Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 50. kapitola

20.12.2016 (12:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2103×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

50. kapitola

Pohled Edwarda :

Aro udělal, jak slíbil. Bella měla na každém kroku ochranku nejméně deseti upírů, plus mě, nevzdaloval jsem se od ní ani na krok. Do situace zůstali zasvěcení jen vládci a moje rodina, ani jsem netušil, proč to neřekla zbytku hradu, ale ani jsem po tom nepátral.

Jinak dny šli dál a termín porodu se rychle blížil. Musím říct, že s blížícím se příchodem našeho dítěte jsem byl stále více a více vyděšený. Bál jsem se, že se bude opakovat to, co se stalo Bellině matce.

Utěšoval jsem se tím, že u Belly bude Carlisle, ale ani to moc nepomohlo. V posledních dnech jsem viděl na Belle, že to už moc nezvládá, což potvrdil i Carlisle, ale věděl bych to i bez jeho lékařského instinktu. Brzy to přijde.

I když jsem se uvnitř třásl jako osika, na povrch jsem se snažil nedat nic znát. Musím být Belle oporou, kterou ve mně vidí a očekává ji, potřebuje ji, a proto ji nesmím zklamat, znovu už ne, nikdy.

Bella ještě spala, tak jsem se rozhodl jí udělat snídani, ale nejdříve bych se mohl zkulturnit. Sprcha by byla fajn. Sprchoval jsem se ani dlouho, ani krátce, tak nějak akorát. Usušil jsem se a oblékl se.

Mohl bych Belle udělat snídani, ale na co by tak měla chuť? Vždycky se snídaní čekám na ní, aby mi řekla, na co má chuť, protože ať jí uvařím cokoli, vždycky má chuť na něco jiného. Nezazlívám jí to, ten drobeček jí dává pěkně zabrat, a navíc to je i moje vina.

Ale čím nic nezkazím, je krev. Prošel jsem celou kuchyní až k ledničce a natáhl k ní ruku s úmyslem ji otevřít.

„Edwarde!“ ozvalo se šeptem zadýchaně, ale pro mě to bylo jako poplach. Ve vteřině jsem zapomněl na svůj úmysl připravit Belle krev a běžel do ložnice za ní. Znělo to velice naléhavě a bolestně. Snad se jí nic nestalo.

Rozrazil jsem dveře do ložnice a viděl Bellu, jak se bolestně kroutí na posteli a ještě z poloviny spí. Ihned jsem se k ní přihnal a snažil se zjistit, co se děje? Další z těch jejích snů? Nebo jí něco dělá naše dítě?

„Bello, co je ti? Co se děje? Mluv se mnou!“ začal jsem ihned vyzvídat, ale Bella se jaksi k odpovědi neměla. Její tvář se stále křivila bolestí a ztěžka dýchala. Prokrista, co se s ní děje?! Až pak si mě všimla.

„Edwarde,… skoč rychle… pro Carlislea… Je to tady… Naše dítě… se dere na svět. Aah!“ vyrážela ze sebe mezi funěním a mně to až po chvilce došlo. Začala rodit! Ještě hodnou chvíli jsem tam strnule stál a nebyl schopen ničeho. Z mého transu mě vytrhl až Bellin bolestný výkřik.

Vystartoval jsem z pokoje a skoro vyhodil z pantů vstupní dveře do bytu. Před dveřmi postával Felix s Demetrim, Bellina věrná tělesná stráž. Oba leknutím nadskočili a čekal jsem, kdy se chytnou za srdce. Sakra, teď není čas na blbé žerty!

„Přiveďte ihned Carlislea! Bella začala rodit!“ zvolal jsem až panicky na ty dva, kteří byli už tak ve velkém šoku. To jediné slovo stačilo k tomu, aby se Demetri vypařil z místa a mně bylo jasné, že šel pro Carlislea. Hned po něm se vypařil i Felix, který to zřejmě běžel ohlásit zbytku hradu.

„Aaaaaaaaaah!“ ozvalo se znovu a já se ihned vrátil k mé manželce. Byla celá zpocená, těžce dýchala a křičela. Sakra, co mám dělat? Viděl jsem to mnohokrát v televizi, ale naživo to je úplně jiné, a navíc jsem dost vystrašený. Co mám dělat?

Zaslechl jsem rychle se blížící kroky, které doprovázely dosti zmatené myšlenky, a krátce na to se ve dveřích objevila celá rodinka, v čele s Carlislem, plus garda a vládci, přičemž byl Aro ve předu hned za Carlislem.

Carlisle se okamžitě začal činit a Sandra ho krásně doplňovala. Carlisle nejdříve uvažoval, zda ji přesune k sobě do ordinace, ale Bella už předtím řekla, že chce rodit pokud možno tady, v naší ložnici, a já udělám vše pro to, aby se jí to splnilo.

„Všichni ven! Nechci žádné obecenstvo!“ zakřičela Bella zadýchaně a já na ní viděl, jak jí to dělá problémy mluvit. Nechápavě jsem se na ní podíval a byl připraven se jí postavit. Neopustím ji, když rodí mé dítě a může zemřít.

„Ale, Bello,…“ začali jsme skoro všichni sborově, ale nedala nám možnost dokončit myšlenku.

„VEN!!!!!!!!“ zakřičela tak nabroušeně, ale i naléhavě, a hned na to zakřičela bolestní. A to chce, abych ji v tomhle opustil? Ani nápad. Byl jsem připraven se začít ospravedlňovat, ale Carlisle mě naléhavě odstrčil.

„Jděte! Tady nejste nikdo nic platný!“ řekl a skoro mě povalil jako strašáka v zelí. Všichni se pomalu začali stahovat, ale já se stále k ničemu neměl. Rychle jsem se sebral a byl připraven si sednou zpátky k Belle, ale to by tu ovšem nesměli být Felix s Emmettem, kteří mě oba chytili za jednu paži a násilím vyprovodili z ložnice, až do obýváku, přičemž jsem stále slyšel Bellin splašený dech a bolestný křik.

„Nechte mě! Neopustím Bellu! Už nikdy!“ křičel jsem na ně a kroutil se jako had, ale nebylo to nic platné. Oni dva mají i sami o sobě hodně síly, více než já, a spolu… To jsem proti nim malý mravenec.

Ale nepřestával jsem bojovat. Když jsem se konečně vykroutil těm dvou hromotlukům, rozeběhl jsem se k zavírajícím se dveřím, které vedli na chodbu a z chodby do ložnice, abych se mohl vrátit k Belle, ale těsně před nosem se mi zavřeli.

Ihned jsem vzal za kliku s úmyslem je otevřít, ale ať jsem se snažil sebevíc, nehnuly se. Co to je? Stále jsem se snažil je otevřít, ale byli jako z diamantu. Nemohl jsem s nimi hnout, ani je rozbít.

„Edwarde, uklidni se. Takhle Belle nepomůžeš,“ zašeptala za mnou Esmé a položila mi jednu ruku na rameno. Otočil jsem se za ní a viděl v jejích očích, že tam chce vtrhnout taky, ale respektovala Bellino přání.

„Nemůžu ji opustit, znovu už ne,“ zašeptal jsem zničeně a znovu zkusil ty dveře otevřít, ale nešlo to.

„To je zbytečné, Edwarde. Ty dveře jsou obaleny Belliným štítem, nepustí tě tam, ani když je vyhodíš do vzduchu dynamitem,“ ozval se na druhé straně místnosti Eleazar, kterého jsem si ani nevšiml. V tom zmatku jsem úplně zapomněl na všechny, co jsou na hradě.

Chtěl jsem na něj začít křičet, ale Bellin křik, který mě až doteď trochu uklidňoval, najednou přestal a za dveřmi zavládlo hrobové ticho. Což mě vyděsilo ještě víc. Znovu jsem se pustil do dobývání se dovnitř, ale nešlo to.

„Co se stalo? Proč je tam takové ticho?! Bello, uvolni svůj štít! Pusť mě tam! Bello!“ zakřičel jsem a doufal, že mě vyslyší, ale dostal jsem úplně jinou odpověď, ne však od Belly, ale znovu od Eleazara.

„Bella vztyčila zvukovou bariéru, žádný zvuk se nedostane ven ani dovnitř, takže tvoje snaha je marná. Snaž se uklidnit, takhle Belle nepomůžeš,“ řekl Eleazar o poznání naléhavěji než před tím, ale já to ještě nechtěl vzdát, ale musel jsem.

Poraženě jsem pustil kliku od dveří a začal pochodovat sem a tam po pokoji. Byl jsem tak nervózní, co se může stát a co se stane. Nervózně jsem si skoro začal kousat nehty jako nějaká puberťačka, ale ani to nepomohlo.

Všude bylo až moc veliké ticho. V našem obýváků všude, kam jsem se podíval, postávala garda, na sedací soupravě se nacházela moje rodina plus vládci, ale nikdo nic neříkal, jen nečině seděli a čuměli do blba. Jak můžou být tak klidný? Moje žena rodí!

„Edwarde, vím úplně přesně, jak se cítíš, ale jestli ještě trochu zrychlíš, tak se kvůli tobě bude Země otáčet dvakrát tak rychle,“ okřikl mě Jasper a já si až teď všiml, že svou chůzi postupně zrychluju. Ups, toho jsem si nijak nevšiml.

Věřil jsem mu ohledně toho, že ví, jak se cítím, cítil totéž co já, kvůli jeho daru, ale já vím taky, jak se cítí, skrz jeho myšlenky.

„Ty mi nemáš co říkat, Jaspere. Možná se tváříš klidně, ale já vidím ten zmatek a paniku ve tvé hlavě. Jak můžu být klidný? Moje žena rodí a já u ní ani nemůžu být, k tomu ji ani neslyším, což mě dožírá ještě víc. Jak ses cítil ty, když Renée rodila Bellu? Řekni, rád se poučím,“ vyhrkl jsem na něj až příliš drze, ale nemohl jsem kontrolovat svou pusu. Jsem vyděšený, vystresovaný a moje sebeovládání pomalu dochází na svou hranici.

„Máš pravdu, tehdy, a ani teď nejsem klidný, ale vím, že Belle nepomůžu tím, že budu panikařit. I kdybych chtěl na sebe převzít celou její bolest, tohle je jen na ní, a s tím nic neuděláme, ani já, ani ty. Tak se trochu zklidni, šíleného zetě vážně nepotřebuju,“ řekl mi rázně s velkým důrazem ve svých slovech, v jeho očích vládlo přesvědčení a na důkaz svých slov se ještě postavil naproti mně a zavrčel. Tak tohle jsem prohrál, navíc se svých tchánem.

Přikývl jsem na znamení souhlasu a snažil se uklidnit, ale moc to nešlo. Přešel jsem k prosklené stěně a sedl si na parapet, který byl uzpůsobený jako lenoška. Bella ji tu nechala udělat krátce po jejím pobytu ve Volteře, a podíval se ven.

Tohle okno vede na zahradu s fontánou a altánkem, kde jsme si s Bellou řekli své ano. Tuhle lenošku nechala zřídit, aby mohla pozorovat tu krásnou zahradu, vyprávěla mi o tom, jak šla za Arem a prosila ho, aby to udělal. A přesvědčila ho.

Když se mi zdála ta doba už dost dlouhá, podíval jsem se na hodiny, ale ve skutečnosti to nebylo ani deset minut. Ale tentokrát jsem se snažil ovládat víc. Seděl jsem na místě, hlavou se upíral o sklo a snažil se tím zchladit tu svou horkou hlavu, ale vážně to nepomáhalo.

Čím déle to trvalo, tím více jsem byl nervóznější. Když to bylo už přes dvě hodiny, začal jsem znovu pochodovat kolem jako lev v kleci, ale ani to nepomáhalo, byl jsem stále více a více nervóznější. Proč nemůžu slyšet aspoň její křik? Myslím, že to by mě uklidnilo více než to hrobové ticho.

Uplynula další hodina a stále se nic nedělo. Když jsem už začínal propadat šílenství, stal se zázrak. Dveře se otevřely a v nich se objevil Carlisle - jako klasický doktor - v zeleném oděvu a rukavicemi na rukách, celý od krve. Nebude to pro ostatní pokušení?

Ihned jsem se přemístil před něj a čekal, že něco řekne, ale k ničemu se neměl. Tím mě nehorázně vytáčel. A začínal jsem se bát, protože jeho výraz vypadal hrozně tragicky, ale nakonec se šťastně usmál a já si oddechl.

„Gratuluji, Edwarde, máš krásnou a zdravou holčičku a Bella je v pořádku,“ řekl a já myslel, že se radostí rozbrečím. Holčička... Mám dceru. Dceru! Skoro jsem začal skákat radostí. Vlastně ne skoro, ale  úplně.

Začal jsem šťastně tančit po pokoji a každého objímal a při tom jsem pořád dokola opakoval: „Já mám dceru!“ Všichni se taky tvářili šťastně a objímali se a bylo vidět, že z nich opadla všechna nervozita.

„Smím je vidět?“ zeptal jsem se Carlislea, když jsem se uklidnil na tolik, abych si vzpomněl, že jsem své dvě princezny ještě neviděl. Carlisle se usmál a ustoupil mi z cesty. Otevřel jsem dveře vedoucí k ložnici.

Šel jsem chodbičkou a s úsměvem otevřel posuvné dveře do ložnice. V tu chvíli se mi naskytl ten nejkrásnější výhled na světě. Celý pokoj byl zakryt slunečními paprsky, a všude byly ty lékařské přístroje, krev jsem nikde neviděl, ale to nebylo to.

V posteli ležela moje láska, moje Bella, opírala se o čelo postele a v náručí držela malinkého, malililililičkého andílka, naši dceru, a chovala ji. Okamžitě jsem ztuhl a koukal na tu dokonalou scenérii.

Bella vzhlédla od pokladu v její náručí, podívala se mým směrem a šťastně se usmála. Pak svůj pohled znovu vrátila k tomu růžovoučkému uzlíčku, zabaleného v nachové přikrývce, v jejím náručí.

„Konečně se setkáváte. Společně s tvým tatínkem jsme netrpělivě čekali na tvůj příchod. Tvůj tatínek je ten nejskvělejší muž pod sluncem, víš to? Teď, když je tady, tě mohu přivítat v tomto světě, Renesmé Jaslisle Swan Whitlock Volturi Cullenová,“ řekla slavnostně, ale s tak šťastným hlasem, že jsem se musel usmát.

Konečně jsem své nohy donutil k chůzi. Pomalu jsem došel až k posteli a podíval se na ty dvě nejkrásnější bytosti pod sluncem. Pohlédl jsem do tváře své dcerky a žasl. Je jako její matka, krásná jako obrázek.

„Pochovej si ji,“ řekla Bella a už mi ji podávala. Nemohlo mi uniknout, jak říkala: „Opatrně.“ Jsem upír, umím být opatrný, a navíc, jak bych mohl ublížit vlastní dceři? To jsem si nedovedl představit.

Když jsem ji konečně držel v náručí, mohl jsem si ji lépe prohlédnout. Oh, vždyť ona je celá Bella. Ruměnec ve tvářích, ten tvar očí, brady... Ale poznával jsem se v jejím nosánku, ten určitě zdědila po mně, a na hlavice měla jemné bronzové chmýří, to má taky po mně.

V mém transu její krásy, se stalo něco úžasného. Její malinkaté oční víčka se jemně zachvěla, i v tom jsem poznával Bellu, a otevřela oči. V tu chvíli jsem se topil v moři karamelu, oči má taky po mně, nebo spíše po nás obou, i Bella je má zčásti zlaté.

Chvíli koukala kolem, ale pak se zaměřila na mě. Skenovala mě pohledem a pak se usmála a tím ukázala dva malinké upíří zoubky. Hmm, tak ty má určitě po mně, Bella je nemá tak výrazné.

„Ahojky, Renesmé, já jsem tvůj tatínek, Edward. Jsi překrásná, jako tvoje matka,“ řekl jsem a letmo se usmál na Bellu, a hned se zase vrátil k mé malinké princezně. Všiml jsem si jejích maličkých ručiček.

Jednu z nich jsem vzal do svých a jemně ji držel, je ještě tak křehká. Než jsem si stihl všimnout, druhou ručkou se dotkla mé tváře. Její ručička byla tak teplá, teplejší než moje, ale studenější než Bella. Zdá se, že je z větší částí upírem.

Ale to nebylo to, co mě zarazilo. Ve své mysli jsem viděl sám sebe, jak říkám: „Ahojky, Renesmé, já jsem tvůj tatínek, Edward. Jsi překrásná, jako tvoje matka.“ Ale co bylo nejvíce zvláštní, viděl jsem se z pohledu Renesmé.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se dřív, než jsem si to stačil rozmyslet. Byl jsem šokován. Jak jsem mohl vidět sám sebe? Myšlenky jsem své dceři zrovna nečetl, tak jakto?

„Má dar, Edwarde,“ ozvalo se ode dveří a já si až teď všiml, že tam stojí celá garda, vepředu s mojí rodinou a Eleazarem, od kterého to přišlo. On vlastně dokáže určit dary ostatních. Dar? Moje dcera má rád?

„Je to zvláštní. Vypadá to, že by vzala tvůj dar, Edwarde, a převrátila ho. Ty myšlenky čteš, a tvá dcera je ukazuje. Tomu říkám geny,“ řekl Eleazar a sám se zasmál svému vtipu. Já byl naopak stále zaražený.

Z mého zamyšlení mě vytrhl až pláč mé dcerky. Vylekaně jsem nadskočil a nechápavě koukal na plačící obličej mé princezny. Co jsem udělal blbě? Bella se po ní hned natáhla, tak jsem neváhal a dal jí Renesmé do náruče.

„Šššššš, Renesmé, neplač,“ začala na ní potichounku Bella a hned si stáhla jedno ramínko své košilky a tím odhalila velmi nalité prso. Páni, kdy se jí tak zvětšily? Ještě včera je takový neměla. Hmm, tak to se mám na co těšit.

Až když se jí Renesmé přisála k prsu a začala hltavě pít, jsem si uvědomil důvod jejího pláče. Měla hlad. Přisedl jsem si k Belle na postel a obě své princezny objal. Šťastně jsem koukal na mou malinkou princezničku, objímajíce svou královnu.

Po chvíli Renesmé přestala pít a říhla si. Musel jsem se zasmát. Bella si ji přendala do druhé ruky a jemně jí kolíbala. Než jsem se stačil nadít, naše princeznička spokojeně oddechovala s úsměvem na rtíkách.

„To chce fotku. Aby jsme pak měli důkaz, že Nessie byla jako malá hodná,“ řekl Alec a já se nad tím zastavila. Co to řekl? Podívala jsem se na něj a nebyla jsem sama.

„Nessie? Chceš moji dceru pojmenovat podle lochneské příšery?“ zeptala jsem se ho nabroušeně a zavrčela na něj. O krok couvl s rukama ve vzdávajícím gestu. V jedné držel foťák. Kde ho vzal tak rychle?

„Klídek, Bello, neměl jsem v úmyslu, aby to vyplynulo takhle. Rozhodně nechci dát tvojí dceři přezdívku po lochneské příšeře, ale musíš sama uznat, že Nessie je mnohem kratší, než Renesmé, a taky je to roztomilé,“ řekl na svou obhajobu, a já mu po chvíli dala za pravdu.

Až bude větší a začne zlobit, než vyslovím: „Renesmé!“, tak bude dávno pryč. Tak to bude snazší a myslím, že až vyroste, tak se jí to bude taky moc líbit. Už jsem nedělala další scény a mohli jsme se vyfotit.

Já nemám žádné fotky z doby, kdy jsem byla malá, tehdy fotoaparáty ještě nebyly, takže o ně nechci ochudit svoji dceru. 

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 50. kapitola: