Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 36. kapitola

07.12.2012 (19:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3400×

Spike

„Takže… jdeme?“ obrátil se na mě Greg. Znělo to netrpělivě. Lhostejně. Znuděně.

Než si stihl uvědomit, že je něco špatně, otočil jsem se, popadl jej za krk a zády přirazil ke zdi. Využil jsem toho, že jsem vyšší a držel jej nějakých deset centimetrů nad zemí. Automaticky si obě ruce stáhl ke krku a pokusil se povolit moje sevření, ale neměl na to dostatečnou sílu.

„Jistěže půjdeme, ale nejdříve si to zopakujeme, protože bych byl nerad, kdyby to nešlo podle plánu, kamaráde,“ ujistil jsem jej bez jakýchkoli emocí a sevřel mu krk, až se ozvalo praskání téměř nezničitelné upíří kůže. „Rozumíš?“

„Jo,“ zasyčel a já s temným potěšením sledoval, jak se mění z té své pózy arogantního fracka na to, co doopravdy byl – největší zbabělec v historii celého světa, který by udělal cokoli, jenom aby si zachránil kůži.

„Okamžitě ji odřízneš od daru. Opakuji – okamžitě,“ zdůrazňoval jsem mu podmínky naší dohody, jako kdyby byl mentálně zaostalý. „A budeš ji blokovat minimálně tu minutu, jasné?“

„Já nevím, jestli to tak dlouho udržím,“ přiznal vystrašeně. „Má hodně mocný dar… strašnou sílu.“

„Přes dvě stě let jsem s ní žil, věř mi, že pokud někdo o jejím daru něco ví, pak jsem to já. A ty se holt budeš muset snažit, i kdyby ses z toho měl sesypat,“ zavrčel jsem s obličejem kousek od toho jeho a vyceněnými zuby.

Bylo na něm vidět, že představa úplného psychického vyčerpání se mu nelíbí, stejně jako spolupráce se mnou, ale neřekl ani půl slova. Jenom mě sledoval černýma očima rozšířenýma strachem a zřejmě zvažoval svoje možnosti.

A potom se mi přestal snažit vykroutit ruku a ty svoje spustil volně podél těla. Pud sebezáchovy mu musel velet, ať se brání, pokusí vyprostit ze sevření, ale on přestal bojovat. Vzdal se.

Naráz jsem jej pustil na zem a zalitoval jeho upířích reflexů. Kdyby se zhroutil na zem, držel se za krk a lapal po dechu, bylo by to o to zábavnější. A pro něj o to lepší výstraha.

„Neudržím ji déle než dvě minuty,“ upozornil mě rychle a vypadalo to, že čeká další útok a výhružky. 

Nevzrušeně jsem si upravil rukávy bundy. „To bude stačit.“

Gregory se nejistě napřímil a pohledem střelil ode mě k sídlu na kopci, kam jsme mířili. Musel jsem uznat, že tohle byl přesně její styl – něco jako podpis. Vždycky měla ráda luxus a se stejnou radostí si do něj vodila jídlo.

Ještě před dvaceti lety bych se k jejím hrám s vystrašenými lidmi uvnitř bez váhání připojil. Teď… ne, nehnusilo se mi to. Ale jasněji než kdy jindy jsem si uvědomoval, že k tomuhle se vrátit nechci. A ani nemůžu, když už jsem se definitivně rozhodl.

„Jdeme,“ zavelel jsem rozhodně a přirozenou rychlostí se rozběhl do kopce. Greg se stále ještě s drobnou neochotou rozeběhl za mnou, podrážky jeho vysokých vojenských bot vydávaly větší hluk, než by se mi líbilo a než by se hodilo k nečekané návštěvě, ale na tom zase tolik nezáleželo. Už nás stejně musela cítit, možná i slyšet.

Před velkými dřevěnými dveřmi jsem zpomalil jenom natolik, abych do nich mohl kopnout a přerazit tím zámek. Přece jenom, kdyby sem dorazila policie a dveře byly rozlámané na třísky, nejspíše by jim to přišlo zvláštní. A taky to bylo efektivnější, než to do nich slepě narazit a probourat si cestu jako nějaký pitomý novorozený.

Neomylně jsem zamířil velkým, luxusně zařízeným domem za vůní nedávno ještě čerstvé krve a stále si hlídal, jestli za mnou Greg opravdu jde. Sice mi spolupráci slíbil a věděl jsem, že se opravdu bojí toho, co by jej čekalo po případné zradě, ale stále jsem si nebyl stoprocentně jistý. Přesvědčit lidi, jako byl on, nebylo nic těžkého, ale pokaždé tady bylo riziko, že skončíte s nechráněnými zády.

A já nechtěl riskovat. Alespoň ne moc.

Během necelé půl vteřiny jsem vyběhl schody do patra a prudce rozrážel dveře do velké ložnice. Na manželské posteli ležela bezkrvá mrtvola mladého muže s nepěknou ránou na krku. Světle šedé oči měl vytřeštěné, ústa překvapeně pootevřená. Chudák nemohl tušit, co se z jeho okouzlujícího doprovodu vyklube.

Mě ale více než mrtvý majitel sídla zajímala štíhlá postava stojící před oknem.

„Spikeu,“ zavrněla Edel na pozdrav a vzápětí se pohledem zastavila na Gregovi stojícímu ve dveřích, nepochybně nachystanému k okamžitému útěku. „A tohle je kdo?“

„Gregu,“ přecedil jsem mezi zuby se skrytou narážkou, ale neodvažoval jsem se blondýnu spouštět z očí a otočit se na něj.

Edel podezíravě střílela pohledem z jednoho na druhého, bylo na ní vidět, že tuší past. Od útěku ji zdržovala asi jenom přehnaná důvěra v sebe sama – její největší – a snad i jediná - slabina.  

„Funguje to,“ ujistil mě a znělo to skoro, jako kdyby nechápal, jak můžu zpochybňovat jeho schopnosti. Ale to všechno jsem usuzoval jenom z hlasu. Nemohl jsem tušit, jestli se mi za zády nesměje.

Edel mi to ale v dalším okamžiku vyvrátila, když vytřeštila šokovaně oči a zbytečně zalapala po dechu.

„Ty… Co to děláš?“ zavřískla na mladého upíra, který se stále držel dále od centra dění. Vůbec se to nepodobalo jejímu obvyklému tónu a mě neskutečně potěšilo, když jsem slyšel z jejího hlasu nevěřícnost, strach a pochyby.

Moje dvě minuty začaly.

Udělal jsem nedbalý krok dopředu.

„Ať už děláš, co chceš, nechej toho! Řekni mu to!“ První rozkaz byl směřovaný na Grega, druhý na mě. Rychle pochopila, kdo z nás dvou tady velí – ne, že by to bylo nějak těžké.

„Slyšela jsi někdy o tom, že všechno má své meze, lásko?“ zajímal jsem se naprosto nenuceně. „A že když je překročíš, máš pořádný problém?“

Minuta padesát dva.

„Opravdu si nemyslím, že zrovna ty mě máš co poučovat. Vzpomeň si na Tokio. Jávu. Nový Zéland,“ vyjmenovávala mi, ale chyběl jí ten obvyklý tón prozrazující, že má vše pod kontrolou. Tentokrát neměla. 

Ignoroval jsem její pokusy rozptýlit mě nějakou hloupou hádkou. „Varoval jsem tě, ať se od Forks držíš dál. Čemu jsi na té hrozbě nerozuměla?“

„No tak, přece si nenechám ujít všechnu zábavu. Spike se nám zamiloval a teď si hledá nové kamarády,“ ušklíbla se a kývla na Grega. „Roztomilé.“

Minuta a čtyřicet vteřin.

„Varoval jsem tě, ať necháš mě a všechno se mnou spojené na pokoji. Kdybys měla trochu rozumu, přeplaveš Atlantik a příštích dvacet let drancuješ Evropu.“

„Popravdě jsem poslední dobou byla v pokušení tam zamířit… do Itálie, například. Jak moc si myslíš, že by Volturiovy zajímalo, že vaše rodina má zase na krku člověka?“ Na vteřinu předstírala zamyšlení. „Vlastně měla. Mazlík je teď pryč a klidně by mohl někde hlásat do světa pravdu. To by se jim určit nel-“

Bylo to, jako kdyby mi v hlavě scvakl nějaký spínač. Představa toho, že by proti Mel poštvala Volturiovy, mě přiměla přestat v mysli odpočítávat, vést s ní vůbec nějaký rozhovor.

I když to vypadalo, že jsem ji překvapil, když jsem po ní s divokým zavrčením skočil, ona byla připravená a rychle uhnula. Dopadl jsem na zem kousek od okna a okamžitě schytal kopanec do zad, který jsem ale tak nějak očekával. Ulevilo se mi, že se neotočila a nešla po Gregovi, se kterým by moc práce neměla. Já byl teď větší hrozba.

Bleskově jsem se otočil, ale ani to nebylo dost rychle, abych stihl odrazit další ránu, tentokrát do hlavy. Alespoň se mi ale povedlo částečně couvnout, takže mě to neposadilo na zadek, i když mě to přimělo udělat dva kroky dozadu.

Bylo mi jasné, že další chyby už si dovolit nemůžu, pokud chci její smrt. A to jsem opravdu chtěl. Od okamžiku, kdy se objevila v Seattlu a zanechala za sebou několik mrtvých, mi v hlavě nezbylo místo pro nic jiného.

Představa, že jednou z těch sedmi „obětí hromadné dopravní nehody“ mohla být i Mel, se nedala snášet. Už jenom to, že se Edeltrauda pohybovala ve stejném městě jako ona, na mě bylo moc. Ona musela umřít, aby byla Mel v bezpečí.

A popravdě… já necítil výčitky, poté, co jsem podobně jako Jasper zjistil, že jsem byl přes dvě století její loutkou. Že se mnou jenom manipulovala, aby dosáhla, čeho chtěla. Teď, když jsem to jasně viděl, prohlédl všechny lži, které mi v minulosti navykládala, jsem k ní necítil už vůbec nic. Nic kromě vzteku.

Nešetrně jsem ji popadl za ramena a mrštil s ní o zem, než se mi stihla vysmeknout. Díky síle, jakou jsem s ní praštil, se to podobalo pádu kusu skály při lavině. Parkety se s křupnutím rozletěly na velké třísky, ale to už byla opět na nohou a se zlostným zavrčením se mi pokusila zkroutit ruku za zády. 

Nejenže neuspěla, ale taky se tím ke mně ocitla zády. A toho jsem musel využít.

Skočil jsem jí na nechráněná záda a náš společný pád na podlahu doprovázelo hromové zadunění, které by si každý člověk musel spojit s lavinou nebo zřícením budovy. Celou místností se rozléhalo vrčení, když se mě ze sebe snažila shodit a zjevně stále ještě tak nějak doufala, že se jí dar vrátí a udělá ze mě živou pochodeň. K mému štěstí ale její moc Greg dokonale blokoval.

Možná jsem toho malého zmetka podcenil.

Neměl jsem ale čas uvažovat nad tím, jestli bych své mínění o něm měl pozměnit či ne, protože v tomhle boji se hrálo o setiny vteřiny. Stačil okamžik nepozornosti a vše mohlo skončit jinak – pro mě konkrétně, dosti blbě.

Klečel jsem jí na zádech, jedno koleno zabořené mezi jejími lopatkami, druhou nohou jsem jí tlačil alespoň jednu ruku k podlaze. Tou druhou poslepu našla moje rameno a bolestivě mi jej sevřela, zřetelně jsem slyšel kamenné praskání vlastní ruky.

„Ty svině,“ zasténal jsem nenávistivě a za vlasy jí zvrátil hlavu dozadu. Druhou rukou, kterou mi stále drtila, jsem jí obemknul pod krkem tak, že jsem měl loket přesně pod její bradou.

„To neuděláš,“ zasyčela, a buď tomu opravdu věřila, nebo tím přesvědčovala samu sebe.

„Ale udělám. Protože jsem ochočený, zamilovaný debil,“ zavrčel jsem a vzápětí jí prudce škubnul hlavou nahoru, zatímco zbytek jejího těla jsem vlastní vahou držel na podlaze. Ozvalo se uši rvoucí zaskřípění trhající se kamenné kůže a vzápětí už mi její hlava zůstala v rukou, zatímco zbytek těla na zemi náhle ochabl, definitivně přestal klást odpor.

„Hezká práce,“ ozvalo se ode dveří, ale když jsem vzhlédl, Greg tam už nebyl. O patro níže jsem zaslechl otevírání dveří a poté svis větru, jak se nadlidskou rychlostí rozběhl pryč. Byl jsem si jistý, že se nezastaví, dokud nás dva nebude dělit několik států, čistě preventivně. Asi jsem ho svými výhružkami opravdu vyděsil.

Pohled mi padl na stolek, na němž stály dvě lahve skotské, jedna už z poloviny prázdná, druhá ještě nedotčená.

Lidským tempem jsem se zvedl ze země a naráz pustil její hlavu, která s žuchnutím spadla na podlahu. Přešel jsem pokoj a kromě dvou lahví alkoholu jsem z postele sebral deku, kterou jsem musel prudce vyškubnout zpod mrtvého těla.

V rameni jsem cítil ten zvláštní pocit, když jsem cítil, jak se veškeré škody napravují a kůže zase bleskově zaceluje. Ještě divnější ale byla ta otupělost, kterou jsem cítil. Čekal jsem, že s Edelinou smrtí ucítím úlevu, možná zadostiučinění z pomsty. Ale ne. Já necítil vůbec nic. 

Skoro apaticky jsem přes ty dvě části jejího těla přehodil deku a vylil na ni obsah obou lahví. O několik kroků jsem ustoupil, z kapsy vytáhl zapalovač a cvaknul jím. Nedbale jsem jej hodil na světlou deku, která okamžitě vzplála a uvolnila do vzduchu těžký, štiplavý kouř.

Stál jsem ve dveřích a hleděl do plamenů šlehajících i metr vysoko, dokud se bezpečně nepřemístily i k těžkým závěsům a tlustému koberci na zemi. 

Pro představu - takhle nějak Grega vidím... ten herec mi kněmu dokonale seděl, i když ve většině filmů je za neškodného blbečka. :) 

To mě přivádí k dotazu u minulé kapitoly - proč se Alex a Ian objevili v povídce až teď? Drobné náznaky byly už v předchozích kapitolách - třeba AMI, které si Mel pořád čmárala do sešitů není nic jiného než jejich iniciály. Ale k otázce - já se snažila do Mel vžít, představovat si, jak na jisté věci reaguje atd. A popravdě se mi nezdála jako ten typ holky, který se musí o všechny dojmy podělit s ostatními. Spíš ji vidím jako "slečnu Nezávislou", jejíž dva nejlepší přátelé spolu chodí, takže automaticky si nejsou tak bízcí jako dříve, navíc doteď nežili ani v jednom městě.   

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 36. kapitola: