Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 65

13.04.2010 (09:45) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4170×

„Proč jsem to udělal? Jak jsem to mohl dovolit? Nikdy jsem jí neměl zavolat. Nikdy jsem neměl dovolit, aby se k ní přiblížila na vzdálenost dvaceti kilometrů, jak jsem to mohl dovolit?“ ptal se tiše. Spíše to byli otázky pokládané jemu samému, ale jakoby čekali na odpověď, ke které se nikdo neměl, takže jsem se nakonec ozvala já

„Edwarde, neměl si na výběr,“ odpověděl jsem mu tiše a věděla jsem, že mě uslyší.

Ačkoliv se to může zdát nemožné, tak Edward nakonec musel Sophii znovu vyhledat a požádat ji o pomoc, protože bez ní bychom byli opravdu bezradní. Ještě ten den jsem ho s Carlislem přemluvila, aby se ji vydal hledat a pokusil se jí vrátit zpátky. Seděla jsem na křesle v jeho pokoji, kolena přitažená pod bradu a rozhlížela jsem se po pokoji osvíceném měsíčním světlem. Je to přibližně pět hodin, co Edward vyrazil za Sophií a tři hodiny, co jsem řekla, že jdu spát. Nikdo mě ani nepřišel zkontrolovat. Buď tušili, že tu jen tak sedím, nebo doufali, že jsem usnula a v klidu čekám ve svém spánku na prince na bílém koni, který mě probere. Jenže to jsou všechno pohádky.

Prostě nemůžu usnout, když vím, že můj přítel někde venku nahání svou bývalou manželku, aby se jí omluvil a přitáhl jí zpátky, aby nám pomohla, když já jsem nedokázala udržet svou pusu zamknutou na zámek a prostě jsem musela mluvit. Takže vlastně je to moje chyba. Díky mě jsme se dostali do téhle situace, kdybych tady já nebyla, tak by jim nikdy nevznikl problém ohledně Newtona, potom by nemuseli volat Sophii a já bych si na ní neotevřela pusu a Edward by jí teď nenaháněl venku po všech čertech. No Swanová, tohle se ti fakt povedlo.

Měla bych odejít a nechat je být a starat se sama o sebe, ale na to prostě nemám to srdce. Jsem příliš velký sobec, na to abych Edwarda opustila a nechala ho žít svým životem. A kam bych asi tak šla? Do New Yorku, ze kterého se teď rodiče dočasně odstěhovali? To bych si moc nepomohla. Tak co Bello? Být sobec, nebo ne?

Edwardův pohled:

Po dvacetiminutovém přemlouvání od Belly a Carlislea jsem vyrazil najít Sophii s přesvědčením, že jí zpátky dotáhnu za jakoukoliv cenu. Ona nám prostě doopravdy musela pomoc. Jenže najít jí nebude, zas tak lehké. Vyrazil jsem po její stopě, která už rozhodně nebyla zas tak čerstvá a snažil jsem se jí.

Vše se mi ztížilo ve chvíli, kdy začalo pršet a s tím se ztrácela i její stopa. V té chvíli už jsem byl u kanadských hranic a na nich jsem se musel zastavit. Ne protože bych neměl cestovní pas, ale protože jsem nevěděl, jestli překročila hranici, nebo zamířila podél ní na východ. Nebyl jsem si jistý. Radši jsem v ten moment vytáhl telefon a začal vytáčet její číslo. Netušil jsem, jestli mi telefon vezme, protože poté, co jsem vyrazil¨, mi ho nebrala, ale teď to bylo bez mála pět hodin, co jsem na cestě za ní, tak by snad už mohla trochu vychladnout a vzít mi to.

A taky jsem se nemýlil, asi na páté zazvonění mi to konečně vzala.

„Zahrajeme si hru, Edwarde,“ promluvila tajemně do telefonu, ale já rozhodně žádný hry hrát nechtěl.

„Sophie, kde jsi? Potřebuju s tebou mluvit,“ řekl jsem hned, ale ona se mnou mluvit nechtěla.

„Řekla jsem, že si zahrajeme hru. To ty se mnou chceš mluvit, ne já s tebou. Vždy jsem doufala, že budu mít nějakou naději na to objevit se v létě na sluníčku a to mě spojovalo i s tebou. Až ty si mi vysvětlil, že letní Slunce pro mě není záhubou a já si mohla v létě užívat. Nezapomínej, že naděje umírá poslední a ještě dodám. V naději jsem každé léto na konci letní cesty, po našem rozvodu, čekala, že se v létě objevíš a neztrácela jsem naději, že mě miluješ a vrátíme se k sobě. Tak hledej,“ zakončila svou hádanku a než jsem stihl, cokoliv říct, tak mi položila telefon. Na nic jsem nečekal a znovu vytáčel její číslo, ale nebrala mi to. Dobrá, tak asi budu muset hrát ty její hry, pokud jí chci doopravdy najít, což jí musím najít, protože bez ní se nezbavíme podezření, které je na nás. On Mikeův otec není zas tak hloupý a dokáže si spojit dvě a dvě dohromady.

„Dobrá, mysli Edwarde, mysli. Pořád opakovala naděje. Co by tě tak mohlo spojovat s ní a s nadějí,“ začal jsem si uvažovat na hlas a tiše jsem kráčel lesem poblíž hranice s Kanadou. „Naděje a léto. Naděje a léto. To nejčastěji opakovala. Co je spojuje? Co spojuje léto a naději. Co třeba nějaké město? Letní naděje? Ne to je blbost. To mi nic neříká. Nikdy jsem o ní v životě neslyšel. Jsem si jistý, že v Americe nikde není. Ale zase říkala, že čekala na konci letní cesty,“ uvědomil jsem si, že tohle nikdy v životě nemůžu zvládnout sám. I když jsem skoro upír a myslí mi to, tak nemám extra velké zkušenosti se stopováním a s jakýmkoliv způsobem vyhledávání lidí, ale někdo tu je. Vytáhl jsem telefon a hned vytočil jeho číslo.

„Prosím?“ ozvalo se asi po třech zazvoněních.

„Jaspere tady Edward. Nikomu neříkej, že jsem ti volal a mluvil s tebou. Potřebuju pomoc,“ řekl jsem a rozhodl jsem se mu nějak nevysvětlovat své důvody, proč nechci, aby to někomu řekl. Slíbil jsem, že Sophii přivedu zpátky a Bella by to určitě hned vzdala, ale já to nevzdám, slíbil jsem to, tak to udělám.

„Tylere, co potřebuješ, takhle v noci?“ zeptal se mě Jazz do telefonu a hned pochopil a vyhověl mému přání.

„Jsi jediný, který dokáže rozluštit tajné zprávy, takže hádanky ti určitě nebudou dělat žádný problém. Musím ji najít a jediné co mi řekla, bylo: Vždy jsem doufala, že budu mít nějakou naději na to objevit se v létě na sluníčku a to mě spojovalo i s tebou. Až ty si mi vysvětlil, že letní Slunce pro mě není záhubou a já si mohla v létě užívat. Nezapomínej, že naděje umírá poslední a ještě dodám. V naději jsem každé léto na konci letní cesty, po našem rozvodu, čekala, že se v létě objevíš a neztrácela jsem naději, že mě miluješ a vrátíme se k sobě. Hned poté mi položila telefon, máš nějaké nápady, co s tím?“ Doufal jsem, že on je má naděje. Krucinál, naděje. Začnu to slovo nenávidět.

„Tak dobře, často tam je naděje a léto, to ti nejspíš došlo. Nejvíc, bych se zaměřil na větu: V naději jsem každé léto na konci letní cesty, po našem rozvodu čekala, že se v létě objevíš. Tam je konkrétně řečena letní cesta. Nebral bych to jako konec léta a naděje, naděje, naděje. Pořád dokola tam je naděje. Počkej, na něco se podívám, dej mi tři vteřiny,“ odmlčel se na chvilku a pak hned pokračoval. „Musíme si pořídit rychlejší internet. Tak poslouchej. Najel jsem na google a spojil jsem naděje a letní cesta. Neuvěříš, co mi vyskočilo,“ zakončil svou řeč a já měl pocit, že ho v tu chvíli uškrtím.

„Kruci, Jaspere, tak už to vyklop,“ zavrčel jsem na něj.

„No jo, klid prosím tě. Musíš do Kanady, město Hope (pro neangličtináře Naděje) a ulice Summer road (letní cesta). Být tebou, tak si na to vezmu auto s navigací a hned vyrazím,“ snažil se mi poradit, ale jakmile jsem zjistil, kam se mám dostavit, tak mě zajímalo něco jiného.

„Jak se má Bella?“ zeptal jsem se, protože tohle mě teď opravdu začalo trápit.

„Je zavřená ve tvém pokoji, sice před třemi hodinami řekla, že jde spát, ale nezahmouřila nejspíš ani oko. Pořád cítím stejný pocity. Radši by si s sebou měl pohnout,“ poradil mi a já se s ním rychle rozloučil, položil mu telefon a s touhou se co nejdřív vrátit k Belle jsem překročil hranice a zamířil si to do nejbližšího města. Asi tak po dvaceti minutách jsem doběhl do Abbotsfordu, který byl skoro hned za hranicemi.

Rychle a tiše jsem se plížil temnými ulicemi, až jsem narazil na velký terénní Jeep, který měl zabudovanou navigaci.  Silou jsem trhl za dveře a zámek to nevydržel a dveře se otevřely. Nasedl jsem dovnitř, jako správný zloděj jsem nastartoval auto a vyjel jsem na cestu. Na cestu se mi pustilo i rádio a já si tak mohl aspoň trochu užívat jízdu, když jsem šlapal plyn a mířil si to do Hope, kam to byla hodina cesty. Čím blíže jsem tomu městu byl, tak jsem tlačil plyn k podlaze víc a víc, až jsem se bál, že ho protlačím skrz podlahu, ale kdybych běžel, tak bych tam byl pomaleji, než tím autem.

Jakmile jsem vjel do města, tak jsem musel zpomalit, abych na sebe tolik neupozorňoval, sice byly čtyři hodiny ráno, ale člověk nikdy neví. Podle navigace byla Summer road, kousek za městem, takže jsem přesně podle navigace mířil do té ulice, ve které nestál skoro ani dům. Dojel jsem až na úplný konec ulice, kde stál celkem osamocený dům, který byl vzdálený všem ostatním v ulici. Vypnul jsem motor, vystoupil z auta a šel směrem ke dveřím. Zkusil jsem vzít za kliku a dveře překvapivě nebyli zamčené, takže jsem vešel dovnitř. Celý dům byl úplně tichý a byla v něm všude čerstvě cítit Sophiina vůně. Aspoň jsem doufal, že byla čerstvá. Moc jsem, v tom neměl zkušenosti, ještě jsem nikoho takhle nestopoval.

Díky Bohu byla má domněnka utvrzena, když jsem našel v obývacím pokoji obálku s mým jménem napsanou Sophiiným písmem. Okamžitě jsem jí otevřel a vytáhl z ní dopis, který byl pro mě.

Co má tohle zase být? Tak dobře, zaměřme se na to hlavní. Měsíční tanec, blízké jezero mužského jména, půlnoční projížďka a liščí hora… Všechno to určitě bude blízko sebe, není to daleko a ani blízko… No, na to jak je Kanada velká, tak je to docela široký pojem. Radši jsem vytáhl telefon a rozhodl se poradit se svým rádcem.

„Tak co máš dalšího?“ zeptal se mě hned, než jsem stihl cokoliv, říct, tak jsem mu tedy přečetl celý ten dopis.

„Myslím, že hlavní je měsíční tanec, blízké jezero mužského jména, půlnoční projížďka a liščí hora. Všechno se to něčím spojuje dohromady, nejspíš nějakým městem. Jedno z toho určitě bude indicie na jméno města, co myslíš?“ začal jsem si své domněnky ověřovat u Jaspera.

„Jo, to asi bude to hlavní a něco z toho bude to město, hele podívám se po jezerech v Kanadě, tak vydrž,“ řekl a já se zatím posadil do křesla a začal jsem ještě přemýšlet nad jakoukoliv spojitostí, co by sem mohlo Sophii táhnout, ale dlouho jsem jí neviděl a ona byla sama.

„Hele nenašel jsem žádné jezero, které by se nějak spojovalo s tím ostatním. Zavolám ti za dvacet minut,“ řekl a bez žádného dalšího čekání mi položil telefon. Dvacet minut? Co budu dělat? Rozhlédl jsem se po celém obýváku, ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale náhle jsem usnul a probral se, až když mi vyzváněl telefon. S trhnutím jsem se probral a hned si přiložil telefon k uchu.

„Prosím?“ zeptal jsem se rozespale.

„Sorry, nechtěl jsem tě vzbudit, ale už jsem na to přišel. Jezero mužského jména je město William´s Lake (jezero). Dostaneš se tam na křižovatku Moon (měsíc) Avenue s Midnight Drive (půlnoční projížďka) a blízko je osamocená ulice Fox Mountain (liščí hora) road. A jestli se chceš zeptat na Bellu, tak ještě pořád nespí, ale už za ní šla Esme, která se jí pokouší uspat. A ty dělej, jeď a co nejdřív se zase ozvi,“ rozloučil se Jasper, a zase než jsem stihl něco říct, tak mi to položil. Vstal jsem tedy z křesla, protáhl se a s dopisem v kapse jsem vypadl z toho domu. Nasedl jsem do auta, nastavil navigaci, nastartoval a vyjel na pětihodinovou cestu do William´s Lake, kterou mi zpříjemňovala hudba z rádia.

Co jí vůbec řeknu, až jí uvidím? Budu se omlouvat? Ne, to asi ne. Já nevím, je příliš brzo to řešit. Třeba tam bude jen další hádanka, která mě zavede na další místo. A tam to bude znova a pak znova a znova. No, mám se na co těšit. Cesta mi ubíhala celkem rychle, skoro mi přišlo, že i mnohem rychleji než ta hodinová cesta do Hope. Přišlo mi, že po pěti minutách cesty jsem vjížděl do města William´s Lake. Objevil jsem se na křižovatce Moon Avenue a Midnight Drive. Blízko té křižovatky byl obchodní dům, tak jsem zaparkoval na parkovišti u něj a vystoupil jsem ven. Začal jsem se rozhlížet všude okolo, až jsem se rozhodl vlézt do toho obchodního domu. První co mi trklo do očí, byl stánek, který lákal na výlet do hor a měl ve znaku lišku. Přišel jsem tedy k němu blíž a nenápadně jsem se procházel kolem něho. Slečna, která za ním stála si mě zaujatě prohlížela, ale co mě zarazilo, byly její myšlenky.

Není to ten muž, o kterém mluvila ta černovláska? Jak to bylo? Edward Cullen? Neměla bych mu dát ten dopis?

Na nic jsem radši nečekal a rovnou šel k ní.

„Dobrý den slečno, nemáte tu pro mě nějaký dopis? Jmenuji se Edward Cullen,“ představil jsem se, ale radši jsem měl mlčet, protože její srdce se rozbušilo závratnou rychlostí a ona na mě jen otupěle zírala.

„Slečno?“ zkusil jsem to znovu, ale pořád bez odezvy. Radši jsem to už nechtěl zkoušet znovu a rovnou jsem si stoupl vedle ní a vlezl do jednoho šuplíku, ve kterém měl být schovaný dopis pro mě. Rychle jsem ho rozevřel a začal ho číst.

Jakmile jsem ho dočetl, tak jsem na nic neváhal a rychle se vrátil k autu a podle jejích instrukcí zamířil do blízkého lesa, netrvalo to ani pět minut a už jsem vystupoval z auta. Zhluboka jsem se nadechl a hned mě do nosu udeřila její citrusová vůně, která pro ní byla tak charakteristická. Na nic jsem neváhal a vydal se po její stopě, až jsem se dostal, někam doprostřed lesa na odlehlou mítinku, kde už na mě uprostřed ní čekala.

V tichosti jsme tam stáli a já měl nutkání něco říct, ale nevěděl jsem co, tak jsem radši mlčel. Ona to však vyřešila za mě. Otočila se čelem ke mně a usmála se.

„Nemusíš nic říkat. Pokud si se dostal až sem, tak opravdu potřebujete mojí pomoc. Vrátím se s tebou, pokud pro mě něco uděláš,“ promluvila směrem ke mně a já jen přikývl na důkaz toho, že vnímám její slova.

„Polib mě a já vám pomůžu a nikomu neublížím,“

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 65: