Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 27. kapitola

05.10.2012 (17:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3861×

Mel

Ze třídy jsem vystřelila rychlostí kulového blesku, respektive se o to pokusila. Ve své snaze dostat se co nejrychleji z dosahu pětadvaceti lidí, kteří se na mě dívali, jako kdybych měla lepru, a ani se neobtěžovali snížit hlas, když se o mně bavili se svými přáteli, jsem zakopla o práh a učebnice se sešitem mi vyletěla z ruky. Obojí s žuchnutím spadlo na zem a já za sebou zaslechla zachichotání skupinky holek, které šly hned za mnou.

„Když se daří, tak se daří,“ ozvalo se mi za zády nečekaně a vzápětí už Spike rychle sbíral ze země moje popadané věci.

Nevěřícně jsem na něj zírala. Kdyby se jednalo o někoho jiného, vzala bych jako milou pozornost, že mi přišel naproti a společně zamíříme na oběd. Ale u Spikea to znamenalo jediné – pohotovost třetího stupně.  

„Děje se něco?“ zeptala jsem se raději opatrně.

„Proč vždycky vidíš za vším to nejhorší?“ Teatrálně protočil oči v sloup a zastrčil mi knížky do rozepnutého batohu, který jsem si jenom rychle hodila přes rameno. Ruka mu sklouzla na můj bok a následně zajela do zadní kapsy džínů.

„Spikeu,“ ucedila jsem mezi zuby varovně a neodvažovala se rozhlédnout kolem. Stačilo mi představovat si všechny ty zvědavce čumící na nás s očima na vrch hlavy. Na druhou stranu bych ale lhala, kdybych tvrdila, že mi to vadilo. Líbilo se mi to a na mysl mi okamžitě vytanul včerejší večer, respektive to, jak mohl skončit.

Melanie, ovládej se! A nemysli na… blbosti!    

„Ale no tak,“ zabručel nespokojeně Spike, ale k mému úžasu mě poslechl a neochotně spustil ruku podél těla.

„Nejsme tady sami,“ připomněla jsem mu a cítila se trochu provinile, když jsem ho musela takhle odbýt. Na ten jeho zklamaný pohled se nedalo reagovat jinak než lítostí.

„U nás doma bysme byli,“ navrhl spěšně Spike, ale bylo vidět, že moc nepočítá s kladnou odezvou. Byla to jedna z jeho klasických provokací, které mě dříve vytáčely.

Tentokrát jsem ale neprotočila oči a v duchu si neřekla, že se chová jako blbec. Místo toho se ve mně při představě obrovského Cullenovic domu, který bychom měli jenom pro sebe, vzbouřily hormony tak, že jsem samu sebe nepoznávala.

„Dnes oběd vynechám,“ usoudila jsem rychle a vytáhla se na špičky, abych ho mohla alespoň krátce políbit. Hodně brzy se z letmé pusy stal pěkně vášnivý polibek, který přerušilo až zvonění.

Spike se ode mě odtáhl a ten pohled, kterým si mě měřil, jasně prozrazoval, že nejsem jediná, koho mé rozhodnutí překvapilo.

 „V čem si představuješ, že půjdu domů?“ zhrozila jsem se při pohledu na své oblečení – přesněji na kousky, které z něj zbyly, a automaticky si přitáhla deku blíže k tělu, protože to byl očividně jediný kus látky v okolí, který přežil Spikeovo nešetrné zacházení. 

„Něco se určitě najde… Myslím, že Esmé určitě bude moct postrádat pár kusů oblečení,“ zapředl mi do ucha Spike, kterému se to ale říkalo jednoduše – jemu nikdo z oblečení trhací kalendář neudělal.

Přetočila jsem se mu v náručí, ale bokem mi opět projel bolestivý záškub. Slabou bolest jsem zaregistrovala už, když si mě trochu tvrději za boky přitáhl k sobě, ale teď to bylo silnější.  

„Au,“ zasyčela jsem a zkoumavě se zadívala na velký temně modrý flek, který mi zdobil pravý bok. Asi to nebylo jenom trochu silněji, než by se mé kůži i svalu pod ní líbilo.  

„Promiň.“ Konečky prstů se opatrně dotkl modřiny a skoro až s akademickým zájmem si ji prohlížel. Vzápětí se ale jeho rty ocitly pod mým uchem a pozvolna klouzaly níž po krku.

Zajímavé, jak rychle zmizel strach z toho, že skončím s prokousnutým krkem, napadlo mě na vteřinu.      

Spike v příští vteřině ale náhle strnul uprostřed pohybu a já pochopila, že zřejmě svými zbystřenými smysly zachytil něco, co mně uniklo.

„Carlisle přijíždí… a Esmé je s ním taky,“ oznámil mi a pohybem, který jsem ani nezaznamenala, si oblékl džíny.  

Sotva jsem stihla zaznamenat, že odešel a nechal mě ve svém pokoji samotnou, už se vracel s hromádkou vzorně poskládaného oblečení podobného tomu, ve kterém jsem sem přišla – temně modré džíny a bílorudá košile s krátkými rukávy. On sám už byl úplně oblečený a vlasy, které jsem mu rozcuchala na všechny strany, měl zase uhlazené dozadu.

„V klidu se obleč, já s nimi stejně musím ještě něco vyřešit. A…“ zaváhal, ale poté rychle pokračoval: „Myslím, že by tě rádi poznali, tak by ses jim mohla představit. Je to jenom taková pitomá formalita, ale Esmé je na tebe opravdu zvědavá.“

Trochu křečovitě jsem přikývla. „Jo, jasně.“ 

 Spike předvedl svůj tradiční rebelský úsměv a v příštím okamžiku ho už nebylo. Ta upíří rychlost mě někdy opravdu štvala.

Asi už bych si měla zvyknout na to, že nám dvěma nikdy nebude souzeno být spolu déle než hodinu, aniž by nás někdo vyrušil, pomyslela jsem si a ke svému úžasu ani příliš nezrudla.

S povzdechem jsem se zvedla z postele a začala se oblékat do půjčeného oblečení. Spikeův odhad o tom, že mám podobnou postavu jako Esmé, byl správný, její věci mi sedly perfektně, i když nohavice džínů mohly být o něco delší.

Jediný pohled do zrcadla na vnitřní straně dveří skříně mě přiměl si vlasy opět stáhnout do pevného ohonu, se kterým jsem nevypadala, jako kdyby mi účes rozfoukala přistávající helikoptéra.  

S tím, že svůj vzhled už nějak nevylepším, jsem nesměle zamířila ke schodišti. Tichý rozhovor z přízemí ustal, když jsem vstoupila na nejvyšší schod točitého dubového schodiště, i když museli slyšet, jak přicházím, už dříve. Stejně jsem nedokázala poznat ani, kdo mluví, natož porozumět jednotlivým slovům. Mohla jsem si jenom domyslet, že Spike svým adoptivním rodičům osvětloval mou přítomnost.

Modlila jsem se, abych nevypadala jako prostitutka plížící se z ložnice svého klienta, ale slušná osoba schopná nevyslepičit na prvním kroku tajemství upíří existence.

Sešla jsem do obýváku a trochu bojácně se pousmála na dva upíry stojící spolu se Spikem u pódia s klavírem. Moje nejistota ale nepramenila z toho, co byli, mé důvody byly pro jednou čistě lidské a normální. Která holka by taky nebyla nervózní při setkání s rodiči svého přítele?

Carlislea jsem už znala, ale žena stojící vedle něj pro mě byla více méně neznámá. Bella se o Esmé zmiňovala ve svém deníku a její popis byl přesný – lehce vlnité karamelové vlasy, nesmírně sympatický obličej, okrové oči a mateřský úsměv.

Až bolestivě mi připomněla moji vlastní mámu, se kterou jsem si sice každý den mailovala nebo volala, ale přece jen mi už chyběla. Jako každý po samostatnosti toužící teenager bych to sice nahlas nepřiznala, ale uvědomovala jsem si to víc než jasně. 

„Rád tě zase vidím, Mel,“ usmál se na mě doktor Cullen a já si okamžitě vybavila, jak probíhala většina našich setkání. Většinou to byl právě on, kdo mě přišel upozornit, že návštěvní hodiny už skončily a já bych měla po několika hodinách prosezených u tetiny postele zamířit domů a pokusit se alespoň trochu prospat. Mohla jsem jenom doufat, že v budoucnosti se budeme potkávat za jiných, pozitivnějších okolností.

„Já vás taky,“ hlesla jsem popravdě.

„Rád bych ti představil svou ženu – Esmé.“ 

„Ráda tě poznávám. Poslední dobou jsi tady často omílané téma,“ usmála se na mě mile Esmé.

„Já vás taky,“ ujistila jsem ji zdvořile s dalším úsměvem, ale vzápětí jsem vrhla na Spikea tázavý pohled. Jak jako často omílané téma? 

„Alice je z tebe nadšená,“ objasnil mi rychle Spike.

„Z tebe taky,“ opravila jej Esmé. Těžko říct, jestli to znělo spíše hrdě nebo dojatě, ale Spikeovi to moc po srsti nebylo. Já byla o to zvědavější – jak to Esmé myslela? Je Alice ráda, že si její bratr našel opravdovou přítelkyni, nebo jde ještě o něco jiného?

„Díky, Es,“ zahučel lehce otráveně a vzápětí se obrátil na mě. „Asi bych tě měl odvézt domů, co?“

Zatrnulo ve mně a rychle jsem zkontrolovala čas na mobilu. „Pokud teta už nesedí na policejní stanici a nenahlašuje mě jako pohřešovanou, bylo by to fajn.“

Spike se jenom zasmál a obrátil se na Carlislea. „O tom víkendu si ještě promluvíme. Teď se musím zachovat jako džentlmen a odvést dámu domů.“ 

Oba dva jeho rodiče přikývli a neušel mi krátký pohled, který si vyměnili. Tvářili se prostě jako dva dospělí sledující mladší zamilovanou dvojici. Z Esméina výrazu mi bylo jasné, že si nejspíš myslí, jak jsme roztomilí… vlastně jenom já. Spike byl všechno možné, jenom ne roztomilý.

„Jdeme?“ popohnal mě Spike netrpělivě a v ruce se mu zableskly klíčky od auta.

Přikývla jsem a obrátila se ještě na Esmé s Carlislem. „Ráda jsem vás poznala. Na shledanou,“ nerozloučila jsem se s nimi nějak originálně, ale snad dost slušně.

„Co je?“ povzdechla jsem si, když se za námi zabouchly domovní dveře a my zamířili ke Spikeovu autu zaparkovanému na štěrkové příjezdové cestě. Byla jsem dost vnímavá na to, abych poznala, že něco není v pořádku.

„Nic,“ odsekl tónem, který ale prozrazoval přesný opak.

„To je vidět,“ zamumlala jsem si pro sebe a až opožděně si uvědomila, že to musel slyšet. Raději jsem urychleně nastoupila do auta a až moc prudce zabouchla dveře. Spike pochopitelně seděl za volantem a otáčel klíčkem v zapalování.

Po několika minutách jeho sebevražedné jízdy, kterou jsem ale tentokrát nějak nekomentovala, konečně promluvil.

„Promiň,“ povzdechl si. „Ale o víkendu jedeme s celou rodinou na lov.“

Nechápavě jsem nakrčila obočí. „Aha. Neměl bys být rád?“ zeptala jsem se opatrně poté, co jsem se ujistila, že oči už má spíše okrové než zlaté. Ta tmavší barva signalizovala jediné – lov by se opravdu už hodil. Sice jsem nebyla nějak nadšená z představy, že mi zítra odjede, ale měl pro to dost dobrý důvod.   

Nepatrně se ušklíbnul. „Byl bych, ale jak už jsem říkal – s celou rodinou. Emmetta nevyjímaje.“

„Chudáčku. Já vždycky chtěla staršího bráchu. A nejlíp někoho jako Emmetta, kdo by bez problémů nakopal zadek komukoli, na koho bych ukázala.“

Překvapeně se na mě podíval. „Tak to mě překvapuješ. Nevypadáš jako násilný typ.“       

Naklonila jsem hlavu na stranu a přistoupila na jeho hru. „Možná by sis na mě měl dávat pozor. Třeba jsem nebezpečnější, než vypadám.“

„Hm… pak asi budu muset riskovat,“ uvažoval nahlas. „A to mám docela rád.“

Naklonil se ke mně, ale já vyděšeně cukla stranou a namáčkla se na okénko. „Sakra, dívej se na cestu!“

Se zoufalým povzdechem se sesunul opět na sedadlo řidiče a připadalo mi, že ještě šlápnul na plyn. Až při pohledu z okénka jsem si uvědomila, jak blízko od tetina domu už jsme. O chvíli později už hladce zaparkoval na příjezdové cestě před domem.

Sotva se auto zastavilo, už se ke mně natáhnul a s až směšnou nedočkavostí mě políbil. Vyšla jsem mu vstříc a nechala se přetáhnout k němu na klín, i když to v těsném prostoru mezi palubní deskou a předními sedadly nebylo nic snadného.

„Hele… já potřebuju dýchat,“ připomněla jsem mu zadýchaně po několika nekonečně dlouhých polibcích.

Jenom se s úsměvem odtáhl a nechal mě se několikrát zhluboka nadechnout. Opravdu bych ráda věděla, co mu na mém lidství připadá pořád tak zábavné.           

„Budeš mi chybět,“ řekl po chvíli a já zůstala zírat jako opařená.

„Cože?“ vypadlo ze mě nevěřícně.

Odhrnul mi z obličeje několik pramenů vlasů. „Slyšela jsi dobře. Mnohem raději bych tady s tebou zůstal.“

Jasně jsem si uvědomovala, že tohle bylo něco, co jsem od něj zoufale chtěla slyšet. Náznak toho, že mu na mně záleží minimálně tolik, jako mně na něm. A zdálo se, že se mi právě plní přání.

Krátce jsem jej políbila. „Myslíš, že bys to mohl zopakovat?“

Už je zvykem, že pokaždé na konec přidám nějakou svoji prosbu nebo otázku... 

Tak co říkáte na vztah Mel a Spikea? Myslíte, že to vydrží, nebo budou ještě nějaké problémy? 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 27. kapitola: