Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 25. kapitola

23.09.2012 (14:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3854×

Mel

Na vteřinu mě zamrazilo, ale když jsem na krku dál cítila jenom jeho ledové rty a jazyk, rychle mi otrnulo. Možná jsem k tomu neměla žádný důkaz, ale já mu prostě věřila, že když už se jednou ovládl, neublíží mi ani podruhé.

Přitiskl si mě blíž k sobě a poté se svalil zády na postel, přičemž mě stáhl na sebe. Zavrávorala jsem, když se pod námi zhoupla matrace, a u ucha zaslechla Spikeovo tiché uchechtnutí doprovázené dvěma tlumenými ranami, jak si z nohou skopnul boty.

„Pst,“ napomenula jsem ho. „Teta.“

„Je u sebe,“ ujistil mě Spike a znovu mě hladově políbil na rty, možná abych už nic nenamítala.

Rukou jsem mu zajela pod tričko a přejela po vypracovaných svalech na břiše. Vydal ze sebe tlumený zvuk podobný zavrčení, ale nic nebezpečného v tom nebylo. Slyšela jsem jej vrčet na Edeltraudu, ale to bylo něco úplně jiného.

Rozhodně jsem začala látku tahat nahoru a Spike mi s tím ochotně pomohl – nadzvednul se a přetáhl si triko přes hlavu. Zmuchlaný kus látky putoval na zem do kouta pokoje.

Během vteřiny se pozice vyměnily – ten pohyb jsem skoro ani nezaregistrovala, ale najednou jsem ležela na zádech a Spike byl nade mnou. Jednou rukou se podpíral, aby na mě neležel celou vahou, druhou mi zajel pod volné triko a líbal mě tak, že jsem sotva měla čas se nadechovat.

Pak najednou ale ztuhl, jako kdyby těsně vedle postele uhodil blesk. Zmateně jsem zamrkala a snažila se přijít na to, co je špatně. Spike se ode mě odtáhl s nečitelným výrazem a všechna ta energie mezi námi byla naráz pryč. Atmosféra v místnosti se změnila, jako kdyby někdo cvaknul vypínačem, ale mně stále nedocházelo proč.

„Co to děláš?“ dostala jsem ze sebe zmateně, když se natáhnul po svém triku ležícím stále na zemi, kam jsem jej mrskla.

„Tvoje ruka,“ objasnil mi úsečně bezvýrazným tónem, ale tušila jsem, že to v něm vře.

Pohled mi sklouzl na blednoucí nápis vypálený na mé paži a povzdechla jsem si. Díky, bloncko.

„To snad není důležité,“ namítla jsem a skoro až bolestně sledovala, jak si zase obléká triko.

„Podle mě je důležité, když ti ta mrcha něco takového vypálila do ruky,“ ucedil skrze zaťaté zuby a opět si obul obě tenisky.

„Počkej, ty odcházíš?“ vyjekla jsem, když zamířil k oknu, a seskočila z postele. Natáhla jsem ruku, abych ho zadržela, ale ucukl paží z mého dosahu.

„Už to tak vypadá,“ ucedil skrze zaťaté zuby. „Co ode mě taky čekáš? Že si to jen tak nechám líbit? Že ji nechám dělat si, co chce?“

S každým slovem byl jeho hlas hrubší, až nakonec zněl spíš jako hrdelní vrčení. Před odjezdem do Vegas jsem absolvovala něco jako rychlokurz Jak mluvit s naštvaným upírem, tak jsem se zařídila podle Jasperových instrukcí a čapla jej za paži.

„To netvrdím. Ale je hloupost jít za ní a dát jí tak to, co chce. Nehledě na to, že by tě během několika vteřin dokázala ugrilovat zaživa!“ 

Moji logiku zpochybňovat nemohl, ale on se i tak netvářil, že bych ho přesvědčila. Zoufale jsem uvažovala, co dál.

„Neugriluje,“ prohlásil přesvědčeně a já se rozhodla vsadit na stejnou kartu jako ve městě hříchů – psychické vydírání.

„Spikeu, prosím.“ Snažila jsem se napodobit pohled ztraceného štěněte a prosebně se na něj podívala zpod řas. Psi to asi umějí líp, ale zdálo se, že to přece jenom nějaký účinek má. „Ona za to nestojí.“

S povzdechem se na mě obrátil. „Jsi člověk,“ řekl potom, jako kdyby to všechno vysvětlovalo.

„Eh… když jsem to naposledy kontrolovala, tak jo.“ Byla jsem si jistá, že kdykoli jindy by ho to pobavilo, ale teď se na mě díval rozzlobeně. Ta zlost sice nebyla určená mě, ale i tak jsem se instinktivně přikrčila.

„Nemůžu ji nechat, aby tě takhle mučila. Teď je to ruka, ale já ji znám a ona si nedá pokoj. Nenechám ji, aby se k tobě třeba už jenom přiblížila!“ Za jakékoli jiné situace by to vyznělo romanticky – teď ale zuřil a já se děsila toho, že se za svojí bývalou spojenkyní opravdu vydá. Nedokázala jsem si představit, co by se dělo pak. Nemohla bych dělat absolutně nic, jenom sedět s rukama v klíně a čekat, jestli se vrátí. 

„Prosím. Nedělej žádné blbosti,“ opakovala jsem naléhavě.

Hodnou chvíli se na mě díval s nečitelným výrazem a já napjatě čekala na jeho odpověď. Už jsem přemýšlela nad tím, že pokud opravdu zmizí, ihned zalarmuju Cullenovy, aby jej zastavili, klidně i pomocí Jasperova daru.

„Fajn,“ vydechl nakonec rezignovaně. „Nepůjdu za ní.“

„Slib mi to,“ naléhala jsem na něj.

Ostře vydechl a potom s nuceným klidem odpověděl. „Slibuju. Když teď dovolíš, půjdu za svými sourozenci, kterým neublíží, když je prohodím zdí.“

„Hezký pokus,“ okomentovala jsem to a postavila se mu do cesty.

„Nevěříš mi?“

Kousla jsem se do rtu. „Ne dost na to, abych tě nechala jít. Jestli mě chceš přesvědčit, že ti můžu věřit, zůstaň tady se mnou do rána a zkus trochu vychladnout.“

Překvapeně se na mě podíval, což byl výraz, jaký jsem u něj snad ještě neviděla, a asi uvažoval, co zmůžu, když se na mě vykašle a upíří rychlostí zmizí oknem.

„Normální lidé mají v noci jiné starosti – třeba spánek. To jenom ty si musíš usmyslet, že budeš hlídat upíra, aby nic nevyvedl,“ zabrblal potom.

„Asi bych měla vzdát tu svoji snahu být normální,“ konstatovala jsem a nevesele se pousmála. Měla jsem ale dojem, že hádka by mohla být zažehnána. Alespoň prozatím.

Přešla jsem zpátky k posteli, posadila se na polštář a opřela se o dřevěné čelo.

Oba dva jsme jasně cítili, že všechno to, co nás přimělo se na sebe doslova vrhnout, je nenávratně pryč. Jenom jsem v duchu nadávala a posílala Edeltraudu do horoucích pekel. Se zděšením jsem si uvědomovala, že se chovám jako nadržený teenager, který má nevhodné myšlenky i při pohledu na strop, ale nedokázala jsem si pomoct.

„Posadíš se?“ zeptala jsem se Spikea strnule stojícího na místě po několika minutách napjatého ticha. Svou nehybností připomínal sochu a to mě znervózňovalo víc, než kdyby naštvaně rázoval po místnosti.

Bez nějakých řečí shodil ze židle můj školní batoh a sedl si na ni. „To tady budeš bdít celou noc a sledovat mě?“          

Přiměla jsem se k drobnému úsměvu. „Tak jsem to plánovala.“

„To nevydržíš. Už jsem ti slíbil, že tady zůstanu. Prosil bych trochu důvěry.“

Bože, ten jeho hlas… je možné, že existuje nějaký úžasnější a svůdnější zvuk?

„Stejně bych teď neusnula,“ namítla jsem po pravdě. Ne, se srdcem zběsile bušícím až v krku by se opravdu jenom těžko usínalo.

Spike jenom pokrčil rameny a dál už nic neříkal. Po několika minutách mi to začínalo vadit, stejně jako fakt, že měl zase pravdu. Sotva jsem se trochu zklidnila, dopadla na mě únava a já se po chvíli přistihla, že nepřítomně zírám do protější zdi a nejspíš bych si ani nevšimla, kdyby Spike zmizel.         

Marně jsem se snažila najít nějakou nepohodlnou pozici na měkkém polštáři, ve které bych nedokázala usnout. Víčka se mi klížila dál a hlava se i začala nebezpečně naklánět na stranu.

„Spi, já tady zůstanu,“ brouknul Spike, když viděl, jak zívám, divže si při tom nevykloubím dolní čelist.

Rozhodně jsem zavrtěla hlavou a díky jeho slovům alespoň trochu ožila. Napřímila jsem se na posteli a snažila se vypadat, že v boji s únavou na plné čáře neprohrávám. Nejspíš se mi to nedařilo, protože Spike zavrtěl hlavou.

„Ty jsi beznadějný případ,“ konstatoval. „Spi.“

„Zůstaneš?“ ujišťovala jsem se, když mi došlo, že má pravdu. Tohle nezvládnu.

„Zůstanu,“ přisvědčil.

S povzdechem jsem se sesunula na matraci a přetáhla si až k tělu deku. Natáhla jsem se po lampičce na nočním stolku a stále jej pozorně sledovala, jako kdybych se bála, že zmizí. Cvakla jsem vypínačem a složila hlavu na polštář, když jsem viděla jeho temnou siluetu sedící na židli.

Probudila jsem se do pološera, nejspíše se opět projevila moje zvláštní schopnost probudit se pár minut před zazvoněním budíku, pochopitelně unavenější a podrážděnější než večer.

Že mám k podrážděnosti dobré důvody, mi došlo prakticky sotva jsem otevřela oči.

Spike!

Vymrštila jsem se do sedu a díky tomu zjistila, že se mi povedlo úžasně zamotat do přikrývky. Mnohem podstatnější ale bylo, že židle byla vzorně zasunutá k psacímu stolu a zela prázdnotou.

„Kruci!“ vyjekla jsem a rychle a poměrně slušně na to, jaké problémy z mého několikahodinového spánku vyplývaly, se ze sebe pokusila strhat přikrývku. Moje pohyby byly trhané a nekoordinované, takže nebyl odivu, že vyprostit se mi povedlo až během přibližně minuty.

Mobil, musím okamžitě zalarmovat Cullenovy.    

Vrhla jsem se ke školnímu batohu a zběsile z něj začala vyhazovat sešity a učebnice, které mi zavazely při pokusech nahmatat pletené pouzdro mobilu.

„Kde jsi?“ zasténala jsem zoufale, když jsem vyházela na podlahu obsah přední kapsy batohu, ve které jsem obvykle mobil nosila. Tentokrát to ale vypadalo, že jsem s ním večer mrskla jinam. Kdybych si jenom pamatovala, kam…   

„Vždycky po ránu takhle vyšiluješ?“ ozvalo se pobaveně z postele, ze které jsem se před chvílí neohrabaně a co nejrychleji vymotala.

Zajíkla jsem se a otočila se, až mi vlasy vletěly do očí. Na kraji mé postele, kterou jsem si v noci zjevně neuzurpovala pro sebe, napůl seděl, napůl ležel Spike s jakousi knížkou položenou na břiše.

Bylo mi jasné, že na něj zírám, jako kdybych jej viděla poprvé v životě, ale na nějakou rozumnou reakci jsem byla v moc velkém šoku.

„Spikeu?“ vypadlo ze mě zmateně. „Co… ty jsi zůstal?“

Pousmál se nad mojí nechápavostí a překvapením a pokrčil rameny. „Slíbil jsem, že zůstanu.“

Ještě několik vteřin jsem na něj zaraženě hleděla, ale poté se zmohla na úlevný úsměv. „Vyděsils mě.“

„Ty mě taky,“ přisvědčil a zvedl knížku, kterou nejspíš četl, než jsem se probudila. „Harry Potter? Opravdu?“

„Náhodou je to dobrá knížka. A ještě lepší sága,“ hájila jsem čest svého milovaného Ohnivého poháru s lehce rudými tvářemi.

„Sfingy, draci, duchové, kouzla…“ vyjmenovával Spike skepticky to, co se mu nejspíš nepozdávalo.

„Upír má co říkat,“ usadila jsem jej. „Navíc ty knížky jsou moje dětství. Víš, jak je super představit si, že mávneš hůlkou, řekneš správnou formuli a jsi neviditelný? Nebo se ti na postel vyskládá čisté oblečení? A když něco potřebuješ, tak si to jednoduše přivoláš? Anebo… čím jsem tě tak pobavila?“

Spike se s tajemným úsměvem zvedl z postele a udělal pár kroků ke mně. „Jenom mluv dál. Je to fascinující… vidět, jak tě to zajímá, jak máš ten svět ráda.“

Asi bych mluvila, ale v příštím okamžiku udělal další krok ke mně a ocitl se přímo před oknem, kterým do pokoje dopadaly sluneční paprsky – nevídaný jev v upršeném Forks. Už jednou jsem jej viděla ve slunečním světle, ale teď to bylo něco jiného. Teď už jsem jej vnímala jinak. Nebála jsem se jej ani jeho rodiny, nepochybovala jsem o něm… a poprvé jsem myšlenku na to, jak dokonalý je, okamžitě nezahnala.  

Tak co? Jak se vám líbí vztah Spikea a Mel? Kdy myslíte, že si ti dva tvrdohlavci připustí, že jsou zamilvoaní? A jsou, nebo je to jenom fyzická přitažlivost?

Věnováno všem, kteří okomentovali minulou kapitolu. ;-)

A jen tak pro zájemce - věděli jste, že James Marsters (Spike) je i zpěvák? Já na jeho hudbu narazila náhodou, není to styl, co bych obvykle poslouchala, ale jednoduše jsem se zamilovala do jeho hlasu.

Posuďte sami, přikládám menší ukázku.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 25. kapitola: