Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 13. kapitola

23.11.2015 (20:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2458×

13. kapitola

Celou cestu jsem skoro nic nevnímal. Na letišti jsem byl rychle. Letadlo čekalo jen na mě. Nastoupil jsem a čuměl na sedadlo přede mnou jako blbec. Viděl jsem Bellu. Nevnímal jsem ani flirty letušek, které mi své výstřihy strkaly skoro až pod nos. Let trval několik hodin, ale já vnímal jako minutu. Ke konci letu jsem už lépe vnímal.

Z letiště v Ottawě jsem běžel domů. Nemělo cenu si půjčovat auto. Cítil jsem veliký smutek a starost o svou dceru. Snad se jí nic nestane. Ještě jsem zrychlil. Musí mít strach, protože jsme pryč už čtyři dny a nic o nás neví. Když jsem už spatřil náš dům, pocítil jsem úlevu, ale ne příliš velkou.

Hned jak jsem vstoupil do dveří, mi kolem krku visela má milovaná Alice. Ano, zamiloval jsem se do ní a ona do mě. Nesnaží se být Belle matkou, jen kamarádkou a vždy tu bude pro ni. Kdyby věděla…

„Jazzi, tak moc jsem se bála. Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptala se mě ustaraně. Najednou ztuhla. Asi si všimla, že tu někdo, přesněji Bella, chybí. Chvíli se rozhlížela a pak svou pozornost opět stočila na mě.

„Kde je Bella?“ Upřela na mě své zlaté oči, které mi přišly uplakané. Smutně jsem svěsil hlavu. Jak jim mám říct, že je Bella ve Volteře, kde možná zemře, možná bude muset zabíjet lidi? Jak?!

„Jazzi, co se stalo?!“ zařvala na mě zoufale. Najednou tu byla celá rodina a všichni se ptali na totéž. K ničemu jsem se neměl. Posedali jsme si na pohovku. Musel jsem jim vysvětlit, proč tady Bella není. Je to pro mě tak těžké. Dal jsem si hlavu zničeně do dlaní.

„Bella je ve Volteře,“ řekl jsem slabým hlasem, nic víc jsem říci nemusel, tohle jim stačilo, aby věděli, že to je problém, pro ni. Všichni zalapali po dechu. Najednou Edward vyskočil na nohy.

„Jedu pro ni!“ zařval jako na lesy a dal se na cestu ke dveřím. To nesmí! Rychle jsem vyskočil z pohovky a upíří rychlostí se přemístil ke dveřím. Zatarasil jsem mu cestu a odmítl se hnout.

„To nesmíš, Edwarde! Já jí slíbil, že tam pro ni nikdo nepojede a hodlám to dodržet!“ vysvětlil jsem a sám se proklínal, že jsem jí to kdy slíbil. Kdybych jí to neslíbil, možná bychom tam pro ni jeli všichni a nějak ji odtamtud dostali.

„Jak jsi jí to mohl slíbit?!“ řval na mě jako na psa. Nemá to být naopak? Kdyby jeho nebylo, vůbec bychom nešli na lov, oni by nás nenašli a neodvedli do Volterry, kde byl vynesen tento rozsudek, který bych nejraději zrušil.

„Protože je tam kvůli mně. Vydala se Arovi výměnou za mou svobodu a neřvi tu na mě! Kdyby tebe nebylo, nic z toho by se nestalo!“ řval jsem na něj zpátky zničeně. Měli mě zabít. Kdyby mě zabili, Bellu by pustili a ona by byla volná a mohla se vrátit.

„A proč neslyším tvé myšlenky?“ ptal se mě už klidněji. Cítil jsem z něj zmatek, zlost, bolest a já nevím co ještě. Cítil úplně všechno a nic zároveň. Připomněl mi naše loučení. Malinko jsem posmutněl.

„Bella chtěla, abychom měli jistotu, že je stále naživu. Dokud ti budou mé myšlenky skryty, je naživu, pokud je uslyšíš, je mrtvá,“ řekl jsem plný zoufalství. Edward se svezl na kolena a hlavu dal do dlaní, jako já před chvílí.

„Tohle se nemělo stát. Nesmělo!“ zařval a vyběhl z domu rovnou do lesa. Jen ať si jde klidně na smrt. Všechno se stalo kvůli němu. Nechtěl jsem ho vinit, ale jinak to nešlo. Kdyby Bellu nepodvedl, nešel bych s ní na lov, nenašli by nás Volturiovi a tak dál.

Celé rodině jsem vyprávěl vše, co se seběhlo od našeho odchodu z domu na lov. Byli hrozně smutní a báli se o Bellu, stejně jako já. Ale Bella měla pravdu. Je to její život a nikdo, ani já, jí ho nemám právo řídit.

***

Už je to rok, co je Bella ve Volteře. Všichni jsou plní žalu, smutku a strachu. Ale nejhůř je na tom Edward. Nevím proč. Za ten celý rok jsem neviděl ani jednu jedinou jeho milenku, které jsem čekal, že tady budou.

Pořád byl jenom zamčený v pokoji, sem tam šel na lov, i do školy přestal chodit a na klavír už taky nehrál. A tak mě napadlo... Je pořád Belle věrný? Sám sebe jsem se na to ptal každý den aspoň stokrát. Jestli je, můžu mu předat tu krabičku. Nevím, co v ní je. Neotevřel jsem ji, nemohl jsem.

Edward byl zase v pokoji, a tak jsem šel za ním. Zaklepal jsem na dveře. Z pokoje se ozvalo „dále“, a tak jsem vstoupil. Ležel na lenošce a vypadal vážně hrozně. Jako mrtvola. Ještě že mi nemůže číst myšlenky.

„Edwarde, možná to bude znít divně, ale musím se tě zeptat. Jsi Belle věrný?“ zeptal jsem se ho trochu váhavě. Podíval se mi do očí. Ty jeho byly černé jako sama smrt, bez jakékoli známky života.

„Ano, jsem. Vždycky jsem byl,“ řekl a tu poslední větu řekl spíše pro sebe, tak jsem dělal, že jsem ji neslyšel.

„Víš, Edwarde... Ještě než jsem odjel z Volterry, mi Bella něco dala,“ začal jsem váhavě. Edwardovi se rozsvítily oči a přímo z něj čišela zvědavost. Vytáhl jsem z kapsy tu krabičku a převaloval ji v ruce.

„Chtěla, abych ti to dal, pokud jí budeš ještě někdy věrný. Bylo to její poslední přání. Patřilo tobě,“ řekl jsem a podal mu tu krabičku. Vzal ji opatrně do ruky, jako ten největší poklad. Rozhodl jsem se mu dopřát soukromí, tak jsem se otočil a zavřel za sebou dveře. Za dveřmi jsem vydechl.

„Splnil jsem slib, Bello,“ zašeptal jsem do ticha chodby.

Pohled Edwarda:

Nemohl jsem uvěřit, že je Bella ve Volteře. Měl jsem sto chutí tam jet a přivézt ji zpátky, ale Jasper by mě nepustil. Tolik mi chyběla a každým dnem se zvětšoval můj žal i mé zoufalství. Úplně jsem se uzavřel před světem.

Každý den jsem ve svém pokoji zavřený a odstřihnutý před vším živým. Občas jdu na lov, přestal jsem chodit do školy, už nežiju. Jen ležím a koukám do stropu. Ne, koukám na Bellin obličej, který pořád vidím. Její výraz, když mě viděla v posteli s tou courou. Nehodlám se tím teď zabývat.

Nevím, kolik dní či měsíců uplynulo, ale na dveře zaklepal Jasper a chtěl se mnou mluvit. Když teď nečtu jeho myšlenky, vyslechnu ho. Nikdy by mě nenapadlo, že budu rád, že někomu nečtu myšlenky. Jsem za to nesmírně rád, protože vím, že je Bella naživu.

„Edwarde, možná to bude znít divně, ale musím se tě zeptat. Jsi Belle věrný?“ zeptal jsem se mě. Podíval jsem se mu do očí. Viděl jsem jen smutek a starost o milovanou osobu. Ta otázka mě tolik zabolela. 

„Ano, jsem. Vždycky jsem byl,“ řekl jsem mu a tu poslední větu jsem zašeptal spíše pro sebe, ale věděl jsem, že mě velmi dobře slyšel. Každá zmínka o Belle mě strašně bolela, jako kdybych dostal ránu do břicha.

„Víš, Edwarde...“ začal váhavě. Čeho se bojí? Nic mu nemůžu udělat, jinak bych neměl jak kontrolovat Bellu.

„Ještě než jsem odjel z Volterry, mi Bella něco dala,“ pokračoval. Když zaznělo Bellino jméno, cítil jsem zase život. Cítil jsem, jak mi oči oživly. Netrpělivě jsem čekal, co z něj vypadne.

Sáhl do kapsy kalhot a vytáhl nějakou krabičku. Byla malá, krásně zabalená v balícím papíru, který zářil jako Belliny oči, které jsem tak velmi miloval. Takhle zářily vždy při našem milování.

„Chtěla, abych ti to dal, pokud jí budeš ještě někdy věrný. Bylo to její poslední přání. Patřilo tobě,“ řekl nakonec a podal mi tu krabičku. Vzal jsem ji opatrně do ruky, jako ten největší poklad. Ani jsem si nevšiml, že Jasper už odešel.

Byl jsem hrozně rád, že mi to řekl. Mám naději, že mi Bella odpustí. Velmi pomalu jsem roztrhl ten papír a držel černou krabičku. Otevřel jsem ji a uviděl medailonek na řetízku. Pomalu jsem ho vytáhl z té krabičky, kterou jsem položil do klína.

Otevřel jsem ten medailonek a ztuhl. V pravé polovině byla malá fotka. Byl jsem na ni já a Bella. Líbal jsem ji. Cítil jsem z té fotky lásku. Kdo to fotil? A v levé polovině bylo vytesané jedno slovo. Forever.

Proč nemůže upír brečet? Proč? Chtěl bych být schopen brečet, protože bych teď brečel jako želva. Medailon jsem si připnul na krk a stiskl ho v dlani. Ona mě pořád miluje a já ji takhle hnusně podvedl a teď je kvůli mně ve Volteře.

Bello, prosím, vrať se mi!

Pohled Jaspera:

Už je to sto let, co je Bella ve Volteře. Nikdo si nezvykl na to, že je pryč. Sice jsme všichni krom Edwarda fungovali dál, ale už bez života. Každý den jsme se strachovali, aby Alice nezačala vidět moji budoucnost.

„Nééé!“ vykřikla najednou Alice tak bolestně a vyděšeně, až to nebylo možné. Nechápavě jsem se na ni podíval. Zrovna scházela ze schodů, ale teď klečela na zemi a vzlykala. Co se stalo?!

„Alice, co se děje?! Co jsi viděla?!“ řvali na ni všichni jeden přes druhého. Já ji objal a snažil se ji uklidnit, aby mohla mluvit a říct nám, co se stalo. Alice pořád vzlykala a nemohla přestat.

„Já... já vi... vidím Ja... zzo... vu... bud... ouc... nost,“ vzlykala a při tom koktala. Chvíli mi trvalo, než jsem si to její brblání poskládal do srozumitelné věty, ale jakmile jsem pochopil její význam, ztuhl jsem. Ne!

„Alice, to nemůže být pravda! Nemůže! Nesmí!“ řval jsem na ni zoufale a třásl jí rameny. Nechtěl jsem k ní být hrubý. Tohle nemůže být pravda! Bella nemohla…! Nesměla…! To slovo mi nešlo přes ústa.

Najednou jsem, i přes svoji bolest a bolest všech ostatních, zaslechl kroky, které se blížily. Byly rychlé, ladné a těžší. Byl to upír. Stoupl jsem si a vyšel ven, abych viděl, kdo to je. Z lesa se vynořil mladý, tak dvacetiletý klučina s rudýma očima a na sobě měl černý plášť, který jsem poznával. Volterrský plášť.

„Dobrý den. Kdo z vás je Jasper Whitlock?“ zeptal se zdvořile a malinko se uklonil. Zbystřil jsem, když se z jeho úst ozvalo mé jméno. On mě snad zná? Ale když je z Volterry, tak může vědět něco o Belle.

„Já,“ řekl jsem a přistoupil o krok blíž k němu. Cítil jsem se nejistě a hodně jsem se bál. Ne o sebe, ale o všechny, a hlavně o Bellu, která je možná… Odmítal jsem si to připustit. To nemohla být pravda.

„Pane. Jmenuji se Diego a jsem kamarád vaší dcery,“ řekl a mně i všem ostatním se zatajil dech. Mně se malinko ulevilo, že zná Bellu, že je její kamarád, ale záleží na tom, co mi řekne dále. Snad dobré zprávy.

„Je v pořádku? Stalo se jí něco?“ zeptal jsem se Diega vystrašeně. Pokud jde o Bellu, jsem schopný se potopit až na samé dno, jen aby byla v pořádku a v bezpečí. Prosím, ať je v pořádku, prosím!

„Měli jsme spolu nedaleko odsud úkol. Měli jsme zlikvidovat pár novorozených, kteří se neuměli ovládat. Isabella vás chtěla jít po tom navštívit, ale… “ začal Diego, ale zarazil se. V hlavě se mi začalo rojit mnoho scénářů, co asi řekne dál.

„Jeden z novorozených na ni skočil zezadu a prokousl jí hrdlo. Toho novorozeného jsem zničil, ale ji jsem nestihl zachránit. Je mi to líto,“ řekl tragicky a sklonil hlavu. Ne! To nemůže být pravda!

„Ne!“ zařval jsem bolestně z plných plic a sesunul se na zem na kolena jako bezmocný otrok. Začal jsem vzlykat bez slz. Ne, to nejde, moje Bella, ne! Moje malá Bellinka, to není možné, to není možné! To nejde!

„Je mi to líto. Byla to moje vina. Kdybych byl pozornější, mohla žít,“ řekl Diego smutně. Já chtěl zemřít, vidět Bellu, ale copak bych mohl, když mám tady Alici?

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 13. kapitola: