Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? Epilog

28.04.2010 (19:00) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 11139×

A bylo to tady - velký rozhovor, nebo spíše rozhovory. Nechtěla jsem to řešit hned po návratu domů, ale teď už se to nedalo odkládat. Edward s Georgem kolem sebe chodili jako dva kohouti na jednom dvorku, jenom jsem čekala, kdy to jeden z nich nevydrží.

Vyběhla jsem z domu a utíkala za Edwardem, dala jsem si s ním sraz kousek za městem na louce, kde se mi před lety omlouval. Když jsem mu řekla, že s ním chci mluvit, v očích se mu objevila radost, která byla okamžitě nahrazena panikou. Nevěděl na čem je, co se bude dít a ta nejistota ho ubíjela. Určitě se snažil nahlédnout do Aliciných vizí, ale bylo to marné, přes můj štít neproniknul.

Vstoupila jsem do slunečních paprsků, které poslední dny zalévaly celý stát, a sledovala, jak třpyt mé kůže ladí s třpytícím se sněhem. Ta louka vypadala pořád stejně dokonale - oválná a nádherná, bylo jedno, jestli je černá noc nebo slunečný den, jaro, nebo zima, tohle bylo místo s duší.

„Bells, jak ses rozhodla?“ vyrušil mě z rozjímání můj manžel. Zvedla jsem oči a střetla se s jeho zlatavým pohledem plným lásky a nejistoty. Vypadal tak nádherně, když stál v záři slunečních paprsků… Ani jsem se nedivila, že jsem se do něj zamilovala - kdo by ho nemiloval, byl úžasný, když se snažil.

„Edwarde,“ pousmála jsem se smutně a došla k němu. „Chci, aby si věděl, že tě svým způsobem budu milovat pořád, nikdy nebudu moct zapomenout na ty nádherné chvíle, které jsme spolu zažili, ale…“

„Ale ani na ty špatné,“ doplnil mě.

„Ani na ty špatné, bohužel,“ souhlasila jsem. „Zažili jsme toho spolu hodně a díky tobě jsem se změnila, naučila se milovat a věřit v sama sebe. Ale je na čase se pohnout dál, udělat něco pro sebe. Edwarde, budeme sourozenci a přátelé, ale už ne manželé a milenci.“ Nevypadal, že by chtěl protestovat, možná na to neměl sílu, tvářil se smířeně, musel s tím počítat, anebo to aspoň brát jako jednu z možností.

„Takže sis vybrala jeho,“ konstatoval.

„To se teprve dozvíš,“ zamumlala jsem.

„Lituju toho, jak to dopadlo,“ povzdechl si.

„To jsme dva,“ kývla jsem. Natáhla jsem se k němu a pevně ho objala. „Vždycky tě budu milovat,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Můžu mít poslední přání?“

„I když neumíráš?“ pozvedla jsem obočí.

„I přesto,“ kývl.

„Dobrá,“ usmála jsem se.

„Poslední polibek, prosím.“ Dívala jsem se mu do očí a přemítala, jestli to myslí vážně - myslel.

„Poslední,“ souhlasila jsem. Edward ke mně sklonil hlavu, pomalu a něžně spojil naše rty. Líbali jsme se dlouho, v tom polibku jsme vzpomínali na všechno, co jsme spolu zažili, všechnu bolest, lásku, smutek a radost, kterou jsme zažili. Vtiskla jsem mu poslední polibek a odtáhla se od něj.

„Takže přátelé?“ ujistil se.

„Ano, tak jako dřív,“ usmála jsem se.

„Co budeš dělat teď?“ zajímal se.

„Mám ještě jednu schůzku, takže budu muset jít, ale uvidíme se doma.“

„Tak doma,“ souhlasil a rozběhl se pryč. Ještě chvíli jsem tam stála a dívala se za ním, poslouchala jeho vzdalující se rytmické našlapování a cítila se volná, sice ne úplně, ale věděla jsem, že jsem udělala dobře.

Teď ale nebyl čas na rozjímání, musela jsem vyřešit ještě druhou část problému. Otočila jsem se a rozběhla se za Georgem, který na mě čekal u skal pár kilometrů odsud.

„Už jsem si myslel, že nepřijdeš,“ usmál se na mě a objal mě, když jsem se objevila vedle něj.

„Tu schůzku jsem snad domlouvala já, ne?“ pronesla jsem ironicky, ale usmívala jsem se přitom.

„Pravda, už si mu to řekla?“ zajímal se.

„Ano,“ kývla jsem.

„Takže odjedeme, nebo chceš zůstat? Jak to vůbec vzal?“

„Dobře, byl s tím smířený,“ povzdechla jsem si.

„Takže chceš zůstat, nebo se vrátit do Řecka? Myslím, že bychom mohli zůstat i tady, pokud by si chtěla, ale Řecka se nerad vzdávám, mohli bychom to brát jako…“

„George, dost,“ zastavila jsem jeho plánování. „Já se s Edwardem definitivně rozešla a…“

„Ano, to vím, proto jsem tady, teď můžeme být spolu,“ usmál se a lehce mě políbil.

„Ne Georgi,“ odtáhla jsem se. „Ano, rozešla jsem se s Edwardem, ale to neznamená, že chci být s tebou. Já tě miluju, ale ne dostatečně, víc než tebe a Edwarda, dokonce víc než svou rodinu miluju jen jednu osobu a to sebe. Jean-Claude měl pravdu, základem všeho je naučit se mít rád sám sebe a k tomu, abych se sebou mohla žít, musím být šťastná a to budu jen, když budu mít volnost a svobodu - tu ve vztahu nemám.“ Vím, byla jsem zlá a sobecká, ale musela jsem myslet na sebe, udělat to, co je správné pro mě.

„Takže se semnou rozcházíš? Vlastně se semnou nerozcházíš, nechodili jsme spolu, ale…“

„Ano, mám tě ráda a vždycky tě ráda uvidím, budu tvou přítelkyní, ale to je všechno.“

„Nikdy si mě nevezmeš,“ konstatoval. Svatba, zvláštní, ale to mě v souvislosti s Georgem nikdy nenapadlo, nedokázala jsem si sebe samu představit, jak kráčím uličkou plnou růžových kvítků v bílých šatech ke Georgovi.

„Ne, nevezmu. Je mi to líto, ale takhle to cítím.“

„V pořádku.“ Pevně mě objal, políbil do vlasů a odstoupil.

„Ale nemusíš odcházet, můžeš tady zůstat, nikomu to nebude vadit, mají tě…“

„Ne Bello, jsi opravdu hodná, ale chtěl bych si pár věcí promyslet.“

„Opravdu?“ ujišťovala jsem se. Jen kývl. „Ale kdykoliv si u nás vítán, doufám, že to víš.“

„Vím a přijedu tě – vás navštívit,“ usmál se, potom mě naposledy objal a letmo políbil.

„Měj se dobře Bello a nezapomeň, že jsem tady pro tebe,“ loučil se se mnou můj Řek.

„Ráda jsem tě poznala, cizinče,“ zamumlala jsem, když mizel mezi stromy.

„Já tebe taky krásko.“ Vítr ke mně donesl jeho poslední slova.

Tak a bylo to, udělala jsem to a cítila se úžasně. Byl to nádherný pocit, najednou jsem měla chuť žít, užívat si života. Nevím, jestli to způsobila ta svoboda, nebo spálené mosty ale byla jsem šťastná. Poprvé, po dlouhé době jsem byla ráda, že jsem. Možná to nedávalo smysl, snad se to nedalo ani popsat, ale ta euforie, která mě zaplavila, byla úžasná.

Zbytek dne a noci jsem strávila jen tak pobíháním po krajině a lovem.

Po ránu jsem vběhla do domu a rozhlédla se, všechno bylo stejné a přitom tak jiné, barevnější, svěžejší, krásnější. Pohled mi spočinul na piánu. Před lety jsem se zařekla, že už nikdy nezahraju ani jeden tón, ale teď se situace změnila. Došla jsem ke křídlu a přejela prsty po černé leštěné desce. Odsunula jsem stoličku a sedla si, bylo to napínavé, opět jsem cítila to známé brnění v prstech, nedočkavost a radost. Otevřela jsem poklop a lehce přejela po mlčících klávesách. Věděla jsem, co chci hrát, která skladba bude první po skoro devadesáti letech. Položila jsem prsty na klaviaturu a za okamžik se celým domem rozezněly tóny Dvořákovy Humoresky. Plně jsem se položila do hudby a užívala si to. Bylo nádherné, vdechnout život klávesám

„I po těch letech si výborná,“ ozval se za mnou Edward.

„Děkuju,“ pousmála jsem se a otočila se na něj.

„Kde je George?“ zeptal se.

„Předpokládám, že na cestě domů.“

„Ty jsi…“

„Ano, já ho poslala domů, nebo spíš mu řekla, že s ním nechci nic mít,“ upřesnila jsem.

„Ale proč?“ nechápal.

„Proto že Jean-Claude měl pravdu, musím dělat to, co je pro mě nejlepší a to je volnost,“ usmála jsem se.

„Takže zůstaneš?“ zeptal se.

„Samozřejmě, tady jsem doma,“ kývla jsem.

„Něco pro tebe mám,“ natáhl ke mně ruku se složenými papíry. Znala jsem je až moc dobře, věděla jsem, co jsou zač. „Podepsal jsem.“

„Děkuju,“ vydechla jsem a skočila mu kolem krku. „Moc děkuju.“

„Není, zač, měl jsem to udělat už dávno.“

„Takže můžu pogratulovat k rozvodu?“ zjevila se ve dveřích Emmettova hlava a následně Rose.

„Ano, asi ano,“ odtáhla jsem se od Edwarda a usmála se.

„Zase rodina,“ usmála se Esme, kterou objímal Carlisle. „Nezahrajete nám něco?“ prosila.

„Jasně,“ kývla jsem. „Co to bude?“

„Ódu na radost,“ oznámila Alice, která s Jasperem v objetí scházela ze schodů.

A bylo to, opět jsme byli rodina, měla jsem milující a chápavé rodiče, dvě úžasné sestry a tři ztřeštěné bratry a co bylo to hlavní, všichni jsme byli šťastní, mohli jsme se vydat vstříc dalšímu osudu, aniž by nás strašila minulost, začínali jsme znovu.

< shrnutí

Doufám, že se vám to aspoň trochu líbilo a zanecháte komentář. Ještě jednou za všechny děkuju.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? Epilog: