Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 64

05.04.2010 (09:45) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4133×

„Mě se jen tak nezbavíš drahá. Je to jen otázka jednoho roku, než mě Edward nechá přeměnit a ty se potom budeš moc jen zahrabat do své rakve a schovávat se tam dalších patnáct let, než Edward zavolá a požádá tě o laskavost a ty zase poslušně nepřijedeš, aby si mu pomohla. Sice možná jseš krásnější, než já, ale za ty roky tý tvý existence, si teda moc inteligence nepobrala, když se rozdával rozum, tak jsem tě ve frontě nikde neviděla. Kdepak jsi asi byla? Že by ses snažila klofnout Edwarda, který po chvíli pochopil, že jsi jen bezcitná mrcha, která dělá všechno za uspokojením své touhy? Nejsi snad opravdu tak blbá a nemyslela sis, že s ním strávíš celou věčnost, když ho budeš využívat? Prostě i pětiletý dítě pochopí, že člověka, o kterém tvrdíš, že ho miluješ, nemůžeš jen tak využívat. Takže klidni hormon puso, protože já jsem tvoje noční můra, které se nezbavíš po zbytek věčnosti,“ řekla jsem poslední větu s přesladkým hláskem a celou dobu jsem na ní ukazovala prstem. Čekala jsem na nějakou další uštěpačnou poznámku, kterou si pro mě ten její ptačí mozeček vymyslel, ale když jsem viděla její vraždící pohled, tak jsem pochopila, že jsem to přehnala, jenže to už bylo pozdě, protože se z jejího těla v ten moment stala rozmazaná šmouha.

Všechno se odehrávalo, jak ve zpomaleném filmu. Viděla jsem Sophii, která s pohledem hladové bestie mířila přímo na mě, cítila jsem, jak mé odhodlání nakopat jí zadek zmizelo ve chvíli, kdy jsem jí viděla, jak míří směrem na mě. Periferním viděním jsem zahlédla Edwarda, jak se zvedá z křesla, ale hned mi bylo jasné, že to nestihne, protože Sophie mi byla blíž. Na druhé straně jsem viděla Jaspera, jak se rychle vrhá přede mě, ale ten to taky nestíhal, protože do poslední chvíle stál před Alicí, kterou se snažil chránit svým tělem. Jak tohle dopadne?

Pohled vypravěčky, však jí znáte… to je taková ta dušička, co vymýšlí ty záhadné konce, tak jí věnujme pár slov…

To jsem si to zase vymyslela, co? Zrovna takový napínavý drasťák a já vás od něj odtáhnu a začnu si tu do toho blábolit. Ale jen mi věnujte trochu pozornosti a já se vám to tu pokusím všechno shrnout a objasnit.

Pokud si vzpomínáte, tak celá naše povídka začínala s Bellou, Alicí a Emmettem, kteří se stěhovali do Forks, když se jejich rodiče stěhovali do New Yorku. Asi si říkáte, jestli jsem blázen a chci vám tu celý příběh převyprávět znova, ale mně fakt asi hráblo, i když vyprávět celý vám to tu nehodlám. To bychom tu byli ještě zítra. Tak tedy pojďme k nějakým čerstvějším událostem.

No, pak se potkali s Cullenovými… Tak už dost srandiček, řekla jsem něco aktuálnějšího. Dobrá, tak nádech a výdech a ještě jednou nádech a výdech a pořádně i ty u toho monitoru, co tu naštvaně kmitáš očima a čekáš, až tenhle blábol zakončím a dozvíš se, co se tam konečně stane. Zemře Bella? Zachráněj jí? Přeměněj jí? Co se tam, kruciš stane?

Kdo to má asi tak vědět? Když já sama to nevím, pořád váhám, tak mi dejte pár vět, k tomu se uklidnit a rozhodnout se, co dál.

Tak dobře, pamatujete si takovýho kluka, jmenoval se Mike Newton? Ne? Chcete trochu osvěžit paměť, tak se koukněte na 36. kapitolu, ne vlastně počkejte, to už jsme se s Mikem loučili, pardon, tak ještě trochu dál, tak co takhle 3. kapitola? V ní se poprvé setkáváme s Mikem Newtonem, který je svalnatý kluk, co se otočí za každou sukní a věří tomu, že každá mu podlehne? Vzpomínáte? Jo? Tak můžeme pokračovat? Tak dobrá, jen mě hned nezabíjejte, pokračujeme dále.

Ach, ty romantické chvíle, kdy se Bella sbližuje s Edwardem. Ach, ty kapitoly plné jednotvárného sexu, kdy naše pisatelka začínala a u psaní těchto scén se červenala. Ach, to byly časy, ale zpátky k Mikeu Newtonovi. Tak doufám, že už jste si vzpomněli a já s klidným srdcem můžu pokračovat ve svém smysluplném bláznovském monologu.

Takže Mike nám unesl Bellu a ve 36. kapitole jsme se za pomoci Edwarda s ním rozloučili, vzpomínáte na to trhání rukou a konečné lámání vazu? Zrovna jsem měla špatnou náladu, takže jsem si tuhle kapitolu náramně užívala, ale pokračujme dále, už nechci být tak masochistická, i když mrtvá Bella? Kdo ví?

Vše poté vypadalo, že se vrátí do normálu. Taková ta idylka plná stereotypního sexu, kdy se pisatelka stále červenala a zvykla si na stereotypní pokračování v sexu. Bohužel ho tam začala cpát, až příliš často, ano, je tomu tak, i jednou díky tomu byla zkritizována a pochopila, že je tomu opravdu tak. Jen jsme zaplňovala hluchá místa v příběhu lidi, tak se nezblázníte, ne? Já vím, mě by to potom už taky nebavilo a ozvala bych se, takže děkuji oné úžasné autorce, která mě na to upozornila.

Ale pojďme dál… Naše stereotypní idylka byla narušená, když se náhle objevil místní šerif, který byl Mikeovým otcem s tím, že se rozhodl vyšetřit Mikeovo zmizení a konečné zjištění, že byl brutálně zavražděn. No jen si představte, že je to váš syn? Kdyby byl můj, tak Cullen už je dávno pod drnem a čichá ke kytičkám zespoda, samozřejmě všichni víme, že to není možné, protože by stačila, jan jedna zbloudilá myšlenka a buď bychom čichali ke kytičkám my anebo by byl na druhý straně zeměkoule, ale tak dál.

Ježiš, já vás tak zdržuju, jen si to přiznejme, většina z vás, už tohle stejně přeskočila a pokračovala v příběhu, ale mě to lidi prostě baví. Ne! Teď už vážněji!

Takže idylka byla narušená a naši hlavní hrdinové byli zahnáni do kouta, kdy neviděli jediného úniku, než se ozvat Edwardově staré známé, až potom nám z toho vlastně vylezlo,ž e ona stárá známá, je vlastně Edwardova bývalá manželka, která ovlivňuje vzpomínky a jako třešničku na dortu jsme se dozvěděli, že Edward je Arovým synem. Ach, bože, jak já ty drastický konce plný očekávání miluji. No neberte si to špatně lidi, ale vás to jen naláká k tomu napsat komentář, postěžovat si na mě, postěžovat si na události a mě to jen dokope k tomu napsat další kapitolku, abych se vám odvděčila za ty úžasné komentáře plné chvály a kritiky, kterými jste mě odměnili. Musím to říct, ale já vás miluju lidi a děkuju vám za to, takže já budu hodná holčička a přeskočím tuhle strašlivou fázi, kde jsem to skončila a poukážu vám, co se bude dít dál.

„Proč jsem to udělal? Jak jsem to mohl dovolit? Nikdy jsem jí neměl zavolat. Nikdy jsem neměl dovolit, aby se k ní přiblížila na vzdálenost dvaceti kilometrů, jak jsem to mohl dovolit?“ vyčítal si Edward neustále dokola v místnosti plné lidí a čekal, až mu někdo odpoví na jednu z mnoha položených otázek. Ano všichni ho známe s jeho melodramatickou povahou.

„Edwarde, neměl si na výběr,“ odpověděl mu tichý ženský hlásek…

Tak co? Kolik jste se z toho dozvěděli? Asi nic moc? Myslíte si, že je Bella naživu? Nebo, že by byla dokonce mrtvá? Co se tam krucinál stalo? No jsem stejně napnutá jako vy, tak mi dejte ještě chvilku na rozmyšlenou.

Zabít, nezabít, přeměnit… zabít, nezabít, přeměnit… zabít, nezabít, přeměnit… zabít, nezabít, přeměnit… zabít, nezabít, přeměnit… Tak co myslíte? Já už se rozhodla… Tak tedy pojďme pokračovat.

Tak tedy poté, co se nám pisatelka trochu vyzpovídala ze své bláznivé dušičky v tom dlouhém nic neříkajícím textu, který většina přeskočila, se konečně vracíme zpátky, k tomu, co se odehrává v obývacím pokoji domu Cullenových.

Periferním viděním jsem zahlédla Edwarda, jak se zvedá z křesla, ale hned mi bylo jasné, že to nestihne, protože Sophie mi byla blíž. Na druhé straně jsem viděla Jaspera, jak se rychle vrhá přede mě, ale ten to taky nestíhal, protože do poslední chvíle stál před Alicí, kterou se snažil chránit svým tělem. Jak tohle dopadne?

Smrt se jistojistě blížila a já se nedokázala pohnout z místa. Čím bych si, asi tak pomohla? Upíří rychlost nemám, abych mohla utéct před upírkou. Teleportovat se neumím, abych se zachránila a objevila se na nějakém jiném místě, ani nejsem, kdo ví jak výjimečná, abych musela přežít. Prostě jen obyčejná holka, která chodí na střední školu a která byla svědkem – nesvědkem vraždy kluka, který ji unesl a chtěl znásilnit, prostě normální život, bez žádnýho vzrůša. Vždyť je naprosto normální a všední chodit s klukem poloupírem a kamarádit se s jeho upíří rodinkou. Nic zvláštního.

Ale jedna zvláštnost tu byla. Netvrdí se, že když člověk umírá, že by se mu měl promítat jeho dosavadní život před očima? Já stoprocentně cítila konec svého života až do morku kostí, když jsem viděla Sophii řítící se na mě, ale pořád nic. To je se mnou opravdu něco špatně, nebo to je jen blábol, který si vymysleli filmoví tvůrci a spisovatelé knih, aby oživili svůj příběh?

Sophie se blížila čím dál tím blíž, Jasper se pokoušel dostat ke mně z pravé strany a Edward z levé, ale pořád byli příliš daleko a byli příliš pomalí, ale přeci jen tu byl ještě někdo, kdo byl odhodlaný tomu zabránit. Z ničeho nic se kolem mě, jak tornádo prohnala Rosalie, která byla stokrát rychlejší a já viděla překvapenou Sophii, jak letí přes celý obývací pokoj přímo proti skleněné stěně, kterou proletěla ven. V tu chvíli, jakoby se pustilo tlačítko play a vše se vrátilo do běžné rychlosti, ještě před tisícinou vteřiny jsem pod nohama měla pevnou půdu, teď už jsem jen cítila v uších vítr a vše kolem mě se rozmazalo.

Objevila jsem se v Edwardově pokoji v jeho náručí, kdy si mě pevně tisknul na svou hruď.

„Bello? Bello? Bello, jsi v pořádku? Udělala ti něco? Stalo se ti něco?“ vyptával se mě a rentgenoval mě očima od hlavy až k patě.

„Jsem v p – p – p – pořádku,“ vykoktala jsem ze sebe nadměrně pisklavým hláskem a on mě postavil na zem. Vteřinu mě prohlížel a pak si mě pevně přitáhl k sobě a pevně mě objal.

„Já tu mrchu zabiju,“ šeptl a už, už mě pouštěl a chtěl jít za ní.

„Nikam nechoď, oni to zvládnou,“ pípla jsem a on po dvou vteřinách uvažování mě zas pevně objal a přitáhl si mě na svou hruď. Ani nevím, jak se to stalo, jestli už to tak bylo, nebo to začalo až teď, ale začala jsem hlasitě vzlykat, z očí mi tekly proudy slz a já to nedokázala zastavit.

„Bells, už je to dobrý, nepustím ji k tobě, už se to nestane, neboj se. Jsme tu s tebou,“ šeptal mi stále do ucha a já se snažila uklidnit, ale nešlo to, prostě to nešlo. Dále už si nic nepamatuji, protože hned poté jsem ztratila vědomí a padla do říše nočních můr, ve kterých mě proháněla Sophie, a všude se mi vysmívaly ty její rudé oči, které žhnuly na všechny strany a každým směrem, kterým jsem se podívala.

Přišlo mi to jako nekonečné hodiny, ve kterých mě pronásledovala. Hlavně, že ještě před chvíli jsem byla hrozně statečná a vysmívala jsem se jí, že je hloupá. To já jsem byla pěkný blázen, když jsem se rozhodla urážet nesmrtelnou upírku, která mi dvěma prsty může zlomit ruku, nohu a dokonce i vaz. Při tomhle uvědomění jsem s sebou trhla a prudce se posadila na teplé, velké posteli. Rychle jsem se rozhlédla okolo sebe a všimla jsem si, že jsem v Edwardově pokoji a že je tma. Chvilku jsem uklidňovala svůj zrychlený a vystrašený dech a pak jsem se pomalu vyhrabala z postele. Edward tu nikde nebyl a ani nikdo jiný, kdo by se tu hned objevil, tak jak to je obvyklé.

Zamířila jsem v tichosti ke dveřím, skrz které jsem se prosmýkla a pak jsem po špičkách zamířila chodbou ke schodišti, odkud se zespoda linuly hlasy. Stoupla jsem si na první schod a rozhlédla jsem se po obývacím pokoji, kde seděli všichni Cullenovi. Všimla jsem si, že pokoj je neporušený a není tu ani nejmenší známka toho, co se odehrálo. Edward seděl v křesle zády ke schodům, hlavu sklopenou v dlaních, nad ním stála Esme, která ho jemně hladila v jeho bronzových vlasech. Carlisle, Jasper a Rosalie seděli na sedačce a jen ho zkroušeně pozorovali. Nikdo mi nevěnoval nejmenší pozornost.

„Proč jsem to udělal? Jak jsem to mohl dovolit? Nikdy jsem jí neměl zavolat. Nikdy jsem neměl dovolit, aby se k ní přiblížila na vzdálenost dvaceti kilometrů, jak jsem to mohl dovolit?“ ptal se tiše. Spíše to byli otázky pokládané jemu samému, ale jakoby čekali na odpověď, ke které se nikdo neměl, takže jsem se nakonec ozvala já

„Edwarde, neměl jsi na výběr,“ odpověděla jsem mu tiše a věděla jsem, že mě uslyší.

Ano, já vím, měla bych navštívit nějakého poradce, ale já si to prostě nemohla nějak odpustit. Nápad na tuhle kapitolku přišel z ničeho nic, jako rána boží a já se u toho skvěle pobavila.

Jinak se moc omlouvám pajam, ale k žádné vraždě nedošlo, ale kdo ví, možná ještě něco přijde...

Vaše Adis

P.S.: Upozorňuji ty, kteří tomu tak ještě neudělali, abyste hlasovali na mém shrnutí o další povídce...

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 64: