Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 7

12.12.2009 (12:45) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4478×

Druhý den ráno jsem se probrala a do mého pokoje svítilo slunce. Tak to je divný. Vždyť jsem na severu Ameriky a tady sluníčko nesvítí. Je to poprvé za celou dobu, co jsem tady, a svítí sluníčko. Ale podtrhlo to jen mou dobrou náladu. Edward. To byla má další myšlenka dnešního rána. Včerejšek byl úplně úžasný večer. Když nad tím tak přemýšlím, tak žádný takový večer jsem ještě nikdy nezažila. Ano, měla jsem kluka. Marka, se kterým jsem chodila ve Vancouveru, ale Markovi záleželo jenom na sexu. Musím uznat, že mně to nevadilo, ale chtěla jsem vždycky zažít nějaký takovýhle večer. Jak mi tak běhali myšlenky hlavou, tak jsem se otočila na bok a podívala se na telefon, kolik je hodin. Bylo přesně sedm, což znamenalo, že mám vstát a vyrazit do školy. Vůbec se mi nechtělo, ale když si uvědomuji, že zase uvidím Edwarda, tak prostě nešlo zůstat doma. Tak jsem tedy vstala, udělala ranní hygienu, oblékla se a zamířila do spodního patra. Tam jsem se, ale musela zastavit. Měli jsme návštěvu. Byla to jiná návštěva, než kterou bych chtěla vidět. Byl tam Mark, Peter a Alex. Všichni Emmettovi kámoši. Mark byl můj bývalý přítel, je divný že zrovna dneska ráno si na něj vzpomenu a on je v našem domě. Mark má špinavý blond vlasy na krátko střižený, k tomu má krásný modrý oči, je vysoký 180 centimetrů a postavu má vypracovanou z posilovny stejně jako Emmett. No jo je to jedna partička kamarádů, kteří spolu chodili do posilovny. Peter byl zas černovlasý se zelenýma očima, ale jeho postava byla míň vypracovaná, než Markova. A pak tu byl ještě Alex, jeho vlasy byli delší, nosil je stažený do culíku, ale postavou byl stejný jako Emmett, kdyby se ostříhal, tak by si možná každý myslel, že to jsou dvojčata.

Nechápala jsem, co tady dělaj. Všichni tři seděli na sedačce a koukali na televizi. Když už jsem se chtěla zeptat, co tam dělaj, tak se vedle mě objevil Emmett.

„Co tady dělaj?" zeptala jsem se ho tiše, aby mě naše návštěva neslyšela.

„Pozval jsem je. A doufám, že se budeš chovat slušně. Mark se na tebe těšil." odpověděl mi a usmál se na mě, jako kdyby mi prokázal laskavost. Mark? Ten určitě. Moc dobře si pamatuju, jak to vypadalo, když jsme se rozešli. Nachytala jsem ho v posteli s jinou a to ještě ke všemu mojí nejlepší kamarádkou Nicol. Pamatuju si, že jsem odešla se vztyčenou hlavou, protože jsem ho nemilovala, měla ráda, to ano, ale nemilovala, ale on se mi furt snažil omluvit a skoro celý měsíc mě uháněl. S Nicol jsem od té doby už nikdy nepromluvila a ani jsem toho nějak nelitovala. Všechno mi jenom usnadnila.

Emmett rychle seběhl schody a přisedl si ke klukům. V tu chvíli se vedle mě objevila Alice a jen se usmívala.

„Chápeš to?" zeptala jsem se tiše a kývla hlavou směrem ke klukům.

„Bello, já jsem věděla, že přijedou. Takže to pro mě není žádná novinka." odpověděla mi a já na ní jen vyjeveně zírala.

„Jak to, že to víš? Proč si mi nic neřekla?" zeptala jsem se jí a koukala na ní jak vyvoraná myš.

„Jsou věci, které nepotřebuješ vědět." řekla mi a s úsměvem zamířila za nima, už z dálky je pozdravila, takže se na ní všichni otočili a všimli si mě, jak stojím na schodech. Mark se úplně rozzářil.

„Ahoj Bells." kdyby se usmál o trošičku víc, tak se mu snad roztrhne pusa. Já jsem místo pozdravu jen přikývla, sešla schody a zamířila do kuchyně. Otevřela jsem lednici a hledala něco ke snídani. Když jsem si našla něco málo co bych si dala na rohlík, tak jsem lednici zavřela a všimla jsem si, že za mnou přišel Mark. Lekla jsem se, až jsem na zem upustila máslo.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“ řekl mi a já se rudá v obličeji rychle sehla, abych to máslo sebrala. Když jsem se zas narovnala, tak jsem se k němu otočila zády a začala si dělat snídani.

„To je v pohodě. Však mě znáš. Vždycky se všeho leknu." odpověděla jsem mu a nehodlala se k němu otočit.

„Bells, já nevím, jak se ti ještě mám omluvit. Fakt mě to mrzí. Ona mě svedla a..." začal mi to zase vysvětlovat, ale já ho musela zatrhnout, otočila jsem se k němu čelem a opřela se o kuchyňskou linku.

„Já už se o tom nehodlám bavit. Tohle je pro mě uzavřená kapitola. Konec, tečka." uzavřela jsem téma a zase se otočila k lince. Přešla mě chuť k jídlu, tak jsem zase všechno uklidila do lednice.

„A jak se tady teda vlastně máte?" zeptal se mě a já jen pokrčila rameny.

„Radši mi spíš řekni, co tady děláte?" vypálila jsem na něj a zamířila zase do obýváku.

„No… Já ti to nemůžu říct." odpověděl vyhýbavě, tak jsem jen pokrčila rameny, došla do svýho pokoje, vzala si učení, klíče od auta a šla do garáže.

„Hej Bello, dneska nás odvezu do školy já." navrhl Emmet, ale to jsem doopravdy nechtěla.

„Ne, to je dobrý. Klidně vem do školy Alici, ale já radši pojedu svým autem." odpověděla jsem a rychle zmizela v garáži. Nasedla jsem do auta a vyjela do školy.

Když sem byla u školy, tak jsem zůstala sedět v autě. Bylo teprve pět minut po půl osmé. S tímhle jsem fakt nepočítala, co asi tak budu dělat? Vzala jsem si tedy svojí tašku a sluneční brýle, které jsem měla v přihrádce u spolujezdce a vystoupila jsem. Šla jsem si sednout na nejbližší lavičku, která byla u mýho auta a pozorovala parkoviště. Ani ne do dvou minut přijelo první auto. Doufala jsem, že je to stříbrné Volvo, ale ono nic. Ale když jsem se podívala na toho, kdo vystoupil, tak jsem si začala nadávat, za to že jsem nejela s Emmettem. Ona osoba si to rovnou zamířila ke mně.

„Nazdar Bellinko, doufám, že tu čekáš na mě." pozdravil mě a já myslela, že za to oslovení ho hned zabiju.

„Nazdar Mikeu, co po mně chceš?" zeptala jsem se ho a dívala jsem se jinam. V tuhle chvíli jsem věděla, že už mám zkažený ráno.

„Ale no tak, nebuď netýkavka. Vždyť jsem ti říkal, že tě dostanu." upozornil mně a já doufala, že začnu zvracet a pořádně ho ohodím, když ale zvracení nepřicházelo, tak jsem se rozhodla mu aspoň něco říct.

„Nech si zajít chuť." odpověděla jsem a otočila se směrem k němu, abych dala pořádný důraz na to, co jsem řekla. On se na mě podíval a okamžitě mě silně chytil za zápěstí.

„Au, to bolí." vyjela jsem na něj, ale on svůj stisk nejspíš nehodlal pustit.

„Swanová, nezapomeň, že můj otec je tu policajt a máma starostka, takže můžu mít cokoliv a ty mezi to cokoliv patříš taky, i kdybych si to měl vzít násilím." začal mi vyhrožovat a já se v tu chvíli začala bát. Díky Bohu, že na parkoviště, začali přijíždět další auta a když se mezi nimi blýskl i Emmettův Jeep, tak mě okamžitě pustil a odkráčel pryč. Ještě chvíli jsem tam seděla jak opařená a třela si ruku, která mě pořádně bolela. Když už zazvonilo na hodinu, tak jsem rychle vstala a zamířila na ní. Doufala jsem, že tam uvidím Edwarda a on mi zvedne náladu.

Jenže se tak nestalo. Celý den jsem ho vyhlížela, ale on furt nikde, ani Rosalie, ani Jasper. Přišlo mi to zvláštní. Vždyť vypadali včera ještě všichni úplně v pohodě. Když jsem se, ale zeptala nějaký holky, myslím, že se jmenovala Angela, kde jsou Cullenovi, tak mi jen odpověděla, že když je hezky, tak jezdí kempovat. Proč mi včera nic neřekl? Začalo mi to v hlavě okamžitě šrotovat, ale svůj proud myšlenek jsem musela opustit, když mě pan Green vyvolal k tabuli na zkoušení. Oběd jsem strávila se svou rodinou, ale oni toho taky moc nenapovídali, takže náš oběd proběhl mlčky.

Když jsem odpoledne jela domů, tak jsem doufala, že už tam kluci nebudou, ale to jsem se pěkně mýlila, jakmile jsem vešla do obýváku, tak tam furt seděli před televizí a koukali se na nějaký zápas. Takže jsem je jen pozdravila a zamířila do svýho pokoje. Pustila jsem si hi-fi věž s nějakou hudbou a pustila se do domácích úkolů, ale za chvilku se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále." odpověděla jsem nepřítomně a pořád se skláněla u stolu nad úkolem. Až když se mě dotkl nějaký ruce, tak jsem na židli nadskočila a málem dostala zástavu srdce. Nějak jsem vůbec nevnímala, že jsem někomu dovolila vejít.

„Promiň, zase jsem tě vylekal." zašeptal mi Mark do ucha a já litovala, že jsem sem vůbec někoho pouštěla.

„Marku, nech mě na pokoji." odpověděla jsem mu a začala jsem se odstrkovat od stolu, takže mě pustil a o pár kroků odstoupil. Vstala jsem od stolu a zamířila pryč, jenže v tu chvíli mě zase rychle chytil, přitáhl si mě k sobě a políbil mě. V tu chvíli jsem to nevydržela a rychle mu jednu natáhla, slyšela jsem, jak to pěkně mlasklo, takže mě pustil a odešel pár kroků ode mě.

„Řekla jsem ti, že tohle je uzavřená kapitola, takže mě nech na pokoji. A navíc už někoho mám." vysvětlovala jsem mu, i když jsem si tím vlastně, tak nějak moc nebyla jistá, když se to vezme, kolem a kolem, tak vlastně ještě ani jeden z nás neřekl tu oficiální část.

„Aha, tak to jsem nevěděl. Emmett se o ničem nezmínil, tak jsem myslel, že mám ještě nějakou šanci." řekl mi a já na něj vyjeveně zírala.

„Ty sis myslel, že budeš mít nějakou šanci, když mě podvedeš s mojí nejlepší kamarádkou? Chápeš to? Mojí nejlepší kamarádkou, kterou jsem znala od dětství, která o mě věděla všechno?" vyjela jsem na něj a zvýšila přitom hlas.

„Ale to ona mě svedla, vždyť už jsem ti to říkal. Já jsem za nic nemohl." použil zase jednu a tu samou chabou výmluvu jako vždycky.

„Kdyby si to nechtěl, tak máš vůli a odmítneš jí, ale ty si to neudělal. Uvědom si, že na tohle jsou potřeba dva." vykřikla jsem na něj, vzala svoje klíčky od auta a vypadla ze svého pokoje. Ještě za mnou něco křišel, ale já už ho nevnímala. V garáži jsem potkala Emmetta s Alicí, ale nic jsem jim neřekla, rychle jsem nastoupila do auta, nastartovala a rychlostí blesku odjela pryč. Když jsem vyjela ven z města, tak jsem to vytáhla na dvě stě a ujížděla si to do města. Dojela jsem do Port Angeles k tomu saméme baru, ve kterým jsme byli na konci prázdnin. Vešla jsem dovnitř, sedla si k baru a objednala si panáka Tequilli. Rychle jsem to do sebe kopla a objednala si dalšího, takhle to šlo pořád dokola, až u čtvrtého panáka, jsem se musela zarazit. Přišel ke mně nějaký týpek. Byl to docela hezoun, to se muselo nechat, ale bylo mu tak třicet.

„Ahoj já jsem Josh a patří mi to tu." představil se mi, začala jsem mu odpovídat, ale pěkně se mi motal jazyk.

„Bella… Loz… Rozhodně mi to tady nepatří." řekla jsem s námahou a kopla do sebe dalšího panáka.

„Bello, nechceš jít radši se mnou ke mně do kanceláře? Mám tam celou flašku a nemusíš to pít takhle po panácích." nabídl mi, ale já mu vůbec nerozuměla, co mi říká, tak jsem se na něj jen usmála. Zopakoval mi to ještě jednou a mě konečně začalo docházet, co mi říká. Tak jsem přikývla, vstala a pomalu zamířila za ním. Jenže v tu chvíli mě chytili okolo pasu něčí ruce. Josh se na mě otočil, proč nejdu, a když uviděl nějakou tu osobu, co mě drží, tak nic neříkala a někam zmizel. Já vůbec nechápala co se děje, tak jsem se otočila, abych se na tu osobu mohla podívat.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 7: