vás vyhodili všechny.“ Jenže oni se zatvářili poněkud rozpačitě. Už i Marcuse dokonce přešla zloba, že jsou tady Cullenovi. Zato ve mně to začalo vřít.

Několikrát jsem se pro jistotu zhluboka nadechla, než jsem promluvila. Dokonce jsem několikrát v duchu napočítala do sta.

„Začínám mít těch vašich výstřelků dost. Pojedete do Volterry, za dědou. Tam se snad uklidníte,“ zavrčela jsem naštvaně.

„Mami, prosím, ne,“ ozvala se prosebně Viktorie. Naštvaně jsem se na ni podívala. Jeden za všechny, všichni za jednoho.

„Jsme už dospělí, takže nám nemáš co rozkazovat,“ řekla naštvaně Lili, čímž mě dokonale probrala.

„Cože?!“ zavrčela jsem. „Jsem vaše matka, jestli si to neuvědomuješ! Takže vám mám co rozkazovat,“ zakřičela jsem. Lili se však na mě dívala naštvaně. Je to tvoje dcera, opakovala jsem si v duchu. Miluješ ji a nechceš jí ublížit. Vyčítala by sis to zbytek věčnosti.

„Nemyslíš, že má táta taky právo do toho mluvit?“ zeptala se mě a podívala se na Edwarda. Naštěstí měl tolik rozumu, aby do toho nezasahoval. Nebo možná byl spíš ještě v šoku.

„Ne! To si opravdu nemyslím! Teď se seberte a okamžitě běžte nahoru. Potřebuji si promyslet, kdy pojedete do Volterry. A navíc, nemám čas řešit zase vaše problémy,“ zavrčela jsem naštvaně. Nic už nenamítali a opravdu šli do svých pokojů. Zuřila jsem a potřebovala jsem si to na někom vybít. Včera Cullenovi a dneska se všichni tři nechali vyhodit ze školy. Panebože, co jsem komu udělala?!

„Bello?“ zašeptala opatrně Esmé. Naštvaně jsem se na ni podívala.

„Co je?“ zavrčela jsem. Nechtěla jsem na ni být nepříjemná, ale to oni odešli a ani se nerozloučili. Ale vlastně... Jo! Chtěla jsem být nepříjemná.

„Proč jsi nám neřekla, že máš děti?“ Jasně, to se dalo čekat. Ještě by se mě mohli zeptat, jestli jsou Edwarda.

„Nechtěla jsem!“ odsekla jsem. Neměla jsem náladu na tyhle rozhovory. Opravdu jsem nebyla v nejlepším rozpoložení a mohla jsem snadno někomu ublížit.

„Měl jsem právo to vědět,“ odpověděl poněkud naštvaně Edward. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm... Počítej, Bello. A hlavně klid. Víš, jak ti to říkal táta... Nádech a velmi pomalu výdech. Nádech...

„Ne, neměl!“ zavrčela jsem. „To ty jsi mě opustil, pamatuješ?!“

„Bello, nech mě to vysvětlit,“ řekl najednou velmi odhodlaně.

„Ne!“ zavrčela jsem. „Nechci nic vysvětlit. Jsi mi ukradený. Doufám, že si ten dům najdete rychle a konečně odsud odejdete.“

„Nikam nepůjdu. Jsou to i mé děti!“ Vstal a přešel ke mně. Nechoď blíž, varovala jsem ho v duchu.

„Ne, Edwarde! To se pleteš. Jsou to jenom mé děti. Ty ses vzdal práva na ně v den, kdy jsi odešel,“ zavrčela jsem teď už řádně naštvaně.

„Bello!“ Objevila se najednou vedle mě Jane a chytila mě za ruku. Hravě jsem ji odhodila. 

„Mami!“ ozvalo se ze schodů.

Podívala jsem se na na své děti, které se na mě dívaly šokovaně. Chápala jsem je. Měly strach. Měly strach, že udělám něco, čeho budu litovat. Musela jsem vypadat jako býk, před kterým mávají rudým praporem. Těžko říct, co však byl ten rudý prapor. Že by Cullenovi?

„Jedete zítra,“ ukázala jsem na ně. Přešla jsem k Jane. „Není ti nic?“ zeptala jsem se kajícně.

Usmála se. „Ne není. Pořád mě však udivuje, jakou máš sílu.“ Zasmála jsem se.

 

 

Pohled Edwarda:

„Nikam nepůjdu,“ zavrčel jsem naštvaně, když jsme zůstali v obýváku sami. Bella šla do pokoje a naše děti sedí na zahradě. Jane a Lucy jely nakupovat.

„Edwarde, uklidni se,“ napomínala mě Esmé. Ale ani ona nikam nechtěla.

„A co mám dělat?“ zeptal jsem se zoufale. Musím ji dostat zpátky. Ale jak?! Nechce se mnou mluvit. A nevydrží s námi v místnosti déle jak pár minut.

Najednou se tady objevil Marcus s Viktorií. Sedl si do křesla, v ruce měl kytaru.

„Jestli tohle nezabere, tak už nic,“ zašeptala k němu. Najednou se místností roznesly tóny pro mě neznámé písně.

  (Berte prosím s nadhledem. :-) Jiná píseň mě nenapadla.)

Jsou věci, který nikdy nepřekonám.
Jsou věci, na který budu vždycky sám.
No tak se nezlob, mami, je to jen zlý zdání.
Žiju, jsem zdráv… na chvíli bez dobrejch zpráv.

Stalo se, stalo a zas může se stát.
Žiju tu poprvý a nesmim se ptát,
kudy že cesta vede k vysněným cílům.
Jak neztratit se … a nezranit se.

Že trošku bloudím mimorealitou.
Že lidi v běžným světě šedivý jsou.
Už tak nějak tušim, že to nebude snadná úloha 
mít mě za syna.

Že trošku bloudím mimorealitou-
Že lidi v běžným světě šedivý jsou.
Už tak nějak tušim, že to nebude snadná úloha 
mít mě za syna.

Lampu zhasínáš, jdeš spát,   
a zítra zase na šestou.
A i když prší musíš vstát, 
já mám tě, jsi můj kus nebe.

Jsou slova, který prostě nejdou vzít zpět,
Slova, co obrátí naopak svět.
No tak se nezlob, mami, je to jen zlý zdání.
Žiju, jsem zdráv... na chvíli bez dobrejch zpráv.

Opravdu hezky zpívá, pomyslela si dojatě Esmé. Vážně je Edwardovi strašně podobný. Jako jeho dvojče.

Zničehonic se Bella objevila na schodech. Podezřívavě zúžila oči, ale nic neřekla.

Sama víš dobře, že to neumím vzdát,
Zas bude líp, prý stačí jen vytrvat.
Člověk si velmi snadno dosáhne na dno,
ale musí se rvát... a pak s hrdostí vstát.

Že trošku bloudím mimorealitou.
Že lidi v běžným světě šedivý jsou.
Už tak nějak tuším, že to nebude snadná úloha 
mít mě za syna.

Že trošku bloudím mimorealitou.
Že lidi v běžným světě šedivý jsou.
Už tak nějak tušim, že to nebude snadná úloha 
mít mě za syna.

Lampu zhasínáš, jdeš spát,
a zítra zase na šestou.
A i když prší musíš vstát, 
já mám tě, jsi můj kus nebe.

Lampu zhasínáš, jdeš spát,
a zítra zase na šestou.
A i když prší musíš vstát, 
já mám tě, jsi můj kus nebe.

Když dozněly poslední tóny písně, Marcus se na ni podíval.

Chvíli se dívali do očí, až nakonec Bella kapitulovala.

„Poslední šance! Ještě jeden, byť sebemenší problém a letíte prvním letadlem do Volterry,“ řekla výhružně. Ale to už ji Marcus i Viktorie objímali.

„Máme tě rádi,“ zašeptala Viktorie.

„Já vás taky. Ale strašně mě štvete!“ Podívala se na ně. „Tak co s vámi?“

„Co kdyby nás Jane dostala do agentury?“ navrhla Viktorie. „Nebo já bych mohla pracovat s Lucy?“ Zmiňované se jako na zavolanou vrátily z nákupu.

Bella se na ně podívala. „To by neměl být problém, vzhledem k tomu, že majitel té mojí právnické firmy ví, kdo je moje sestra,“ uchechtla se Lucy.

Jane taky přikývla. „U mne to taky nebude problém.“

„Takže domluveno,“ přikývla Bella. Nakonec se podívala na nás.

„Měli byste se jít převléct. Za chvíli vám začíná směna a slyšela jsem, že vaše šéfová je strašně protivná,“ zašklebila se na Emmetta. Ten jenom vykulil oči, ale nezmohl se na slovo.

Ostatní na nic nečekali a zmizeli. V pokoji jsem zůstal jen já, Bella a děti.

„Bello? Mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal jsem se opatrně. Musí se dozvědět, že ji miluji.

„Ne,“ vydechla, tak nějak bolestně. „Nechci s tebou mluvit.“ Odešla pryč.

 

Nakonec v pokoji zůstala jenom Viktorie.

„Bolel ji tvůj odchod,“ zašeptala zničehonic. Podíval jsem se na ni. Docela mi připomínala Bellinu matku, Renée. Ale oči měla jistě po mně.

„Myslel jsem, že sdílíš stejný názor, jako tvůj bratr,“ řekl jsem poněkud opatrně.

„Víš... Marcus není zlý. Jen nechce, aby byla máma smutná. A Lili musí jít prostě proti proudu. Řekla bych, že to občas dělá mámě naschvál.“ Krátce se zasmála, ale pak zvážněla.

„Nečekej, že tě budu milovat. Alespoň ne hned. Dokáži vidět minulost, víš? Proto vím, jak moc jsi mámě ublížil. Navíc... Marcus to viděl taky. Proto se chová tak, jak se chová. Ale chce to jen čas. Až ti odpustí máma, odpustí ti i Mark.“

„A ty mi někdy odpustíš?“ zeptal jsem se potichu. Taky je to moje dítě.

„Mě se tohle netýká. To však neznamená, že se na tebe nezlobím. Všechno chce čas. A pokud ukážeš snahu se s námi sblížit. A hlavně snahu sblížit se s mámou, myslím, že ti bude odpuštěno. Ode všech,“ usmála se na mě.

„Ale proč se se mnou bavíš?“ zeptal jsem se frustrovaně. To je snad prokletí, že nedokážu zrovna jim číst myšlenky, zasténalo zoufale mé podvědomí.

„Někdo musí být neutrální,“ pokrčila rameny a odešla.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 3. kapitola:

 1 2   Další »
28.05.2012 [20:15]

LenusilkaKrása... Ta písnička je super a už se těším na další dílečky, doufám e je přidáš brzo... :)

25.05.2012 [0:00]

Dreamgirl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.05.2012 [17:51]

OrigamigirlDokonalý!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. rozaliC
21.05.2012 [14:51]

supový článek překvapujemě jak to rychle přidáváš jsi super
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. lili
21.05.2012 [13:33]

super rýchlo ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Jana
21.05.2012 [12:58]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.05.2012 [23:27]

Petulka01Jnadherna kapitola.. !! dokonala.. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Lucka
20.05.2012 [23:11]

tak to bylo skvělý. Tedy Bells si umí zjednat pořádek. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. Nikii
20.05.2012 [21:32]

Nádhera!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jen tak dál :)

20.05.2012 [19:52]

úžasná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
co to mají ty děti za schopnosti Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!