Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako obraz v zrcadle - 8. kapitola

04.01.2010 (11:30) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2780×

8. kapitola

Edward:

Nemohl jsem z ní spustit oči. Teď, když jsem uhasil žízeň, jsem si ji mohl konečně pořádně prohlédnout. Byla nádherná. Vlasy měla téměř černé, pleť měla krásně snědou, jako by se neustále procházela někde na sluníčku a ne tady, ve Forks. Byla ještě stále otočená na Alici a tak nádherně se na ni usmívala. Toužil jsem otočit její pozornost k sobě. Toužil jsem po jejím úsměvu.

„Hele, ségra pojď, ten… Edward vypadá, že tě sežere pohledem.“ Ušklíbnul se Jeremy, který stál kousek od ní.

Alice protočila oči. ,Můžeš se alespoň chvilku chovat normálně?´ Ihned jsem zareagoval a pokusil se o neutrální výraz. Bella se pootočila ke mně, pozvedla obočí a zkoumavě si mě chvilku prohlížela. Byl jsem v sedmém nebi. Konečně jsem viděl celý její obličej. Měla krásné, zelenkavé oči, které bloudily po mém těle, až se zastavily na obličeji. Vytvaroval jsem na tváři něco, co by se mohlo podobat úsměvu a málem vyletěl do nebe, když mi ho opětovala. Jak jsem očekával, ani její myšlenky jsem neslyšel. Nebyl jsem tím nijak překvapený. V duchu jsem se pousmál. Byla jí tak podobná!

Najednou se bleskurychle sehnula, popadla dvě šišky a s úsměvem je hodila za sebe. Kdybych nebyl upír, nevím, jestli bych ten pohyb vůbec zaregistroval. Její střela byla přesná a zasáhla překvapeného Jeremyho bolestivě do břicha. Ten chudák chvilku lapal po dechu, ale pak se také sehnul a začal palbu opětovat.

Vytřeštěně jsem sledoval, jak po Belle bez kapky slitování metá šišky. Ta však hbitě uhýbala a i když ji nějaká šiška zasáhla, nedala na sobě nic znát. Na rtech měla stále úsměv. Jestli jí ublíží, tak ho rozdupu! Křičel jsem v duchu a úzkostlivě sledoval, jak jí další šiška zasáhla do ramene. ,Možná bys jí mohl jít pomoct.´ Loupla po mě Alice očima a já se konečně rozhýbal. Popadl jsem náruč šišek a začal je házet po Jeremym. Bella se na mě šťastně usmála a já z ní nemohl spustit oči. ,Edwarde, mírni se!´ Slyšel jsem Alici, když Jeremy málem odletěl s mojí šiškou v náručí o dva metry dál. Přestal jsem sledovat Bellu a soustředil se na boj.

Jeremy pod naší palbou, ke které se nakonec přidala i Alice, téměř mizel. Po celou dobu jsem vedle sebe slyšel Bellin nádherný smích, který byl pro mne jako balzám. Užívala si to. Sledoval jsem její přesné míření, téměř nikdy neminula cíl. Stejně to však bylo i u Jeremyho, který se rozhodl zanechat sestru a vyřídit si účty se mnou. Párkrát jsem se musel nechat trefit, aby mu to nepřišlo divné, ale jinak jsem mu hbitě uhýbal.

Asi po deseti minutách úporného boje se ozvala dutá rána a Jeremy padnul k zemi. Zvedl ruku nad hlavu a zamával větví. „Konec, vzdávám se.“ Zaskuhral vyčerpaně. Bella se vítězně rozesmála.

„Skvělé, prohrál jsi. Víš, co to znamená?!“

Jeremy zaskučel. „Ne! To není fér, byla vás přesila! To se nepočítá.“

„To je jedno, mohl sis ukořistit třeba tady Alici. Tvoje chyba.“

„Co znamená prohra?“ Zeptala se zvědavě Alice. Dlouho jsem ji neviděl v tak skvělé náladě. Oči jí přímo zářily.

„Výherce vybírá poraženému úkol.“ Zasmála se škodolibě. „Teď ti konečně oplatím ten tvůj!“ Obrátila se k nám. „Naposled jsem musela nosit celý týden tričko s nápisem Miluju Zaca Efrona.“ Jeremy se rozesmál.

„Kdyby ti nepomohli, tak bys měla další týden. Ta přezdívka Vanesska k tobě skvěle sedí!“

Bella na něj vyplázla jazyk. „Tak vybírejte!“ Obrátila se zpátky k nám.

Alice po mě loupla pohledem a než jsem ji stihl umlčet, už bylo všechno venku. „Nakupuje rád?“ Usmála se zákeřně a Belle se rozzářily oči. Jeremy naopak zbledl. „Nesnáší to.“ Zazubila se stejně zákeřně Bella.

„Css. Nákupy. Takový jednoduchý úkol. Nemáte moc fantazie.“ Snažil se, aby v jeho hlase nebyla ani stopa nejistoty.

Alice se pouze usmála a popadla mne za ruku. „Už budeme bohužel muset jít. Co takhle tenhle víkend?“ Navrhla.

„Skvěle. Budu se těšit.“ Usmála se Bella a mrkla na Alici. „Doufám, že máš výdrž.“

„To si piš.“ Zacvrlikala vedle mě.

Rychle jsme se rozloučili a už mě Alice táhla domů. „Všichni nás už hledají. Řekla jsem jim, že mi tvoje budoucnost zmizela a pak jsem se rozběhla za tebou. Musí mít strach.“

Poslušně jsem běžel vedle ní, zahloubán sám do sebe. Nepamatuju si, kdy jsem za posledních dvacet let zažil tak nádherné odpoledne. Na druhou stranu jsem nikdy neměl tak rozporuplné pocity, jako teď. Chtěl jsem mít křídla a vznést se vysoko, nad koruny stromů, ale zároveň jsem cítil, jak mne těžké závaží stahuje neúprosně k zemi. Chtěl jsem se smát, ale bál jsem se, že začnu brečet. Chtěl jsem uspořádat hromadnou oslavu a přitom být sám. Chtěl jsem žít a zároveň jsem měl chuť zemřít.

V uších mi stále zněl její nádherný smích. Jak mám ale žít, když tu není moje Bella? A jak mám nežít, když je tu tahle Bella? Měl jsem chuť se na místě otočit a běžet za ní zpátky.

Alice se zamračila. „Edwarde?! Nad čím zase přemýšlíš! Zase mi úplně zmizela tvoje budoucnost.“

„Já… Myslel jsem na Bellu.“

„Uvidíš ji o víkendu.“ Spiklenecky na mne mrkla.

„Alice, ale já… já se nedokážu ovládat! Když je vedle mne ona, je… je to několikrát silnější, než tenkrát! Nezvládnu to!“

Alice se zamračila. „Máš tři dny, budeš si na ní muset zvyknout.“

Jo, tři dny jsou opravdu hodně. Pomyslel jsem si, ale nekomentoval to. Nechtěl jsem Alici kazit radost. V jejích myšlenkách jsem cítil radost, uvolnění. Za těch posledních dvacet let, jsem si zvyknul jejich myšlenky neposlouchat, byly moc smutné. Teď jsem jim ale naslouchal rád. Ujišťovaly mne, že je Bella opravdová. Že tohle všechno je opravdové.

Esme:

Vrátila jsem se kolem osmé. Už když jsem přijížděla k domu, cítila jsem, že je něco jinak. Otevřela jsem dveře a zahalila mne nádherná melodie, která mne úplně zmrazila na místě. Zůstala jsem stát na prahu a tiše poslouchala, jak se ze druhého patra line nádherná klavírní skladba. Pátrala jsem očima po kuchyni a našla Carlisla. Stál tam, opřený o stěnu, oči sklopené a přemýšlel. Došla jsem až k němu a objala ho pažemi. Políbil mne a tiše vysvětlil vše, co se v uplynulém dni stalo. Ani on neměl odvahu narušovat nu nádhernou melodii. Na to byla moc vzácná.

Překvapeně jsem ho pozorovala. „Bellina dcera?“ Zašeptala jsem.

„Ano, je to tak. Jenom si nejsem jistý, jestli je to správné.“ Sklopil zarmouceně oči.

Stiskla jsem mu ruku a naklonila se k němu blíž. „Po dvaceti letech hraje znovu na piano, zamiloval se.“ V té chvíli jsem si byla jistá, že Edwardův prst na klávesách klopýtnul a zahrál tak pár falešných tónů. S úsměvem jsem pokračovala. „Je šťastný. Nemůžeš rozhodovat o tom, co je správné a co ne. To už je jenom na něm.“

„Řekni, proč zrovna on to musí mít tak složité? Tak rád bych mu to nějak ulehčil!“ Jeho tvář vyla stažená lítostí.

„Pojď.“ Vzala jsem ho za ruku a tiše jsme vystoupali do druhého patra.

Dveře byly pootevřené a tak jsme vešli. Edward seděl za piánem a prsty hladil klávesy, na kterých byly ještě znatelné stopy prachu, jak je jen tak zrychla otřel. Měl zavřené oči a hrál po slepu. Sledoval jsem jeho prsty, jak ladně hledají klávesy. Alice seděla na jeho posteli a také se usmívala. Poslouchala jsem tu nádhernou melodii, která zaplnila celý pokoj a hřálo mne u srdce. Byla tak procítěná. Nebyla však jako ostatní skladby, tahle byla jiná. Byl v ní jakýsi příběh. Střídaly se tam smutné tóny, plné beznaděje s tóny naopak veselými, plnými světla. Nemohla jsem přesně určit, zda převládají ty šťastné, nebo smutné, ale věřila jsem, že časem všechny smutné zmizí.

7. kapitola * Shrnutí * 9. kapitola

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako obraz v zrcadle - 8. kapitola: