Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 55. kapitola

25.12.2016 (12:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2246×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

55. kapitola

Pohled Belly:

Sledovala jsem jejich vyděšené obličeje a slyšela jejich panické výkřiky, když padali do Pekla. Naposledy jsem viděla, jak se za nimi zavřely plameny a pak se země zase začala zavírat. Nelitovala jsem je, to vůbec ne, zaslouží si to. Kvůli nim jsem si toho užila víc než dost.

Když se země zase zavřela vypadalo to, jako by se nic nestalo, až na ten zápach síry. Máma říkala, že když jsi v Pekle, tak tam nikde síra cítit není, jenom když se otevře do něj vchod, jako třeba teď. Zajímavé.

Svůj pohled jsem odlepila od země a podívala se na své obecenstvo. Zapřela jsem se do svých křídel a sletěla níž, k Rumunům, a před nimi se zastavila. Musím je obeznámit s novinkami, jinak by to asi nedopadlo dobře.

„Ruddy je navždy pryč, a vy jste volní od jeho daru. Jděte si, kam je vám libo, a žijte podle volterrských zákonů. Ale nezapomeňte, že Volterra je pod ochranou samotného Boha, můj dědeček bude každého z vás sledovat na každém kroku, a kdo poruší zákon, bude předvolán před vládce a podle vážnosti souzen. A rozhlaste ostatním upírům o nahrazením trestu smrti věčným utrpením v Pekle, pod dohledem mého strýce Satana. Nyní jděte. Jste volní,“ řekla jsem jim a pokynula k odchodu.

V tu ránu se zvedla vlna prachu a přede mnou nestál ani živáček.  Musela jsem se usmát. Asi jsem je svým probuzením musela pěkně vyděsit. Aby taky ne, mrtvola ožije a ještě se před zraky všech změní na Nebeského strážce.

Otočila jsem se a viděla celou svou rodinu. Bylo mi do breku, když jsem si pomyslela, že bych je už nikdy neměla vidět. Přiletěla jsem k nim trochu blíž a přistála na trávě kousek před nimi. Hned, jakmile jsem se dotkla nohama země, jsem křídla schovala.

Nebeští strážci mají tu schopnost svá křídla schovávat do lopatek, proto je všichni pokládají za normální lidi, protože je většinou neukazují. Překvapilo mě, jak rychle jsem si na svá nová křídla zvykla, ale ještě budu muset trochu potrénovat, je celkem těžké je ovládat.

Všem jsem se podívala do očí, přejela je pohledem, a přemýšlela, co mám říct, jak mám začít. Očima jsem se zastavila na Edwardovi a v tu chvíli jsem roztála ještě víc, než jsem už byla. Nemohla jsem si představit, že bych byla někde, kde on není.

„Mamí!“ vykřikla moje rozkošná dceruška a vyběhla z úkrytu Edwardova pláště směrem ke mně. Když jsem jí viděla běžet s úsměvem na rtech, už jsem se neubránila a začala slzet. Když ke mně doběhla, objala mě kolem pasu. I já ji objala a pevně stiskla. Slzy jsem se ani nesnažila krotit.

„Já věděla, že se vrátíš. Slíbila jsi mi, že mě tady nenecháš. Věřila jsem ti,“ řekla a podívala se mi do očí. Skrz slzy jsem se na ni usmála a snížila se na její úroveň. Chytila jsem ji za ramena a pořád ji mačkala, abych věděla, že je to skutečné.

„Maminka už nikdy neodejde, nikdy, slibuji,“ řekla jsem znovu a ještě jednou ji objala. Najednou mi z lopatek vyrazila křídla a taky ji objala. Chvíli mě to zaráželo, ale pak mi došlo, že mi máma řekla, že když je ještě neumím ovládat, že každý silný cit je probudí.

„Ty máš křídla. Jsou překrásná. Ty jsi anděl, mami?“ zeptala se mě a podívala se na má křídla. O krok odstoupila, aby si mě lépe prohlédla. Chtěla jsem zaskřípat zuby. Tohle mi taky máma říkala, ale Renesmé je dítě, odnaučím ji mi říkat anděl.

„Taky se to tak dá říct,“ vzdechla jsem a znovu si ji přitiskla na své tělo. Co bych dělala, kdybych ji tady měla nechat? Co bych si počla bez své dcery? Zatímco se ke mně tiskla, jsem si uvědomovala, jak moc pro mě život znamená.

„Taky bych chtěla křídla, přála bych si létat, jako ty,“ kuňkla mi stydlivě do bříška a zvedla ke mně hlavičku. Zasmála jsem se a sjela pohledem svá křídla, od pravého k levému, a pak se podívala na svou dceru.

„Jednou budeš mít svá vlastní křídla, ale do té doby…“ sáhla jsem levou rukou na levé křídlo a pravou na pravé, a z obou vytrhla jedno peříčko. Přiložila jsem je k jejím zádům. Ihned se jí přichytili ke kůži a vytvořily malinká křídla. Vypadaly trochu jako ty umělá, co si kupují malé děti. Renesmé se nechápavě otočila a začala se otáčet dokola, jak se snažila podívat na svá záda. Vypadala legračně.

„Křídla! Já mám křídla! Pohádková křídla!“ křičela pořád dokola a stále dělala piruety. Musela jsem se zasmát. Jak málo stačí k dětské radosti. Po chvíli se zastavila a vypadala nějak zaraženě. Malinko jsem naklonila hlavu.

„Mami, jak je mám ovládat? Nevím, jak mám letět,“ zašeptala nervózně, celá sladce červeňoučká a špičkou boty začala do trávy kreslit nějaké obrazce. Zasmála jsem se znovu a klekla si k ní na jedno koleno.

„Stačí pomyslet na to, co po těch křídlech chceš, a ony to zvládnou,“ řekla jsem jí a jednu ruku jí položila na horkou tvář. Hlavu jsem natočila dozadu a vytáhla svá křídla, aby to viděla. Dítě se přece učí tak, že sleduje své rodiče, ne?

„Vidíš? Nic to není. Zkus to,“ pobídla jsem ji a čekala. Ness zavřela oči a ze soustředění se jí na čele vytvořila vráska. Chtěla jsem jí vyhladit, ale to bych ji vyrušila ze soustředění, tak jsem to nechala být.

Po několika sekundách už vzlétla, ale pak trochu zpanikařila, a její křídla udělala totéž. Jak se toho trochu bála, tak vypadala jako na lodi na rozbouřeném moři, ale ještě nepadla na zem. Byla jsem připravena ji kdykoli chytit, ale po pár mávnutích křídly našla stabilitu a letěla za doprovodu svého smíchu. Šťastně jsem se usmála, když jsem ji slyšela, a viděla jej štěstí.

„Bello…“ ozvalo se přede mnou a já se zarazila. Otočila jsem se a viděla před sebou nastoupenou celou Volterru, v čele s Edwardem. Když jsem je takhle viděla, došlo mi, že jsem je už takhle vidět nemusela, což mi znovu vehnalo slzy do očí.

„Edwarde, všichni…“ kuňkla jsem nakřáplým hlasem a pak se usmála. „Jsem zpátky!“ zvolala jsem hlasitě, aby mě všichni slyšeli, a nepřestávala plakat. Zamávala jsem křídly, vznesla se kousek nad zem, a letěla přímo do Edwardovy náruče. Těsně před tím, než jsem mohla do Edwarda narazit, roztáhl náruč a pevně mě objal.

Nikdo nic neříkal, jen jsem šla z náruče do náruče a kdyby mohli všichni brečet, asi by se tady vytvořil druhý Pacifik. Byla jsem šťastná. Jsem zpátky, doma, u své rodiny, manžela, u všech, které mám ráda.

„Bello, co se to stalo? Na vlastní oči jsem viděl tvé bezmocné tělo… Jak je to možné?“ zeptal se mě Edward a znovu mě objal, když mě objali už všichni ostatní. Myslím, že je čas na vysvětlování, ale tohle není správné místo.

„Myslím si, že na vysvětlování bychom se měli přesunout na lepší místo,“ řekla jsem jen tak do větru, ale všichni se mnou souhlasili. Všichni se pomalu začali vracet zpátky do hradu, ale Demetri se ani nehnul, i když ho Jane táhla. Co je s ním?

„Bello, myslím, že jeden upír neodešel,“ zašeptal směrem ke mně a dál proploval les na druhé straně louky. „Ukaž se!“ zařval a dál větřil ve vzduchu. Ten jeho nos obdivuju. Já bych nikdy nebyla schopna mít takový čich.

Taky jsem svůj pohled zaměřila na les a snažila se najít toho někoho, koho zachytil Demetriho nos. Stromy se najednou rozestoupily a na světlo vystoupila… Překvapeně jsem se chytla za pusu a zase začala slzet.

„Lily…“ vyšlo mi překvapeně z úst a aniž bych nad tím přemýšlela, pomocí křídel jsem přeletěla na druhou stranu louky a objala ji, přičemž jsem stále slzela štěstím. Jak jsem na ní mohla zapomenout?

„Jsem ráda, že jsi v pořádku, Bello. A jsem i ráda, že je Ruddy pryč,“ zašeptala mi do ramene a zněla, jako by brečela, ale je upír, nemůže brečet. Trochu jsem se od ní odtáhla a podívala jsem se jí do očí, zda mluví pravdu.

„Vážně je to v pořádku? Byl to tvůj bratr…“ začala jsem pomalu a opatrně, ale až moc rychle mi skočila do řeči.

„Není! Ta zrůda se nedá nazývat mým bratrem. Možná kdysi to byl můj bratr, ale ten zemřel při přeměně. Můj bratr by ze mě upíra nikdy neudělal, ne proti mé vůli, ale nyní jsem ráda, že jím jsem, protože jsem tě mohla znovu vidět,“ řekla a já o jejích slovech neměla nejmenší pochyby. Copak jsem taky mohla?

„Pojď,“ řekla jsem jí a chytila ji zezadu za ramena, „vítám tě do nového domova.“ Vedla jsem jí k ostatním a všimla si těch nechápavých výrazů ostatních. Někteří věděli, oč jde, jiní nikoli. Nemohla jsem si nevšimnout, že Lily sebou nervózně šila, jako by byla člověk. Pořád stejná.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 55. kapitola: