Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 23. kapitola

12.09.2012 (16:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 5281×

Mel

Opět jsem se střetla s nečitelným pohledem zlatých očí a rychle začala zkoumat sedadlo před sebou, na kterém se rozvaloval Fred, kterého jsem měla zafixovaného jako Dannyho dobrého kámoše.

Opravdu jsem si přála vědět, co říct nebo alespoň dělat. Sama jsem měla v hlavě binec a včerejší Spikeovo zmatené vyznání mi nějak nepomohlo. Záleželo mi na něm a i přes to všechno jsem se na něj nedokázala zlobit, jak sám včera řekl. K tomu připočítejme jeho vzhled a zdálo by se, že není co řešit.

Ale přece jenom… chodit s upírem? Byla vůbec šance, že bych mohla mít se Spikem normální vztah jako mí lidští spolužáci? O něco točící se jenom kolem postele jsem opravdu nestála – respektive o to nestálo mé rozumné já. Druhá, nezodpovědná a impulzivní část mě si už včera říkala, že by do toho klidně šla, a skoro zabránila Spikeovi odejít. 

Rukou jsem si unaveně přejela po obličeji – pálení v krku a záchvaty přiškrceného kašle mě pravidelně vytrhávaly ze spánku celou noc a teď mi bránily i cestu do Forks klidně prospat.

Ke všemu se pomalu připojovala i bolest hlavy a já zatoužila po svém osobním kusu ledu sedícím o několik řad sedadel přede mnou. Mohla jsem být naštvaná nebo zmatená, jak jenom jsem chtěla, ale kdybych měla možnost položit mu hlavu na rameno a přitisknout se k němu, neváhala bych. Tentokrát už ne…       

Sakra, tohle už hraničí s rozdvojením osobnosti!  

Po necelých dvou hodinách jízdy řidič sjel k jedné z benzínek podél dálnice vedoucí do Seattlu. Viděla jsem na spoustě svých spolužáků jasnou úlevu, když se hnali ven.

„Nevzdalujte se, do desíti minut bychom měli být připraveni vyjet!“ snažil se překřičet Banner naši třídu, ale bylo to vcelku zbytečné, jelikož většina jeho svěřenců už pádila do benzínky udělat pořádnou tržbu.

„Já letím, než mi vyprodají všechno sladké,“ informovala mě Kelly a v příštím okamžiku už pelášila spolu s davem k proskleným dveřím. Správně odhadla, že já se nikam nepoženu. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení a jak jsem jí sama řekla – byla jsem ráda, že jsem se dokázala vyklopýtat z autobusu k obrubníku ohraničujícím odpočívadlo u sjezdu z dálnice.

Kecla jsem si na zem a snažila se nevnímat pocit, že mi hlavou projíždí hučící metro. Tohle bylo mnohem horší než kocovina.

S hlubokým povzdechem jsem odlepila oči od země a přejela pohledem okolí. Autobusák, jenž mi až nápadně připomínal Homera Simpsona, se bavil s profesorem Bannerem a u toho popíjel z plechovky kolu, která už musela být po dvouhodinové jízdě teplá jako čaj.

Pár lidí se ani nenamáhalo vylézt z autobusu a já uvažovala nad tím, že se k nim připojím, dokud jsem schopná zvednout se a došourat zpět na své sedadlo. Tam už si budu moct klidně umřít. 

Po chvíli jsem se zvedla ze země a jako zombie se ploužila zpátky k otevřeným dveřím autobusu. Proč jsem z něj vůbec vylézala, mi bylo záhadou. Asi v půli cesty úzkou uličkou do zadní části autobusu jsem zakopla o čísi batoh a skoro se složila k zemi, ale v čas jsem se pověsila na jednu z tyčí u sedadel.

Zničeně jsem padla na sedadlo a třeštící hlavu si opřela o chladné sklo okénka. V tomtéž okamžiku se téměř prázdným autobusem rozezněla písnička Rain over me – moje vyzvánění. Co nejrychleji jsem vylovila z kapsy mobil a pohlédla na displej.

1 nová zpráva

Číslo můj mobil nepoznal, ale i tak jsem se rozhodla si tajemnou SMS přečíst.

Jsi v pořádku?

Nechápavě jsem se zamračila na ta tři slova a potom mobil zastrčila zpět do kapsy s tím, že to asi bude nějaký omyl.

Zavřela jsem oči a zase obrátila tvář k oknu, ale o chvíli později jsem sebou polekaně cukla, když mi zezadu někdo na tvář položil ruku. Když jsem ale poznala nezaměnitelně chladnou kůži, vztek nahradilo překvapení.

„Spikeu?“ ujišťovala jsem se, i když jsem si byla sto procentně jistá, že je to on.

„Řekl ti už někdo, že neodpovídat na esemesky je dost nefér?“

Zmateně jsem zamrkala. „To ty jsi mi psal?“

„Už to tak vypadá.“ Ledová dlaň se přesunula na čelo a já skoro nahlas vydechla úlevou.

„Díky… je to lepší,“ zalhala jsem. Popravdě jsem nedokázala uvěřit, že by mi mohlo být ještě hůř. Hlava mi třeštila, v krku mě pálilo a musela jsem hřát jako kamna.

Neodpovídal, jenom mi dál držel ruku na čele. Výhodou bylo, že jsme seděli sami v zadní části autobusu, takže několik lidí vpředu nám nevěnovalo žádnou pozornost. Kdybych měla mít nechtěné publikum, nedovolila bych si, se třeba jenom přiblížit ke klukovi, se kterým teď budu spojovaná víc než by mi bylo příjemné.

„Promiň, že jsem tě tak vykopla,“ pípla jsem skoro neslyšně a tentokrát to nemělo nic společného s bolestí v krku.

„Asi bych příště neměl na lidi takové věci prostě vybalit,“ konstatoval a znělo to, jako kdyby se teď divil nad svým chováním a možná ho to i pobavilo. Neviděla jsem mu do obličeje, tak se to špatně posuzovalo, ale měla jsem dojem, že ten včerejšek pro něj nebyl o nic lehčí než pro mě.

„Drž se,“ pošeptal mi do ucha, elegantně se zvedl a přešel na své místo právě ve chvíli, kdy se do autobusu začal hrnout zbytek třídy, který určitě sešikoval a několikrát přepočítával Banner.

„Mám tady pro tebe lék,“ zazubila se na mě Kelly, sotva si sedla vedle mě, a vrazila mi do ruky čokoládovou tyčinku.

Ušklíbla jsem se. „Tímhle ve farmacii určitě prorazíš.“

Nakonec jsem musela uznat, že měla pravdu. Po hrnku mátového čaje místo snídaně moje tělo cukry vděčně přijalo a já přestala mít dojem, že se zhroutím.

Po chvíli kodrcání se po vedlejších silnicích jsem sáhla po mobilu a začala psát zprávu.

Ohledně toho včerejška… myslel jsi to vážně?

Zamračila jsem se a během chvilky text opět smazala. Bylo to stejná blbost jako zeptat se někoho, kdo uklouznul na náledí: „Co děláte?“.

Kdybych řekla ano, znamenalo by to to samé, co u lidí? Myslím tím, že bychom třeba šli do kina nebo něco podobného a ty upíří věci zkusili trochu odsunout.

Čím dál tím lepší, napadlo mě, když jsem si ty dvě věty po sobě četla a sahala po tlačítku smazat. V ten okamžik ale zasáhl neomylně zákon schválnosti a na malém displeji se objevila dvě slova: Zpráva odeslána.

Myslí mi prolétlo několik nadávek, které by se ve slovníku čerstvě osmnáctileté mladé ženy vůbec neměly vyskytovat, a se zděšením jsem sledovala, jak Spike zvedá ruku s mobilem, s nímž si doteď jenom otáčel v dlani a nepřítomně pohazoval, a oči mu přejíždějí po mé esemesce.

Aniž by na mě pohlédl, napsal rychlostí blesku odpověď. Vzhlédl ke mně a zřetelně jsem viděla, jak se ušklíbnul.

V příštím okamžiku mi opět začal vyzvánět mobil. Bylo krátké:

Takže máme rande?  

Zaváhala jsem nad odpovědí a poté se rozhodla neříct ani ano ani ne.

Uvidíme.

„Mohl by mi někdo říct, kdy začala studená válka?“ obrátil se na třídu profesor Carson a zjevně jej zklamalo, že nevidí les rukou, ale pětadvacet studentů zírajících na něho jako na úplného blbce.

„Stačí mi rok…“ Opět se nedočkal žádné reakce.

Já napůl seděla, napůl ležela v zadní lavici a upřímně se divila, že od nás profesor očekává, že po týdnu na školním výletě a volném víkendu se bude někdo z nás zajímat o studenou válku.

Ticho ve třídě narušilo zapraskání, které jsme si nejdřív nedokázala zařadit. Když ale většina třídy zvedla hlavy k rozhlasu na stěně, pochopila jsem, že se chystá proslov ředitele nebo něco podobného.

Trochu jsem se na židli narovnala, loktem se opřela o desku lavice a o dlaň si opřela bradu.

V rozhlasu zašumělo. „Jedna, dva… funguje to.“

Vytřeštila jsem oči a nechápala vůbec nic. Nebyla jsem jediná, kdo poznal Spikeův hlas a reakce ostatních byly stejné – šok pozvolna přešel v nechápavost a ta se během vteřiny přetavila na zvědavost.     

„Nazdar, všichni. Řekl jsem si, že po týdnu volna by bylo dost brutální začít hned s učením, tak jsem se vám to rozhodl trochu zpříjemnit,“ začal Spike zvesela. „Takže si užijte skupinu Bowling For Soup a jejich Almost - oblíbený song osoby, kvůli které ze sebe dělám před celou školou trotla. Počítej s tím kinem.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře, když mi došlo, že mluví ke mně. Narážka na náš esemeskový rozhovor v autobuse byla více než jasná a výběr písničky taky… sice jsem netušila, odkud ví, co poslouchám, ale na tom nezáleželo.

V příštím okamžiku už se celou školou rozlehl hlas frontmana mé milované kapely a já se přistihla, že se usmívám jako idiot.

Spikeu, ty jsi fakt neuvěřitelný, běželo mi hlavou nevěřícně a přála jsem si, aby měl Edwardův dar a mohl to slyšet.    

„...And I almost had you
But I guess that doesn’t cut it
Almost loved you
I almost wished you would’ve loved me too“

„Co-“ nechápal postarší profesor a vzápětí překvapivě rychle zmizel na chodbě.

Naopak třída se skvěle bavila. Většina z nich písničku neznala a těžko říct, jestli se jim líbila, ale Spikeova rebélie je pobavila a zaručeně probrala z netečnosti, v jaké ještě před chvílí bezvýrazně hleděli na profesora.

V rozhlasu opět zapraskalo a hudbu přerušil trhavý zvuk a vzápětí hlas profesora Bertyho, se kterým měl Spike neustále nějaké problémy.

„Cullene! Zbláznil jste se?“ ječel po něm a zjevně jej ani nenapadlo, že se jeho hlas rozléhá díky zapnutému rozhlasu celou školou.

Bylo to jako lavina – několik lidí vyprsklo smíchy, jejich kamarádi se začali během chvilky taky pochechtávat a během minuty už jsme se všichni smáli jako šílení. Já se na židli třásla jako epileptik při záchvatu a dělalo mi problémy se na chvíli ztišit, abych se mohla třeba jen nadechnout.      

„Počítejte s tím, že tuhle školu nedokončíte, o to se postarám!“ vřískal dál profesor a stále mu nedocházelo, že když se mu povedlo zastavit hudbu, ještě neznamená, že je rozhlas vypnutý.  

Tak to je tragédie… Spike nedokončí asi podvacáté školu. To ho muselo ranit.

Už mě začínala od vytrvalého smíchu bolet bránice, ale jako ostatní ani já si nemohla pomoct a dál se řehtala.

„Davide,“ ozval se i hlas ředitele, který vzápětí ale s cvaknutím rozhlas vypnul.

Ještě když přišel rudý profesor Carson do třídy a pokusil se navázat na svůj výklad, každou chvíli jej někdo vyrušil tím, že se roztřásl tichým smíchem, kterým doslova infikoval ostatní.

Když zazvonilo, byla jsem jedna z prvních, kdo vystřelil na chodbu. Zamířila jsem přímo k ředitelně, kde jsem měla největší šanci narazit na Spikea. Bylo mi jasné, že z tohohle bude mít pořádný průšvih... mohla jsem jenom doufat, že toho nezačne litovat.

Nakonec jsem to vzdala a rozeběhla se. U východu z budovy jsem se se Spikem de facto srazila. Kdyby mě včas nechytil za ruce a nezastavil, asi bych kolem něj proletěla a otočila se až na půli cesty k administrativní budově.   

Udýchaně jsem se zastavila a rychle zavrhla představy, ve kterých jsem mu skákala kolem krku. Byla to přesně ta situace, kdy by něco takového bylo na místě, ale asi jenom v nějakém romantickém filmu.

„Vypadá to, že máme rande. Doufám, že máš vyhlídnutý nějaký film, protože já fakt netuším, co hrají.“     

Omlouvám se za delší pauzu, ale jak už jsem se zmiňovala, nastoupila jsem právě do prváku, ke kterému neodmyslitelně patří i adaptační kurz.

A teď - co říkáte na Spikeovo vystoupení v rozhlase? Já si nemohla pomoct, prostě jsem to tam musela dát - nevím jak vy, ale já bych se roztekla štastím, kdyby tohle pro mě nějaký kluk udělal.

Nechci dávat ultimáta, ale dáte dohromady 15 komentářů? Byla bych vám za to moc vděčná. ;-) 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 23. kapitola: