Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jared Black Cullen - Usmíření

08.07.2010 (16:30) • EGO • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2024×

Usmíření

Ležela jsem na trávě, stále bylo jaro a já si užívala sluníčko. Kolem mě jaksi přihlouple poskakoval Jacob ve své vlčí podobě. Oči mu zářily štěstím. I já jsem si připadala jako v ráji. Kolem nás hopsalo takové malé štěňátko, jeho srst byla velmi tmavá, až černá, ale pod předními tlapkami, mírně pod krkem, na zádech a na ocase, mělo zlatavou šmouhu. Vypadalo nádherně. V jednu chvilku jsem se podívala na Jacoba a ihned zjistila, co je to štěňátko zač.

„Jarede!“ zavolala jsem. Štěně okamžitě přihopsalo ke mně a k tomu obrovskému vlku vedle. Nejdřív mě mile oblízlo a pak se stulilo na tátově srsti. Cítila jsem ve vzduchu pohodu a klid, ale nebyla jsem si jistá, zdali nám to vydrží napořád.

Probudil mě chlad na tváři. Nade mnou se skláněla mamka.

„Probuď se zlatíčko. Pomalu budeme vyrážet. Jacob už na tebe čeká.“

„Hmm,“ zamumlala jsem. Moc se mi nechtělo od mého snu. Byl tak skutečný. Přemýšlela jsem nad tím, že tam nepůjdu, když v tu chvíli se ve mně to malé zase pohnulo a já v podvědomí cítila příkaz. ‚Jdi tam, mami.' Okamžitě jsem sebou trhla.

„Au,“ vydala jsem ze sebe. Ten prcek ve mně pěkně řádil, ale neublížil mi. Chvilku na to jsem se začala smát. Maminka nevěděla, co se to děje.

„Renesmee, je ti něco?“ Když viděla, že se směju, její výraz se z vyděšeného změnil na přívětivý.

„Mami, ten malý se mnou komunikuje mnohem víc, než jsem si myslela. Akorát jsem přemýšlela nad tím, že bych na ten sraz nešla, a v okamžiku jsem cítila, že tam musím jít. Já to nechápu.“ Bylo to tak neuvěřitelné. Pohladila jsem svoje, už zase o trochu kulatější bříško a sedla si vedle mamky.

„Pamatuješ se, jak si komunikovala s taťkou, se mnou a ostatními členy rodiny? Tak to malé to asi dědí trošku po tobě.“ Už dávno jsem takhle s rodinou nekomunikovala, jen s Jacobem. Pro něj to bylo vždy fascinující a pro mě vlastně taky. Nikdo nevěděl, co si myslím, o čem přemýšlím, do okamžiku, než jsem jim to sama ukázala. Ani táta mi neviděl do mysli, jen když jsem mu to dovolila. Což už nebylo zase tak často. Dneska jsem se rozhodla, že jen jedinému člověku ukážu dítě, co nosím pod srdcem, mamince.

Isabella Cullen

Už jsem chtěla jít, a nechat tak Renesmee chvilku času na oblečení, ale ona mě najednou chytla za ruku, přetočila si mě k sobě a druhou rukou se dotkla mé tváře. Ten dotek jsem moc dobře znala. Okamžitě se mi ukázal obraz. Renesmee seděla kdesi v přírodě, koukala se kamsi do dálky a usmívala se. Najednou obraz zmizel a naskytl se mi obraz jiný. Viděla jsem obrovského zrzavo-hnědého vlka a kolem něj pobíhala malá černá kulička. Trošku se k Nessie přiblížili a mně se naskytl pohled na jedno z nejkrásnějších stvoření. Usmála jsem se, obraz najednou zmizel. Chvilku jsem se vzpamatovávala a pak jen vydechla:

„Neuvěřitelné.“ Renesmee se jen pousmála, vstala a šla se obléct.

„Tak tohle je můj maličký poklad.“ Opět si pohladila břicho a vypadala více než šťastná. „Ale nikomu ani slovo,“ dodala. Jen jsem přikývla a s úsměvem na rtech jsem se vydala dolů do haly, abychom na Renesmee počkali.

Dole už na mě čekala vysmátá Alice.

„Tak co ti ukázala? Povídej,“ šeptla mě do ucha. Bylo to k ničemu, jelikož upíři stejně všechno slyší.

„Alice, to ti bohužel nemůžu říct, ale ujišťuju tě, že to byla opravdu krása,“ usmála jsem se. Shora se najednou ozvalo hlasité Renesmino nadávání.

„Teto Alice, proč mi kupuješ takovou spoustu oblečení. Zase všechno nový. Já nejdu na módní přehlídku, já jdu do lesa a budu sedět kdesi na zemi. Tak mi zatraceně řekni, kde mam svoje milovaný tepláky?“

„Ty už nejsou, broučku. Dnes ráno jsem je vyhodila. Musela jsem ti trošku obnovit šatník, potřebuješ teď jiné věcičky, než nějaké tepláky. Mimochodem, těhotenské látkové kalhoty máš vpravo, za bedýnkami se spodním prádlem.“ Omluvně se na mě podívala.

„Alice, Alice. Ty nás jednou zničíš.“

„Bello, Bello, proč musíte mít obě dvě nerady modu?“ Nebylo potřeba jí na to dlouze odpovídat. Tohle nikdy nemělo cenu, hádat se s Alice. Ona vždycky koupila vše podle svého.

„To bude tím, že je to moje dcera, víš?!“ Obě jsme se zasmály a Ness už k nám mířila. Lehce naštvaná, ale pořád s jiskřičkou šibalství v oku. Podle mě si na sebe vzala to nejpohodlnější, co ve svém upraveném šatníku našla.

„Tak já jdu za Jacobem. Uvidíme se na hranici, ano?“

„Dobře, zlato.“ Už jsem byla smířená s tím, že teď patří trošku někam jinam. Že už nejsme jen my její rodinou, ale že teď bude mít rodiny dvě. A nemám jí za zlé, že pro dnešek půjde s tou druhou.

„Opatruj se,“ křikla jsem ještě za ní.

„Ty je tady pohlídej. Já dám vlkodlakům náhubky a ty téhle rodince upírů dej nějaké lepicí pásky. Ať se nám rodinky nezmasakrují dřív, než se malej narodí.“

Musela jsem se smát a nebyla jsem jediná. Všimla jsem si, že za mnou stojí už i Edward a Carlisle a usmívají se též.

Renesmee Cullen

Jacobovi jsem o mém snu nic neřekla. Pelášili jsme na hranice, kde už na mě čekali ostatní členové Quilitské smečky a Billy.

„Ahoj Billy,“ pozdravila jsem.

„Krásný večer, Ness. Vše je v pořádku?“

„Ano, děkuji moc.“

„Vypadáš skvěle. Malé roste jako z vody, že?! Kolik je to dni?“ zeptal se Billy.

„Zítra to bude už skoro týden,“ odpověděla jsem a pohladila si bříško. Malý se pod mým dotykem zavrtěl.

„Tak to je akorát čas na to, seznámit tebe i tvojí rodinu s legendou.“

Zahlédla jsem, jak kluci skládají dříví na hromadu a zapalují jej. ‚To by se asi mé rodině upírů nelíbilo,' pomyslela jsem si. ‚Kdyby náááhodou někdo spadl do ohně, živý by z něj už nevystoupil. Přišlo mi to vtipný, ale na druhou stranu dost ošklivý. Miluju je a nikdy bych nikomu z nich nic takového nepřála.'

Do mysli se mi opět vkradl dětský hlásek. ‚Taky je miluju!' Okamžitě jsem vzala Jacoba za ruku.

„Co se děje, Ness?“

„Už se mnou zase komunikoval,“ s úsměvem jsem řekla. „Měla bych si na to začít zvykat.“

„A proč nekomunikuje taky se mnou?“ zeptal se Jake.

„Asi pro to, že není v tvém břiše,“ dodala jsem a od srdce se tomu zasmála.

Jak tak pokračovala naše debata, čas ubíhal a já v dálce viděla osm stínů, jak vyčkávají. Nechtělo se jim určitě do takové blízkosti k vlkům, ale nic jiného jim nezbývalo. Mávla jsem na ně, ale nedostalo se mi odezvy.

„Jaku, půjdu za nimi,“ oznámila jsem mu a pomalu šla rodině naproti.

„Všechno v pohodě, mami?“ zeptala jsem se, hned jak jsem se k nim přiblížila.

„Ehm, strýček Jasper je trochu nervózní z té nálady tady, ale to se snad zlepší.“

„Strejdo Jaspere, jaká je tady nálada?“ Snažila jsem se něco vyzkoumat z jeho tváře, ale ta byla jak z kamene. Jen mírně pootevřel ústa.

„Je tady tolik štěstí, až se mi to nezdá. Nevím, jak můžou být šťastní, když ty jsi v ohrožení?“ Na jeho otázku byla jednoduchá odpověď.

„Protože to malé je jejich nový člen a moc se na něj všichni těší.“ Nechtěla jsem, aby se taťka náhodou těmito obranými větami nerozčílil, tak jsem radši změnila téma.

„Billy se na vás už na všechny těší, můžeme k nim jít?“ Nečekala jsem na odpověď a vykročila zase zpátky k vlkodlakům. Za mnou jsem zaslechla slabé zavrčení, asi si někteří členové před pár hodinami neuvědomili, co budou muset obětovat... Svoji čest, vůbec se s těmi tvory setkat tváří v tvář na území, kde není ani jeden druh v bezpečí!

Došli jsme k hranici, nikdo se nepřeměnil, a tak se upíři za mnou alespoň trochu uklidnili.

„Dobrý večer,“ přivítal je zdvořile Billy. Včele stál Carlisle, okolo něj Emmett a Jasper, jakoby hlídali situaci a až za nimi jejich polovičky. Jako poslední stála maminka s tátou. Nevěděla jsem, jestli je všechno v pořádku, a tak jsem po očku mrkla na strejdu Jaspera, ten mě v zápětí uklidnil malým úsměvem na znamení, že se nemusím ničeho obávat. Zatím.

„Dobrý večer, Billy.“ Bylo jasné, že Carlisle je jeden z mála, který dnes promluví. Ostatní zde byli hlavně kvůli vyslechnutí Billyho příběhu.

Celou dobu mě držel Jake kolem pasu a jeho dlouhá paže spočívala na straně mého bříška. Slabým hlazením mě uklidňoval. Pomalu jsme se všichni usadili. Jake opět příjemně hřál a já si opřela hlavu o jeho rameno, vychutnávala si ten klid a napjatě poslouchala, jako všichni v tomhle zvláštním seskupení, legendu.

Isabella Cullen

Musel to být podivuhodný obraz. Upíři a vlkodlaci sedící u jednoho ohně a poslouchající příběh z dávných časů. Moje rodina vypadala klidně, svůj štít jsem odstranila ihned, co Jasper zkontroloval situaci, ale stále jsem byla tak nějak ve střehu. Renesmee s Jacobem seděli po naší levici a Billy naproti nim. Vládla klidná atmosféra a já za to byla své rodině a hlavně svému muži neskonale vděčná.

Billy mohl začít svůj příběh. Vše na něj bylo připraveno.

„Již po několik staletí se vypráví v naší rodině příběh. Příběh lásky, přátelství, ale také smrti. Psal se rok 1657 a tehdejší vládce pořádal ples. Zde se chlapec jménem Deiles a dívka, Glorie, do sebe beznadějně zamilovali...“

Celá moje rodina se ponořila do příběhu plného utrpení a já se přistihla, jak se soustředím jen na příběh, a ne na možné nebezpečí, které by se mohlo naskytnout. Pochybuju, že vlkodlaci byli ostražití. Tenhle příběh se opravdu stal a zamrazilo mě při myšlence, že Renesmee by mohl čekat podobný osud.

Po smrti Glorie se Billy na chvíli odmlčel a čekal, jak tuto informaci vstřebáme. Ness využila chvilky a zašeptala Jacobovi ty dvě krásná slova, která i Glorie v příběhu vypustila z úst – Miluju tě. Všichni se nepatrně otočili jejím směrem a překvapeně na ni zírali. Jacob se toho ihned všiml, přitáhl si Renesmee více k sobě a mě poslal přátelský úsměv. I Billy se na chvilku zarazil, ale po pár vteřinách zase pokračoval dál.

„Deiles se o dítě staral s tou největší láskou. Pojmenoval ho Golden. Jeho srst na slunci opravdu připomínala zlato...“

Opět jsem se ponořila do příběhu a vzpamatovala se, až když se vedle mě Edward netrpělivě pohnul.

„Golden byl citlivý na jed upírů, který ho naráz usmrtil. Po několika letech se po zemi roznesla zpráva, že tento podivuhodný, překrásný tvor umřel přirozenou smrtí.“

Tím končilo Billyho vyprávění. Automaticky jsem se nadechla a pozorovala tvář svého manžela. Ihned jsem poznala, že se mu v hlavě honí milion otázek a trpělivě čekala, až je vypustí z úst. Avšak své otázky nevyřknul. Předběhla jej Alice.

„Takže to znamená, že svého synovce ve svém vidění neuvidím? Protože je napůl vlkodlak?“ Trošku tím uvolnila atmosféru, která se najednou od přívětivé mírně změnila. Všichni se začali o Nessie mnohem víc bát. Billy však Alici trpělivě odpovídal na všechny její otázky.

„To nevím. Ještě jsem se s ničím takovým nesetkal, ale je to více, méně možné.“ Carlisle s otázkami pokračoval.

„Billy, máme možnost se nějakým způsobem vyvarovat těm odstrašujícím věcem?“ Jistě tím myslel Renesminu smrt. Billy mu okamžitě odpověděl.

„Celou dobu nad tím přemýšlím. Měli bychom určitě sehnat dostatek krve, pro případ že by nastali komplikace. Ness by se neměla moc namáhat. Jak jsem slyšel, to malé komunikuje se svojí matkou, takže by nemusely nastat takové problémy. Ale bude to velmi vysilující, jak pro Renesmee, tak pro její rodiny.“

Všichni zarytě poslouchali a nikdo se neodvážil ani pohnout, natož dojít přiložit do vyhasínajícího ohně. Když světlo pomalu mizelo, nastal čas na ukončení této schůzky. Tehdy se Edward zvedl a kráčel přímo k Billymu. Šla jsem mu po boku a pro jistotu kolem nás roztáhla svůj štít.

„Billy, děkuji. Děkuji, žes nás s touto legendou seznámil. Určitě budeme opatrnější a tyto informace nám pomůžou situaci vyřešit. Doufám, že se nevidíme naposledy.“ A potom řekl něco, co nepřekvapilo jen mě. „A... ehm... Omlouvám se za ten incident s Jacobem. Přestal jsem se ovládat,“ sklopil oči a ani nečekal na odpověď. Otočil se a odešel. Já tam stála jako opařená a koukala stejně překvapenému Billymu do očí.

„Já doufám, Edwarde, že to dítě tyto dvě rasy nějakým způsobem spojí dohromady,“ řekl Billy do zad, odcházejícímu Edwardovi.

Já nebyla schopná slova, jen jsem mírně zvedla koutky k úsměvu a přešla k mé dceři. Vypadala unaveně a něco se jí honilo hlavou.

„Renesmee, jsi v pořádku?“ ustaraně jsem se ji zeptala.

„Nic mi není. Jen to malé docela řádí.“ Mrkla jsem na Jacoba a ještě se své dcery pro jistotu zeptala, i když jsem věděla, jaká bude odpověď.

„Půjdeš s námi domů?“ Čekala jsem to.

„Mami, zůstanu tady s vlkodlaky. Ráda bych šla s vámi, ale to malé chce být dnes tady. Všechno slyšelo a je vyděšené. Bojí se o mě, ale neví, jak to zastavit. Je to zvláštní... má v sobě tolik smutku.“ Slova se jí zadrhla a oči se jí zalily slzami. Ne, ne, ne. Moje dcera se nesmí trápit. Okamžitě jsem ji objala, i když jsem se teď dotýkala i Jacoba.

„Ššššš. Zlatíčko, to bude dobré. Zvládneme to, zachráníme vás oba, ano?“

„Nevím, kde se to ve mně bere. Nechci brečet, nikdy bych nebrečela, ale to malé je se mnou spojené. Když jsem šťastná, je šťastné se mnou. Když se bojím, také má strach. To bych ještě pochopila, ale že to půjde z něho na mě, tak to jsem netušila.“ Musela jsem ji nějak utěšit. Bylo to moje dítě, moje jediná dcera a ve mně se opět probudily mateřské pudy.

„No vidíš,“ usmála jsem se na ni. „Také to bude zázračné dítě. Po mamince.“

Pohladila jsem ji po tváři, utřela slzy a rozloučila se s oběma. Dnešní noc byla jedna z těch nejzvláštnějších. Pomalu k nám ještě došli ostatní vlkodlaci a rozloučili se se mnou. Snad jakoby netušili, že už nejsem člověk, nebo jim moje přítomnost nevadila, protože mě jako člověka zažili.

„Děkujeme, Bells, že jsi sem přivedla svojí rodinu. Možná by vše dopadlo jinak, kdybychom tuto schůzku neuspořádali.“ Poprvé od mé proměny na mě promluvil Sam. Pořád si mírně držel odstup, ale viděla jsem mu v očích upřímnost a snad i špetku přátelství.

„I já děkuji Vám.“

„Isabell,“ zavolal na mě Carlisle. Už byly dostatečně daleko na své hranici a jen vyčkávali, až já půjdu za nimi.

„Už jdu,“ řekla jsem zpět normálním hlasem, protože jsem věděla, že mě uslyší. Zjistila jsem však, že je tam jen šest siluet.

Kde je Edward?

Autor: EGO (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jared Black Cullen - Usmíření: