Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 16. kapitola

jake:D

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Já píši vám - co mohu více? 16. kapitolaNapřed moc děkuju za nádherné komentáře, a opět děkuju Kyky.

Doufám, že konzervativnější čtenáři, nezavrhnou po přečtení téhle kapitoly celou povídku, ale tuhle kapitolu jsem tam chtěla dát od začátku, snad mi to odpustíte.

Když to Kyky opravovala, shledala za vhodnou písničku, která se ke kapitole hodí, a já s ní souhlasím, takže tady máte odkaz.

Bad Things by Jace Everett

 

Utíkala jsem podél pobřeží, a nevěděla, kam půjdu, nebo co budu dělat. Na chvíli jsem byla zase tou malou holčičkou ztracenou ve velkém světě a v dalšího Jean-Clauda jsem nemohla doufat, ten byl jen jeden a právě díky němu jsem teď silnější a snad i šťastnější. Ukázal mi správnou cestu, nyní už jen stačilo vydat se po ní.

Zastavila jsem se kousek od pobřeží a sledovala vlak vyjíždějící z tunelu pod mořem. Do Anglie jsem se chtěla vždy podívat, a teď k tomu byla příležitost. Mohla jsem vidět všechno a hlavně navštívit Irsko. Na nic jsem nečekala, vběhla do tunelu a pelášila do Anglie 45 m pod mořským dnem.

Byl to zvláštní pocit, utíkat dlouhou betonovou rourou, na jejímž konci čekalo světlo. I celkem komické, jdi za světlem…

 

Vyběhla jsem ven a utíkala do Londýna. Toužila jsem vidět všechno, chtěla jsem poznat historii, památky a život v tom proslulém městě. Kráčela jsem se úzkými tmavými uličkami, zařídila si vlastní prohlídky bez průvodců a kochala se. Bylo to nádherné město, ale zkoumání Paříže s Claudem bylo zábavnější, jeho historky a znalost města mi prohlídku zpříjemňovaly. Takhle jsem se sama toulala městem, lidé mi ustupovali z cesty a občas po mě někdo vyjel. Chabé pokusy lidských můžu, jsem vždy ignorovala. Ne, že by mi jejich pozornost nelichotila, ale chránila jsem tak jejich život. Stále jsem byla celkem mladý upír, sice s dobrým sebeovládáním, ale neustálou touhou po krvi.

 

Londýn jsem brzy opustila a vydala se na sever. Toulala jsem se po zamlžených kopečcích vysočiny, prozkoumávala lesy plné velšských legend a hledala sama sebe. Měsíce samoty strávené blouděním po mlhavé a deštivé anglické krajině mi přinesly spoustu času a podmětů k přemýšlení. Uvažovala jsem o své rodině, o tom co dělají, jak se mají. Poslala jsem jim z Londýna pohled a podle Aliciných mailů se jim vede dobře, i když se jim stýská. Taky jsem přemýšlela o Edwardovi. Psal mi maily, ve kterých se omlouval za to, co provedl a prosil mě, abych se vrátila. Z těch zpráv doslova sálala beznaděj a láska, ale bylo to zbytečné, věděla jsem, že za pár let, by to dopadlo stejně, zase by si našel nějakou blondýnu a já bych měla zlomené srdce.

Zvláštní, napsat mail by bylo o tolik jednodušší, mohla bych jim odpovídat tímhle stylem, ale dopisy byly osobnější, víc mě lákalo psát jim starým způsobem, než naťukat pár neosobních písmenek do počítače.

 

Při svých toulkách jsem se dostala až do Irska, té nádherné zelené země. Taky jsem se rozhodla vyměnit oblečení, po měsících strávených v přírodě jsem se začala podobat divožence ze skotských vyprávění. V prvním městě jsem se umyla a vydala se na obhlídku zdejších obchodů. Zkoumala jsem oblečení a nakonec se rozhodla koupit si všechno v zelené, nějak na mě působilo irské vždy zelené jaro. Měla jsem na sobě tmavě zelené vlněné šaty s dlouhým rukávem a zelené vysoké kozačky, taky jsem si koupila dvoje kalhoty, trička a jednu mikinu. Takto vybavená jsem se vydala přes travnaté palouky na další cestu.

 

Byla jsem uprostřed rozlehlé louky, když jsem je zaznamenala. Mohli být čtyři, možná pět a nebyli daleko, ba právě naopak, blízko. Pořádně jsem se nadechla a zkoumala jejich vůni. Nemělo cenu utíkat, na to byli až moc blízko, vydali by se po mé stopě, i kdyby jen ze zvědavosti, a taky nebyla žádná možnost útěku, viděli by mě na míle daleko.

Chvilku jsem se soustředila a roztáhla kolem sebe i druhý, fyzický štít. Jean-Claude mi pomohl i v tomhle ohledu. Díky němu, jsem ho dokázala roztáhnout kolem sebe a skrýt do něj i jiné, teda trénovala jsem to jen na něm.

 

Sledovala jsem, jak se ke mně přibližuje pět nádherných bledých upírů s rudými zorničkami, dva muži a tři ženy. Zastavili se deset metrů a ode mě a zvědavě si mě prohlíželi. Obezřetně jsem si je měřila a hodnotila situaci, tak, jak mě to naučil Jasper.

„Proč má zlaté oči?“ Nejmladší, zrzavá upírka s listím a větvičkami ve vlasech se otočila na nejstaršího, asi čtyřicetiletého muže a mlsně si mě prohlížela. Její pohled by mě nutil červenat se, kdybych toho byla schopna. Mohlo, jí být něco málo přes dvacet, na sobě měla krátkou irskou sukni a zelené tričko s bílým potiskem, na nohou nic.

„Netuším,“ zamračil se tázaný a dál mě sledoval. Ti dva muži stáli víc v popředí a drželi za sebou ženy, až na tu malou zrzku, určitě to byly jejich partnerky.

„Ahoj, já jsem Kathlyn,“ usmála se zrzka a vykročila mým směrem. Okamžitě jsem se o krok stáhla. „Neboj se, nechci ti ublížit,“ usmála se mile. Na jazyku med, v srdci jed, staré známe přísloví, upírům není radno věřit, zvlášť těm, co se živí lidskou krví a žijí ve smečce.

„Opravdu ti nechceme ublížit,“ oznámil mi muž přesvědčivým hlasem. Cítila jsem, jak se neviditelná síla, s příchutí důvěry tlačí na můj štít, snaží se jim proklouznout, ale nemohla. To byl tem blonďák, který právě promluvil, snažil se mě omámit, jeho hlas mě měl vábit, ale nevábil. Jenom jsem se ušklíbla a sledovala jeho zaskočený obličej.

„To je perfektní,“ začala poskakovat rudovláska. „Ty jsi úžasná, Patrika, ještě nikdy nikdo nepřevezl!“ smála se. V tuhle chvíli mi tolik připomínala Alici, těšící se na nákupy, nebo když objevila nové šaty od Diora, chtě nechtě jsem se musela pousmát.

„Opravdu ti nechceme ublížit, jenom se seznámit.“ Černovláska, která obešla blonďáka, trochu mi připomínala Mortishu, svými drobnými krůčky, bledou pokožkou, barvou vlasů a konečně i šaty stejného střihu a barvy.

„To se říká, kdo ví jestli,“ zamručela jsem.

„Nezačali jsme nejlépe, jmenuji se Lukas,“ představil se ten nejstarší, černovlasý muž. „Toto je má společnice Lili.“ Hnědovláska jen kývla hlavou a dál se dívala kamsi do dáli, byla duchem nepřítomná, ztracena ve svém vlastním světě. „Patrik,“ kývnul k stále zaskočenému blonďákovi. „A jeho partnerka Tasha a nakonec Kathlyn,“ mírně se mračil na dychtivou zrzku.

„Bella,“ představila jsem se, ale dál je ostražitě sledovala.

„Nechceš se k nám přidat?“ zeptala se mě Kathlyn se zvláštním leskem v očích. Vykulila jsem na ni své oči a nebyla jsem sama, i její společníci se tvářili dost zaskočeně a naštvaně. „Bude to sranda, uvidíš a vysvětlíš mi tu zlatou barvu, prosím.“

„Kat, nemyslím, že je to nejlepší…“

„Ne Luku, půjde s námi, uvidíš,“ pronesla zasvěceně, jako by nic jiného nebylo ani možné.

„Nemyslím,“ zamručela jsem.

„Přece se tady nechceš bezcílně toulat, určitě musíš mít té samoty dost. S námi si užiješ spoustu legrace.“

„Bylo by fajn, mít někoho nového a nedívat se pořád na ty samé obličeje,“ souhlasila Tasha a zamračila se na Luka.

„Prosím, bude to zábavnější než se potulovat po vřesovištích.“ Kat mě téměř hypnotizovala pohledem. Proč bych s nimi nemohla chvíli být? Protože jsou naprosto cizí a neznám je, nevím, co jsou zač, mohou mi ublížit. Jean-Clauda jsem taky neznala, a přesto jsem s ním šla, ale on byl jiný a hlavně sám. Tady bylo pět cizích upírů, i když můj štít by je měl zadržet, kdyby bylo nejhůř. Hádaly se ve mně dvě strany, ta opatrná a obezřetná, s tou toužící bažící po zážitcích.

„A kde se touláte vy?“ zjišťovala jsem co a jak.

Kathlyn zavýskla a nadšeně začala vysvětlovat. „Právě se vracíme z lovu, byli jsme v Dublinu, ale kousek odsud, necelou hodinu běhu máme sídlo. Je to takový starý anglický zámek, uvidíš, bude se ti tam líbit.“ Poskakovala směrem ke mně a natahovala ruku tak dlouho, dokud nenarazila do mého štítu. Ve chvíli, kdy se její prsty dotkly té neviditelné stěny, se zarazila a se zájmem mě pozorovala, přitom ohmatávala vzduch metr ode mě.

„Zajímavé,“ zamumlala a kouzelně se usmála, přitom ignorovala dotazy svých společníků. Ještě chvíli jsem se na ni dívala, a poté opatrně stáhla štít. Udělala k ní pár kroků a napřáhla ruku, s radostí ji sevřela a přitáhla si mě do náruče. To bylo nečekané, hodně, ale ne nepříjemné.

„Těší mě Bello,“ promluvil na mě Patrik plynnou irštinou, doteď jsme mluvili anglicky. Jenom jsem se usmála a ve stejném jazyce mu odpověděla, to u něj vyvolala úsměv, stejně jako u ostatních, pokud nepočítám Lili, ta byla neustále mimo. Dokonce jsem začala přemýšlet o tom, jestli je vůbec při smyslech.

„Tak pojď, půjdeme!“ Kathlyn mě chytla za ruku a vydali jsme se na cestu k jejich sídlu.

 

Netrvalo to dlouho, necelou hodinu běhu, během kterého mě stihli vyzpovídat a já je. Vysvětlila jsem jim, proč mám zlaté oči, proč se ke mně Kathlyn nedostala a Patrik mě neomámil. Jak jsem se dozvěděla, dokázal omámit každou bytost, dodnes. Můj štít u všech vyvolal živou diskuzi a obdiv.

Zjistila jsem, že Tasha si dokázala pohrát s vaším mozkem, vyvolala dokonalou iluzi. Dost se to podobalo Zafrinině schopnosti, aspoň podle popisu, jednou to možná vyzkouším. Víc jsme toho probrat nestihli, protože jsme se dostali k jejich domu.

Sídlo, ve kterém žili, bylo opravdu staré, z šedých kamenů z půli zarostlé divokými růžemi. Podstatné bylo, že stěny stály a střecha byla celá, ale i tak by to chtělo opravit, Esme by se rozhodně vyřádila. Byl to velký rozlehlý zámek se spoustou pokojů a pavučin, v dobrém stavu byly jen ty obývané pokoje.

Pokoj jsem si mohla vybrat, ale Kathlyn mě neomylně nasměrovala do toho, který sousedil s jejím. Na tu jednu tašku, co jsem měla s sebou, jsem moc místa nepotřebovala. Byl to jeden z těch pokojů, který se rozlohou vyrovnal dnešním bytům, doslova obrovský. S velkými okny, těžkými závěsy prožranými od molů a velkou vrstvou prachu.

Zatím jsem tedy vše uložila u Kat a domluvila se s ní, že pokoj opravíme společně.

 

Mí hostitelé byli úžasní upíři, vůbec nic je nedokázalo rozházet, ani to, když jsme s Kat zbořili stěnu. Byla to náhoda, rozhodly jsme se, že můj pokoj vymalujeme a nějak se nám to zvrtlo, takže teď jsme měly místo dvou pokojů, jeden. Jediný komu to dělala problémy byla Lili. Jak jsem se dozvěděla, narodila se v šestnáctém století a tohle bylo její sídlo, od nepaměti to tady patřilo její rodině. Ve chvíli, kdy se stěna zřítila na podlahu, se probrala ze své letargie a málem nás zabila, naštěstí jí v tom Lukas zabránil a my jsme se nemusely pakovat.

Jakmile jsme opravily můj, teď už náš pokoj, pustily jsme se do dalšího a Lili nám překvapivě pomáhala. Při téhle činnosti jsem nemusela myslet na nic jiného, než konečný výsledek, moc mi to pomáhalo zbavit se chmurných myšlenek na Edwarda a Cullenovi.

Připadalo mi zvláštní, že mě Kat podporuje, dokud jsem se nedozvěděla, že i ona má dar. Ta malá zrzka dokázala vycítit touhy, proto mi pomohla postupně opravit celý zámek. Nakonec se k nám přidali všichni a s naší rychlostí to trvalo jen dva měsíce. Šedesát dní, během kterých jsem si připadal, že opět někam patřím, mám místo na zemi a nemusím sama bloudit světem. Během té doby jsem se o svých společnících dozvěděla snad vše.

Tasha byla upírkou jen o pár let déle než já. Patrik si ji chtěl dát jako svačinku, ale vyrušil ho jeho bratr Lukas a Tasha se v devětadvaceti letech stala upírkou. Společně s darem Kathlyn byly ty dvě smrtelnou kombinací.

Lukas s Patrikem se narodili na konci 19. století. Byli to synové britského obchodníka se švédskými kořeny a irské katoličky. Kdo je přeměnil, netuší, ale stalo se to v jeden den a hned poté potkali Lili a Lukas se zamiloval, od té doby jsou spolu.

A Kathlyn je zvláštní případ, jednou se k nim připletla a od té doby se jich drží. Ona jediná je čistokrevnou Irkou. Právě s Kat jsem trávila většinu času, i když jsem z ní měla občas divný pocit.

 

„Luku to křeslo k oknu,“ houkla jsem. Právě jsme dodělávali poslední pokoj, byla to obrovská stará knihovna. Jako zázrakem zůstaly všechny knihy v neporušeném stavu, krysy se jim vyhnuly, ale možná za to spíš mohla dlouhodobá upíří přítomnost. Lili tady byla od roku 1835, kdy zemřel poslední člen její rodiny.

„Bello, já to vážně nechápu, vždyť tě to musí lákat, lidská krev voní nádherně a ještě lépe chutná, vůbec se to nedá srovnávat s tou zvířecí břečkou,“ mlela Kat. Od doby co se známe, se o tom neustále dohadujeme, ona nedokáže pochopit, že piju jen zvířecí krev.

„Dobře, uděláme to takhle, půjdeme spolu na lov, ty si dáš zvíře a já vysaju člověka.“ Popravdě jsem doufala, že s tím nebude souhlasit, zklamala bych tím Carlislea, ale zároveň jsem chtěla slyšet její ano. Už dlouho jsem přemítala nad ochutnáním lidské krve a tohle by byla příležitost, obešla bych své svědomí a ochutnala tu vábivou tekutinu.

„Dobře,“ kývla Kat, „pojď, jdeme hned, než si to rozmyslíš!“ Překvapeně jsem tam stála a přemítala o možnosti odvolání svých slov, nečekala jsem, že to vezme tak zhurta, i když to byl přesně její styl.

„A necháš mě se aspoň převléct?“

„Jasně, ale pospěš si,“ houkla a sama zmizela v pokoji.

„Bello, opravdu? Nemusíš to dělat,“ Patrik si mě zkoumavě měřil, všichni znali naše hádky na toto téma, i neochvějné postoje a teď jsem otočila o sto osmdesát stupňů.

„Už jsem jí to slíbila.“ Otočila jsem se a vpadla do pokoje, kde jsem si oblékla zelené vlněné šaty a tenisky od Kat.

„Bello, pojď,“ popoháněla mě Kat a vyskočila z okna. Okamžitě jsem ji následovala a ruku v ruce jsme se vydaly na lov, Kat si na fyzický kontakt potrpěla a mně to nijak nevadilo.

 

„Nejprve ty, a potom já.“ Zastavila jsem se v lese pár desítek kilometrů od města. Kat se jenom zašklebila, ale poslušně nasála vůni a vydala se za jelenem. Utíkala jsem hned za ní a sledovala, jak její zuby prořízly kůži na jelenově krku, jak znechuceně vyplivla chuchvalec chlupů a masa, který vytrhla z jeho šíje a polykala lákavou jelení tekutinu.

„To bylo nechutné!“ odhodila mrtvolu jelena a plivala zbývající chlupy.

„Zase tak špatné to být nemohlo,“ usmála jsem se a uklidila mrtvolu.

„Nemohlo?“ vykulila na mě oči. „Chutná to jako bláto, levné víno, zkažený džus! Jak to můžeš pít?“

„Mě to celkem chutná,“ pokrčila jsem rameny a dál se usmívala.

„Nechutné… Teď jsi na řadě ty,“ pronesla s nedočkavostí a jiskřičkami v očích.

„Vždyť jo,“ zamručela jsem, a otočila se k městu. Už jsem se chtěla rozběhnout, když ke mně vítr donesl nádhernou vůni lidské krve. Na nic jsem nečekala a rozběhla se za ní, nechala jsem se ovládnout instinkty.

Doběhla jsem na menší palouček uprostřed lesů, kde stál zády ke mně muž. Nevšimnul si mě, ani nemohl, neměl šanci zaslechnout mé neslyšné pohyby. Došla jsem těsně k němu a nasála jeho aroma, tu nádhernou esenci připomínající krokusy, narcisy, pomeranče, jaro. Muž se prudce otočil, podíval se na mě a jeho srdce začalo sprintovat. Jemně jsem se usmála a jeho srdce chtělo vyskočit z hrudního koše. Naklonila jsem hlavu a přisála rty na jeho obnažený krk, odměnou mi bylo jeho slastné vydechnutí a následně bolestný sten, když mu mé zuby prořízly kůži a tepnu.

Tekutina, která začala prýštit z jeho útrob, mě málem srazila na kolena. Nikdy jsem neochutnala nic tak dobrého, lahodného, chutného. Nevnímala jsem nic jiného, než tekutinu proudící do mého rozpáleného těla, to bylo teď nejdůležitější. Vysála jsem poslední zbytek krve a zůstala přisátá na krku mrtvoly, užívala jsem si tu lahodnou chuť.

 

Do mé mysli začalo pronikat okolí. Cítila jsem Kathlyn, její přítomnost, její vlasy, které šimraly mé tělo. Překvapeně jsem otevřela oči a viděla stopy jejich zubů z druhé strany mužova krku.

„Promiň, po tom jelenovi jsem si chtěla spravit chuť,“ sklopila hlavu a zpod řas mě sledovala svými rudými svítícími duhovkami.

„To nic,“ hlesla jsem a nechala mrtvolu spadnout na zem. Stále mě ovládal ten pocit naplnění, po tomhle jsem vždy prahla, to bylo to, co mé tělo potřebovalo, lidská krev, lahodná tekutina.

„Tady máš krev,“ zašeptala tiše. Než jsem stihla zareagovat, stála těsně vedle mě a svým jazykem slízla krev, která mi vytékala z pootevřených rtů. Nezmohla jsem se na nic, jenom jsem tam překvapeně stála a vnímala její rty, které se přisály na mé. Vnímala jsem, jak svými rty hladí ty mé a jazykem pomalu vklouzává do mých úst. Ve chvíli, kdy se můj jazyk setkal s jejím, jsem se probudila z šoku, a mé tělo jí začalo samovolně odpovídat.

Bylo to jako poprvé s Edwardem, má mysl se také vytratila do ztracena, sledovala vše z povzdálí. Ponořila jsem se do toho nezvyklého, jemného polibku, začala jsem jí ho oplácet. Kathlyn to brala jako tichý souhlas, zapletla mi ruku do vlasů, přitáhla si mě co nejblíže k sobě a začala plenit mé ústa a já jí polibek náruživě oplácela. Nemám tušení jak, ale ocitla jsem se na zemi a instinktivně zvedala ruce, aby mě mohla zbavit mých šatů, ty její už dávno ležely opodál. Její rty opustily můj obličej a bloudily po mém těle, laskaly každičký jeho záhyb, poskytovaly mu slast a klouzaly stále níže. Přes ztvrdlé bradavky se prolíbala až k mému klínu. Její jazyk si hrál s mým nejcitlivějším místečkem a prsty prozkoumávaly mé lůno. Kroutila jsem se pod jejími zkušenými dotyky a závratnou rychlostí spěla k vrcholu. V jednu chvíli jsem myslela, že už toho víc nevydržím a ve druhou jsem vylétla až na vrchol blaha a nekontrolovatelně se třásla.

 

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu, abych viděla na Kat, která ležela mezi mými stehny s hlavou položenou na mém bříšku. Dívala jsem se do jejich rudých očí a netušila co říct, co udělat, byla jsem zmatená. Zmatená ze svých pocitů, svých tužeb a skutků. Nikdy jsem… Netušila jsem co… To bylo poprvé, co jsem se milovala se ženou, pokud to tak nazvu. Byla jsem překvapena sama sebou, hlavou mi proudily milióny myšlenek, otázek, na které jsem neznala odpověď.

Nikdy mě nenapadlo dívat se na Kat jinak, než jako na přítelkyni, netušila jsem, že ji přitahuju, že ke mně cítí něco víc než přátelství, pokud cítí. A momentálně jsem netušila, co cítím já, jestli mě ženy přitahují víc než muži, jestli mě Kathlyn přitahuje, jestli jsem lesba.

„Bello,“ vyrušil mě Kathlinin hlas. „Neboj se, to neznamená, že jsi na holky,“ usmála se. „Já osobně dávám přednost stejnému pohlaví, ale muži jsou milé zpestření.“

„Kat, já…“

„Nic neříkej, vím, že si to všechno musíš srovnat, ale chci ti něco říct.“ Zvedla se a naklonila se nad mé nahé tělo, teprve teď jsem si uvědomila, že na sobě sice nemá šaty, ale spodní prádlo jí zůstalo. „Bello, přitahuješ mě od prvního okamžiku, co jsem tě spatřila,“ zašeptala mi zastřeným hlasem do ucha a políbila mě, ten polibek jsem jí téměř automaticky oplatila.

„Zajdu si na lov a sejdeme se doma,“ mrkla na mě a zmizela mezi stromy, věděla, že chci být sama.

 

Nahá jsem ležela na kapradí ještě pár hodin, ale v hlavě jsem měla vymeteno, byla to taková ta chvíle, kdy myslíte na tolik věcí a přitom na žádnou. Zvedla jsem se ze země, nemělo cenu hledat spodní prádlo, oblékla jsem si rovnou šaty a chtěla se postarat o mrtvolu muže, ale Kat ji musela odnést, protože nikde nebyla.

Pomalým krokem jsem se vydala z lesa. Nevěděla jsem co si myslet. Nikdy mě ženy nepřitahovaly, nelákaly, ale teď jsem se na Kat dívala jinýma očima. Už to nebyla jenom přítelkyně, najednou byla něco jiného, ale co? To co Kat dokázala s mým tělem, bylo neuvěřitelné, nikdy jsem se necítila tak… uspokojená? Ne to není tím, Edward mě vždy dokázal uspokojit, u Kat to bylo něco jiného, ale netuším co, každopádně jsem si to užila.

Na mysl mi vytanuly Claudova slova ‚Měla by si žít…‘ Kat byla rozhodně něco jiného, nevyzkoušeného nového dobrodružného a co bylo hlavní, líbilo se mi to, lákalo mě to. Co na tom, že by Carlisle byl zklamaný z mé změny jídelníčku, Esme šokovaná mým chováním, nejdůležitější bylo, že budu šťastná, budu žít…

 

Rozběhla jsem se k městu, kde jsem si na okraji v temném zákoutí ulovila druhou oběť a poté se vydala do irského domova.

Nechtěla jsem nikoho potkat a navíc měli všichni dost práce ve svých ložnicích, takže jsem skočila do pokoje jedním z velkých oken.

„Ahoj.“ Přede mnou stála Kat zabalená v ručníku, právě vylezla ze sprchy.

„Ahoj.“

„Popřemýšlelas?“

„Popřemýšlela.“

„A?“ v očích jí jiskřilo zvědavostí. Usmála jsem se a pomalým krokem šla k ní, cestou jsem si zula tenisky a sundala šaty. Nechala jsem její ručník spadnout na zem a vrhla se na její rty, byla jsem rozhodnuta poskytnout jí stejnou rozkoš, jako ona mě.

 

Ležela jsem vedle Kat na naší posteli a přejížděla jí prsty zlehka po nahé kůži.

„Bell.“

„Hmm…“

„Byla jsi úžasná,“ zašeptala.

„To ty taky,“ zamumlala jsem nazpátek. „Nikdy jsem si nemyslela, že to může být tak jiné…“

„Intenzivnější,“ dodala za mě. Možná to bylo ono, ten pocit, který jsem měla. Kat byla žena, ona věděla, co potřebuje ženské tělo. Muži nemůžou cítit, to co my, jen vidí naše reakce.

„Zajdeme si na lov?“ zeptala se mě má společnice.

„Můžeme a rovnou i na nákupy,“ usmála jsem se. Už to byl týden, co jsem se vrátila z lovu, od té doby jsme z pokoje nevylezly. Kath se ke mně otočila čelem, vtiskla mi polibek a před nákupy mě vtáhla do sprchy.

 

Nakonec jsem v Irsku zůstala dva roky. Po boku svých nových přátel jsem zažila spoustu svých poprvé. Poprvé jsem ochutnala lidskou krev, poprvé jsem měla vztah se ženou a poprvé jsem si užívala bez následků, bez svědomí. Žila jsem svůj život tak, jak jsem chtěla a neohlížela se na ostatní. V Irsku jsem také poprvé podvedla svého partnera, vlastně partnerku, a to když jsem na lovu potkala George…

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

Drahá Alice,

mám se dobře, neboj se o mě. Právě sedím ve vlaku a vydávám se odkrýt další část svého života. Uplynulé roky jsem strávila v Irsku, kde jsem potkala jednu skupinu upírů. Opět jsem měla neskonalé štěstí, byli na mě hodní, přijali mě mezi sebe a pomohli mi objevit další aspekt mé samé. Chtěla bych ti vylíčit všechno, co jsem tady zažila, ale nemělo by to ten účinek, jednou ti to povím osobně, snad.

Z tvých mailů jsem pochopila, že jste se přestěhovali na sever Skotska. Doufám, že se Vám v novém domově líbí, Británie je opravdu nádhernou zemí. Vyřiď Emmettovi, že v Loch Nesském jezeře žádná příšera není, celé jsem ho prozkoumala, nemusí se namáhat zbytečně. A taky ať nehledá medvědy, to už spíš najde divoké prase…

Mám Vás všechny moc ráda a myslím na Vás.

S láskou Bella

 

Esme svírala v rukou dopis od své dcery a zadumaně hleděla na kopce rozkládající se před jejíma očima. Svou nejmladší dceru milovala a stýskalo se jí po ní, i přesto chápala její potřebu změny, to však nezmírnilo její žal.

„Neboj se, je v pořádku, jednou se k nám vrátí a budeme zase rodina.“ Blonďatý muž objal svou ženu kolem pasu a políbil ji do vlasů.

 

< shrnutí >


Doufám, že se Vám tahle kapitola líbila, moc Vás nešokovala a nezanevřete na Já píši vám...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 16. kapitola:

 1
05.08.2011 [16:16]

Soso177 Emoticon

21.05.2011 [16:40]

MatikEsmeCullenNo tak ja mam dost ... DOstala si ma na plnej ciare ... Musim ist prec a preto sa budem neuveritelne tesi na dalsi prilezitost dostat sa na pocitac ... Prajem jej stastie ale dufam ze to takto nedopadne ... Prepac ale je to tsk ... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!