Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 15. kapitola

asasa

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Já píši vám - co mohu více? 15. kapitolaDěkuju za komentáře a děkuju Kyky.

Tahle kapitola je celkem o ničem, ale ta příští bude zajímavější, aspoň to tak plánuju, uvidím, co z toho vznikne.

Slunce už dávno zmizelo za obzorem a já jsem stála s Jean-Claudem na ztemnělé pláži, do které se opíral vítr hladící mou pokožku.

„Bell, já…“ začal můj společník nejistě.

„Nic neříkej, vím, že to není moc veselý příběh, ale byly i šťastné chvíle a bylo jich většina. Škoda jen, že to dopadlo, tak, jak to dopadlo.“ Smutně jsem se pousmála a otočila se na Clauda. „Myslíš, že… Že jsem třeba udělala něco špatně, nebo…“

„Ne Bello!“ přerušil mě rázně. „Žena je jako křehké poupě, o které musíš pečovat, starat se o něj a odměnou je ti nádherný květ.“ Jeho stáří se nedalo zapřít, pohlížel na svět jinýma očima, o tolik… „Ty za nic nemůžeš, být v mé době, tak ho vyzvu na souboj a věř, že by nepřežil!“ Zuřivost a vášeň, se kterou mluvil, se kterou by mě byl schopen bránit, a to se známe jen pár hodin, byla dojemná a probudila ve mně obdiv. Obdivovala jsem toho muže, který byl ochoten bít se za neznámou ženu, byť znal jen mou verzi příběhu, Edward měl určitě svojí.

„Jean-Claude, děkuju.“ Spontánně jsem se mu vrhla kolem krku a pevně jej objala, už teď jsem ho milovala, ne tak jako Edwarda, ale jako Carlislea, Emmetta a Jaspera dohromady, byl jako můj otec a bratr zároveň.

 

„Ne, koupím si to sama!“ trvala jsem na svém.

„Je to můj dům, mám právo zaplatit nábytek, který v něm bude,“ mračil se stejně jako já. Prodavačka z nás musela být zmatená. Stáli jsme u pokladny, mračili se na sebe a podávali platinové kreditní karty, každý tu svou.

„Bello, udělej mi tu radost prosím, nech mě za to zaplatit, víš, jak by utrpělo mé ego? Jsem zvyklý postarat se o ženu, byl jsem tak vychován a ty mi to stěžuješ,“ zatvářil se jako hromádka neštěstí. Povzdechla jsem si a schovala kartu do kapsy riflí. Jena-Claude se vítězně usmál a zaplatil za vybavení mého pokoje.

„Tak a co teď?“ zeptal se, když jsme vyšli z obchodu.

„Nevíš, jak dlouho má být zataženo?“

„Myslím, že dva, tři dny, proč?“

„Myslíš, že bychom se mohli podívat do Paříže?“ zatajila jsem dech a čekala na jeho rozhodnutí. Paříž jsem vždycky chtěla navštívit, Edward sliboval, že mě tam vezme, ale už to nestihl…

„Myslím, že to není špatný nápad,“ usmál se a já mu opět skočila kolem krku.

„Půjdeme hned?“ nedočkavě jsem poskakovala na místě.

„Ano, chceš jet, nebo běžet?“

„Běžet, bude to rychlejší a taky se můžeme stavit na svačinku.“

„Dobrá, pojď,“ chytil mě za ruku a společně jsme se vydali na okraj města, odkud jsme se rozběhli do Paříže.

 

Zastavili jsme se uprostřed nevelkého lesa.

„Zhluboka se nadechni a poddej se instinktům. Sejdeme se tady za tři hodiny a nezašpiň se, nemáme nic na převlečení.“ Usmála jsem se na Clauda a rozběhla se za lákovou vůní rysa. Byl to můj první rys v životě a chutnal vítečně, byl snad ještě lepší, než jaguár. Pečlivě jsem po sobě uklidila a vydala se na místo setkání, kde už přešlapoval Jean-Claude.

„Jak to můžeš pít? Vždyť je to odporné, nechutné, hnusné!“

„Není to zase tak špatné,“ pousmála jsem se. „A navíc, já lidskou krev nikdy neochutnala.“ Chytla jsem ho za ruku a společně jsme se vydali do města zamilovaných.

 

Paříž byla dokonalá a Jaen-Claude byl skvělým průvodcem. Vodil mě uličkami, bulváry, ukazoval mi skrytá zákoutí a vyprávěl vtipné historky vážící se k daným místům z dob jeho mládí, ze svého lidství si rozhodně pamatoval víc, než přiznal. Samozřejmě jsme neopomněli navštívit Eiffelovku, Louvre, sledovali jsme východ slunce z vítězného oblouku, bojácně hleděli na katedrálu Nottre-Dame  a nakupovali. Ve městě módy jsme prošli snad každý butik. Jean byl trpělivým společníkem, který mi radil ve výběru oblečení a přes mé protesty i platil.

 

„Claude, počkej!“ Zastavila jsem se na rohu ulice a prohlížela si stojany s pohledy. Slíbila jsem Alici, že budu psát, na dopis je brzy, ale rozhodla jsem se poslat jí pohled. Vybrala jsem jeden ve tvaru Eiffelovky a napsala krátkou zprávu.

 

Ahoj Alice,

neboj se o mě, jsem v pořádku. Potkala jsem jednoho moc milého upíra, Jean-Clauda. Připomíná mi otce a bratry dohromady, je moc milý a pomáhá mi utřídit si priority.

Doufám, že se Esme a ostatní moc nezlobí a chápou mé důvody.

S láskou Bella

 

„Komu píšeš?“ nakukoval mi můj průvodce přes rameno.

„Oznamuju rodině, že jsem živá a zdravá,“ ušklíbla jsem se a nalepila známku. „Není tady někde schránka?“ Rozhlížela jsem se, ale nic neviděla.

„Jedna je za rohem, teda před deseti lety byla. Pojď.“ Přemístil si všechny nákupní tašky do jedné ruky a chytl mou dlaň. Procházeli jsme přes bulvár a lidé nám uhýbali z cesty. Šeptali si, jak nám to spolu sluší, že tvoříme dokonalý pár a určitě musíme být slavní. Bylo to zábavné, nikdy mě nepřestane udivovat lidská představivost. Claude měl pravdu, za rohem se nacházela modrá poštovní schránka, do které jsem vhodila svůj pohled a vydala se poznávat další krásy a taje Paříže.

 

Nakonec jsme ve městě milenců zůstali ještě dva dny. Po návratu do Brestli jsme si vyzvedli koupený nábytek a na lodi jej převezli na ostrov. Bylo zábavné sledovat Clauda, jak nosí všechny skříně a maluje můj pokoj. Zastával zastaralý názor, že ženy nemají dělat práce mužů a na svém egu si dost zakládal. To byla jeho jediná charakterová vada, řekla bych, i když bylo milé, být zase ta rozmazlovaná a hýčkaná. Sledovala jsem, jak se pošmurné stěny mění na červánkové barvy, které prozařuje všudypřítomné venkovní světlo a usmívala se. Nemohla jsem potkat nikoho lepšího, Jean-Claude byl poklad.

 

„Bello, kam chceš tohle?“ v rukou svíral světle červený sedací pytel s prošitými tmavším nitěmi.

„Třeba tam,“ kývla jsem na druhou stranu pokoje. „Co budeme dělat teď?“

„Co by si chtěla?“ otočil se na mě, jakmile položil na zem poslední doplněk pokoje.

„Co jít hledat žraloky?“ zasvítilo mi v očích. Chtě nechtě jsem si při tom nápadu musela vzpomenout na Emmetta a Jaspera, určitě by se jim to líbilo.

„Proč ne,“ pronesl mírně skepticky a vydal se dolů. Otevřela jsem komodu, v mém pokoji nebyly žádné skříně, díky oknům by nebyly kam dát. Vytáhla jsem plavky a oblékla si je, hned nato jsem se rozběhla za Jean-Claudem a šla hledat žraloky.

 

Jean mi moc pomáhal. Tím, že souhlasil s každou blbostí, kterou jsem navrhla, a rozptyloval mě ve chvílích melancholie, mi moc pomáhal. Ze začátku se to stávalo často, seděla jsem na okraji útesu, sledovala vlny pod sebou a vybavovala si všechno, co jsme zažili. Vzpomínala jsem na svou rodinu, na všechny šťastné, ztřeštěné, bizardní i smutné chvíle. A hlavně, když jsem před sebou viděla Edwardovu tvář, jeho oči, nos, nádherný pokřivený úsměv, lásku, s jakou mě pozoroval, ale také jsem ho viděla v naší posteli s tou neznámou blondýnou. Viděla jsem jeho milenky, jak scházejí ze schodů zabalené v prostěradle, slyšela sténání, které jim vycházelo z úst… Právě v těchto momentech, jsem se snažila potlačit všechny vzpomínky, a proto jsem skákala, vrhla jsem se ze skály do rozbouřených vln, které mě pohltily. V těch chvílích letu, poté, co se za mnou zavřely vlny oceánu, jsem zažívala chvilku klidu, kdy ze mě všechno vyprchalo. Claud tam seděl semnou objímal mě, utěšoval a sliboval, že všechno bude v pořádku, tím mi pomáhal víc, než tušil.

 

S Jean-Claudem jsme byli na pobřeží a sledovali tmavé vlny narážející do skal. Claud seděl opřený o kámen a já ležela na zemi, s hlavu položenou v jeho klíně a Jean-Claude se mi svými dlouhými jemnými prsty přehraboval ve vlasech.

„Věříš, že se to spraví?“ zeptala jsem se z ničeho nic a přerušila tak klidnou atmosféru.

„Bello, proč si se zamilovala?“

„Jak to myslíš?“ odpoutala jsem pohled od vln a podívala se mu do očí.

„Nikdo se nezamiluje jen tak. Hledáme něco, co nám chybí.“ Vždycky mluvil rozumně a smysluplně, s ním jsem za ty tři roky strávené na ostrově zmoudřela. „Bello, co chybělo tobě?“

„Nevím,“ hlesla jsem tiše. „Možná svoboda, nezávislost, zkušenosti…“

„Dobrodružství a volnost,“ usmál se otcovsky.

„Asi ano.“

„Měla bys žít, teď jsi svobodná, nemusíš tady tvrdnout se starým mužem.“

„Ty nejsi starý!“ pronesla jsem rozhodně.

„Bello, je mi 285 let,“ zašklebil se.

„A navíc,“ rozhodla jsem se jeho poznámku ignorovat. „Je mi s tebou dobře, takový klid jako tady jsem už dlouho nezažila,“ usmála jsem se a prsty mu něžně přejela od spánku k čelisti. Jenom se na mě usmál a dál pozoroval černý oceán.

„Claude, co chybělo tobě?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Moc dobrá otázka, víš, že ani nevím?“ Usmál se smutně. „Asi jsme na tom všichni stejně, všichni něco hledáme, za něčím se ženeme, ale nevíme, co to je. Juliet byla mým pravým opakem, možná to je ten důvod, hledal jsem cestu k novému životu a ona byla řešení,“ usmál se smutně a stočil ke mně pohled.

„Víš, že mi jí připomínáš?“ pousmál se. „Podobný úsměv, rysy… Taky jsme tady sedávali a přemítali o životě…“

„Proč odešla?“

„Protože hledala něco jiného.“

„Ale milovala tě.“

„Ano, ale nelíbil se jí můj usedlý život, toužila po dobrodružství, nových zážitcích.“

„Nelituješ toho, že si ji nechal jít?“

„Každičký den,“ v tváři měl smutek.

„Ale přesto mě vyháníš,“ konstatovala jsem.

„Bells, nikdo tě nevyhání, to zaprvé. A ano, každý den lituju toho, že jsem ji nechal odejít, ale zároveň jsem na sebe pyšný. Obě toužíte po dobrodružství a obětovat se pro druhého je ten největší projev lásky. Ví, že ji miluju, že se může kdykoliv vrátit, ví, kde mě najde,“ pousmál se a políbil mě na čelo.

„Doufám, že jednou poznám taky takovou lásku,“ pronesla jsem smutně.

„Bello, najdeš někoho, kdo si tě zaslouží a bude tě mít rád takovou, jaká jsi.“

„A co když ne?“

„Tak strávíš věčnost sama se sebou, základem štěstí je naučit se milovat sám sebe, věřit v sebe, a to ti chybí. Bello, musíš mít ráda sebe, ne jen ostatní.“ Dívala jsem se, jak mi propaluje do hlavy díru.

„Ale co když nejsem hodna toho, aby mě měl někdo rád?“

„Každý je milován, ty máš hodně lidí, kteří tě milují,“ mračil se na mě.

„Pravda, pro rozlité mléko se nemá naříkat,“ usmála jsem se na něj.

Na skále jsme strávili celou noc a sledovali představení, které nám příroda hrála. Během té doby jsem došla k závěru, že Jean-Claude má pravdu, ve všem. Musím se naučit myslet na sebe, dělat co chci já a ne to, co chtějí ostatní. A ze všeho nejdřív musím najít cestu k sobě samé.

 

Seděla jsem na parapetu a psala Alici dopis. Už to budou tři roky, co jsem jí poslala pohled z Paříže, určitě bude mít strach, ale tři roky v upířím životě neznamenají zas tak hodně. Popravdě jsem nevěděla, co jí napsat. Chtěla jsem jí toho říct tolik a přitom nic. S tím dopisem jsem si lámala hlavu už dva dny, od doby, co jsem se rozhodla odjet, poslechnout Claudovu radu a začít žít, poznat sebe samu.

Začala jsem snad stokrát, ale nikdy to nebylo ono, nikdy jsem nenašla správná slova, kterými popsat své zážitky, rozpoložení, pocity. Zhluboka jsem se nadechla a podepsala poslední a finální verzi, kterou jsem strčila do připravené obálky.

Teď už mi zbývalo jen jedno, zabalit si a vydat se na cestu. Přemýšlela jsem, co si vzít, co budu potřebovat a došla jsem k názoru, že míň, bude víc. Oblékla jsem si volné tmavě šedé rifle, obula tenisky, fialový top a šedou mikinu. Do tašky přes rameno jsem strčila jedny šaty a tričko, kartu, doklady, mobil a dopis pro Alici. Takto vybavená jsem se vydala dolů za Claudem. Stál na úpatí skály a hleděl do dáli. Postavila jsem se vedle něj a opřela se o něj, Jean-Claude mě okamžitě objal a přitáhl si mě co nejblíže k sobě. Stáli jsme tak dost dlouho, dokud si nepovzdechnul, nepolíbil mě do vlasů a nepustil.

„Věř mi, děláš dobře, ale i přesto se mi bude stýskat,“ usmál se.

Pěvně jsem ho objala kolem krku a šeptala mu. „Mě taky, za všechno ti děkuju, moc jsi mi pomohl.“

„Doufám, že se ještě stavíš, víš, kde mě hledat.“ Naposledy mě pevně stisknul a odvezl na pobřeží, kde jsme se již definitivně rozloučili. Vydala jsem se stejnou cestou, jako jsem sem přišla. Po téměř neviditelné cestě jsem vyšla skaliska a po rozbité cestě se dostala do přístavu a po dřevěném molu do města.

Neměla jsem přímý směr, nebo danou cestu, při první možnosti jsem vhodila obálku s nejnovější adresou Cullenů do schránky a vydala napsat další kapitolu svého života.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Černovlasá dívka netrpělivě přešlapovala u dveří, věděla, že jí dnes přijde dopis, že jí píše její sestra. Když přišel před třemi roky pohled z Paříže, chtěla ji jet většina rodiny hledat, byli rozhodnutí prohledat celou Francii, jenom aby ji přivedli domů. Přemluvit je, že potřebuje čas, bylo těžké, ale nakonec to s Carlislem zvládla.

Bylo až překvapivé, jak její odchod zasáhnul Edwarda, vzhledem ke všemu co se stalo. To on byl nejnepříčetnější, chtěl jet za ní. Od té doby se změnil, uzavřel se víc do sebe, začal přemýšlet o smyslu bytí. Bella se stala světlem jeho světa, když odešla, tak hvězda zhasla a on si začal uvědomovat, o co všechno přišel, o jaký poklad připravil sám sebe.

Pošťák zazvonil a Alice se vrhla ke dveřím, téměř vytrhla muži dopis z ruky, už tři roky nedostala od své sestry ani řádku a teď se konečně dozví, co se děje.

 

Drahá Alice,

omlouvám se, že píšu až teď, ale dříve to nebylo adekvátní. Neboj se, mám se dobře, nebo aspoň lépe než před třemi lety. Hodně mi pomohl Jean-Claude, u kterého jsem doteď žila.

Jean-Claude je moc milý upír. Je moudrý jako Carlisle a trpělivě snáší mé šílené nápady a pomáhá mi je realizovat, jako Emmett s Jasperem. Moc mi pomohl utřídit si myšlenky a pocity, ujasnit si, co je důležité. Žije na kouzelném ostrově na pobřeží Francie, je tam nádherný maják, na kterém by se Esme vyřádila.

Píšu, abyste věděli, že jsem v pořádku a je mi dobře. Právě se chystám na další cestu.

Doufám, že se vám v novém domově líbí a jste šťastní. Pozdrav všechny, a vyřiď jim, že je mám ráda a stýská se mi.

S láskou Bella

 

„Alice, to je od Belly?“ Rose stála na posledním schodě schodiště a napjatě sledovala svou sestru.

„Ano, to je dopis od Belly,“ souhlasila černovláska. V tu chvíli stáli v pokoji všichni a prali se o kus papíru.

„Jak se má moje holčička?“ zajímala se Esme.

„Dobře, nebo aspoň líp, než před třemi roky…“

 

< shrnutí >



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 15. kapitola:

 1
2. Jana
16.10.2011 [21:53]

Nikdy jsem netušila, že právě tenhle kousek textu tolik změní můj život. Tak nějak jsem přemýšlela nad slovama tady napsanýma a uvědomila jsem si, že je na tom něco pravdy. Odjakživa jsem se měla ráda taková jaká jsem, ale těď se mám ještě radši. Je to hodně dlouho, co jsem tuhle povídku četla, ale už tenkrát jsem věděla, že mě změnila. Povídka pro mě byla opravdu velkou inspirací a já ti za ni děkuju. Jana

21.05.2011 [16:04]

MatikEsmeCullenJa budem plakat ... Je to kraaasne ale na toto ja niesom ... Som jednoducho slaba povaha ... Dufam ze sa to nejako spravi a budu stastny ... mam nutkanie pozriet na koniec ci budu spolu a ako to dopadne, ale moje svedomie mi to nedovoli a rpeto sa musim trapit takto ... Ale este raz : KRASNE Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!