Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se z toho zblázním 11. kapitola

07.09.2012 (20:45) • hello1215 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1368×

EllBell s Volturiovými už dorazili do Volterry. EllBell si tam hýčkali. Nic jí nechybělo, stejně ale pořád plakala. Chtěla domů, a tak to dávala všem patřičně najevo.
„Tak, EllBell, strejda Caius ti přečte pár stránek z tvé oblíbené knížky Jane Eyre a půjdeš spinkat, jo?" řekl a dal jí pusu na čelo Aro. Naučeným pohybem si to místo utřela od pomyslných slin a zachumlala se víc do peřin. Caius přečetl čtvrt knížky, než EllBell klesla víčka a vyčerpáním usnula.
„Spi, andlíku, spi," zašeptal kysele Caius a zamkl dveře od jejího pokoje.
Eddy se procházel chodbami Volterry, aniž by tušil, kde se právě nachází. Bylo mu to jedno, hlavní bylo, že tady cítil přítomnost EllBell. Nikdo ho nemohl spatřit - ještě ze sebe nesundal kouzlo, které jej činilo neviditelným. Potkal Caia, který zrovna odcházel od EllBell.
„Zítra s ní uděláme nějaké pokusy, co všechno ještě dokáže," mluvil si pro sebe Caius. „Elizabeth Isabell, podíváme se ti na zoubek!" zachechtal se a pak vešel do jednoho z pokojů.
Eddy se zastavil u dveří, ze kterých vyšel Caius. Tady by měla být EllBell, uvědomil si. Zkusil kliku, ale bylo zamčeno. Zapřemýšlel, jak se tam dostane, a potom ho napadlo: Ten velkej žlutovlasej pán by měl mít klíč.
Vplížil se do pokoje, který vlastnil Caius - kupodivu neměl zamčeno - a spatřil jej v jednoznačné poloze s Heidi.
„Fůůůj," zavrtěl hlavou Eddy a zaměřil se raději na hledání klíče. Přes zcela elegantní železnou židli měl Caius přehozený plášt. Byl v něm zastrčený velký stříbrný klíč. Eddy si ho strčil pod tričko. Zastudil ho na holé kůži, a tak vyjekl. Heidi zpozorněla:

„Co to bylo? Slyšel jsi to taky, Caiusíčku?"

„To se ti jen zdálo, Heidi," zavrněl Caius, „pojď sem a dej mi pusu." Muck, muck -  začal ji líbat. Eddy vydechl úlevou a šel za EllBell. Otočil klíčem v zámku, až to zaskřípalo, a dveře se konečně otevřely. Spala a černé vlasy jí zakrývaly tvář. Zase o kus vyrostla, takže vypadala jako dvouletá.

„EllBell," budil ji jemně Eddy. Cukla sebou, posadila se a zmateně rozhlížela. „To jsem já," řekl Eddy a zviditelnil se.

„Eddy!" usmála se a vlepila mu pusu.
„Jak se dostaneme odsud?" ptala se ho.
„Já lehce, ale co ty?" odpověděl smutně.
„Víš co? Maminka mi vyprávěla, že babička Bella umí zabránit dědovi nějakým štítem, aby jí četl myšlenky. A že to funguje i proti té zlé paní Jane a babička umí ochránit i ostatní, nejen sebe."
To bylo to nejdelší, co kdy EllBell řekla, a Eddy na ni zůstal okouzleně hledět. Štouchla ho a řekla: „Zkus na mě přetáhnout neviditelnost." Nešlo mu to. Zkoušeli to až do rána.
Těsně předtím, než se ve dveřích objevil Alec, aby EllBell doprovodil na snídani, pošeptala Eddymu: „Nebuď smutný, půjde to, ale musíme cvičit." Na Aleca zahrála bolest v krku. Byl v těchto věcech nezkušený, a tak jí to uvěřil a donesl snídani do postele. Mohla zůstat v pokoji celý den. Každou noc EllBell s Eddym cvičila. Po dvou týdnech ji už uměl dostatečně zakrýt. Počkali přes noc a před svítáním vyrazili. Šli chodbou a ostražitě - jak jen to děti dokážou - se rozhlíželi. Museli se vyplést ze změti chodeb a najít velkolepou pozlacenou bránu. Jen přes ni se mohli dostat ven. Tou vždy přicházelo jídlo - turisté, které vlákali Volturiovi do pasti. Měli štěstí, protože brána se zrovna otevírala, aby noví turisté šli dovnitř „na prohlídku". EllBell s Eddym nepozorovaně vyklouzli ven. Rozběhli se s nově získanou svobodou a užívali si ji. Doběhli do lesa a Eddy odstranil kouzlo.
„Tak," široce se usmál, „zavoláme našim."
„A čím?" vykulila na něj EllBell oči, „mobil nemáme."
„Zkusíme to v tamtom domku," ukázal na domek na konci lesa. „Jsou tam lidi, tak né ať je kousneš. Chovej se jako člověk," poučoval ji Eddy.
„Nepoučuj, Eddy, nejsem malá," vyplázla na něj jazyk. Oba se rozesmáli a vykročili k domku.

 U Cullenových doma vládla napjatá atmosféra. Všichni se pomalu smiřovali s tím, že Eddyho ani EllBell už nikdy neuvidí. Esmé a Seth ukončili předčasně dovolenou a vrátili se. Esmé šílela ze ztráty EllBell a Eddyho a dávala si za vinu, že ho nechala jít. Byla z toho tak psychicky podlomená, že ji museli dovést k psychiatrovi. Ten jí napsal nějaké léky, které samozřejmě neúčinkovaly.  Nakonec ji nechali dočasně zavřít do ústavu. Bella ji tam dovezla. Vypadal jako malý zámeček.
„Blázinec," povzdychla si Bella tiše a potom se obrátila na Esmé. „Bude se ti tam líbít a aspoň si odpočineš," povzbudila ji a jakmile jí dala kufry do pokoje, tak spěšně odjela. Necítila se tam dobře. Snad doma zjistili něco nového, doufala.

„Děti, copak tu děláte?" spráskla ruce překvapeně starší paní, když otevřela dveře a viděla tam stát Eddyho s EllBell.
„My... jsme se ztratili," vymyslel si Eddy. „Můžeme si zavolat domů, prosím?"
„Pojďte dál," pozvala je paní domu dál a představila se: „Jsem Gina Benito, a jak se jmenuješ ty, chlapče? A tvoje sestrička?"
„Já jsem EllBell a to je Eddy, paní," předběhla EllBell Eddyho s odpovědí a kouzelně se usmála.
„Marco, půjč těm dětem telefon," zavolala na svého manžela Gina. Marco se dobelhal do obýváku, kde Eddyho a EllBell Gina usadila, a v ruce držel telefon.

„Hey, I just met you. And this is crazy. But here's my number. So call me, maybe?" začal vyzvánět něčí mobil.
„Čí to je?" zakřičel nevyspalým hlasem Jacob.
„Moje." přispěchal Edward a zvedl to.
„Prosím? Ááá! Cože? Kde jste? Fajn. Jo, počkejte tam," vzrušeně zakončil Edward a položil to. Všichni se seběhli a zvědavě se na něj dívali.
„Tati, kdo to byl?" zeptala se Nessa.
„Eddy i EllBell jsou u nějakých lidí v Itálii," prohásil. Všichni začali mluvit přes sebe.
„Ticho!" zaječela Alice.
„Jedeme tam. Ty, ty, ty a ty jedete se mnou," ukázala na Ness, Jakea, Edwarda a Bellu. Nikdo se na nic neptal a rychle vyjeli.
„Nikdy jsem nevěděl, že Alice je vůdčí typ," zavrtěl hlavou Emmett a úlevou se rozchechtal.
Shledání bylo zvláštní. Museli se totiž chovat jako lidé před těmi lidmi, u kterých byli EllBell a Eddy. Když jim dostatečně poděkovali a nasedli do letadla, tak Eddy začal vyprávět. EllBell mu občas přizvukovala a potom vyprávěla, jak se měla ve Volteře. Cesta utekla celkem rychle a doma je už všichni čekali. Dokonce se vrátila i Esmé. Auto zastavilo a Eddy vystoupil. Všem se postupně vrhl do náruče a pevně je objal. EllBell šla z ruky do ruky. Každý se s ní chtěl aspon chvíli pomazlit. Eddy a EllBell museli svůj příběh vyprávět zase od začátku.
„Tak," luskla prsty Alice, „mám nápad, čím to oslavíme. Jde se nakupovat!" Rozesmála se na celé kolo a všichni s ní. Pro tentokrát neměl nikdo námitek.

Autor: hello1215 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se z toho zblázním 11. kapitola: