Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 5

victoria in dream


Já se o tebe postarám 5Tak a je tu další kapitolka a s ní očekávaný rande... Máte se na co těšit a děkuju za komentáře, snad jich bude zase o trochu víc.

Celý den jsem se cítila jako tělo bez duše, pořád jsem v hlavě bloudila směrem k večeru a přemýšlela jsem o tom, jak to večer bude vypadat. Pořád se mi do hlavy vracela myšlenka toho, jak se tohle všechno mohlo tak rychle stát a s tím přišla i nová myšlenka o tom, co k němu vlastně cítím… Myslím, že teď se tohle stalo závažnější otázkou, nějakým zvláštním způsobem jsem tušila, že tenhle večer bude něčím zlomový, že se konečně nejspíš rozhodnu o tom, jak to bude, ale já už jsem přece nějak tušila jak to je, ale nechci to přiznat, ne.

Když jsem mířila na oběd, tak jsem se rozhlédla po celé jídelně a zjistila jsem, že tam nikde neni a to mně mírně zaskočilo, říkala jsem si, jestli náhodou mu neni špatně nebo jestli se mu něco nestalo. Když jsem vystála celou frontu, tak jsem si nakonec vzala jen jablko a colu. Sedla jsem si k volnému stolu a tam jsem se v klidu rozhlížela okolo, jestli třeba náhodou nepřijde. Když už jsem tušila, že se neukáže, tak jsem začala pomalu okusovat jablko a k tomu jsem upíjela colu. Když poprvé zazvonilo, tak jsem se rozhodla, že radši vyrazím na další hodinu, prošla jsem kolem Emmetta s Rose a Alice s Jazzem. Jazz se na mě usmál a jen mi řekl.

„Není se čeho bát, jen si musel něco zařídit." Beze slova jsem prošla dál. Chvíli jsem nechápala, co po mě chtěl, ale když jsem byla venku z jídelny, tak mi to došlo a začala jsem se pro sebe usmívat. S klidem jsem zamířila na další hodinu a přežila celé odpoledne. I když mi bylo jasné, že jeho přítomnost mi chybí. Když konečně zazvonilo na konec poslední hodiny, tak jsem byla ráda, že můžu vypadnout domů. Když jsem však došla na parkoviště, tak má nálada, zase hodně rychle opadla. O mé auto se opíral Mike Newton, jako kdyby mu patřil celý svět. Došla jsem k němu.

„Co chceš?" zeptala jsem se naštvaně.

„Ale, tak jsem si chtěl jenom popovídat, o tom tvém ranním přítelíčkování s Cullenem." odpověděl, jako kdyby to byla jeho věc.

„Potom ti vůbec nic není." odpověděla jsem mu a porozhlídla jsem se po parkovišti, tímhle jedním pohledem jsem si všimla, jak Emmett s Jazzem stojí kousek od ná a pozorují, co se bude dít. Mike se podíval stejným směrem jako já a usoudil, že je nejspíš pod dozorem on.

„Myslím si, že je mi potom hodně." řekl a pevně mě chytil za zápěstí levé ruky.

„Pamatuj si, co ti teď řeknu. Není tady ani jedna holka, kterou bych nedostal, když jsem chtěl a ty prostě nebudeš vyjímkou. A žádný Cullen tě přede mnou neochrání, s tím počítej." řekl s hlavou kousek od mého obličeje. A jak byl tak blízko, tak si neodpustil to, aby přejel rty po mé čelisti. V tu chvíli vedle nás stáli Emmet s Jazzem a Emmett na něj okamžitě vyjel.

„Dej z ní ty ruce pryč a drž se od ní na vzdálenost nejménně dvaceti metru." začal mu Emmett vyhrožovat. Ale Mike se jen usmál, pustil mou ruku a políbil mě na tvář. V tu chvíli už Emmett málem vystartoval, ale Jazz ho pevně chytil za ruku.

„Ředitel." vysvětlil mu a kejvnul hlavou směrem k řediteli, který se sem zase blížil. Ředitel si stoupl kousek od nás a pozoroval, co se bude dít.

„Nezapomeňte, že jsem syn policejního ředitele, takže vám všem můžu udělat ze života peklo, velmi jednoduchým způsobem." řekl a zamířil od nás pryč, ke svému autu. V tu chvíli se ředitel otočil a zamířil pryč. Když Jazz pustil Emmetta, tak ten mi dal ruku kolem ramen, Jazzovi dal klíčky od svého jeepu a řekl, že mě odveze domů. Jak jsem pochopila, tak Alice a Rose jeli na nákup a Jazz se evidentně neměl jak dostat domů. Ani jsem se nějak nebránila, jelikož mi to teď v hlavě šrotovalo o stošest a nevím, jestli bych si všimla odbočky k našemu domu. Takže jsem dobrovolně dala Emmettovi klíče od svého autíčka a sama si sedla na místo spolujezdce.

„Jeď opatrně. Není to žádný terénní vůz." upozornila jsem ho a on se jen zasmál, jelikož už hned startoval. Pohodlně jsem se opřela do sedadla svého auta a jen se dívala na okolí, abych nemusela myslet na to, co se stalo na parkovišti.

„Bells, nechceš si o tom promluvit?" zeptal se Emmet, ale já prostě jen zavrtěla hlavou a soustředila se na Edwarda a na to jak moc se těším na večer. Takže jsem si ani nevšimla, kdy jsme byli u nás před domem. Ze snění mě vytrhl až Emmett, který se mě hned ptal.

„Bells, jseš v pohodě?" vykulila jsem na něj na chvilku oči a pak jsem jen přikývla. Vyšla jsem z garáže do kuchyně a tam jsem se podívala na hodiny 17:28. Tak tohle jsem naprosto nechápala. Jak je možné, že je tolik hodin a to jsem si myslela, že budu mít spoustu času. Klíčky od auta měl u sebe Emmett, tak jsem doufala, že se o moje autíčko postará. Zamířila jsem tedy rovnou do svého pokoje, abych se mohla připravit. Zelezla jsem do koupelny a pustila si sprchu. Když jsem vlezla do sprchy, tak jsem úplně cítila, jak se celé mé tělo uvolňuje. Byla jsem v tu chvíli spokojená. Držela jsem se pod tou prchou jak nejdýl to šlo, jediný co mě donutilo vylézt pryč, bylo zaklepání na dveře od koupelny, až jsem se úplně lekla. Vypla jsem sprchu a zabalila se do županu.

„Co se děje?" zeptala jsem se. A překvapilo mě, když jsem slyšela Alicin hlas.

„Bello? Doufám, že si to rande neodvolala." řekla mi a já se divila, proč bych to odvolávala.

„Ne, Alice proč bych to kruci dělala?" zeptala jsem se.

„No jen si tak říkám, jak se chceš za dvacet minut obléct a připravit?" když to řekla, tak jsem okamžitě vyletěla z koupelny, jenže jakmile jsem byla u dveří, tak mi to při posledním kroku z koupelny uklouzlo a já se parádně rozplácla k Aliciným nohám na koberec ve svém pokoji. Jediné co jsem slyšela, bylo, jak se Alice směje svým zvonivým smíchem.

„Jen se mi směj." zabručela jsem do koberce a začla pomalu vstávat.

„Tak pojď, ať z tebe uděláme pořádnýho člověka." řekla mi a odvedla mě do svého pokoje, kde mě hned začla líčit. V duchu jsem byla zděšená z toho, jaké monstrum ze mě udělá, ale když za deset minut byla hotová, tak jsem se divila. Nakonec to skončilo jen lehkým nalíčením, což se celkem dalo unést. Pak jsme zamířili do mého pokoje, kde jsme začali vybírat něco slušného, co bych si mohla vzít na sebe, ale já vůbec nevěděla, co mám čekat, jestli to bude nějaká luxusní restaurace anebo prostě jen restaurace a pak k tomu mělo být to kino, tak by to snad nemuselo být něco luxusního. Nakonec jsme se s Alicí dohodli na černých silonkách, džínové suknu, blankytně modrém tílku a přes to černý lehký svetřík. Usoudila jsem, že to není zas tak špatné, k tomu mi ještě dala černé sako a černé lodičky. Musím uznat, že o těch botech jsem se s ní hádala, ale přeci jen ona byla odborník. Vše jsme zvládli za zbylých pět minut, ještě Alice doběhla k sobě do skříně a přinesla mi kabelku, kterou mi prostě musela vnutit s tím, že jestli odejdu bez ní, tak se mnou nikdy v životě nepromluví. Nechtěla jsem to riskovat, tak jsem si jí vzala, ale s obličejem, který řádně dával najevo, co si o tom myslím.

Když jsem sešla dolů do obýváku, tak Emmett, jen souhlasně zahvízdal.

„Ségra ty si kus, můžu ti taky dělat domácího mazlíčka?" zeptal se mě a v tu chvíli někdo zazvonil za dveřmi. Emmett se v tu chvíli začal šíleně smát.

„My o vlku a vlk za dveřmi." řekl tiše a a já zamířila ke dveřím s hlubokým nádechem. Nasadila jsem milý úsměv a otevřela jsem dveře. A za nimi stál on. Neměla jsem slov, když jsem se na něj podívala, na to jak mu to slušelo, na sobě měl tmavé džíny, k tomu černou košili a černé sako. A pokud šlo o jeho obličej? Jako vždy bezchybný s úsměvem. Naklonil se ke mně a políbil mě na tvář.

„Sluší ti to." zašeptal mi do ucha, ale v tu chvíli už se Emmett postavil a začal mu kázat.

„Takže tohle je moje mladší sestřička, což znamená, že má nějakou večerku a že v nějaký stanovený čas musí být doma. Doufám, že to chápeš. Jestli ne, tak tady budu sedět s připravenou brokovnicí, abych tě rovnou mohl zastřelit. A jestli jí ublížíš, tak si mě nepřej, jasný kámo?" usmál se na něj a já jen na Emmetta třeštila oči.

„Emmette, Lakers asi právě teď dali koš." Než jsem to stihla doříct, tak už byl v polovině cesty směrem k televizi, aby mu to neuniklo. Když jsem pochopila, že to zabralo, tak jsem vzala Edwarda za ruku a zamířila k jeho autu.

„Radši pojď nebo se ještě bude snažit být pánem domu a zakáže mi vstup dovnitř." řekla jsem, ale divila jsem se, když se Edward zasmál.

„To by nebyl problém. Spát by si mohla u nás. Já bych se o tebe postaral." než jsem stihla cokoliv říct, tak už jsme stáli u jeho auta a on mi otvíral dveře, abych nastoupila. Takže jsem radši nic neříkala a nastoupila. Jakmile jsme vyjeli, tak se v autě rozezněla hudba.

„Debussy?" zeptala jsem se, jelikož jsem si nemyslela, že by to mohl někdo poslouchat.

„Ano." odpověděl, ale vypadal stejně udiveně jako já.

„Ty ho znáš?" zeptal se a já se podívala z okna, abych se nemusela dívat na něj, když odpovídám.

„Mamka ho hrávala, když jsem byla malá, ale to už je hodně dávno." zakončila jsem to a čekala, co přijde dál. Když nic neříkal, tak jsem se začla ptát já. Na jeho rodinu, na to jak to vlastně bylo s jeho adopcí, jak dlouho žije s Carlislem a Esme. Přišlo mi zvláštní, když mi úplně v klidu odpovídal. Měla chuť jsem se zeptat na jeho rodiče, ale pak jsem si to radši rozmyslela. Dozvěděla jsem se od něj, že je s Carlislem a Esme už pět let. Že je mu 17, stejně jako mně. Že Rosalie a Jasper jsou dvojčata, která jsou o rok starší, než on A že si je Cullenovi adoptovali až rok poté co adoptovali jeho. Říkal, že se sem přestěhovali před dvěma lety, že se mu tady dřív nelíbilo, ale že teď je za to rád. V tu chvíli jsem samozřejmě zase zrudla, když se mi to nejmíň hodí, tak se to prostě musí stávat.

Dojeli jsme do Port Angeles a zamířilli do nějaké restaurace, kde měl zajištěnou rezervaci. Seděli jsme v rohu celé restaurace, kam bylo málo vidět. Pravděpodobně si to vyhlídl už dřív, takže jsem si na nic nestěžovala. Byla jsem ráda, když budeme mít aspoň trochu soukromí. Přišla za námi servírka a rozdala nám jídelní lístky, abychom si objednali, tak já jsem si zatím objednala k pití colu a Edward nic. Přišlo mi to zvláštní a tak jsem se musela zeptat.

„Ty nic nechceš?" zeptala jsem se a byla jsem touhle situací mírně zaražená. Měla jsem totiž dojem, že snad říkal, že půjdeme na večeři a potom do kina.

„Ne… já… Esmé mi uvařila jídlo, než jsem odcházel, tak jsem nemohl odmítnout. Ale ty si dej, co chceš. Vyber si, co chceš. Platím já." řekl a usmál se na mě. Přišlo mi to zvláštní.

„A mohu obědnat i něco pro Emmetta domů? Jemu to bude totiž určitě líto, že nemůže ohlídat, jestli nepřekračuješ nějaké jeho meze." řekla jsem a zazubila jsem se na něj.

„No pokud ti to udělá ardost, tak mu můžeme klidně objednat a poslat mu to domů." řekl, ale byl mírně zaražený. Když jsem viděla jeho výraz, tak jsem se musela začít smát, že mi to sežral.

„Tak dobře, konec srandiček a něco si objednej." vybídl mě a dvě vteřiny na to se tu oběvila servírka.

„Tak co vám mohu nabídnout?" otočila se směrem k Edwardovi, který se pro změnu díval na mě. Takže se neochotně otočila směrem ke mně.

„Dám si třeba… ten zeleninový salát co tu máte." řekla jsem, jelikož mě nic jiného v tu chvíli nenapadlo, zapsala si mou objednávku a pak se zase otočila směrem k němu.

„Já si nic nedám." řekl jí zas, ale očima pořád visel na mě, což mi bylo velmi příjemné.

„Kdybyste si to rozmyslel, tak víte, kde mě najdete." řekla, mrkla na něj a odkráčela vyřídit mou objednávku. Divila jsem se jejímu chování. Ano, dobře, já vím, že je nadpozemsky krásný, ale, tak snad dostatečně pochopila, že tu jsme spolu ne? Pravděpodobně jsem se nejspíš podle ní, já nehodila k němu.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě, když viděl, že dlouho mlčím.

„O nesmrtelnosti brouka." plácla jsem první věc, co mě napadla.

„Víš, kdyby byl nesmrtelný, tak by byla celá země přemnožená broukama, třeba by se mi objevil brouk i v tom salátu, čemuž bych se možná ani nedivila." řekla jsem mu, on jen pozvedl jedno obočí a zamyšleně se na mě podíval. Když mi přinesla jídlo, tak mě jen pozoroval přitom jak jím a já se u toho pořád červenala, protože mi to zas tak příjemné nebylo. Když jsem dojedla, tak si zažádal o účet, zaplatil, vstali jsme, chytil mě za ruku a zamířili jsme ven z restaurace. Když jsme vyšli ven, tak jsme zas zamířili k jeho autu, s tím že kino začíná za patnáct minut, takže tam dojedeme. Jenže jakmile jsme byli u auta, tak místo toho, aby mi otevřel, tak si mě k sobě přitáhl a hladově mě políbil. Ničemu jsem se nebránila, protože jsem to nedokázala. Věděla jsem, jak jsem po něm celý večer toužila a nemohla jsem se prostě od něj vzdálit. Cítila jsem, jak mě nadzvedl ze země a naprosto jsem to nechápala. Po chvíli jsem cítila za svými zády auto, o které mě opřel a opatrně položil na zem. Začínala jsem pomalu cítit, jak se ode mě vzdaluje, ale to já nechtěla, nechtěla jsem přerušit tuhle chvíli, tak jsem se k němu pevně přitiskla a chytla ho celou svou silou, aby mě nemohl přemoc. Ale pravděpodobně jsem nebyla dostatečně silná, jelikož mé ruce ze sebe stáhnul úplně jednoduchým, plynulým pohybem a pak se ode mě na jedne krok vzdálil. Začala jsem hluboce oddychovat a snažila si vzpomenout, kde to vlastně jsme a co tam děláme. Ale nějak mi to nešlo dohromady do hlavy. Až po chvíli jsem si uvědomila, kde to jsme a že máme jít do kina, když jsem se na něj podívala, tak on se na mě celou dobu jen usmíval.

„Myslím si, že je na čase vyrazit do toho kina." řekl mi a já se místo odpovědi radši jen usmála, nechtěla jsem tady na něj zrovna teď koktat.

„I když si tak říkám, že nejradši bych tě odvezl k nám domů, ale náš dům je plný. Takže by to nebyl ten nejlepší nápad. I když je možný…“ zamyslel se a nedořekl to. Já byla jak na trní. Začla jsem v tu chvíli přemýšlet, jak by mohlo vypadat jeho tělo. A jestli mi teď srdce bylo jak o závod, tak teď jsem si připadala, jako když jsem doběhla maratón. V tu chvíli se zase na mě usmál. Snad jako kdyby tušil, co se mi honí hlavou, ale to jsme se mýlila.

„Na co myslíš?" zeptal se mě v tu chvíli. A já byla tou otázkou totálně zaskočená. Co mu mám teď asi tak odpovědět? Byla jsem naprosto mimo a rychle začala vymýšlet nějakou odpověď.

„Eh…“ začla jsem, ale pořád jsem nevěděla, co řeknu, ale pak mě něco napadlo, když jsem se mu tak dívala do očí.

„Proč mají u vás v rodině všichni stejný oči?" zeptala jsem se a viděla jsem, jak ztuhnul. Docela mě to zarazilo a jeho nejspíš zarazila moje otázka.

„Jednou ti to vysvětlím." odpověděl jednoduše a snažil se to přejít. Tak nějak jsem tušila, že ta odpověď se mi asi nebude líbit. Jelikož jsem nechtěla tenhle večer kazit, tak jsem to přešla jedním slovem.

„Slibuješ?" stále jsem se dívala do těch jeho očích a když se trochu uvolnil, tak přikývnul.

„Nasedni. Měli bychom vyrazit do toho kina, jinak ho nestihneme." řekl mi nakonec a otevřel dveře u spolujezdce. Nic jsem nenamítala a nasedla. Přemýšlela jsem nad tím, co se mu asi tak honí hlavou a co může být takovým tajemstvím na jejich očích. To že nosí kontaktní čočky? Ale no tak, vždy v týhle době je nosí každý. Teda většinou to jsou jen nějaký modelky anebo herci kvůli filmům, ale stejně, vždyť to není nic tak trapnýho. Ani jsem si nevšimla, že nasedl do auta a že jsme se rozjeli ke kinu. Vše mi došlo teprva, až když jsme byli před kinem a on mi zas otevíral dveře. Beze slova jsem vystoupila a zamířila k pokladně, abych aspoň já taky něco zaplatila, ale on mě chytil za ruku a šeptl do ucha.

„Na to zapomeň." zastavil mě na místě a přešel k pokladně, zaplatil lístky, chytil mě za ruku a šli jsme dovnitř.

„A co to vůbec je za film?" zeptala jsem se a mířila dovnitř.

„Je to nějaký horor." odpověděl mi a já se v duchu proklínala. Nechápala jsem, že jsem se nezeptala dřív, na co chce jít do toho kina. Ach můj bože, horor. To snad neni možný. Jediný žánr filmu, který nemám ráda a na který se vydržím dívat maximálně pět minut a pak s rozklepanýma nohama musim odejít, tak zrovna na tohle musíme jít. Beze slova jsme vešli do sálu a zjistila jsem, že už film začíná. Zavedl mě do poslední řady. Když jsem se rozhlídla kolem sebe, zjistila jsem, že celá ta řada je úplně prázdná a o to víc jsem se v duchu proklínala a říkala si: No tak Bello, přece nebudeš poseroutka, je to jen jeden film, tak se neboj. Přece mu nedopřeješ ten pohled na tebe, když se bojíš. Zhluboka jsem se nadechla a sedla si na svoje místo, když jsem si sedla, uvědomila jsem si, že to jsou dvousedačky, tak mi bylo jasný, že to bude hodně špatný. Edward si sedl hned vedle mě. Ruku mi dal kolem ramen a přitáhl si mě blíž k sobě. Přišla první strašidelná scéna a já jí jakž takž přežila. Snažila jsem se to zvládnout. Nějak moc jsem nevnímala o čem to je. Byl tam nějaký týpek, který měl místo ruky hák. Něco mi to připomínalo, ale radši jsem nechtěla vědět, co a moc jsem o tom neuvažovala. Když přišla druhá scéna, při které vykřiklo skoro celé kino, tak už jsem se opravdu lekla a stočila hlavu do Edwardova ramene. On si mě k sobě ještě víc přitiskl, ukazováčkem volné ruky mi přejel pod bradu, aby mi zvedl hlavu, když jsem se mu podívala do očí, tak jsem zapomněla úplně na všechno. Na to že jsme v kině na to, že jsme šli na nějaký strašidelný film. Prostě úplně na všechno. Pohled mi oplácel, až do chvíle, než se přiblížil svým obličejem k mému a políbil mě. Polibek jsem začla okamžitě oplácet a jediné co jsem vnímala byli jen jeho ruce, jak mě chytil za boky, zvedl a obkročmo si mě na sebe posadil. V tu chvíli jsem už vypustila opravdu všechno a vnímala jsem jen jeho. Blízkost jeho těla mému, pocit jak moc mi vadí kolik na sobě máme oblečení a zároveň jsem cítila i tu vybouleninu, která se mu vytvořila v kalhotech, a to prostě nešlo nevnímat. Tiše jsem zasténala a cítila jsem, jak se přitom usmívá a zajíždí mi rukama pod tílko. Jeho dotyk na kůži mě šíleně pálil, ale pálil, jako že příjemně pálil. Bylo to něco nepopsatelného. Cítila jsem veškerý proud energie mezi náma, něco co jsem ještě nikdy v životě necítila. Když jsem se potřebovala pořádně nadechnout, tak to tak nějak vycítil a aby nic nezmeškal, tak přejel rty k mé čelisti a k mému krku. Mé ruce jsem měla propletené v jeho vlasech a vůbec jsem nevěděla co se děje kolem nás. Jediný co mě donutilo vnímat, bylo až, když jsem za svýma zavřenýma očima pocítila světlo. V tu chvíli se zastavil a než jsem stihla cokoliv udělat, tak mě posadil vedle sebe. Když jsem se trochu probrala, tak jsem pochopila, co se stalo.


Předchozí < Shrnutí > Další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 5:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!