Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 12. kapitola

15.11.2015 (21:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2635×

12. kapitola

Probudila jsem se v autě na zadním sedadle. Vedle mě seděl táta a ve předu seděl Alec a za volantem Felix. Auto bylo, podle mých znalostí, značky Mercedes. Ten měl vždycky Carlisle a mě strašně bavilo ho zkoumat, s tím mi pomáhala Rose.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se rozespale a snažila se zaostřit. Šlo to těžce, ale pak jsem už viděla dobře. Všude byly louky, velmi málo stromů a svítilo slunce. Z venku jsem cítila vysokou teplotu.

„V Itálii. Za chvíli budeme ve Volteře,“ odpověděl mi Felix. Přitiskla jsem se k tátovi. Objal mě kolem ramen a políbil mě do vlasů. Cítila jsem se bezmocně. Jsem jen poloupír, nemůžu se postavit Volturiovým.

„To bude dobrý,“ zašeptal mi do ouška tak, abych to slyšela jenom já. Tak moc jsem mu chtěla věřit, ale nešlo to. Vzpomínala jsem, co všechno mi o nich řekl Carlisle. Popsal je jako monstra bez soucitu. To se brzy dozvím.

Během chvíle jsme zastavili před hradem ve Volteře, alias moje popraviště. Alec mi otevřel dveře, tak jsem vystoupila a táta se mnou. Jane šla první, vedle ní Alec, za ní já s tátou a jako poslední Felix s Demetrim. Zastavili jsme se v něčem jako recepce.

„Buongiorno, Jane,“ řekla paní za stolem plynulou italštinou. Stoprocentně byla člověk a vypadala mile. Co dělá člověk mezi upíry? Ale chvíli jsem váhala, zda je to paní, protože jí mohlo být tak dvacet až dvacet pět.

„Gianno, jdi oznámit pánovi, že pro něj máme překvapení,“ řekla Jane. Gianna se uklonila a šla pryč. Začala jsem cítit obrovský strach. Za pár minut budu stát tváří v tvář vládcům upířího světa. Za chvíli se vrátila.

„Aro vás očekává,“ řekla lámanou angličtinou a s poklonou si sedla zpátky za stůl. Jane vyšla první a ostatní až za námi. Asi se báli, že bychom jim utekli. Strachem mi nohy zdřevěněly, takže mi musel táta pomoct.

Vstoupili jsme mohutnými dveřmi do kulaté místnosti. Byla plná světla, ale to nebylo všechno. Byla také plná upírů. Na vyvýšeném pódiu seděli tři muži na třech trůnech. Jakmile nás spatřili, muž na prostředním trůně se usmál. Bez pochyby Aro.

„Jane, koho pak nám to vedeš?“ zeptal se jí zvědavě takovým dětským hlasem. Jane se před ním uklonila a Alec, Demetri i Felix udělali bez váhání totéž. Já se k tomu jaksi neměla a táta taky moc ne.

„Můj pane, vraceli jsme se zrovna z mise, když jsme na ně narazili,“ řekla a ukázala na nás. Aro vstal z trůnu a natáhl k ní ruku. Jane mu podala svou a bez pochyby mu přehrávala, co se všechno odehrálo.

Arovy výrazy se měnily jako na běžícím pásu. Zvědavost, nevěřícnost, překvapení a nakonec tam zůstala zvědavost. To není dobrý. Hádám, že mě pobídne, abych mu i já ukázala své myšlenky.

„Úžasné,“ vydechl a pustil Janinu ruku. Otočil se na nás. Měla jsem strach. Obrovský, to nemůžu, a ani nechci, popírat. Ale to, čeho jsem se bála nejvíce, bylo ublížení tátovi. Bála jsem se, že mu ublíží. O sebe jsem strach neměla.

„Jsi velice zajímavá, má drahá. Prokážeš mi tu čest?“ zeptal se mě a natáhl ke mně ruku. No, neříkala jsem to? Nejdříve jsem trochu váhala, ale nakonec jsem mu ji podala, stejně nic neuvidí.

Chytil moji ruku a začal se soustředit. Cítila jsem jeho účinek na můj štít, ale byl velice slabý. Jako kdybych se píchla o jehlu, nebo možná ještě o něco menšího. Byl to opravdu velmi slabý tlak.

„Zajímavé, nic nevidím,“ vydechl fascinovaně a pustil mou ruku. Ustoupila jsem od něj a postavila se po boku otci. Otočil se na mého otce. Kývl směrem ke strážím a všechno se velmi rychle dalo do pohybu.

Felix se objevil za mnou, uvěznil mě ve svém silném medvědím sevření a odnesl mě trochu stranou. Další upír, asi podobné postavy jako Felix, chytil zezadu pod krkem mého otce. Zkus mu zkřivit vlásek a už nic jiného neuděláš!

„Ty jsi odsouzen k smrti. Abrahame, konej svou povinnost,“ řekl tomu, co držel mého otce. Začala jsem pěnit. Jen přes mou mrtvolu! Mému otci nikdo ubližovat nebude! Probudila se ve mně taková zuřivost a chuť zabít, že i táta musel zešílet z té intenzity. Viděla jsem rudě.

Odhodila jsem Felixe svým štítem ode mě co nejdál, toho Abrahama jsem zničila svým druhým darem a postavila se před otce v obraném postavení, připravená ho bránit vlastním tělem. Dala jsem okolo nás fyzický štít, aby se k nám nemohli přiblížit.

„Kdo se dotkne mého otce, je synem smrti,“ zavrčela jsem zlostně a podrážděně. Aro se zatvářil překvapeně a zároveň vystrašeně. Můj výraz asi nebyl moc přátelský, ale to mi bylo jedno. Teď je nejdůležitější udržet tátu na živu.

„Jane,“ řekl Aro nijak vzrušeně. Jane se na mě zaměřila, ale zase jsem nic necítila. Měla už konečně něco udělat?! Já tady nejsem pro srandu králíkům! Tady jde o život! Aro byl velmi překvapený a s ním i ostatní.

„Alecu.“ Alec se začal taky soustředit. Cítila jsem jeho moc. Byl daleko silnější než Jane, ale i tak mi nic neudělal. Pořád to na můj štít nestačilo. Bylo to dokonce i silnější než Arův tlak, ale nic velkého jsem necítila. Ale takhle nemůžu vydržet věčně. Jsem jen poloviční upír.

„Aro, mám pro tebe nabídku!“ zařvala jsem doufajíc, že můj plán vyjde. Aro Aleca zadržel zvednutou rukou a podíval se na mě zvědavě. To jsem asi říkat neměla, ale pokud tím zachráním otce, tak budiž. Ať se stane, co se má stát.

„Nabídku?“ zeptal se mě zaujatě. Nevím, co si myslel, ale nic dobrého to asi nebylo podle jeho výrazu.

„Poslouchám,“ povzbudil mě, sedl si do svého trůnu a hlavu si podepřel rukou, jejímž loktem se opíral o opěradlo na ruce. Ježiši! Takhle jsem seděla já, když mi bylo pět lidských let a jemu je kolik? Tisíc?

„Můžeme to probrat někde o samotě?“ zeptala jsem se ho váhavě. Nerada mám na něco důležitého svědky. Nechci, aby to slyšel můj otec. Ten by mi to hned zatrhl, ale nemá právo mi kecat do života a ani do jeho prožití.

„Samozřejmě. Následuj mě,“ vyzval mě a šel někam za trůny. S velkou nelibostí a nechutí jsem ho následovala a všechny, které jsem minula, jsem si přeměřila pohledem. Prošli jsme dveřmi a objevili se v dlouhé chodbě.

Pohled Jaspera:

Když Bella odešla s Arem někam za trůny, mohl jsem se z netrpělivosti zbláznit. Jde, aby se upír zbláznil? Asi budu výjimka. Opřel jsem se o Bellin štít a čekal. Všichni kolem mě taky netrpělivě čekali. Že by se taky zbláznili?

Po nějaké době se otevřely dveře a dovnitř vstoupil vysmátý Aro a za ním Bella bez výrazu. Štít mi bránil cítit její emoce, zato Arovy byly přímo radostné. Jako by se mu splnil sen, nebo co. Jinak si tu jeho radost neumím vysvětlit.

Aro si sedl na svůj trůn a mávl rukou na Demetriho. Ten před něj poklekl a čekal, co řekne. Já ostatně čekal taky, protože tady šlo o život mojí dcery a můj. Můj mi byl ukradený, ale ten Bellin ne.

„Demetri, vyprovoď je k bráně,“ řekl Aro a já na něj zůstal zírat s otevřenou pusou. On nás propouští? Měl jsem chuť skákat do stropu a tančit vítězný taneček. On nás pouští! Nešlo mi to do hlavy. Měl jsem takovou radost, i když se mi to nezdálo. Vládla tu divná atmosféra.

Demetri vyšel ze dveří a já s Bellou za ním. Bella byla jako bez života. Co s ním vyjednala? Dumal jsem nad tím, že jsem si ani nevšiml, že stojíme na nádvoří před černým autem s kouřovými skly. Za volantem seděl nějaký upír.

„Dovezou tě bezpečně na letiště. Letenku už máš zamluvenou na let do Ottawy na jméno Cullen,“ řekla Bella. Ztuhl jsem. Co to řekla? Tě? Odmítal jsem si připustit, že by tady měla zůstat.

„Tě? Snad nás,“ ptal jsem se jí nechápavě. Zakroutila hlavou. To snad nemyslí vážně! Já ji tady nenechám, ani kdyby tanky padaly, ani kdyby se Země začala točit pozpátku a stala se středem vesmíru místo Slunce.

„Ne. Jen tebe,“ zašeptala slabým hláskem, ale já ji velice dobře slyšel. To nemůže, nesmí, myslet vážně! Já bez ní nikam neodjedu. Já si prostě nedokážu představit, že by měla zůstat tady.

„Ale co ty?“ ptal jsem se jí vystrašeně.

„Já zůstávám tady.“

„To nedovolím!“ vyhrkl jsem rychle, aniž bych přemýšlel, ale vlastně jsem i přemýšlel. Copak bych mohl nechat na tomto místě svou jedinou dceru? Bytost, pro kterou jsem posledních sedmdesát let žil?

„Nebudu přihlížet, jak tě zabijí. Ne, když tomu můžu zabránit,“ řekla s uslzenýma očima. Stál jsem jako opařený bez jediného schopného pohybu. Na mysl mi vyplynula poslední Renéeina slova:

Jednoho dne ti zachrání život.

Ona to věděla? Věděla, že nás Volturiovi zajmou? Jak to mohla vědět? Věděla i o tom, co se stane pak? Proč mi o tom neřekla? Mohla mě aspoň připravit nebo varovat. Pak by se nic z toho nestalo a dál bychom si žili šťastně.

„Já tě tady nenechám,“ řekl jsem smutným hlasem zoufale. Copak mohu svoji jedinou dceru nechat na místě, jako je Volterra? Jasně že ne. Podívala se mi zpříma do očí. Viděl jsem v nich bolest.

„Musíš. Nabídla jsem se Arovi výměnou za tvou svobodu,“ řekla a utřela si slzy, které jí tekly proudem po tvářích. Ona se za mě obětovala. Zřekla se svého života a svobody pro záchranu toho mého. Byl jsem tak dojat, ale nechtěl jsem si pravdu připustit. Nejde to.

„Bello…“ chtěl jsem protestovat, ale zastavila mě dřív, než jsem stačil pokračovat. Tak jsem zase sklapl. Je zajímavé, jak stačí tak málo, aby si člověk zpackal celý život. Stačí pár slov a je konec.

„Ne, tati. Tohle je můj život. Já rozhodnu, jak a kde ho budu žít. Rozhodla jsem se pro Volterru. Mé rozhodnutí už nezměníš a musíš ho přijmout,“ řekla. Objal jsem ji a pevně ji sevřel. Taky mě objala, a též silně.

„Jen mi něco slib,“ zašeptala. Pro ni bych i zemřel. Stačilo by, kdyby byla v ohrožení, stejně jako se obětovala ona pro mě teď. Když zemřela Renée, přisahal jsem, že budu Bellu chránit, i kdyby mě to stálo život, a teď jsem svou přísahu porušil.

„Cokoli chceš,“ zašeptal jsem a v očích cítil slzy, které nikdy nebudu moci prolít. Co bych teď dal za to, kdybych mohl brečet a aspoň nějak si ulevit od té bolesti, kterou jsem cítil. Proč je svět tak nespravedlivý?

„Slib mi, že nikdo z rodiny nepřijede do Volterry, aby mě přivedl zpátky. Slib mi to, tati,“ naléhala. To má po Renée, vždycky si dokázala vydupat svou. Jak tohle po mně může chtít?! Zbláznila se? Ale budiž.

„Slibuji.“ A ještě pevněji jsem ji stiskl. Moje malá holčička. Moje holčička bude tady, ve Volteře, ve městě upírů a bůhví, co bude muset dělat. Bude muset zabíjet lidi? Nebo likvidovat ostatní upíry?

„Tati, abyste měli aspoň nějakou jistotu, že jsem stále naživu, nechám na tobě psychický štít. Když ti nebude moct Edward číst myšlenky a Alice neuvidí tvou budoucnost, jsem stále naživu. Pokud ti Edward přečte myšlenky a Alice uvidí tvou budoucnost, již nejsem mezi živými,“ řekla.

Při té představě jsem se musel zatřást. Nedokážu si představit, že by nebyla. Ona nezemře, nemůže zemřít, nesmí zemřít. Pomalu jsem uvolnil své sevření, ale stále ji pevně držel a vzlykal. Stále jsem si to odmítal připustit.

„Tati, uděláš pro mě ještě jednu maličkost?“ zeptala se mě nejistě. Přikývl jsem. Sáhla do kalhot a vyndala nějakou malou krabičku zabalenou v lesklém balicím papíru. Nechápal jsem to, tak jsem čekal.

„Jestli mi Edward bude ještě někdy věrný, předej mu tohle a prosím, neotvírej to. To je to poslední, co od tebe žádám,“ zašeptala a zase jí začaly téct slzy. Krabičku jsem od ní vzal a strčil ji do kapsy.

„Sbohem, tati,“ řekla s uslzenýma očima a ustoupila o krok dozadu. Smutně jsem se na ni podíval a nasedl do auta. Řidič nastartoval auto a vyjel. Podíval jsem se zadním okénkem a viděl Bellu, jak mi mává a brečí. Taky jsem jí mával do doby, než mi zmizela z dohledu.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 12. kapitola: