Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 7. kapitola

08.07.2012 (21:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3255×

Mel

„Nikdy jsem netušila, že to řeknu, ale nemám co na sebe,“ povzdechla jsem si sama pro sebe a znovu se začala přehrabovat hromadou svého oblečení vytahaného ze skříně a rozprostřeného po posteli.  

Mám si obléct džíny jako každý jiný den nebo si mám výjimečně vzít sukni? Jaký top by se mi hodil k těm novým tmavě modrým riflím? Hm… a co tohle červené tílko, to jsem na sobě měla jenom párkrát…

Dveře do mého pokoje se lehce pootevřely a dovnitř nakoukla teta. „Já už půjdu, Dolores na mě čeká.“

„Jo, jasně užijte si to,“ přisvědčila jsem nepřítomně se zamyšleným pohledem upřeným na svůj skromný šatník. Skvěle, za půl hodinu mě vyzvedne Kelly a já tady poletuju po pokoji v županu a s navlhlými vlasy!

„Tak ahoj,“ rozloučila se se mnou teta a zaklapla za sebou dveře. Ten zvuk jakoby mě probral z transu.

„Počkej!“ vykřikla jsem rychle, do každé ruky popadla jedny džíny a vyběhla za ní na chodbu.

Překvapeně se otočila u paty schodiště. „Ano?“

„Které jsou lepší?“ vyhrkla jsem a obě zvedla tak, aby si je mohla co nejlépe prohlédnout.

„Ty chceš jít na ten váš… večírek v džínách?“ zeptala se mě trochu překvapeně.

„No… chtěla jsem.“

„Být tebou vezmu si sukni,“ poradila mi.

„Tak díky.“

„Měj se,“ usmála se na mě a zamávala mi. Byla ráda, že může po delší době jít ven s kamarádkou. Poté, co se její – a současně i můj – život tak prudce změnil, to byla jedna z mála normálních a příjemných věcí.

„Ty taky,“ zavolala jsem za ní, když už stála ve dveřích.

Bleskově jsem se otočila a rychle zamířila zpátky do svého pokoje. Z postele jsem rozhodně zvedla džínovou sukni a po chvilce uvažování se natáhla po temně rudém tílku se širšími ramínky, o kterém jsem už uvažovala.

Spěšně jsem se oblékla, přičemž jsem ale zjistila, že ta sukně není tak dlouhá, jak jsem myslela. Sahala mi asi do půli stehen, ale nakonec jsem usoudila, že znovu se přehrabovat celým šatníkem nebudu. Jenom jsem si ji stáhla o něco níž a rychle se usídlila v koupelně, kde jsem začala vymýšlet, co si udělám s umytými vlasy.

Moc času na vymýšlení nějakého speciálního účesu nebylo, tak jsem si nakonec vlasy jenom vyfénovala a důkladně rozčesala. Jako vždy se mi bez zásahu žehličky vlnily až po lopatky a dodávaly mi tak trochu vzhled panenky. V kombinaci s mým dnešním oblečením jsem ale ani s vlnitými vlasy nevypadala jako čtrnáctiletá holka.

Nebyla jsem zvyklá se nějak výrazně líčit, tak jsem si ani tentokrát nedala na svém obličeji nějak zvlášť záležet. Každopádně jsem ale mohla být se svým vzhledem spokojená. Do školy bych tak sice nešla, ale na dnešní večer se takové oblečení hodilo. Pořád mě trochu znervózňovala délka té sukně, ale znovu se převlékat jsem se znovu nechtěla.

Zvenku se ozvalo dlouhé zatroubení a já překvapeně pohlédla na hodiny. Už bylo půl osmé, kdy mě měla Kelly vyzvednout, ale překvapovalo mě, jak dlouhou dobu mi zabraly přípravy. Původně jsem chtěla ještě nakouknout do lepenkové krabice, kterou jsem předevčírem našla v nejtemnějším koutě půdy, a která byla podle tety plná věcí předchozích majitelů našeho domku.

Nadzvukovou rychlostí jsem seběhla ze schodů a klusala ke dveřím. Na prahu postávala Kelly a za ní stálo těsně u obrubníku zelené postarší auto, které jsem nedokázala při tom rychlém pohledu identifikovat. Důležité bylo, že vypadalo podstatně lépe než tetin Ford Anglia, kterým jsem se měla původně na tu akci dopravit. Mým jediným štěstí bylo, že Kelly měla starost, abych se při cestě k domu doktora Cullena neztratila.

„Ahoj, můžeme vyjet?“

„Jo, jasně, jenom vteřinku.“ Z věšáku jsem rychle strhla bundu a do vnitřní kapsy nacpala mobil a peněženku.

Společně jsme vyšly před dům a já zalitovala, že jsem si přece jen nezvolila džíny jako Kelly. Nepočítala jsem s tím, jak velká zima venku bude.

„Nevypadáš nějak zvlášť nadšeně.“

„Ani nejsem. Bude to jako obvykle – davy holek nalepených na Cullena, spousta chlastu, opilých idiotů… jediné, co na těchhle akcích stojí za to, je hudba.“

„Super, alespoň si zase zatancuju,“ pousmála jsem se, když jsem nastupovala do auta. Za ty tři dny jsem se o Kelly dozvěděla hodně věcí – poslouchá podobnou hudbu jako já, do šesti let žila s rodiči v Nebrasce… a především to byla milá holka, která si cejch školního outsidera rozhodně nezasloužila.       

„To bydlí  stranou od ostatních?“ podivila jsem se, když sjela z asfaltové silnice na lesní cestu a zamířila mezi vysokým lesním porostem do brčálově zeleného moře.

„Jo, ale ten jejich dům je prostě luxusní. Vlastně je to spíš vila.“

„To jsou tak bohatí?“

„Každý mají svoje auto, Spike s Jasperem mají dokonce i motorku, všichni nosí značkové oblečení, mají dotykové mobily, v bytě pár věží a několik desítek cédéček…“ začala vyjmenovávat a já znervózněla, když začala jednou rukou ladit rádio na jinou stanici. Na té hrbolaté, rozbahněné lesní cestě kroutící se mezi mohutnými smrky a jedlemi bych ocenila, kdyby raději dávala větší pozor na cestu, ale nekomentovala jsem to.   

Ulevilo se mi, když jsme vyjely z lesa na mýtinu lemovanou vysokými cedry a taky tenkou říčkou. Pohled mi padl na moderní dvoupatrovou stavbu, která celému plácku vévodila. Slovo „luxusní“ k ní perfektně sedělo, protože to byl takový ten dům, který si plánujete koupit, až vyhrajete zlato na olympiádě, získáte Nobelovu cenu, nazpíváte hit, který zboří světové hitparády, nebo uhodnete v loterii všechna čísla a stanete se během chvíle o několik milionů bohatší.

Jak jsem se už zmiňovala, dům měl dvě patra, a v přízemí terasu. Stěny byly vymalované příjemnou bílou barvou s krémovým nádechem, trámy u střechy a rámy oken byly z tmavého dřeva a jedna celá stěna v patře byla prosklená.

„Páni,“ vydechla jsem užasle.

„Už chápeš, proč se mu tolik holek snaží vlézt do postele? Většinou z toho mají alespoň nějakou drahou cetku, kterou se pak můžou chlubit. Stejně nechápu, co na něm všechny vidí,“ zamumlala Kelly spíše pro sebe, když vystupovala z auta.

Popravdě mě pár věcí napadlo. Mě se třeba líbila ta jeho černá kožená bunda… a vlasy… a ty jeho zlatavé oči byly kapitola sama pro sebe… Sakra, nad čím to uvažuju? Je pěkný, ale je to ukázkový prevít. Prostě nic pro mě.

I přes zavřené dveře byla slyšet hlasitá taneční hudba a Kelly jistě zaklepala na dveře. Vlastně spíš pěstí několikrát praštila do dřeva, aby přehlušila hlasité kvílení několika elektrických kytar.

Nečekaly jsme dlouho, dveře nám otevřela Spikeova energická sestra Alice, se kterou jsem měla angličtinu a od vidění ji znala. Ona byla ostatně dost nápadná a těžko zapomenutelná – byla malá a hubená, po třídě se pohybovala ladným krokem, který spíše připomínal taneční poskoky a díky jejích krátkých černých vlasů rozježených všemi směry ji bylo snadné najít i v přelidněné místnosti.

„Ahoj, pojďte dál,“ pozvala nás se širokým úsměvem dál. I tak se mi ale zdálo, že v prvním okamžiku nebyla nějak ráda, že tady jsme. Respektive, že tady jsem já. Ale její kouzelný úsměv i nadšený tón byly upřímné, tak jsem si v duchu vynadala, že začínám být paranoidní.

Vnitřek domu byl stejně moderně a vkusně zařízený jako venek. Celý interiér byl sladěný do světlých barev, prostor ještě opticky zvětšovala velká okna, ze kterých byl teď, když už nepršelo, krásný výhled na les.

„Chovejte se tady jako doma!“ křikla na nás, aby přehlušila hlasitou hudbu. Unisimo jsme přikývly a pověsily bundy na věšáky u dveří.

„Pojď tancovat, dokud tady ještě není narváno,“ navrhla Kelly a mě nemusela dvakrát pobízet. Nadšeně jsem se jí držela v patách a zamířila za ní do obýváku.

Nábytek byl přitažený ke stěnám, několik lidí sedělo na pohovce a povídalo si, ale více se jich vlnilo na improvizovaném tanečním parketu ve středu místnosti. Po pokoji byly šikovně rozmístěné reproduktory, světlo bylo tlumené, ve vzduchu byl cítit cigaretový kouř a snad každý měl v ruce sklenku s pitím. Spike měl pravdu, bylo to tady opravdu jako v nějakém baru.

Vmísila jsem se do chumlu uprostřed pokoje a hravě mezi ostatní zapadla. Ať už hudbu vybíral kdokoli, milovala jsem ho, protože se mi trefil dokonale do vkusu. Většinu hrajících skladeb jsem znala a v mysli si zpívala se zpěváky, ale i na ty neznámé se dalo skvěle tancovat.

Lidí stále přibývalo a bylo stále těžší do někoho nechtěně nevrazit. Začínalo mi být horko, vzduch byl už dost vydýchaný a díky milovníkům nikotinu i smrděl cigaretami a čísi ruka mi během tance uštědřila slušnou ránu do zad.

Raději jsem se proto vypletla z davu a zamířila do kuchyně, která se nacházela ve vedlejším pokoji a kde jsem tušila něco k pití. Na parketu jsem určitě byla nejméně čtvrt hodinu a už jsem měla pořádnou žízeň.

Kuchyně byla stejně moderně zařízená jako zbytek domu, v rohu u ledničky se k sobě tiskl jakýsi páreček, ale jinak v ní bylo prázdno. U stolu byla řada barových židliček a na desce stolu byla vyrovnána spousta lahví se vším možným alkoholem. Nebyla jsem nějaký znalec, tak jsem popadla lahev s průzračnou tekutinou stojící hned na kraji stolu a přelétla očima etiketu. Vodka.

Z vedlejšího pokoje jsme zaslechla jednu ze svých oblíbených písniček – Ma chérie od DJ Antoine – a zalitovala, že jsme ještě chvíli nezůstala. S povzdechem jsem popadla skleničku a nalila asi do poloviny křišťálově čistou vodku.

Trochu bojácně jsem zauvažovala, jestli by se tady někde nenašla RC cola, ale potom jsem se odvážila do sebe obrátit obsah sklenky.

„Do dna, ma chérie,“ ozvalo se mi těsně za zády nečekaně a já se zakuckala, částečně leknutím, částečně za to mohlo i to, že ať už jsem si to nalila cokoli, vodka to nebyla. Tipovala bych to spíš na nějakou žíravinu.

Zezadu jsem zaslechla tichý smích a současně mě dotyčný praštil do zad. Dýchací cesty se mi okamžitě zprůchodnily a já se narovnala. V očích jsem měla slzy a snažila se je mrkáním nějak zatáhnout zpátky, abych si nerozmazala řasenku.

„Sakra, co to je?“ vyprskla jsem a zvedla sklenku s tím nebezpečným patokem.

„Vodka,“ odpověděl nevzrušeně Spike za mými zády a já cítila, že má ruku pořád ještě na mých zádech. Neměl by ji náhodou už odtáhnout?

Otočila jsem se k němu čelem a docílila tím jenom toho, že jeho ruka sjela z mé lopatky k pasu. Vrhla jsem významný a podrážděný pohled na jeho dlaň, ale on mě ignoroval. To mu budu muset zlomit ruku, aby ji ze mě sundal?

„Ruská vodka,“ upřesnil, jako kdyby to vše vysvětlovalo. Na sobě měl zcela výjimečně košili - samozřejmě černou - rozepnutou u krku a džíny stejné barvy. Za ty tři dny jsem si už stihla všimnout, že oblečení jiné barvy jsem na něm snad ani neviděla.

„Docela ses bavila,“ konstatoval a kývl hlavou k obýváku. Ruku z mého pasu nespouštěl, naopak začal palcem lehce hýbat sem a tam. Byl to nepatrný pohyb, který si sám možná ani neuvědomoval, ale mě jeho drzost dováděla k nepříčetnosti.  

„Když mě pustíš, s radostí se ještě bavit půjdu,“ ujistila jsem jej ostře. Možná až moc.

Ale účel to splnilo – podíval se na mě, jako kdyby mě viděl poprvé v životě, jeho ruka zmrzla na místě a já mohla využít jeho překvapení a se vší důstojností odkráčet.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 7. kapitola: