Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 15. kapitola

16.11.2010 (09:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2876×

15.KAPITOLA

Jasper

Stál jsem na útesu a pozoroval oceán, který tiše šuměl. Vzpomínal jsem a pořád dokola jsem si v hlavě opakoval všechna ta slova, která mi Alice řekla. Když najednou mi to všechno do sebe přesně začalo zapadat. Všechny mé myšlenky našly k sobě přesně pasující „ozubená kolečka“, která mi umožnila to vše pochopit.

Alice byla vůči mně upřímná, to jsem z ní cítil svým darem. Měl jsem si uvědomit už dřív, jak moc pro ni muselo být těžké, když měla vizi o tom, jak se s Bellou objímáme a říkáme „miluji tě“. Co jiného si mohla myslet než to, že jsme milenci? Alice žárlila. A ten kdo žárlí, miluje, protože kdyby nemiloval, ani by nežárlil, bylo by mu to jedno. Alice mi chtěla ukázat, jak moc zrada bolí a já nebyl jediný, kdo trpěl. Alice prožívala tu stejnou bolest jako já. Jsem jen obyčejný hlupák, když jsem nevěřil vlastnímu daru, který nelze oklamat. Nikdo nedokáže předstírat tak nesmírnou lásku, kterou jsem z ní cítil už od prvního momentu, kdy jsem ji spatřil. A v momentě, kdy měla první pochybnosti o mé nehynoucí lásce k ní. Měl jsem ji přesvědčit, že tomu tak není, že neexistuje jiná žena, které bych dal své srdce. Ano, několikrát jsem se snažil Alice přesvědčit, ale pak jsem místo toho raději utíkal na dlouhé hodiny pryč, jelikož jsem se cítil uražený a dotčený, že mi nevěří. Měl jsem být vytrvalejší. Zasloužil jsem si svou bolest, ale ona si to nezasloužila. Trpěla kvůli mojí hlouposti… kvůli mé ješitnosti.

Poté, co jsem konečně vybředl z mé slepoty a já konečně prozřel, jsem neměl už stání, neexistovalo nic, co by mě dokázalo zadržet na místě. Mé nohy se samovolně rozpohybovaly. Unášely mě k osobě, u které jsem zanechal své srdce. Proběhnul jsem domem a zastavil se až mezi dveřmi. Ležela na posteli. Věděla, že se vrátím. Čekala tu jen a jen na mě. O zlomek vteřiny později jsem svíral její nádherné tělo ve své náruči. A mé srdce už nebylo zaplňováno prázdnotou a bolestí, ale láskou, která se nedá ani slovy popsat. Nemluvili jsme, tiše jsme se dívali tomu druhému do očí, protože oči jsou bránou duše, dá se z nich vyčíst mnohem víc, než bychom mohli vyslovit. Neexistují slova, která by dokázala přesně vystihnout naši lásku.

Stačil jen letmý dotek jejích rtů a já si uvědomil, jak moc jsem po tomto okamžiku toužil. Toužil jsem hledět do jejích očí, ze kterých jsem četl jako z knihy… líbat její rty… svírat její tělo a laskat ho. Už jsem to nebyl já, kdo mě ovládal, ale má touha, kterou ve mně vyvolala.

Bella

Už uběhnul týden od mého probuzení a mého boje s mou myslí, kterou svádím den co den. Sice už jsem ho několikrát projela na plné čáře, ale v životě nezáleží na tom, kdo vyhrál nebo prohrál nějakou bezvýznamnou válku, ale kdo vyhraje tu poslední rozhodující bitvu. A tím, kdo vyhraje, budu já. Carlisle mi stále říká, že nesmím na to tlačit, že mám odpočívat, a že jednou si určitě na vše vzpomenu. Ale kdy? Kdy nastane ten slastný okamžik a já konečně vybřednu z té tmavé propasti, jež halí mou mysl. Kdy? Snad za hodinu? Zítra? Pozítří? Týden či dva? Nebo nikdy?

Jasper s Tiff mi sice řekli, co se zhruba za ty tři měsíce dělo, ale byla to jen kostra toho časového úseku. Jen hrubá kostra, která postrádala všechny ty důležité kosti okolo, aby mohla být úplná. Neřekli mi vše. To podstatné mi zamlčeli. A pokaždé, když jsem se jich na to ptala. Dostalo se mi jediné odpovědi: „Dej tomu čas, Bello. Vzpomeneš si.“

Včera jsem měla šanci, to z Tiff dostat, ale to by se tu nesměl objevit Edward. Edward, jež se tu objeví vždy s Jasperem. Nikdy nic neříká, jen nepřítomně hledí z okna, anebo mě pozoruje. Vlastně bych se měla opravit. Do včerejška tu vystupoval jako němý pozorovatel. Ano, do včerejška, tedy do té doby, než jsem vpadnul a tím zabil mou šanci, jak se dozvědět, co mi tu tají.

„Bello, spíš?“ ptala se mě Tiff, jakmile vstoupila do pokoje, jelikož já jsem opět ležela a měla zavřené oči. Jaspera jsem sice nikdy neoklamala, ale u Charlieho to fungovalo dokonale. Jen díky tomu, že jsem předstírala spánek, jsem se vyhnula jejich přehnané péči.

„Ne, Tiff, nespím. Jen zkouším, jestli si něco nevybavím.“

„Dej tomu čas, Bello. Určitě si brzo vzpomeneš,“ řekla mi. Myslela jsem, že se snad už celá osypu, protože na tyhle věty jsem se stávala pomalu ale jistě alergická.

„Tiff, jestli mě tu chceš zase jen chlácholit, tak můžeš jít.“

„Ne, Bello, vlastně jsem přišla, abych se s tebou rozloučila.“

„Ty už letíš domů? Neříkala jsi náhodou, že tu ještě týden budeš?“

„Ano, já vím. Volal mi Matthew, potřebuje, abych se vrátila. Ale jestli chceš, zavolám mu a zůstanu.“

„Ne, Tiff, to je dobrý. Leť domů. Stejně mi nepomůžeš, i když bys mohla.“

„Bello, ráda bych ti to řekla. Věř mi, že jo, ale Carlisle říká, že bude lepší, když ti dáme čas a sama si na všechno vzpomeneš. A taky jsem slíbila Jasperovi a Edwardovi, že ti to nepovím. Kdyby to záleželo na mně, řekla bych ti to, ale nemohu.“

„Ano, vím. Všichni jste vůči mně tak neskonale laskaví a necháváte mě tápat a utápět se v té propasti. Ale víš, čemu nerozumím. Co s tím má společného Edward, když ho neznám. Neznám ho. Je pro mě jen neznámý člověk, který se tu každý den objeví. Nikdy nepromluví. Jen stojí a pozoruje. Dokážu pochopit, že jsi to slíbila Jasperovi, ale proč Edwardovi? Sakra proč i jemu?“ křičela jsem na ni.

Vůbec nic mi nedávalo smysl. Co s tím má společného zrovna on. Tichý pozorovatel, jak jsem ho nazvala, jehož přítomnost mě děsí, jelikož si uvědomuji nějakou sílu, která mě nutí se stále na něj dívat. Jako kdyby byl magnetem, který mě k sobě přitahuje. A to mě děsí. Děsí mě jeho přítomnost… jeho pohled, ve kterém je spousta bolesti a… nevím, co je tím dalším, jehož je pohled plný. Děsím se sama sebe. Na jednu stránku bych si ho přála obejmout a schovat se v jeho náruči, ale na tu druhou… Nevím, prostě nevím. Jsem z toho všeho hrozně zmatená. Ztrácím se ve své mysli a bloudím v ní jako loď uprostřed rozbouřeného moře. Hledám a vyhlížím maják, jež by mě navedl do klidného přístavu, ale ten je mi vzdálený. Na míle vzdálený.

„Neměla bych ti to říkat, ale…“ a v tom si tam vpadnul ON.

„Tiff, je nejvyšší čas. Tedy jestli chceš stihnout let?“ říkal jí a přitom na ni vrhnul káravý pohled.

„Ano, máš pravdu Edwarde, jen se rozloučím a jdu.“

„Bello, kdyby jsi cokoliv potřebovala, zavolej. Hned, jak to bude možné, opět přiletím. Ano? A netrap se a odpočívej. Pomůže ti to,“ říkala mi, zatímco mě objímala.

„Tiff, nechtěla jsi mi něco říct?“ zkusila jsem se zeptat, i když jsem věděla, že mi to určitě už nepoví, protože Edward tu byl celou dobu a měřil si ji přísným pohledem.

„Bello, promiň, ráda bych ti to řekla, ale nesmím.“

„To je dobrý, Tiff, chápu. Tedy nechápu, ale to je jedno. Běž, ať ti to neuletí. A nevíš, kde je Jasper?“

„Jasper za chvíli přijde, jen si potřeboval něco zařídit,“ odpověděl mi Edward. Ani nevím, proč, ale jeho podmanivý sametový hlas donutil mé tělo se otřást. Nevím, čím to bylo, ale před chvílí, když mluvil na Tiff, tak moje tělo nereagovalo, tak proč teď?

„Bello, opatruj se. A slib mi, že budeš o těch lázních uvažovat, určitě ti pomůžou,“ řekla mi Tiff, než se vytratila z místnosti.

Nevím, po kolikáté jsem si vybavovala tento rozhovor s Tiff, ale pořád mi to nedávalo žádný smysl. A Jasper? I když Edward říkal, že za mnou přijde, nepřišel. Jen mi zavolal, že nemůže přijít, jelikož musí na lov. Čím více jsem nad tím vším uvažovala, tím více jsem se v tom ztrácela. Nejenže jsem nerozuměla, proč Tiff kladla důraz na Edwardovo jméno a proč je Jasper posledních pár dní jiný. Změnil se. A to hodně. Je to pořád ta samá osoba, ten samý Jasper, kterého tak dobře znám, ale přesto tak jiný. Září. Doslova a do písmene září. Ale není to taková ta záře, jež způsobují sluneční paprsky, když se dotknou jeho pokožky, protože to září jen jeho povrch. Teď ta záře vychází z jeho nitra… jeho očí.

Z mých myšlenek mě vytrhl Charlie.

„Dobré ráno, holčičko. Jak jsi se vyspala? Jak se cítíš?“ ptal se mě hned mezi dveřmi.

„Dobré ráno, tati. Vyspala jsem se dobře. Je mi fajn.“

„Nebolí tě něco? Nemám zavolat Carlisleho, aby ti dal nějakou injekci?“ ptal se mě starostlivě Charlie.

„Ne, je mi fajn. Nic mě nebolí,“ odsekla jsem mu, protože na tyto stejné otázky odpovídám několikrát denně. A už mě to opravdu nebaví.

„Bello, Carlisle říkal, že jestli půjde vše dobře, tak už za týden by si mohla jet do těch lázní. Já bych tam byl s tebou.“

„Ano, Carlisle říkal,“ opět jsem mu odsekla a přitom protočila oči.

„Bello, proč jsi taková? Vím, že se trápíš, jelikož si nemůžeš vzpomenout, ale to se jistě čas spraví. Vše bude v pořádku. Uvidíš. Nesmíš na to spěchat. Dej tomu čas.“

„Dej tomu čas. To slyším stokrát denně. Nebylo by jednoduší, kdyby mi vše Jasepr řekl?“

„Carlisle říkal, že bude lepší, když si sama vzpomeneš,“ říkal a přitom mi upravoval deku a polštář.

„Dost! Tati, přestaň!“ křikla jsem na něj.

„S čím?“ ptal se nechápavě.

„Se vším. Přestaň mě pořád a neustále urovnávat deku s polštářem. Přestaň mě dusit.“

„Ale vždyť se tě nedotýkám, tak jak tě dusím?“ ptal se zmateně.

„Dusíš mě. Dusí mě nejen ta tvoje přehnaná péče. Já vím, jsem možná vůči tobě hnusná, ale je to tak. Nebaví mě pořád dokola odpovídat na to, jak se cítím… zda mě nic nebolí… a poslouchat, co Carlisle říkal. Nebaví! Slyšíš nebaví! Pořád dokola mi jen říkáte, ať tomu dám čas, ať odpočívám a spím, ale já nechci spát, nechci odpočívat. Chci konečně znát celou pravdu! Chci vědět, co mi tu Jasper tají. Chci si…“ u poslední věty se mi zlomil hlas a já se rozplakala. Cítila jsem, jak mě Charlie opatrně s ostychem objal. Bál se, jak budu reagovat.

„Tati, promiň. Já vím, že to myslíš se mnou dobře, a že máš o mě starost. Vím to, ale je toho na mě nějak moc. S každým dnem jsem mnohem víc zmatenější. Doslova se v té zmatenosti topí. Vím, že nejsem zrovna dvakrát příjemná. Mrzí mě to. A do těch lázní pojedu,“ řekla jsem mu mezitím, co moje slzy smáčely jeho košili a pevněji jsem se k němu přimknula.

„Holčičko, nezlobím se na tebe. Já tě chápu. Vše bude brzo v pořádku. Nemysli na to. Odpočívej. Musíš hodně odpočívat, to jediné teď potřebuješ,“ řekl mi a opatrně mě položil na postel. Zavřela jsem oči. Táta seděl vedle mě. Držel mě za ruku a hladil po vlasech tak, jako když jsem byla malá holka. Ani nevím, kdy jsem opět usnula.

Jasper

„Jaspere, nemyslím si, že je dobrý nápad, všechno Belle  říct. Musíš jí dát čas, aby si mohla sama vzpomenout,“ řekla mi Alice, když jsem si zase pohrával s myšlenkou, že bych Belle řekl všechno i to, co cítila k Edwardovi. Ničilo mě vidět její utrápený obličej.

„Ach, Alice, jak rád, bych jí to řekl. Je pro mě těžké vidět, jak moc se trápí, protože si nemůže na nic vzpomenout. Hlavně si připadám, jako kdybych ji podváděl a lhal. Vždycky jsme si s Bellou vše říkali na rovinu. A teď? Třeba kdybych to jen naznačil, tak by se jí, to vše samo vybavilo. Víš, ani nevím, co víc mě ničí. Jestli ten pocit zmatenosti a bezradnosti z Belly, anebo ta Edwardova bolest z toho, že z něho má Bella strach. Když jsem se Belly ptal, proč má z Edwarda strach. Neodpověděla. Proč?“

„Nesmíš jí to říct, protože tak bys v ní vyvolal ještě větší zmatek. Mělo by to zcela opačný účinek, než by sis přál. Musíš jí dát jen trochu času, aby si mohla zase vzpomenout.“

„Kdy? Ale kdy si vzpomene?“

„Nevím, opravdu ráda bych ti to řekla, ale nevím,“ zašeptala sklesle Alice.

„Jaspere!“ ozval se Edwardův hlas z obýváku. Povzdechl jsem si a pohladil Alice po tváři.

„Jdi. Já půjdu nakupovat a pak na tebe tady počkám,“ řekla mi Alice.

„Dobře. Uvidíme se později,“ řekl jsem Alice, ale ještě než jsem odešel, políbil jsem ji.

Edward na mě čekal v autě. Jakmile jsem dosedl na sedadlo spolujezdce, rychle vyrazil od domu směrem k nemocnici. Edward nemluvil, a ani já jsem neměl potřebu mluvit. Cítil jsem z něho dychtivost. A já si přál, aby si konečně Bella vzpomněla. Všechno by bylo mnohem jednoduší. Nemusel bych jí tajit Alice a myslím si, že by byla i ráda. Vždyť to byla Bella, kdo trval na to, abych si s Alice promluvil. A jen díky ní jsem Alice vyslechl. Kdyby Bella nespadla z těch schodů, mohla být i ona teď šťastná. A místo toho je jedině zmatená a zlobí se na mě, že jí tajím určité skutečnosti, které by zcela mohly převrátit její život naruby.

„Jsme tu,“ řekl mi Edward, když parkoval před nemocnicí.

Kráčeli jsme nemocniční chodbou k Belly pokoji, čím blíže jsme byli, tím více z Edwarda sálala dychtivost. Bylo to, jako kdyby byl malým dítětem, které se nemůže dočkat, jaké dárky se ukrývají pod vánočním stromečkem. Musel jsem se tomu pousmát. Aniž bych zaklepal, potichu jsem otevřel dveře od jejího pokoje. Charlie seděl na židli vedle její postele a držel ji za ruku. Bella spala.

„Ahoj, právě usnula,“ řekl Charlie, když se na nás otočil.

„Ahoj, Charlie, jak se cítí?“ ptal jsem se.

„Cítí se dobře, jen je z toho všeho už nějaká podrážděná, ale já se jí nedivím. Dobrá zpráva je to, že souhlasila s těmi lázněmi. Když jsi přišel, dojdu tedy se domluvit s Carlislem, kdy tam může nastoupit,“ řekl Charlie, pohladil ji po tváři a šel ke dveřím. Když jsem se s Charlie míjel u Bellinýho lůžka, poplácal mě po zádech. Jakmile za ním zaklaply dveře, Edward se přesunul na druhou stranu postele a opatrně se posadil na její kraj. Pozoroval Bellinu spící tvář a přitom se mu na tváři objevil úsměv. Jeho láska k Belle z něho vyzařovala na míle daleko. Viděl jsem jeho nutkání, jak moc se ji chtěl dotknout. Asi o půlhodiny později přišel Charlie, řekl, že když bude vše v pořádku, tak by mohla už za týden Bella nastoupit do lázní. Ještě se omluvil, jestli bych tu nemohl zůstat u Belly, že by si potřeboval něco zařídit.

Asi hodinu poté, co jsme s Edwardem přišli, se Bella začala probouzet. Poznal jsem to podle jejího tepu. Edward se jako vždy přesunul k oknu. Držel jsem ji za ruku a palcem jí kreslil kolečka na dlaň. Usmála se.

„Jaspere?“ řekla ještě se zavřenýma očima.

„Ano, jsem tu.“

„Jaký byl lov?“ zeptala se mě. Hned se mi vybavily všechny ty nádherné okamžiky lovu. Včera to bylo poprvé po těch dlouhých dvou letech, co jsme lovili s Alice společně. Vypadala jako vždy naprosto kouzelně.  Místo toho, abych sám lovil a utišil tak svou žízeň, nedalo mi to a musel jsem ji pozorovat. Pozoroval jsem ji se zatajeným dechem. Kochal jsem se pohledem nad její ladností a elegancí, se kterou se jen jedině ona dokáže pohybovat.

„Jaspere?“ uslyšel jsem Bellu, která mi mávala rukou před obličejem.

„Co?“

„Ptala jsem se jaký byl lov, ale neodpověděl si mi. Místo toho jsi se tu culil jako měsíček na hnůj. Takže podle tvého výrazu soudím, že to bylo super, nebo?“

„Jo, bylo to fajn.“

„Jaspere, můžu se na něco zeptat? Ale musíš mi odpovědět po pravdě.“

„Ptej se.“

„Co se s tebou poslední dobou děje?“ Doufal jsem, že tuhle otázku neuslyším. Bylo mi jasný, že jednou se zeptá, protože musela na mně poznat, jak jsem šťastný.

„Nic. Co by se mělo se mnou dít?“

„Nic? Jaspere, lžeš. Myslíš si, že jsem slepá? Já sice ztratila paměť a bouchla se do hlavy, ale oči mám v pořádku. Poslední týden jsi jiný,“ řekla mi a propalovala mě pohledem, jako kdyby mi chtěla nahlédnout až do duše.

„Nejsem jiný, to si asi jen něco namlouváš,“ řekl jsem a doufal, že to nebude chtít dál rozebírat.  Asi jsem měl být raději z ticha, anebo zvolit jinou odpověď. Protože jsem poznal, že ji má odpověď naštvala.

„Namlouvám? Jaspere, proč mi neřekneš pravdu? Ty si opravdu myslíš, že jsem slepá? Že přehlédnu, jak celý záříš? A to doslova a do písmene. Pořádně ani nevnímáš to, co ti povídám. A pokaždé, když jsi tu se mnou nervózně koukáš po hodinách, jako kdybys jsi chtěl být jinde a ne tady…“ Její řeč přerušil mobil, který se mi rozezvučel v kapse.

„Jaspere, musíš ji nějak uklidnit a přesvědčit, že si to opravdu namlouvá. Sice bude na tebe trošku naštvaná, ale jinak to bude horší. Věř mi,“ ozval se v telefonu Alicin hlas, který mi na tváři vykouzlil úsměv.

„Díky, Al...“ zarazil jsem, „já ti pak ještě zavolám,“ řekl jsem Alice. A doufal, že si toho Bella nevšimla. Neměl jsem odvahu se jí podívat do očí. Ale to její rozhořčení se nedalo nevnímat. Muselo jí to dojít. Není hloupá a až moc dobře si umí dát jedna a jedna dohromady. Už uběhla minuta od toho mého telefonu s Alice a Bella stále mlčela. Podíval jsem se na ni. Mezi obočím měla vrásku z toho, jak přemýšlela. Když…

„To byla Alice! Vy… ty…“ řekla a chytila se za pusu. Sakra, jak z toho ven.

„Ne, nebyla. To byla Esmé,“ odpověděl jsem jí a snažil se na ni působit i svým darem, aby mi uvěřila.

„Jaspere, lžeš! Tak proč jsi řekl Al a ne Esmé. Takže tohle mi celou tu dobu tajíš? Že jsi Alice odpustil? Tak proto jsi takový jiný…“ přerušila se. Její pohled byl takový skelný, vypadala jako Alice, když má nějakou vizi.

„Bello… Bello, slyšíš mě? Co se děje?“ ptal jsem se ji. Bella nevnímala, chytila se rukou za krk. A z očí se jí začaly řinout slzy. Potoky slz.

„Jak? Proč?“ upřela na mě svůj pohled.

„Co se stalo? Vzpomněla sis?“

„Ano, vzpomněla,“ odpověděla tvrdě.

„Ježiši, Bello, to je super. Jsem tak rád, že jsi si vzpomněla,“ řekl jsem jí a objal. Konečně si vzpomněla. Všimnul jsem si i Edwarda, který už nestál jako vždy u okna, ale posadil se na kraj postele a usmíval se.

„Jaspere, pusť mě. Nechci, aby jsi mě objímal,“ řekla mi bez jakékoliv emoce, a ani z ni žádná emoce nebyla cítit. Pustil jsem ji a zmateně se na ni podíval.

„Ano, je moc super, že jsem si vzpomněla, jak mě Alice škrtila. To je opravdu super,“ řekla ironicky.

„Ale…“ byl jsem z toho zmatený, jak to, že si vzpomněla jen na tuhle část.

„Jaspere, prosím jdi. Jdi pryč a už sem nechoď,“ řekla a setřela si slzy.

„Bello, ale jak to, že jsi si vzpomněla jen na tohle. Ty nevíš, jak to celé bylo. To ty jsi mě sama posílala za Alice, abych si s ní promluvil. Ten večer, než jsi spadla z těch schodů, jsme se kvůli tomu spolu pohádali…“

„Jaspere, zase lžeš. Můžeš mi říct jeden rozumný důvod, proč bych chtěla, abys sis s ní šel promluvit? Vím, jak moc ti ublížila. A potom, co mě chtěla zabít, tak tě za ní budu ještě posílat? To nezní moc logicky. Proto jsi včera za mnou ani dopoledne nepřišel. Byl jsi s ní? Pokaždé, když odsud odejdeš, tak jdeš za ní? Nemusíš mi odpovídat. Je mi to jasné. Jen nechápu, jak jsi jí to mohl odpustit. Vždycky jsi mi říkal, že to, co ti udělala, nejde odpustit, ale jak koukám, tak jsi to dokázal docela lehce. Měl bys jít za ní. Ale nejdřív bys jí měl nejspíš zavolat, abys nebyl zase překvapený, až vedle ní najdeš v posteli jiného chlapa,“ řekla ironicky. Její pohled byl tvrdý. Dělala, jako kdyby se jí to netýkalo.

„Bello, prosím, nech si to vysvětlit,“ prosil jsem ji a chtěl jsem ji chytnout za ruku, ale ucukla.

„Co mi chceš vysvětlit? Nejsi povinný se mi zpovídat. Nejsem tvoje žena. Jdi. A prosím, už jsem nechoď. Máš svůj život, tak si ho žij. A na mě zapomeň. Bude to tak lepší. Pro oba. Jednou to muselo přijít, i když jsem doufala, že ne. Nebudu ti kazit tvé štěstí, jdi a užívej si života společně s Alice.“

„Bello…“

„Jdi! Slyšíš, Jaspere! Jdi odsud! Vypadni už konečně! A jeho si vem sebou!“ křičela. Nechtěl jsem ji ještě víc rozrušovat, proto jsem se raději zvednul a udělal, co chtěla. Edward mě následoval.

Bella

Jakmile se za Jasperem zavřely dveře, přestala jsem se vzpírat slzám a dovolila jim samovolně stékat po tvářích. Nechápala jsem Jaspera. Vždycky mi říkal, že to, co mu Alice udělala je neodpustitelné. A teď? Jak mohl zapomenout na, co mu provedla. Jak jí mohl tak lehce odpustit a opět se vrhnout do té její nenasytné náruče, která mu způsobí jen další bolest?

Celou tu dobu, když jsem s ním mluvila, ovládala jsem se, aby nepoznal, jak moc mi tím ublížil. Bolelo mě, že jsem ho poslala pryč, ale je to tak lepší. Nedokázala bych jen se nečině dívat, jak se ničí. Neznám žádného muže, který by byl tak laskavý, hodný a srdečný jako Jasper. A proto jsem si vždycky přála, aby potkal někoho, kdo by ho dokázal ocenit. Někoho, kdo by ho miloval, tak jak si zaslouží. A místo toho… Je zase s Alice. S tou, co ho dokázala jednou podvést a zašlapat jeho srdce hluboko pod zem. S tou, jež si jeho lásku nezaslouží.

Už je to týden, co jsem poslala Jaspera pryč. Nepřišel. Nezavolal. Prostě se neozval. To na mě dokázal jen tak zapomenout? Vždyť mi slíbil… Slíbil mi, že tu vždy pro mě bude. A není. Ano, vím, že jsem ho poslala pryč, ale… já ho potřebuji. Chybí mi. Vždycky byl u mě, když jsem ho potřebovala. Pomáhal mi. Vždy tu byl a najednou není. Byl mi oporou… vrbou, jež jsem mohla svěřit jakékoliv trápení či přání… bratrem a nejlepším přítelem v jednom… lapačem mých nočních můr… vším, čím jsem v ten daný okamžik potřebovala. Je to, jako kdyby umřel. Ano, Jasper, kterého jsem znala zemřel. A místo něho se objevil nový a pro mě tolik neznámý. Protože kdyby tu byl ten starý Jasper, nenechal by se vyhodit… nenechal by se odradit a přišel by. Vím to. 

Nevím, co mám dělat. Je pro mě důležitý, neboť to byl on, kdo mě naučil žít. A já mám strach, že… až se dostanu do toho skutečného světa, který se rozprostírá za zdmi této nemocnice, nebudu vědět, jak dál. Charlie mi sice několikrát říkal, ať mu zavolám, ale nemůžu. Nevím, co bych mu měla říct. Jak bych mu mohla říct, že se omlouvám, a že mu to přeji, když to není pravda. Neumím lhát. Jasper by poznal, že to nemyslím upřímně.

A když jsem se Charlieho ptala, zda nevolal, je odpověď byla vždy stejná. „Ne, nevolal.“

Mohla bych se zeptat Carlislea, ale na to jsem neměla dost odvahy. Nechtěla jsem slyšet i od něho, že ho nezajímám. Nejen, že jsem z toho všeho zmatená, ale cítím se i podvedená.

Ale přes všechnu tu bolest ze ztráty Jaspera, jsem na tom našla alespoň jedno pozitivum. Vzpomněla jsem si, sice to nebyla ta nejlepší vzpomínka, ale vzpomněla. A to je to nejdůležitější. Zavřela jsem oči. A opět jsem pocítila, jak mi Alice svírá hrdlo. Cítila jsem, jak nemůžu popadnout dech, ale necítila jsem strach, jen jsem čekala, kdy to skončí a já se konečně budu moct vydat tam, kde je mé místo. Tam, kde na mě čeká moje milovaná Lili. Tam, kde bych si přála v tento moment tolik být. Všechno by se tím o dost zjednodušilo, ale nemůžu to udělat. Tenkrát jsem Jasperovi slíbila, že už si nikdy nesáhnu na život. A přestože on svůj slib nedodržel, já ho dodržím, i když můj život bez Jaspera bude těžký, alespoň se o to pokusím. Pokusím se žít. Musím už jen kvůli Charliemu.

„Bello, takže papíry už mám všechny. Můžeme tedy vyrazit?“ ptal se mě Charlie.

„Ano, tati,“ odpověděla jsem mu. Charlie chytil držáky vozíčku do rukou a zatlačil.

Edward

„Edwarde, Emmette pusťte mě,“ vrčel na nás Jasper.

„Ne, Jaspere, jen to zhoršíš,“ odpověděl jsme mu. A přitom jsem měl sám, co dělat, abych se nerozběhnul do nemocnice, abych ji mohl, alespoň na kratičký okamžik spatřit.

„Ale já musím jít za Bellou. Musím jí to všechno nějak vysvětlit a říct jí, že i když jsem s Alice, tak jsem tu pořád pro ni, že může se mnou počítat.“

„Jaspere, prosím, poslouchej mě. Nemůžeš za ní jít. Bude to jen horší. Musíš, jí dát čas. Ještě není ta pravá chvíle. Až si vzpomene, vše bude v pořádku, ale teď tu musíš zůstat,“ říkala Alice Jasperovi a přitom svírala jeho obličej v dlaních. Měla pravdu, protože i kdyby jí Jasper všechno řekl, nevzpomněla by si. Nevěřila by mu.

„Alice, ale já musím. Musím jí říct, že můj slib platí. Musím!“

„Je mi to líto, Jaspere, ale nejde to. Věř mi. Nevím, sice, jak dlouho bude trvat, než si na vše vzpomenou, ale už to nebude trvat dlouho. Prosím, věř mi,“ přesvědčovala Alice Jaspera. Nikdo jiný ho nedokázal uklidnit, jedině Alice. Ještě chvíli se snažil vytrhnout, ale naštěstí vyšlo slunce, takže stejně nemohl Jasper nikam jít, ale ani já. Pustil jsem ho a odešel do svého pokoje, abych se mohl užírat ve své bolesti, která neměla konce.

Každý den jsem se modlil a doufal, že si konečně vzpomene. Neskutečně mě bolelo a ničilo vědomí, že má ze mě strach. Každý večer jsem chodil s Jasperem za Bellou do nemocničního pokoje a pozoroval její obličej, když spala. Čekal jsem, jestli se jí nebude o mně zdát, ale ani jednou z její rtů nevyšlo moje jméno. Jasper byl tím, koho volala ze spaní. Nevím, jestli mi způsobuje větší bolest to, že se mě bojí, anebo že Jasper je tím, koho volá.

14. kapitola x Shrnutí x 16. kapitola

Takže Bella odjela do lázní. Co bude dál? Vzpomene si? A na koho tam narazí? Jak ovlivní život Belle, ten nově příchozí?

Tak nejdříve bych se chtěla omluvit, že mi tak dlouho tato kapitola trvala, ale nejdřív byly nemocné děti a pak já. Takže opravdu jsem neměla čas a ani sílu psát. Ale doufám, že vám to vynahradí alespoň délka této kapitolky, je to devět stránek ve wordu. Chtěla bych moc poděkovat za komenty k předešlé kapitolce, a doufám, že i u této zanecháte nějaký ten komentík. :DD 

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 15. kapitola: