Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 2. kapitola

17.05.2012 (09:30) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3468×

2. kapitola

Pohled Edwarda:

Jak je to dlouho? Sto let? Jaký byl asi její život? Kolik měla dětí? A koho si vůbec vzala za manžela? Nejspíš to byl někdo jako Mike Newton. Možná to byl dokonce on. Nebo to mohl být ten její kamarád z La Push, Jacob Black? Zapomněla na mě? Našla někdy věci, které jsem schoval do podlahy v jejím pokoji?

Tolik otázek se mi honí hlavou a ani na jednu nedokáži, nechci odpovědět.

„Edwarde?“ Do pokoje přišla Alice. Podíval jsem se na ni mrtvým pohledem. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Ona má svého Jaspera, ale já nemám nikoho. Bella je mrtvá a já zemřel s ní.

„Za chvíli odjíždíme, Edwarde,“ připomněla mi tiše. No, jistě, zapomněl jsem, že se dnes stěhujeme do Quesnelu v Kanadě. Už chtěla odejít, když se z ničeho nic zastavila. Podívala se na mě pohledem plným nenávisti.

„Přestaň se tady užírat! Byla to tvoje volba, tak se tady přestaň litovat. Neměl jsi ji opouštět!“ Celou dobu na mě křičela. A než jsem jí stihl odpovědět, odešla.

Alice má pravdu. Měl bych se přestat užírat a konečně začít komunikovat s rodinou.

 ...

„Takže,“ začala nás Alice seznamovat s dnešním plánem. „Plán je takový, že zajdeme do realitní kanceláře, která je támhle,“ ukázala na budovu obchodního střediska. „A pak se půjde nakupovat.“ Zatleskala.

S povzdechem jsme se za ní začali ploužit. Celé mužské osazenstvo přemýšlelo, jak se nejsnadněji vyhnout nákupům. Jen Alice v myšlenkách přemýšlela, co si koupí.

„Lu, kde jsi?“ Upír? pomyslel jsem si, ale než jsem stihl cokoliv udělat, Carlisle do někoho vrazil.

„Au!“ zavrčela upírka. Vypadala, že si nás nevšimla.

„Jste v pořádku?“ zeptal se zdvořile otec. Zvedla k němu svůj obličej a v očích jí problesklo poznání.

„Cullenovi,“ vyhrkla překvapeně. Slyšel jsem zmatené myšlenky mojí rodiny. Všichni si snažili vzpomenout, jestli ji už někde viděli. Ale bezúspěšně. Jen Alice byla poněkud znepokojená. Neviděla ji. A ani já jsem ji neslyšel. To se mi stalo jen- Ne! Dost, okřikl jsem se v duchu. Teď není vhodná doba.

„Prosím? My se známe?“ zeptala se jí Esmé mateřsky.

„Ne! Totiž ano! Ne, vlastně ne.“ Emmett se zasmál. „Řekněme, že jedna moje ehm... známá vás zná,“ najednou mluvila velmi vyhýbavě.

„Jane!“ zakřičel někdo zrovna ve chvíli, kdy se nám chtěla představit.

„Lu, podívej, koho jsem potkala,“ ukázala nadšeně na nás. Ale upírka, která se k nám blížila, zřejmě nesdílela stejné nadšení. Ani se na nás nepodívala a táhla ji pryč.

„Zbláznila ses?!“ zavrčela na ni. „... Cullenovi, Jane!... Nepamatuješ...“ Neslyšel jsem všechno, a stejně mi ani ta trocha nedávala smysl. Odkud nás ty upírky znají?

„Jsem Jane, ale to už jste pochopili. A tamto prskající stvoření je moje sestra Lucy. Ale se sestrou jí říkáme Lu.“ Usmála se na nás a ukázala na tu druhou.

„A kde máš sestru?“ zeptala se zdvořile Alice. Žádného dalšího upíra jsem tady necítil.

„Ve Volteře,“ odpověděla jednoduše. Napjal jsem se a nebyl jsem sám. Už vím, kdo je to. Vždyť to je skoro sto let, co Aro stanovil tři upírky jako své dcery, které budou vládnout, jestli se vládnoucí trojici něco stane. Jmenovaly se Jane, Lucy a... Jak se jmenovala ta třetí?!

Moji domněnku mi dokonce potvrdila Lucy. Najednou se mi podívala do očí, přes její tvář přeběhl stín nenávisti, ale rychle jej skryla.

„... můžete zůstat nějaký čas u nás,“ slyšel jsem Jane. Alice se v duchu zaradovala, že bude mít novou kamarádku. Ale za to Lucy se na ni podívala šokovaně.

A zřejmě to nevydržela a odešla. Proč nás tolik nenávidí?

Jen okrajově jsem vnímal Esmé, jak jí mateřsky domlouvá, aby si nedělala problémy. Ale v duchu byla ráda, že se k nám Jane chová tak mile.

 ...

Seděli jsme v obýváku. Měly opravdu úchvatný dům. Ale Jane byla poněkud nervózní. Někdo měl přijet a asi nebude mít radost z toho, že jsme tady. Aspoň jsem to tak pochopil.

„Jane!“ ozval se naštvaný hlas z garáže. Jane zbledla, tedy pokud to bylo možné. „Co mají znamenat ty krabice!“ Za to Lucy se v tom přímo vyžívala.

Najednou se ve dveřích objevila překrásná upírka. Pak ale zvedla pohled od země a přišel šok. Nic jsem v tu chvíli nevnímal. I kdyby přišla třetí světová, zřejmě bych si jí nevšiml.

„Bello?“ vydechl jsem šokovaně. To není možné! Nemá být upír. Nesmí být upír! Ale je nádherná... A taky naštvaná. Ale teď si nejsem jistý, na koho víc. Jestli na nás nebo na Jane-

„Proč jsi nám neřekla, že je Bella tvoje sestra?“ probral mě z mých myšlenek Carlisle, který se ptal Jane.

„No... Chtěla jsem, ať je to překvapení,“ odpověděla nervózně. To se opravdu povedlo...

„Proč tě neslyším?“ zeptal jsem se potichu. Všichni se na mě zmateně podívali.

„Já tě taky nevidím,“ přidala se ke mně Alice.

„To Bella. Její štít se po přeměně rozšířil,“ pokrčila rameny a dál to neřešila.

„Jak dlouho se znáte?“ zeptal jsem se na otázku, která mě nejvíce zajímala.

Jane si povzdechla. „Já a Lucy ji známe ještě, když byla člověk. Vlastně jsme ji potkaly při cestě do Volterry.“ Zmateně jsem se na ni podíval.

„A kdy to bylo?“

„Asi týden po tom, co jste odešli,“ přiznala neochotně. Teď jsme na ni všichni koukali překvapeně.

„To tak moc chtěla být upírem, že jela do Volterry?“ zeptala se překvapeně Alice. Ale proč nás tedy nevyhledala?

„Neměla na výběr. Vlastně-“

„To by stačilo, Jane!“ zavrčela ve dveřích Lucy. „Řekla bych, že už si napáchala dost škody.“

Jane se na ni dívala dotčeně, ale nakonec si povzdechla.

„Nemám právo vám to říct. Zeptejte se Belly.“ Vstala a odešla. Za to Lucy stála pořád ve dveřích a zkoumavě se na nás dívala.

„Můžu se na něco zeptat?“ Podívala se přímo na mě. Kývl jsem hlavou.

„Proč?“ zeptala se pouze, ale nepohla se ani o milimetr.

„Co proč?“ zeptal se Emmett. Zřejmě jako jediný nepochopil, že otázka byla mířena mně.

„Proč jsi odešel?“ zeptala se znova. Bolestně jsem se na ni podíval.

„Nechtěl jsem, ať je z ní upír. Měla právo na lidský život. A já jí ho chtěl umožnit.“ Lucy se na mě dál dívala.

„Jsi větší idiot, než jsem si myslela,“ řekla pouze a odešla. S otevřenou pusou jsem se za ní díval, čemuž se Emmett začal smát.

Seděli jsme tam ještě chvíli, než jsme se zvedli a odešli do svých pokojů.

Lehl jsem si na postel a zavřel bolestně oči. Nenávidí mě. Bylo jí to poznat na očích, když nás uviděla. Nenávidí mě právem. Tolik jsem jí ublížil. Pořád vidím její oči, když jsem řekl tu hroznou lež. Vždycky jsem ji miloval a vždycky budu, ale ona si myslí, že to tak není.

Najednou jsem uslyšel auto. Rychle jsem vyskočil na nohy a podíval se z okna. Byla to Bella.

Vystoupila z auta a naštvaně třískla dveřmi.

„Lu?“ zavrčela naštvaně. Lucy se objevila hned vedle ní.

Raději jsem se otočil. Nechtěl jsem poslouchat jejich rozhovor.

„Mohli byste jít do obýváku?“ ozvala se najednou Lucy.

Zmateně jsem tedy šel, stejně na tom byli i ostatní. Všichni se divili, co by po nás mohla chtít.

„Chtěla jsem se zeptat, na co si budete hrát,“ podívala se na nás. Bella stála u okna a nevěnovala nám sebemenší pozornost.

„Nechápu tě,“ ozval se Emmett. Samozřejmě, kdo jiný?!

„Hra na lidi,“ upřesnila. „Já pracuji jako právnička. Jane pracuje v reklamní agentuře a Bella je zase místní podnikatelka,“ uchechtla se. Bella se jenom zamračila, ale neotočila se.

„Zkrátka chtěla říct, že si nehrajeme na studenty,“ ozvala se z ničeho nic moje láska. Zmateně jsme se po ní podívali. Jenže ona pokračovala.

„Takže navrhuji, abyste si na studenty taky nehráli. Byla by to blbost, protože někteří z vás vypadají starší, než jsme my.“ Otočila se na nás. Dívala se na nás ledovým pohledem.

„Co podle tebe máme dělat?“ zeptal se otevřeně Carlisle.

„Myslím, že by bylo nejlepší říci, že jste naše rodina. Nevím, třeba řekni, že jsi náš strýc. Vlastně Lucy ti je dost podobná, takže by to nemělo být podezřelé.“

„Ale co máme dělat, když nebudeme chodit do školy?“ zeptal se tentokrát Jasper. Bella se nadechla.

„Někteří můžete pracovat s Jane. Vlastně bych řekla, že Alice a Rosalii tam určitě dostane, Esmé stejně bude pracovat doma,“ podívala se na ni. „A řekla bych, že v nemocnici potřebují nového chirurga.“ Podívala se tentokrát na Carlislea. Ten se zamračil.

„Není tam místo. Už jsem se ptal,“ namítl, ale s Bellou to nijak nehnulo.

Vzala do ruky telefon a někomu volala.

„Jeremy! Tady Bella... Ne, děkuji, ale něco po tobě potřebuji. Zítra za tebou přijde jeden můj známý. Carlisle Cullen a ty ho přijmeš na místo chirurga... Mě nezajímá, že máš plno... Ne! To je tvůj problém... Nebo chceš, aby se někdo dozvěděl to tvé malé tajemství?! Dobře. Jsem ráda, že jsme se domluvili.“ Zaklapla telefon a podívala se na mého otce.

„Zítra nastupuješ,“ řekla pouze a odcházela.

„Bello?“ zastavil ji ještě Jasper.

„Ano?“ zastavila se.

„Co máme dělat my?“ Bella se zamračila, ale nestihla odpovědět, protože ji zastavila Lucy.

„Vím, že tě to naštve, ale zřejmě jiná možnost není.“ Podívala se na ni. „Bella vlastní několik barů ve městě, takže doufám, že umíte míchat drinky.“

„Ne!“ zavrčela zmiňovaná a zlostně se na ni podívala.

„Není jiná možnost,“ zamračila se Lucy.

„Ale já je tam nechci! Stačí, že bydlí ve stejném domě.“ Bolestně jsem se na ni podíval.

„Bello,“ zašeptal jsem.

„Ne, Edwarde. Nechci s nikým z vás mluvit. Stačí mi to, že vás musím potkávat tady. Nepotřebuji vás potkávat ještě v práci.“ Po celou dobu, co ke mně mluvila, se ale dívala na Lucy, která se na ni mračila.

„Stejně potřebuješ nové barmany, tak toho nechej! Vlastně by tam mohla pracovat i Alice a Rosalie. Mohly by se střídat.“ Podívala se po zmiňovaných. „Aspoň byste nemuseli být rozdělení,“ dodala, když viděla, jak váhají. Zmiňované tedy přikývly. Bella se naštvaně nadechla, ale už nijak neprotestovala.

„Ahoj rodinko!“ zavolala radostně ve dveřích Jane.

„Jak jste se vyspali?“ zasmála se vlastnímu vtipu. Bella si znechuceně odfrkla a odešla pryč.

„Teď jsi tomu dala,“ pokárala ji Lucy.

Jane se na ni zmateně podívala. „Co se stalo?“

„Budou pracovat v klubech.“ Jane se zasmála.

„Tak to tedy chápu tu její náladu,“ pořád se smála.

...

„Pojedete za mnou,“ zavrčela na nás Bella, když jsme ráno stáli u auta.

„Nemohl bych?“ zeptal jsem se. Chtěl jsem jet s ní. Nutně jsem s ní potřeboval mluvit. Musím jí to všechno vysvětlit.

„Ne! To tedy nemohl,“ zavrčela znovu.

Nastoupil jsem tedy do auta s Alice a Jasperem.

„Nevidíš ji, že?“ zeptal jsem se Alice, když jsme jeli za Bellou.

„Ne,“ vydechla.

„Takže mi nedokážeš říct, jestli mi odpustí,“ zašeptal jsem smířeně.

„Je mi to líto, Edwarde,“ odpověděla mi upřímně. Jen jsem zavrtěl hlavou. Její vina to nebyla.

...

„Všichni jste pochopili, co máte dělat?“ zeptala se nás Bella, když nám vysvětlila instrukce. Jenom jsme přikývli.

„Fajn. Takže teď se můžete vrátit. Začnete od zítřka.“ A s těmi slovy šla do kanceláře.

„Takže pojedeme?“ zeptal se Emmett. I jeho tahle situace netěší. Taky má Bellu rád a nelíbí se mu, jak se k nám teď chová. I když ji chápe.

...

„Tak, jak se vám líbí klub?“ zeptala se nás Jane, když jsme dorazili domů.

„Je vážně pěkný. Jen šéfová je strašně protivná,“ odpověděl s úsměvem Emmett.

„Ji to přejde,“ mrkla na nás.

„Tím bych si nebyla až tak jistá, Jane,“ ozvala se ode dveří Lucy. „Právě mi volal Marcus, že jsou za chvíli tady.“ Jane se zatvářila překvapeně.

„Měli přijet až zítra,“ řekla poněkud zmateně.

„Já vím. Změnili plány. Řekla bych, že Lili zase vyhodili ze školy,“ řekla s úšklebkem.

„Bella to ví?“ zeptala se opatrně. Lucy přikývla. A hned na to, jsme uslyšeli třísknutí dveří.

Bella vešla do obýváku a tvářila se ještě hůře, než ráno.

„Já ji roztrhnu, jak hada,“ zavrčela. Jane se snažila nerozesmát.

„Bello?“ zeptala se opatrně Lucy. A kývla k nám. Bella se na krátký okamžik zahleděla na nás.

„To bude problém,“ řekla podivným tónem.

Jenže, než se stihl někdo na něco zeptat, znovu třískly dveře.

„Mami! Jsme doma!“

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 2. kapitola: