Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 33. kapitola

16.03.2016 (13:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2400×

EDIT: Článek neprošel korekcí. 

33. kapitola

Pohled Edwarda :

Manželský život je fajn. Sex, sex a zase jenom sex. Teda milování, i když pěkně divoké. S mojí manželkou to ani nemůže být jinak. Byl jsem šťastný, a Bella taky, aspoň by nikdy netvrdila, že ne.

Bude to pomalu měsíc, co jsme na Bella Rose. Potřebuju na lov. Naposledy jsem byl den před svatbou, kdy byla rozlučka se svobodou, na kterou mě vytáhli všichni chlapi z hradu. A každodenní milování, navíc divoké, moje zásoby v těle rychle ztenčuje.

Bella se dneska se mnou odmítla milovat, že se prý chce pořádně vyspat, aby načerpala dost sil, a my se pak mohli několik dní v kuse milovat. Nezazlíval jsem jí to. Využil jsem toho a když usnula, šel jsem na molo a lodí si zajel na pevninu na lov.

Možná jsem měl počkat na ni, až se vzbudí a jít pak s ní, ale když spala, vypadala tak andělsky, že bych spáchal nejvyšší hřích, kdybych ji vzbudil. Bella je poloupírka, takže bych jí mohl přinést krev aspoň v pet lahvi, taky ji potřebuje.

Lodí jsem zastavil na pobřeží Sicílie, ta je asi jen nejblíže k Bella Rose. Vyskočil jsem z lodě a upaloval tou největší rychlostí do lesa, který byl hned přede mnou. Pumy tady mít asi nebudou, ale stačí mi jakékoli zvíře, krom králíka a veverky. Jednohubky fakt nechci.

Běžel jsem plus mínus půl hodiny, než jsem konečně zavětřil nějaké zvíře. Podle vůně jsme to moc nepoznával, ale až pak, když jsem to spatřil, byl to gepard. Skočil jsem na něj a kousl ho tak rychle, že by ani nestačil zařvat.

Vypil jsem ho do dna a jeho těla se zbavil. Ale nestačil mi. Bella mě vážně umí vysílit, takhle slabý jsem nebyl už hodně dlouho. Znovu jsem se zhluboka nadechl a zavětřil dalšího geparda. Rozeběhl jsem se za ním.

Bohužel pro mě, ani tenhle mi nestačil. Sakra, kolik šelem budu muset ještě zabít, abych byl konečně sytý a plný energie, abych mohl za Bellou? Už teď mi bylo smutno, jsem od ní moc dlouho. Musím přidat do kroku a nefňukat jako malá holka.

Proběhl jsme snad celou Sicílii a vypil asi deset zvířat, než jsem byl konečně plný. Z posledního geparda jsem kousek jeho krve nalil do pet lahve, kterou jsem našel po cestě, samozřejmě jsem ji vypláchl, nejsem čuně.

Když byla láhev plná, zašrouboval jsem ji a postaral se o toho geparda, spíše o to, co z něj zbylo. Popadl jsem tu láhev a plnou parou, po svém pachu, se vracel na jih Sicílie, abych mohl nasednout na loď a být už u Belly.

Trvalo tak patnáct minut, než jsem ucítil moře a viděl člun. Ihned jsem do něj naskočil a vyjel nejvyšší rychlostí, které byl ten člun schopen, zpátky na Bella Rosu. Nebylo těžké najít cestu po moři. Jel jsem na Bella Rosu už tolikrát, že bych tam trefil i poslepu.

Trvalo pět minut, než jsem konečně v oparu mlhy spatřil obrys hor na Bella Rose. Donutilo mě to ještě zrychlit. Už jsem se nemohl dočkat, až znovu sevřu svou manželku v náručí. Pomyšlení, že jen za pár okamžiků ji znovu uvidím mě poháněla kupředu.

Když jsem konečně dorazil k molu, rychle jsem uvázal člun a běžel do domu. Nezastavoval jsem a běžel rovnou do ložnice, protože jsem předpokládal, že Bella bude ještě spát, vždyť je teprve pět hodin ráno.

Před dveřmi ložnice jsem zastavil a potichu je otevřel a malou škvírkou nakoukl dovnitř. Postel však byla prázdná. Otevřel jsem dveře dokořán a rozhlédl se po celé ložnici. Nic. Že by byla v koupelně?

Otevřel jsem dveře koupelny, ale také nic. Začal jsem mít strach. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do zvuků celého domu. Tak teď jsem se už vážně bál. Celý dům byl tichý jako hrob, což mě opravdu děsilo. Nikde jsem neslyšel ani její dech, ani její srdce.

Vyběhl jsem z domu a rovnou vběhl do džungle, která je za domem, možná se šla projít, když zjistila, že nejsem s ní. Běžel jsem tak rychle, že snad ani Tom, který je znám svou rychlostí světla, by mě nepředhonil.

Během deseti minut jsem proběhl celý ostrov, ale nikde jsem ji nenašel. Tohle není normální! Zastavil jsem se na pláži před domem vedle mola a koukal na obzor. Možná si šla zaplavat do hlubin moře, má to ráda, tak proč ne?

Z myšlenek mě vytrhlo něco, o co jsem zavadil nohou. Podíval jsem se dolů a nechápavě povytáhl jedno obočí. Cože? Sehnul jsem se a vzal to opatrně do ruky. Injekční stříkačka? Co ta tady dělá?

Opatrně jsem k ní přičichl a zarazil se. Morfium? A velmi silné. Děkoval jsem bohu, že jsem čtyřikrát studoval medicínu. Tahle dávka by dokázalo uspat slona. Počkat! Uspat?! Ne… Střelil jsem pohledem k domu a až teď si všiml stop v písku, které jsem nebylo ode mě.

Sledoval jsem pohledem ty stopy, bylo jich hodně, tak tři, čtyř lidí, které končily… v moři. Tak teď jsme si zcela jistý, co se stalo, nebo jsem si to uměl představit. Na nic jsem nečekal, odvázal jsem člun a naskočil do něj.

Musím rychle do Volterry. Jestli se stalo to, co si myslím, tak je Bella ve velikém nebezpečí. Nervózně jsem si podupával nohou zatímco jsem řídil, a myslel, že za chvíli do toho člunu udělám díru.

Když jsem konečně viděl ten samí přístav, ze kterého jsem s Bellou vyjížděli na líbánky, vyskočil jsem z člunu dobrých deset metrů od břehu a ladně přistál na chodníku přístavu. Měl jsem štěstí, že až sem do přístavu vede tajná chodba z Volterry, chodil jsme jí docela často, když jsem připravoval všechno na naši svatební cestu.

Vběhl jsem do temné uličky a za prvním rohem jsem bouchnul do zdi, která se otevřela a přede mnou se objevila temná chodba. Vešel jsem dovnitř a za mnou se ta zeď zase zavřela. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se svou rychlostí chodbou.

Jen jednou za několik set metrů tu byla zapálená louč, ale mně to nijak nevadilo. Mým očím tohle nemůže ublížit, stejně jsem viděl i takhle dost dobře, ale soustředil jsem se na své nohy, abych mohl běžet ještě rychleji.

Nesmím zbytečně ztrácet čas. Bůh ví, kde je moje Bella, a co se s ní děje. Může být ve smrtelném nebezpečí, je napůl smrtelná, proti upírovi nemá moc šancí, když přehlédnu její dary, kterých má požehnaně. Je vůbec možné, aby byl někdo takhle mocný? Asi ano, je.

Zatřepal jsem hlavou a málem se silně praštil do čela, abych začal myslet na něco jiného. Sakra, teď není čas přemýšlet nad něčím takovým. Když jsem konečně viděl dveře, které vedou do hradní chodby, byl jsem šťastný jako blecha, ale stále nemám vyhráno.

V temné chodbě, která až moc známě smrděla zatuchlinou, jsem se rozhlédl a zaposlouchal se jak ušima, tak myšlenkami, abych zjistil, kde jsou všichni, hlavně Aro, Jasper a moje rodina. He? Všichni jsou v trůnním sále? To je zase nějaká schůze? A proč ne? To se zrovna hodí.

Vystartoval jsem a snažil se najít tu nejkratší cestu do sálu, abych zbytečně nepromrhal ani jednu vteřinu navíc. Kruci! I když jsem tu už nějaký ten den a nejdu tudy poprvé, stále jsem si nezvykl, že tenhle hrad je jedno veliké bludiště. Agr!

Když jsem konečně spatřil ty zlatem zdobené a vyřezávané dveře, ještě jsem zabral a vší silou se opřel do těch dveří, které musí otevírat dva upíři. Dveře pod náhlou mou plnou silou se z prásknutím a švihem otevřely, byť nevyletěly z pantů.

Ozvala se rána jako když bací hrom, a celý sál, který byl v živé debatě, ztichl na úroveň hřbitova a všechny oči se stočili na mě. Symbolicky a ze zvyku jsem se začal vydýchávat, byl to celkem záhul.

„Edwarde, co ty tady? Neměl bys být na Bella Rose?“ zeptal se mě Aro zaraženě a jako jediný projevil známku života, zatímco všichni ostatní připomínali jen dokonalé sochy. Už jsem se stačil vydýchat, symbolicky.

„Bella je pryč!“

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 33. kapitola: