Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 33. kapitola

27.07.2011 (20:30) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3532×

1. 33. KAPITOLA

Bella

„Bells?“ ozvalo se kousek od mé hlavy Edwardův hlas. Otevřela jsem oči a viděla jeho zlaté oči, které mi pátravě zkoumaly obličej.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě a jeho rty se roztáhly do nádherného úsměvu, až se mé srdce zadrhlo.

„Dobře.“

„Opravdu se cítíš dobře?“ zeptal se mě a stále mě lustroval tím svým zlatavým pohledem.

„Ano, opravdu.“

„To jsem rád. Mluvil jsem s Carlislem a říkal, že ještě během dneška tě propustí do domácího ošetřování, protože nemáš žádné zranění, které by tě nějak ohrožovalo na životě, a hlavně by to bylo lepší vzhledem k tomu, že tvé těhotenství není zcela běžné,“ řekl mi, a přestože jsem měla být asi ráda, že mě pustí, ale...

„Hm, to je dobře, budu muset zavolat Charliemu, aby pro mě přijel,“ řekla jsem mu a jeho úsměv zmizel z tváře.

„Bello, víš já myslel, že bych tě mohl odvézt domů, ale jestli nechceš, tak...“

„Jestli by ti to nevadilo, tak bych byla ráda, ale i tak budu muset zavolat Charliemu, aby věděl, že za mnou dnes nemusí chodit, že tedy přijedu domů,“ odpověděla jsem a koutky úst se mi zvedly v mírném úsměvu.

„Já, hmmm, přemýšlel jsem a nejlepší by bylo, kdybys bydlela u nás, protože tak by tě mohl Carlisle zkontrolovat, když by se vyskytly nějaké problémy, a hlavně bys měla veškerou lékařskou péči, kterou teď budeš určitě potřebovat čtyřiadvacet hodin denně. Bylo by to tak nejlepší, Bello, ale jestli nechceš, pochopím to a pokusím se to zařídit nějak jinak,“ řekl mi a v jeho tváři bylo vidět napětí. Přemýšlela jsem, co mu na to odpovědět. Jedna moje část chtěla, ale ta druhá se bránila, protože potřebovala vědět, že mi tuto možnost nenavrhl jen z toho důvodu, aby mi byla poskytnuta ta nejlepší a okamžitá lékařská péče. Nevím proč, ale chtěla jsem slyšet z jeho úst, že mi to nabízí i z toho prostého důvodu a tím je láska.

Musela jsem se usmát té zbloudilé myšlence, ale to byl ten důvod, proč bych s ním chtěla být. Prostě jsem v tento moment potřebovala slyšet, že jsem pro něj víc než jen dočasným inkubátorem pro děti, které teď nosím pod svým srdcem.

„Edwarde, ale já nechci, abych se k vám nastěhovala jen kvůli tomu, že se cítíš za mě odpovědný…“

„Bello, ale to není proto, já bych byl moc rád, kdybych mohl být u toho, jak se naše děti v tobě vyvíjí, a hlavně i proto, že tě miluju,“ řekl a moje srdce začalo sprintem utíkat kupředu. A ty zrádné hormony se postaraly o to, že mé oči se leskly.

„Opravdu?“ zeptala jsem se šeptem.

„Ano, opravdu tě miluju a vím, že teď sice není zrovna ta vhodná doba, že bych svou otázku měl položit později. Na nějakém pěkném místě a s prstenem, ale chci, abys mi uvěřila, že tě miluju z celého srdce, a proto se tě ptám. Isabello Marie Swan prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“ zeptal se mě, když poklekl před mou postelí.

Jestli mé srdce sprintem uhánělo kupředu, tak teď... teď mě nenapadá nic, k čemu bych to mohla přirovnat... snad k nadsvětelné rychlosti? S vytřeštěnými očima jsem se na něj dívala a stále si v hlavě přehrávala jeho otázku. Nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že to vyslovil.

„Bello?“ promluvil na mě.

„Ano,“ vyhrkla jsem.

„Ano? To jako ano, že mě vnímáš, anebo ano jako odpověď na mou otázku?“ zeptal se mě a to napětí, které ovládlo celé jeho tělo, bylo hmatatelné.

„Ano, prostě ano!!!“ vykřikla jsem a doslova jsem mu spadla do náruče, protože stále ještě klečel před mou postelí a čekal, až se vyjádřím.

„Takže si mě vezmeš?“ zeptal se mě zjihlým hlasem.

„Ano,“ odpověděla jsem mu a ty zrádné slzy opustily mé oči a pomalu mi začaly stékat po tvářích. Jednou ruku mě svíral v pase a tiskl na své tělo a tu druhou pozvedl k mému obličeji, dlaní ji přiložil k mé tváři a palcem setřel slzy.

„Miluju tě,“ zašeptal a jeho dech mě pohladil po rtech. Nedýchala jsem a mé srdce muselo být slyšet až na druhé straně zeměkoule. Jeho rty se pomalu přibližovaly k těm mým a já očekávala na ten slastný okamžik, kdy je konečně ucítím na svých.

„Taky tě miluji,“ odpověděla jsem mu a naše rty se lehce o sebe otřely. Už jen ten pouhý lehký dotek dokázal v mém nitru rozžehnout ten plamen, který okamžitě začal stravovat mé nitro. Naše rty se hladově přisály na sebe navzájem a jaly se prozkoumávat zákoutí rtů toho druhého. Ani nevím jak a mé prsty se už zamotaly do jeho bronzových vlasů a tělem jsem se na něj tiskla, co nejvíce to šlo.

„Bello?“ ozval se Jasperův hlas a Edwardovy rty už neokupovaly ty mé. Otevřela jsem oči. Edward mě svými pažemi posadil na postel a postavil se vedle mě.

„Jaspere, jestli jsi přišel jen proto, aby ses to snažil Belle nějak rozmluvit, tak můžeš zase odejít,“ řekl mu Edward zhrublým hlasem a celé to bylo lehce přibarvené vrčením.

„To je v pořádku, Edwarde, nech Jaspera říct, co mi chce,“ řekla jsem a doufala, že se mu to celé rozleželo v hlavě. „Mohl bys nás, prosím, nechat chvíli o samotě?“ zeptala jsem se Edwarda a přitom jsem mu stiskla dlaň, kterou měl položenou na mém koleni.

„Bello, nemyslím si, že je to ten nejlepší nápad.“

„Bude to tak lepší, když si s ním budu moci promluvit o samotě, protože jinak si budete neustále vjíždět do vlasů, prosím.“

„Tak dobře, ale budu hned na chodbě za dveřmi, takže kdyby něco jsem hned u tebe,“ řekl mi s povzdechem a políbil na čelo.

„Jaspere, pamatuj si, že se nesmí nijak rozrušovat... určitě chápeš, co tím chci říct,“ řekl Jasperovi, když se postavil naproti němu. Jasper mu musel nejspíš něco říct myšlenkami, protože Edward přikývl a odcházel z pokoje, ale na prahu se zastavil, otočil se a věnoval mi poslední úsměv, než vyšel ze dveří na chodbu.

Jasper

Edward odešel a Bella neřekla ještě ani slovo. Moc dobře jsem na ní poznal, že stejně jako já volí ta správná slova. Tomuhle rozhovoru jsem neměl žádnou šanci se vyhnout, i když bych toho černého Petra, co se usadil v mém srdci nejraději předal někomu jinému, ale to nebylo možné.

„Bello, musíš mě chápat. To není tím, že bych ti to nepřál a ty to víš. Mám o tebe strach. Bojím se, že to tvé tělo nezvládne, i přestože vím, že se tvé tělo postupně mění a bude stále měnit, ale ten strach je hluboko ve mně zakořeněný. A není to jen strach z těhotenství, ale také z té tvé proměny. Moc dobře vím, že sis to nikdy nepřála… a teď?“ řekl jsem, když jsem přistoupil k její posteli.

„Jaspere, ale teď je naprosto jiná situace, než jaká byla, když ses mě ptal na to, jestli bych chtěla někdy být upírem. Vím, že tebe nemohu obelhat, a proto moc dobře víš, že i já mám svým způsobem strach. Ano, bojím se, jestli to celé zvládnu. Bojím se toho, že netuším, jak dál bude toho těhotenství probíhat. Bojím se, že nebudu dobrou mámou, ale prostě tohle vše je potřeba hodit za hlavu a myslet jen na to pozitivní. Pamatuješ? Teď opakuji tvoje slova. Jak jsi to říkal?... Nemysli na to, co bylo či jaké to bylo, protože minulost nezměníš. Jen to hezké si nech v srdci a z toho špatného si vezmi ponaučení, ale nikdy se nepoddávej tomu pocitu beznaděje. Snaž se ve všem hledat to pozitivní, i když je to někdy hodně těžký a někdy máš chuť se vším skoncovat, ale to nesmíš. Musíš věřit a myslet na budoucnost, protože tu změnit můžeš,“ odpověděla mi a mě se přesně vybavil náš hovor, kdy jsem jí tohle řekl.

„Bells, uvědomuješ si, že se z tebe stane to samé, co já? Že budeš už neustále toužit po krvi a že tě někdy ta touha natolik oslepí, že nebudeš moct normálně uvažovat. A jediné, co tě v těchto chvílích bude zajímat, bude jen to, jak tu touhu ukojit. Už napořád budeš otrokem své žízně. Nebude existovat minuta či vteřina, kdy by ses mohla svobodně nadechnout a přitom nepocítila ty plameny, které ti stravují hrdlo. Uvědomuješ si to?“ zeptal jsem se jí a doufal, že pochopí, že tohle není to pravé pro ni, že tohle si nepřeje ani za tu cenu, že z ní bude matka.

„Uvědomuji, ale také doufám, že se naučím ovládat svou žízeň tak jako ty a ostatní. A ani tohle pro mě není žádný pádný argument, abych dokázala ty dva malé drobečky, co uvnitř mě rostou, dát pryč. Neexistuje nic, co by mě donutilo se jich vzdát!“

„Bello, prosím zamysli se trochu nad tím. Nic víc po tobě nechci. Jen chci, aby ses na to podíval s odstupem.“

„Jaspere, já se nad tím nemusím nijak zamýšlet, protože moje odpověď bude pořád stejná. Nikdy se jich nevzdám. Přišla jsem o Lily, ale o ně se připravit nenechám, a je mi líto, že to cítíš jinak než já. Myslela jsem, že bys mě mohl pochopit a snad i podpořit. Doufala jsem, že mi s tím pomůžeš... že mi pomůžeš vyrovnat se s tím strachem, co uvnitř mám, že nedokážu být dobrou matkou. Se strachem z toho, co se postupně ze mě stává...“ říkala mi takovým tónem hlasu, až mi to trhalo srdce.

„Bells, ty víš, že jsem tu pro tebe a že udělám cokoliv, co by ti pomohlo. A jediný, co jsem chtěl, je to, aby sis mohla být stoprocentně jistá a nikdy nelitovala.“

„Jaspere, čeho bych měla litovat? Že budu moci žít po boku muže, kterého miluji, a že bude mít spolu dvě děti?“

„Bells, ty víš, jak to myslím. Chci jen, aby sis pořádně rozmyslela, jestli ta cena za to není pro tebe příliš vysoká.“

„Ano, vím, jak jsi to myslel. Ale já opravdu nemám, co si rozmýšlet, protože jsem si tím jistá. Tak jistá jako nikdy,“ řekla mi jistým hlasem.

„Bells, já...“ začal jsem, ale nedořekl jsem svou myšlenku, protože její ruka najednou vystřelila k jejímu břichu a její oči se rozšířily překvapení, když shlédla na svou dlaň položenou na břichu.

„Bells, co se stalo? Co je?“ zeptal jsem se jí a pozoroval její tvář. Zvedla svůj pohled ke mně a zamrkala řasami. Dveře pokoje se rozlétly a dovnitř vpadl Edward. Ještě se ani nestačily zavřít dveře a už stál na druhé straně postele.

Bella

S rukama položenýma na břiše a zatajeným dechem jsem čekala. Někde v pozadí své mysli jsem si uvědomovala, že Edward s Jasperem stojí u mé postele jako dvě kamenné sochy a neustále se mě vyptávají, co se děje. A pak jsem to ucítila zase. Opět jsem ucítila ten pohyb uvnitř mého těla, který mi jasně dával najevo, že ty dva malé zázraky jsou tu se mnou. Cítit jejich pohyby bylo něco tak neskutečně nádherného, byl to pocit k nezaplacení. Právě teď jsem se vznášela na své obláčku a létala někde hodně vysoko.

Do této chvíle jsem si mohla namlouvat, že mé těhotenství je jen výplodem mé bujné fantazie, ale teď... teprve teď jsem si konečně mohla být jistá, že je to skutečnost. Nádherná skutečnost, která mi otevírá dveře od té nádherné budoucnosti, co mě čeká.

„Hýbou se,“ zašeptala jsem a zvedla svůj pohled k Edwardovi. Uchopila jsem jeho dlaň do své a přiložila si ji na břicho. A přesně v tom místě, kde spočívala jeho dlaň, jsem ucítila, že jedno z nich koplo. Jeho výraz okamžitě zjihl a dokonce bych řekla, že kdyby mohl brečet, tak teď by brečel.

„Můžu?“ zeptal se Jasper a zaregistrovala jsem Jasperovu dlaň, která se váhavě vznášela nad mým břichem. Hned jsem ji uchopila a položila hned vedle Edwardovy. Všichni tři jsme s napětí vyčkávali, kdy ty moje malé zázraky dají o sobě opět vědět.

„No, tak zlatíčka moje, ukažte strejdovi Jasperovi, že jste tu s námi,“ promluvila jsem k nim, když se už delší dobu nic nestalo a my stále čekali. A oni se opravdu zase pohnuli.

„Hýbou se,“ zašeptal zjihlým hlasem Jasper.

„Ano,“ odpověděla jsem mu a usmála se na něj. A právě v tuto chvíli jsem poznala, že mám vyhráno. Že jsem pro své dvě děti získala dalšího ochránce.

„Bells, já...“

„Ne, nemusíš nic říkat Jaspere,“ přerušila jsem ho. A dál jsme si vychutnávaly tu chvíli, kdy jsme s napětím očekávali další pohyb. Pohledem jsem těkala z Edwardova obličeje na Jasperův a na naše tři dlaně. Edward stále nic neříkal a ani nic nemusel, jeho úsměv a oči mi říkaly vše. Tuto naši idylku přerušil až mobil, který se rozezněl v Jasperově kapse. S volnou rukou začal dolovat mobil z kapsy.

Podíval se na displej a už si ho přikládal k uchu.

***

Už je to delší doba, co Jasper odešel, protože mu volala Alice, která jako správný shopaholik šílela, že to všechno nemůže stihnout připravit a že musí okamžitě na nákupy, aby mohla nakoupit vše, co budu jistě v několika nadcházejících dnech určitě potřebovat. Moc dobře jsem si dovedla představit, že toho nakoupí víc, než bude vůbec zapotřebí. A Jasper, kterému se očividně nechtělo, přesto souhlasil, že jí s tím vším pomůže. Edward stále stál vedle mé postele s jednou dlaní přitisknutou na mé bříško a jako já očekával další pohyb, ale ty nepřicházely. Ani jeden z nás nemluvil, slova v tuto chvíli nebyla potřeba. Všechno, jsme si dokázali sdělit, pomocí našich pohledů, které byli po celou dobu zaklesnutý do sebe.

***

„Nemáš ještě hlad?“ zeptal se mě Edward, když jsem do sebe natlačila i to poslední sousto z té ohromné porce steaku s brambory, co mi na přivítanou uvařila Sam s Esmé.

„Nemám. Už do sebe nedostanu ani kousek jídla,“ odpověděla jsem mu a odstrčila prázdný talíř kousek od sebe. Dlaněmi jsem se zapřela o desku stolu a chystala se vstát, ale než jsem to stihla, Edward odsunul mou židli od stolu a bral mě do náruče.

„Postav mě!“ okřikla jsem ho. Neodpověděl mi, jen zakroutil hlavou a usmál se na mě, ale ani jeho úsměv mě nemohl obměkčit.

„Edwarde, okamžitě mě postav!“ zavrčela jsem. Ne, že by se mi v jeho náruči nějak nelíbilo, ale štvalo mě, že od té doby, co mě pustili z nemocnice, jsem zatím nemohla udělat ani jediný krok na vlastních nohou.

„Ne, Bello, nepostavím. Kam tě mám odnést?“ zeptal se mě a zastavil se mezi dveřmi.

„Nikam. Postav mě! Vždyť jsem ještě neudělala ani jediný krok sama.“

„To nevadí a hlavně je to jistější. Co kdybys spadla?“

„Edwarde, ale to přece nejde, abys mě stále nosil. Já musím chodit sama. A neboj, i kdybych zakopla, či se mi podlomily nohy, nevěřím tomu, že bych spadla, když mám neustále tebe či někoho jiného na blízku,“ odfrkala jsem si podrážděně a trucovitě založila paže přes prsa.

„Kam tě tedy mám odnést?“ zeptal se mě opět. Neodpovídala jsem mu a ani se na něj nepodívala.

„Tak dobře, tak budeme tady stát, anebo bych tě mohl odnést do obýváku, aby sis mohla ještě, než zítra ráno odjedeme domů, užít Charlieho a Sam.“

„Ne! To raději do mého pokoje,“ vyhrkla jsem rychle, protože ty tři hodiny urputné péče, kterou mi věnoval Charlie a Sam, mi bohatě stačily.

„Tak tedy do tvého pokoje?“ optal se mě s vítězným úsměvem na tváři.

„Jo,“ zavrčela jsem poraženecky.

32. kapitola x 34. kapitola

Tak další kapitolka je za námi a já doufám, že se líbila. V nadcházející kapitolce se podíváme na to, jak dál probíhá Belly těhotenství a jak to celé zvláda. Objeví se i nějaká ta romantika.

Děkuji za komenty k předešlé kapitolce, protože každý mi udělal velikou radost.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 33. kapitola: