Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 54. kapitola

Jasperova dcera 54. kapitolaVšichni jsme na ni koukali jako na zjevení, aby taky ne, když se přímo před našimi zraky změní v anděla i s křídly. Ale jak je to možné? Nepamatuji si, že by mi říkala, že má nový dar. Nebo že by to mělo být nějaký převlek? Tak proč je naživu, když jsem jasně viděl, že je mrtvá?

EDIT: Článek neprošel korekcí.

54. kapitola

 

Pohled Belly:

 

Cítím vodu. Slyším ji téct, jak běží po kamenech a nezastaví se. Cítím květiny. Jak rozkvétají a jejich pyl je nesen větrem dál. Cítím svěžest ve vzduchu. Já cítím! Jak se to možné? A kde to vůbec jsem?

Čím déle jsem ležela, tím více jsem si uvědomovala, že začínám cítit své tělo. Sebrala jsem sílu a pokusila se otevřít oči. Po nějaké době se mi to povedlo. Vidění a uvědomění si svého okolí mě dosti šokovalo.

Ležela jsem na heboučké trávě s lučním kvítím. Když se mi povedlo dostat cit i do zbytku mého těla, pokusila jsem se posadit. Šlo to dost těžce. Myslela jsem si, že moje tělo váží více jak tucet tun.

Když se mi povedlo se posadit, rozhlédla jsem se kolem. Já to tu znám. Už jsem tu byla. Určitě jsem tady už byla. Svůj pohled jsem stočila k mé osobě a žasla úžasem. Měla jsem na sobě oblečené bílé šaty, a velmi krásné.

Překvapeně jsem se znovu podívala kolem sebe a snažila se zvednout. Po hodné chvíli se mi to podařilo. Rozhlédla jsem se a snažila si vzpomenout, proč je mi to tu tak moc známé. Určitě jsem tady byla, ale kdy? Nemůžu si vzpomenout. Nemůžu si vzpomenout na nic!

Zelené tráva, luční kvítí, jezero, vodopád, louka, les kolem… Pořád jsem se otáčela dokola a snažila se najít nějaké další vodítko, které by mi řeklo, kde to jsem, proč je mi to tak známé, a proč tady vůbec jsem.

„Bello,“ ozvalo se jemným hlasem, který zněl jako volání ráje, za mnou. Kvapně jsem se otočila a viděla mladou ženu, s mahagonovými vlasy a modrýma očima, ve stejných šatech jako já, jen s tím rozdílem, že ona měla jenom pravý rukáv, ne levý jako já.

„Kdo jste? A jak znáte mé jméno?“ zeptala jsem se jí automaticky a zaskočil mě vlastní hlas. Zněl podobně jako ten její. Ozvěnou, jako nebeské volání. Proč jsem se jí zeptala, jak zná mé jméno, když ho já sama neznám?

„Neboj se, drahá, brzy si na všechno vzpomeneš. Omlouvám se, že jsem se nepředstavila, ale ty víš, kdo jsem. Jmenuji se Renée,“ řekla ta krásná žena a to jediné znění jejího jména, mi do mysli vplavilo tolik obrazů, že bych je nespočítala ani do konce života.

Už vím! Jmenuji se Bella Cullenová, je mi sto osmdesát šest let, jsem poloupír, mám manžela, dceru… Edward! Renesmé! Už si vzpomínám! Tady jsem byla v tom snu, kde mě nějaký hlas varoval a řekl mi, že mě má dcera potřebuje.

Když jsem si konečně uvědomila svůj dosavadní život, který už skončil, protože mě Ruddy zabil, podívala jsem se na tu ženu. Ne, na svojí matku. Obě ruce jsem si položila na pusu a začaly mi téct slzy.

„Mami!“ vykřikla jsem radostí a rozeběhla se k ní. Usmála se, ale taky měla slzy na krajíčku,  rozpřáhla svou náruč, do které jsem ihned na to vběhla. Silně mě objala a já ji. Teď už slzy nezadržovala ani ona.

„Mami… Tolik se mi stýskalo, chyběla jsi mi,“ zahučela jsem jí do ramene a chvíli přemýšlela, jestli mě slyšela. Sama jsem měla problém rozumět vlastním slovům, a kdybych byla třetí osoba, nerozumným vůbec.

„Bello, holčičko moje. Taky se mi stýskalo, ani nevíš jak. Byla to muka, mít tě tak blízko a nemoci na tebe promluvit, ani se tě dotknout. Ach, Bellinko,“ zašeptala mi do ucha, aby nenarušila tuto chvíli, ale vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Malinko jsem se od ní odtáhla na délku paží, a podívala se jí do očí.

„O čem to mluvíš, mami?“ zeptala jsem se jí a snažila se pochopit, o čem to mluví. Absolutně jsem to nechápala. Jak jako, že mi byla nablízku a nemohla se mě dotknout, nebo na mě promluvit? Co je to za hloupost?

„Neustále jsem ti byla na blízku, nikdy jsem se od tebe nevzdálila ani na moment. Ochraňovala jsem tě a bděla jsem nad tebou. Pomáhala jsem ti v těžkých chvílích. Když jsi jako malá utrpěla zranění od upíra a dostala vysokou horečku. V Karpatech jsem ti posílala sílu, abys neumřela, i při tvém léčení ve Volteře jsem ti pomáhala. Když tě Ruddy probodl a volala jsi mě, zasáhla jsem a pomohla ti. Když jsi zjistila, že jsi těhotná, byla jsem to já, ten hlas uvnitř v tvé mysli. Když Renesmé měla noční můru, mluvila jsem k tobě ve snu, říkala jsem ti, abys šla za ní. Vždycky jsem byla u tebe, ale nemohla jsi mě vidět, ani slyšet, já už v pozemském světě nemám místo,“ řekla jedním dechem a já na ní zůstala němě zírat. Co to povídala?

Když jsem se nad tím zamyslela, dávalo mi to smysl. Všechno do sebe zapadalo. Táta mi vyprávěl, jak jsem po tom napadení upírem, který mi prokousl hrdlo, měla horečku, která stále rostla a neklesala. Pak jsem prý volala mámino jméno, objevila se záře a byla jsem jako nová.

Z té doby si naposledy pamatuji, jak jsem viděla vyděšený obličej táty, když mě viděl v náručí toho upíra, jak se ke mně sklání, pak si už jen pamatuji, tátův výraz, když jsem se probudila. I když mi byl jen rok, pamatuju si to.

A v tom vězení… Carlisle říkal, že je skutečný zázrak, že jsem to přežila, ale to nebyl žádný zázrak, to byla moje matka. Jenom díky ní jsem to přežila. A to zranění od Ruddyho… Je pravda, že jsem volala ji volala, a pak nevím, co se stalo, ale byla jsem jako mávnutím kouzelného proudku zase zdravá.

A ty hlasy v mé hlavě… Po plese na mé narozeniny, když jsem zjistila, že jsem těhotná, stejně tak v tom snu, ve kterém jsem byla na téhle louce, den potom, co jsem se pohádala s Ness kvůli její pýše.

„To všechno jsi byla ty,“ hlesla jsem potichu a znovu mi začaly téct slzy. Od mého dětství, od samého začátku mého života nade mnou bděla a ochraňovala mě, kamkoli jsem se hnula, kamkoli jsem šla, byla se mnou.

„Bello, musíš se konečně dozvědět pravdu, o mně, a o svém pravém původu,“ vyhrkla najednou na mě a naléhavě mi položila ruce na ramena. O čem to mluví? Pravdu o ní? O mém původu? Teď vážně, co se to tady děje?

 

Pohled Edwarda:

 

Záře stále trvala. Ani jsem si netroufl to počítat. Podíval jsem se jedním očkem škvírou mezi prsty a viděl obrys se pohybovat ve světle, přičemž ten obrys byla Bella, a taky ona byla zdrojem toho světla.

Renesmé jsem otočil čelem k sobě a schoval ji do temna svého pláště, ona není plnohodnotný upír, mohla by oslepnout, a to jsem v žádném případě nechtěl. Je to ještě dítě, a nezaslouží si oslepnout.

Až po nějaké době jsem cítil, že záře začíná slábnout. Znovu jsem se podíval škvírkou mezi prsty a viděl, jak se záře stahuje do jejího těla. Už jsem mohl stáhnou ruku a otevřít oči, záře se nyní obalila kolem Bellina těla a působila jako druhá kůže.

Vypadalo to jako nějaká transformace. Hodně mi to připomnělo přeměnu na upíra, mohl jsem vidět, jak se její tělo mění. Záře najednou začala mizet, připomínalo to zvednutí opony, záře mizela od jejích nohou.

Jak mizela, otevíral jsem pusu stále víc a víc. Už neměla na sobě to, co předtím, a nebyla ani od krve. Byla oblečená celá v bílém, vystrojená jako na slavnost, či přímo na svatbu. Byla krásná, nemohl jsem z ní spustit oči.

Ale co mě překvapilo nejvíce, světlo se shluklo na jejích zádech, a v době kratší než několik sekund, vytvarovala... Než jsem stačil dokončit myšlenku, záře se rozprskla, jako když bouchne petarda, a místo záře nyní z Bellin zad koukaly dvě krásná, bílá křídla, andělská křídla, a Bella jimi mávala, aby se udržela ve vzduchu.

Všichni jsme na ni koukali jako na zjevení, aby taky ne, když se přímo před našimi zraky změní v anděla, i s křídly. Ale jak je to možné? Nepamatuji si, že by mi říkala, že má nový dar. Nebo že by to mělo být nějaký převlek? Pak proč je naživu, když jsem jasně viděl, že je mrtvá?

„Caelestis eget!“ vykřikla najednou Bella, její slova se nesla ozvěnou, a ve vzduchu nakreslila nějaký obrazce. Vypadalo to jako mříž. Od jejích prstů se nesl laserový paprsek, který se obmotal kolem Ruddyho a Tanyi, a kolem nich se utvořily… Mříže? Vypadalo to podobně jako ta ve filmu Monstra vs. Vetřelci, když Enormiku unesl Galaxar. Nedávno jsme na to s Nessie koukali, moc se jí ten film líbí.

Bella mávla rukou směrem k sobě a obě ty klece se vznesly do vzduchu a letěly k ní. Pak pokynula rukou v zastavujícím gestu a klece se zastavily. Se zatajeným dechem jsem sledoval, co se to děje. Odkdy umí používat lasery?

„Ruddy Trovito a Tanyo Denali, za zločiny spáchané na mé osobě a za intriky proti volterrským vládcům, vás trest nemine. Oba si zasloužíte smrt,“ řekla jako soudce a já z ní dostal strach. Co má za lubem? Souhlasil jsem s ní, ještě aby ne, vždyť oni dva nejsou ani upíři, natož lidé!

„To nemůžeš! Na to nemáš žádné právo!“ rozkřičel se Ruddy a Tanya se k němu přidala, řvali jeden přes druhého, a snažili se nějak osvobodit, ale kdykoli se dotkli mříží, bolestně vykřikli a i z té dálky jsem cítil spáleninu.

„Já jediná mám to právo chtít smrt vás dvou! Nic jiného si ani nezasloužíte! Ale přijde mi to pro vás až moc mírný trest. Za to všechno, co jste mi provedli, si zasloužíte zažít totéž. A nyní, když znám celou pravdu, já, jako princezna Volterry, tímto ruším trest smrti!“ řekla a já na ni koukal jako z jara. Co to? To jim jako dá svobodu? I Aro byl překvapený. Ve svých myšlenkách se ptal na totéž. Proč ruší trest smrti? Jenom díky tomu se upíři drželi zpátky.

„Já, Isabella Cullenová, jsem vnučka samotného Boha, v mých žilách proudí krev pána nás všech. Nejsem člověk, jsem Strážce Nebes! Ve jménu Boží krve, nechť se Země otevře!“ zvolala a hned jako reakce na její slova se země zachvěla.

Všichni jsme chytali balanc, ale ani tak jsme nezabránili pádu. Rychle jsem chytil Renesmé do svého náručí a i s ní spadl na… zadek. Uprostřed louky, přesně pod Bellou, se země rozestoupila a vytvořila se tam díra.

Z té díry vyšlehly plameny a sežehly zem v okruhu tří metrů. Polilo mě horko a musel jsem nasucho polknout. Je to vážně pravda? Nevěřil jsem svým očím, že právě přede mnou je otevřený vchod do pekla.

„ISABELLO, RÁD TĚ VIDÍM. UŽ JSI V SOBĚ PROBUDILA DĚDICTVÍ NAŠEHO RODU?“ ozvalo se z té díry hrůzostrašným hlasem, který neotřásal jenom zemí, na které jsme momentálně všichni leželi, protože jsme spadly při zemětřesení, ale i vším kolem nás. Znovu jsem vyděšeně, až panicky, polknul, nasucho. Prosím, že to není…

„Zdravím, strýčku Satane, ano už jsem se probudila. Měla bych na tebe prosbičku,“ zavolal Bella vesele do jámy a mně znovu polilo horko. Strýčku… Satane? Myslela to vážně? To jsem jako příbuzný se samotným ďáblem? Prosím, chci se probudit.

„ALE JISTĚ, COKOLI CHCEŠ,“ ozvalo se znovu a já se pomalu začínal klepat. Z jámy každou chvíli vycházely výpary síry, která smrděla na míle daleko, plameny, které div nesežehly někoho z nás, a k tomu ještě ten hlas, který otřásal celou planetou.

„Posílám ti tam dolů dva upíry, kteří mi prokázali tolik laskavosti, tak bych si přála, abys jim jejich milosrdenství oplatil,“ řekla Bella vážně mega sladkým hlasem, a tvářila se při tom jako neviňátko, ale řekněme si to na rovinu. Žeru, když je z ní mrcha.

„Ne, Bello, prosím,“ začala žadonit Tanya a já viděl, a taky cítil, skrz Jaspera, její strach, ze kterého bych mohl postavit novou pyramidu. Ruddy nezůstal dlouho kamenný, taky ho opustila hrdost a začal se bát.

„VELICE RÁD. VŠECHNO PRO MOU NETEŘINKU. JEN MI JE POŠLI, SÁM SE O NĚ BUDU STARAT,“ ozvalo se znovu a já pochopil, že je zle, pro ně. Přísahal bych, že se Tanya začala potit, a nejen ona. I na sobě jsem cítil krůpěje potu, byl tady vážně hic, od těch pekelných plamenů.

„Bello, prosím tě, nedělej to. Vždyť jsem tě miloval, chtěl jsem jen být s tebou,“ žadonil Ruddy a já začal vrčet. Nikdo nebude mé ženě vyznávat lásku, ne, když jsem tady já. Viděl jsem, jak k ní natáhl ruku, a i když se spálil, natahoval ji pořád dál.

„Máš zvláštní způsoby přesvědčení, ale to je stejně marné, už ti nic nepomůže, ani lichotky,“ řekla směrem k němu a potom mávla křídly a přelétla před ty klece a dívala se střídavě na nás a na Rumuny.

„Ode dneška, jako volterrská princezna, ruším nejvyšší trest smrti, a místo něj dávám nový. Věčné utrpení v Pekle!“ zařvala s důrazem a ruku zvedla v předloktí a prudce s ní mávla dolů. Ihned klece s Ruddym i Tanyou začaly padat přímo do jámy, do pekla.

„Ne! Pomozte nám! Prosím!“ křičeli ještě jeden přes druhého, ale už to bylo marné. Když zmizeli v Pekle, z jámy se vynořila další vlny síry a taky plameny, ale tentokrát nesežehly krajinu kolem sebe, spíše to vypadalo jako chapadla, která za sebou pomalu uzavřela zem, stejně jako ji otevřela.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 54. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!