Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 38. kapitola

25.12.2012 (18:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2621×

Spike

Mozek mi pracoval na plné obrátky ve snaze přijít na něco úžasně romantického nebo hrdinského, ale byla to marná snaha. Viděl jsem stejnou situaci asi milionkrát v různých filmech, ale nic z toho, co poté frajersky hlavní hrdina pronesl, nebylo nic jiného než pěkná blbost.

„Jsi v pořádku?“ zajímal jsem se.

Bravo, Spikeu… Fakt originální, nemohl jsem si odpustit ironický rýpanec sám do sebe.

Zřetelně jsem slyšel její splašený tep, viděl jsem, jak se na mě dívá. Popravdě, já si ji taky prohlížel, jako kdybych ji neviděl celé století a ne nějaké tři týdny. Moje paměť byla od proměny samozřejmě dokonalá, uchovala si každý sebemenší detail jejího obličeje, ale realita byla něco naprosto jiného. Něco úžasného.

Po přesně třech vteřinách rychle zavrtěla hlavou a zmohla se na tu nejkratší a nejstručnější možnou odpověď. „Jo.“

„Musíme si promluvit,“ vytasil jsem další otřepanou frázi. „Musím ti toho dost říct.“

Výraz se jí nezměnil, jako kdyby přesně tohle čekala. Kdyby jí v ten okamžik neposkočilo srdce a nerozbušilo se ještě rychleji, vypadalo by to, že je jí to snad jedno.

„Já… musím jít domů. Nemohlo by to počkat do zítřka?“ zeptala se a špičkou boty nepřítomně nakopla kus skla ležící na zemi.

„Co kdybych ti to stihl říct po cestě?“ navrhl jsem nadějně. Věděl jsem, že na ni nemůžu tlačit, ani se divit, že mi neskočila kolem krku, když jsem se z ničeho nic objevil. I když by se mi to rozhodně zamlouvalo. Ale zase jsem měl dojem, že po devatenácti nejdelších a nejnesnesitelnějších dnech v mojí existenci, už nechci čekat do příštího rána.

Chvíli to zvažovala, ale potom rezignovala. „Dobře.“

„Tak pojďme,“ vybídl jsem ji a vykročil směrem k jejímu domu. Adresu jsem si zjistil ve školní kartotéce hned dva dny po jejím odjezdu, ale o tom jsem se jí zmiňovat nechtěl.

„Takže?“ pobídla mě po několika krocích s nazvednutým obočím a pátravým pohledem.

„Takže bych si měl začít sypat popel na hlavu, než s tím začneš ty. Ano, svoje obrovské ego odsouvám stranou a musím říct, že jsem byl idiot. A možná stále jsem, to musíš usoudit ty,“ dodal jsem s pokorou, kterou mě tak trochu naučila až ona, respektive její nepřítomnost.

Podívala se na mě s překvapením člověka, na kterého spustili neznámým jazykem, ale nekomentovala to a zabočila k hlavní cestě.

„Měl jsem ti to říct už před dost dlouhou dobou, nejlépe v okamžiku, kdy mi to došlo, ale to jsem to nechtěl slyšet ani já sám. A popravdě jsem vůbec netušil, co dělat. A nevím to pořádně ani teď,“ začal jsem a uvědomil si, že to nevědomky začínám obkecávat – jako obvykle.  

Tak k věci.

„Ještě nedávno jsem si myslel, že být s tebou je špatné, že z toho jsou jenom problémy. Teď už vím, že být bez tebe je milionkrát horší a já to nechci znovu zažít. Dlouho jsem si to nepřiznal ani sám sobě a ještě déle jsem to nechtěl říct nahlas, ale miluju tě. Miluju tě a udělám cokoli, jenom abys mi to uvěřila. Udělám cokoli, co budeš chtít, jenom mě neposílej pryč, protože to je jediný způsob, jak mě úplně zničit.“    

Zastavil jsem se na místě a ruce v lidském gestu vrazil do kapes džínů. Mel se taky zastavila, takže stála naproti mně a sledovala mě těma svýma světle hnědýma očima, ve kterých se míhalo tolik emocí, které jsem nedokázal včas rozluštit, protože se střídaly s téměř upíří rychlostí.

Ta nevědomost mě přiváděla k šílenství. Nevěděl jsem, jestli si přát umět číst myšlenky, nebo jsem raději ani nechtěl vědět, co si o mně musí myslet, když se sem najednou přiřítím a vyznávám jí lásku, o které jsem dříve nechtěl ani slyšet.

Neskutečně se mi ulevilo, když konečně zvedla hlavu, aby se mi mohla podívat přímo do očí a vzápětí se jí koutky zvlnily do potlačovaného úsměvu. „Sypání popelu na hlavu se nevyhneš, tím si buď jistý.“

Trochu zmateně jsem naklonil hlavu na stranu. Toto má být co za odpověď? 

Při pohledu na můj nechápavý pohled se krátce uchechtla a vzápětí mě objala. Více než ochotně jsem jí omotal ruce kolem pasu a přitáhl si ji k sobě s opatrností, o které jsem nevěděl, že jsem jí schopný. 

„Já tě taky miluju,“ zamumlala a já na krku cítil její teplý dech, když to říkala. „A rozhodně nechci, abys odcházel.“

Musel jsem se úlevně usmát, ale ten úsměv zmizel, když jsem si uvědomil, že jsem jí ještě neřekl všechno. „Nikam nepůjdu… ale měla bys vědět, že zatímco jsi byla pryč, udělal jsem pár… blbostí.“

„Já vím. Neuraž se, ale jsi tak trochu cítit cigaretami. A to druhé bude bourbon, co?“ hádala poté, co se zhluboka nadechla.

„Jo,“ přisvědčil jsem. Jak mě mohlo napadnout, ani si nepřevléct to triko potom, co jsem zlikvidoval celou krabičku cigaret a polovinu litrové lahve?

„No, to zase taková tragédie není,“ ušklíbla se a vzápětí se vytáhla na špičky, aby mě políbila na rty pootevřené k dalšímu vysvětlování. Ochotně jsem se tak nechal umlčet a ruku jí vpletl do vlasů zčásti zastrkaných pod bundu.

Užíval jsem si její blízkost, protože jsem si byl jistý, že potom, co jí povím, se mi nejspíš znovu kolem krku nevrhne. Počítal jsem spíše s tím, že budu muset uhnout facce, aby si ještě nechtěně neublížila. Zlomená ruka by nebyla to správné zakončení šťastného shledání, ale naštěstí to byla nejhorší možná varianta. Šance, že mě okamžitě pošle zpátky do Forks, aby mě už neměla na očích, byla víceméně mimo hru.

„Počkej,“ zarazil jsem ji a opatrně od ní ustoupil.

Viděl jsem, jak znervózněla. „Je toho víc?“

„Cullenovi mě nepřímo vyhodili z domu, dokud se nevzpamatuju,“ přiznal jsem a čekal na reakci.

Vytřeštila oči, a když promluvila, hlas se jí vyhoupl o oktávu výš. „Cullenovi tě co?“

„Částečně vykázali na dobu neurčitou,“ upřesnil jsem.

„Carlisle s Esmé tě vykopli z baráku?“

„Ano, oni to rozhodli.“

„Co jsi vyvedl?“ chtěla vědět a já přešel fakt, že se mnou mluví jako s desetiletým děckem, které přineslo ze školy napomenutí od ředitele.

Pravdu, připomněl jsem si v duchu svoje předsevzetí.

„Zabil jsem Edel,“ vypadlo ze mě takovou rychlostí, že jí to muselo splynout do něčeho ve stylu „ZbljsEl“.

Zamrkala. „Cože?“

„Zabil jsem Edel,“ zopakoval jsem a dal si záležet na artikulaci každého slova, abych to nemusel už znovu opakovat.

Její reakce se vážně podobala infarktu – zorničky se jí rozšířily, dech zasekl a výraz strnul. Zbytečně a lidsky jsem přešlápl na místě a raději nic neříkal.

Nemohl jsem popřít, že se mi ulevilo, když začala zhluboka dýchat a nasucho polkla. Vypadalo to, že si v duchu počítá, a já se držel svého mlčení.

Musela dojít tak k padesátce, než konečně promluvila.

„Měl jsi k tomu důvod?“ zeptala se nevýrazně a jakoby unaveně.

Obočí mi vylétlo nahoru a napadlo mě, že facka by mi byla milejší. Měla vyšilovat, měla mi nadávat, popřípadě hysterčit. Ale ona se tvářila jako právník u soudu a stejným odměřeným tónem se mě i ptala na motiv.

„Víceméně mi přeskočilo,“ rozhodl jsem se vyjít s pravdou.

Pomalu zavřela oči a přikývla. Už mě začínala tím chladným přístupem děsit.

„Prosím tě, řekni něco,“ požádal jsem ji netrpělivě.

„Co mám říct? Jsem v šoku, teprve mi to dochází,“ ohradila se s nulovým vztekem nebo strachem. „Já… asi kvůli ní nebudu truchlit ani nic takového.“

„Cože? Mel, já jí urval hlavu a spálil ji na prach,“ zdůrazňoval jsem jí, jako kdyby snad nevěděla, co znamená slovo ´zabít´. „Teda, bylo by fajn, kdybys mi to odpustila, ale to, co říkáš, jsou blbosti. Musíš být dost mimo.“

Podívala se na mě, jako kdybych z nás dvou byl já ten, kdo je za blázna.

„Co mám asi dělat? Neznala jsem ji jinak než jako vyšinutou sadistku, která mi do ruky vypálila ´Děvka´! Ještě teď tam mám jizvu,“ zavrčela temně, zatímco si rukou nepřítomně třela paži v místě, kde se nacházela už více méně zahojená spálenina.

„Já tě asi nikdy nepochopím,“ zavrtěl jsem hlavou a vysloužil si ránu loktem do břicha, které jsem nakonec ani neuhnul, abych jí udělal radost.

„Au,“ zasykla, když pozapomněla na pevnost mojí kůže, a zjevně mě praštila až s velkou silou – já to nebyl schopný posoudit, protože jsem to sotva cítil. „Nemůžeš alespoň předstírat, že tě to zabolelo?“

Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a potlačoval smích, když si ublíženě třela loket.

„Zvoní ti mobil,“ upozornil jsem ji v okamžiku, kdy se z její tašky začal ozývat pro lidi nepostřehnutelný zvuk vibrací jejího mobilu.

S povzdechem vylovila z útrob tašky telefon (Opravdu mě zajímalo, kolik věcí s sebou musela tahat, protože podle doprovodných zvuků, když šátrala v tašce, bych to odhadoval na zásoby pro několikačlennou polární výpravu.) a spěšně přelétla očima displej.

„Máma se děsí toho, že mě odchytil masový vrah a dělá ze mě hromádku mletého masa,“ informovala mě pobaveně, ale i tak se rychlým krokem rozešla směrem domů.

„Tak to ji raději nenecháme čekat… ale myslím, že bys mohla nechat otevřené okno,“ navrhl jsem jí, když jsem ji několika kroky dohnal a zařadil se vedle ní.

Rozpustile se usmála. „Převzal jsi Edwardův dar a čteš mi nově myšlenky?“

Vzal jsem ji za zápěstí a přitáhl si ji tak těsně k sobě, že jsme se skoro dotýkali nosy. Tep i dech se jí závratně zrychlily, když jsem jí pomalu přejel hřbetem ruky po tváři. 

„A na co teď myslíš?“ zajímal jsem se s opravdovou zvědavostí.

Zaváhala, jako kdyby nevěděla, jestli to má říkat nahlas, ale potom se mi přiznala. „Nechce se mi tomu věřit. Najednou jsi tady, říkáš mi, že mě miluješ… celé je to jako ze špatného romantického filmu. Něco se určitě pokazí.“

„Mel, ty mi nevěříš, co? Vím, že jsem v podstatě notorický lhář, ale v tomhle bych si nevymýšlel. Teď lituju toho, že jsem ti to neřekl už tehdy na turisťáku… nebo možná už ve Vegas, kdy jsem si uvědomil, že ublížit ti, je to poslední, co bych chtěl,“ přiznával jsem jí své pravé pocity, které jsem dlouho zapíral i sám před sebou.

Lehce se usmála. „To zní jako ty.“  

A podruhé za ten večer mě pohotově umlčela vlastními rty.  

Bohužel zveřejnění této kapitoly nevyšlo ještě na Štědrý den, což mě docela mrzí, ale nedá se nic dělat.

I tak ale všem lidem, kteří tuto povídku čtou a povzbuzují mě krásnými komenty, přeji pohádkové Vánoce, spoustu splněných přání a to nejlepší do nového roku 2013. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 38. kapitola: